Odpověď na otázku, co je vlastně zdraví, není vůbec lehké. Experti Světové zdravotnické organizace se nakonec shodli na tom, že zdraví je "stav úplného, duševního i tělesného blaha". Toto "blaho" je subjektivně prožíváno a je samozřejmě, jako každý pocit, veličinou proměnlivou. Většina lidí chápe zdraví především jako stav, ve kterém chybí nemoc. Jenomže člověk může být z lékařského hlediska zcela zdráv, a přesto neprožívá pocity klidu, štěstí a pohody. To proto, že v některé oblasti předpokladů zdraví krácen. Je-li např. člověk vyvázán ze základních a důležitých mezilidských vztahů, tak ač zdráv, přece je nešťasten. Odborníci dokonce hovoří o sociální smrti. Podobně je tomu se stavem naší duše. Ačkoliv vše souvisí se vším a nepochybně platí "ve zdravém těle, zdravý duch", je kvalita psychiky do určité míry autonomní, tedy závislá. Tato skutečnost vedla kdysi slavného pražského psychiatra Vladimíra Vodráčka k vtipné a pravdivé poznámce, že totiž člověk může být trochu nemocen a šťasten a naopak zcela zdravý člověk nemusí být nutně šťastný a spokojený.
Zdraví je vysoká lidská hodnota a je to veličina, která není konstantní. Každý člověk dostává do vínku svůj biologický a následně i psychický potenciál. Každý člověk se také rodí do určitých sociálních vazeb. Mezilidské vztahy postupně poznává, vstupuje do nich, rozvíjí je a my tuto základní socializační aktivitu pokládáme za tvořivou samozřejmost. Úspěšně či méně úspěšně bojujeme se stresy a snažíme se pěstovat duševní hygienu. Jenom biologická podstata zdraví nám zpravidla uniká, snad proto, že ji chápeme jako danost, se kterou se nedá nic dělat. Snad jen někdy, s trochou lítostí, ti od přírody slabší zašilhají po těch, na kterých příroda nešetřila a kteří svou vitalitu mohou rozdávat. "Má výborný pajšl"…."má dobrý kořínek"….."ten má fyzičku od Boha" říkáváme a obdivujeme se výdrži a výkonům těch "ze železa". Ale je to opravdu tak, že nemůžeme se zdravím nic dělat? Je rozumné, že se jej snažíme získat až tehdy, kdy je ohroženo nebo ztraceno? Není naší povinností pečovat o svou vlastní tělesnou schránku, ať je již jakákoliv, odpovědně, cílevědomě a stále? Není nemravné ponechat náhodě biologickou schránku své existence?
Jisté zdraví dostáváme osudem, ale je na každém z nás, zda jeho kvalitu udržíme či dokonce posílíme, nebo promarníme. O prevenci nemoci se napsalo už mnoho stran a nepochybně ji bude právem stále častěji věnována pozornost. Ale jedná se jen o účelovou prevenci? Nemáme vlastně povinnost rozvíjet či alespoň udržet všechno, co je předpokladem kvalitního lidského osudu? Zřejmě se shodneme, že se vždy musíme pokusit o dosažení praktického stavu pohody, tedy pocitu blaha. Toho lze dosáhnout různými způsoby a sportovní aktivity mezi ně nepochybně patří.
Je politováníhodné, že po dlouhou dobu byla u nás favorizována pouze ta skupina osob, která byla od přírody dobře tělesně vybavena a u které byl předpoklad, že pod odborným vedením zaútočí na přední místa ve sportovních soutěžích. Není náhodou, že ideologové socialismu podporovali vrcholový sport. Zvítězit, zejména na mezinárodních soutěžích, bylo především politickou prestiží, které bylo podřízeno vše. Dokonce i dopink byl nejen tolerován, ale dokonce podporován a hrazen ze státních prostředků. Každá nemravnost byla prominuta, sloužila-li "mravnosti". Nastává doba, kdy je vhodné oživit především tradice masového sportu. Některé termíny mají nádech politické agitky. A tak raději hovoříme o jiných pojmech. Ano, všichni, každý jednotlivec a zejména ten, kterému příroda zrovna nadělila železné zdraví, má cvičit a pěstovat kulturu pohybu. Pro biologickou a následně psychickou pohodu. Pro posílení sebedůvěry i sociálních vazeb. Samozřejmě také pro prevenci nemoci.
Pěstujme tedy všestranně své "blaho".
Prof. PhDr. RNDr. Helena Haškovcová, Csc.
1. profesorka lékařské etiky.