Zajímavosti posledních let

  Problémem dopinku se zabývali i zástupci tzv. socialistických států. Bylo třeba alespoň vůči mezinárodním sportovním organizacím vystoupit proti dopinku. Tak se ve dnech 1.-2. 12, 1970 v Praze sešli zástupci tělovýchovných organizací zemí východního bloku a vypracovali společný návrh na definici dopinku, seznam dopingových látek a způsob kontroly. Tehdy u nás již existovala laboratoř pro zjišťování dopingových látek. Zpočátku byla v Brně, pak se přestěhovala do Prahy. Podobná zařízení měla vzniknout i v ostatních socialistických státech, pražská laboratoř však měla být centrální pro celý východní blok.

 Od této doby, jak píše ve svém článku dr. Ferenčík, člen lékařské komise ČSOV, „panovala v socialistických státech dvojtvárnost - oficiálně se všechny snahy Mezinárodního olympijského výboru na úseku v boji proti dopinku podporovaly, ale ve skutečnosti se dopinku nebránilo. Činnost laboratoře se využívala i k tomu, aby se čs. reprezentanti před odchodem lustrovali, zda jsou čistí.

 Věc došla tak daleko, že společenská organizace ČSTV zdánlivě oficiálně byla za boj proti dopinku, ale státní orgány (vládní výbor pro TVS, ministerstvo zdravotnictví) řídily tzv. regeneraci ve formě, která byla v podstatě organizovaným dopingem.“

 Ne všichni byli pro dopink. V roce 1988 přijala Čs. olympijská akademie prohlášení proti dopinku, které pak na sjezdu ČSTV přečetl její předseda prof. Dr. V. Černušák. V tisku však nebyla až na vyjímky vůbec komentována. Jasně se proti dopinku vyslovil i nový její předseda ÚV ČSTV Jindřich Poledník.

 V roce 1988 byl natočen již zmíněný film Dopink a byl také promítán v televizi. Proti dopinku se v květnu 1989 jasně vyslovila Česká společnost tělovýchovného lékařství, která k dopinku měla vždy odmítavé stanovisko.

 Konečně 10.5. 1989 přijala předsednictva ÚV ČSTV a Svazarmu směrnici proti dopinku, kterou ve svém stanovisku uvítala Česká společnost tělovýchovného lékařství jako významný krok.

 Po listopadu 1989 byly postupně učiněny další kroky proti dopinku. Z podnětu s Čs.konfederaci sportovních a tělovýchovných svazů byla vypracována Československá charta proti dopinku. Slavnostně byla podepsána na Pražském hradě 20.2.1991. Ve spolupráci s Ministerstvem školství a tělovýchovy pak byl vytvořen Čs. antidopingový výbor.

Specializovaným pracovištěm provádějícím analýzu vzorků je Laboratoř dopingové kontroly při Ústavu sportovní medicíny. Předsedou Antidopingového výboru ČSFR se stal místopředseda vlády Jozef Mikloško. Složkou Antidopingového výboru byla Exekutiva pro kontrolu dopinku, jejíž činnost byla v červnu 1992 po kritice o nevhodném provádění kontrol zastavena.

 Dne 22. Června 1992 se na FTVS UK v Praze konal seminář Čs. olympijské akademie o dopinku. Zúčastnilo se ho 19 účastníků, lékařů, filozofů, historiků, člen MOV prof. Dr. Černušák, zástupci několika sportovních svazů. Semináře se bohužel nezúčastnili novináři ani zástupci Antidopingového výboru. Účastníci dospěli k jednoznačnému závěru, že je třeba vedle kontroly (jež má za úkol především chránit) a sankcí rozvinout především osvětu a výchovu. Konstatovali však, že profesionální sport je specifickou kategorií, jež nemá výchovný, ale ekonomický charakter, a proto je třeba jej chápat jako zvláštní kategorii a vypracovat pro něj zvláštní předpisy.

 Ostatní sport je třeba podpořit a chránit, aby byl chápán jako společenský jev. Bylo konstatováno, že v profesionálním sportu se pokusy o dopink budou stále objevovat-morálka nemorálka-protože jde vždy o peníze. U sportu amatérského, výkonnostního i masového je třeba zvýšit u všech odpovědných odbornost, vrátit víru v trénink a prohloubit výchovu a osvětu. Po vzniku samostastatné České republiky vznikl Český Antidopingový výbor. Jeho předsedou je doc. MUDr. Č. Nápravník.

 Jak již bylo několikrát zdůrazněno, pouhé kontroly a sankce nebudou účinné, nebudou-li spojeny se soustavným výchovným a osvětovým tlakem, pokud nezajistíme, aby každý sportovec, a snad každý člověk , zvláště mladý, byl seznámen s podstatou a zejména s nebezpečími, které dopink a drogy přináší pro něho, jeho blízké, případné potomky. Výsledky anonymních anket a výzkumných šetření o názorech samotných sportovců na dopink ukazují, že jejich znalosti problému jsou minimální, podceňují jej a jsou k možnosti dopovat přístupní. Motivace na úspěch přehlašuje i vědomí nebezpečných následků. Nejsou to zjištění příjemná. Jak uvádí ve svém článku Dopink a fair play prof. Dr. Slepička,studie Jaškové z roku 1992 zaměřená na zjišťování názorů na využívání podpůrných prostředků ve sportu (pracovala se souborem 267 dotazovaných v průměru 25 let, rozdělených na sportovce a nesportovce, sportovce výkonnostní a reprezentanty) ukázala, že názory sportovců jsou více tolerantnější k dopinku než u nesportovců. Dále se ukázalo, že ochota reprezentantů užívat podpůrné prostředky mnohonásobně převyšuje nejen nesportovce, ale i sportovce výkonnostní.. Více jak třetina dotázaných reprezentantů uvedla, že "užili podpůrné prostředky k získání důležitého vítězství, pokud by měli zaručeno, že by nebyli odhaleni". Pokud by měli navíc zajištěno, že nebudou mít žádné negativní zdravotní důsledky, stoupá jejich počet na dvě třetiny.

Čtvrtina z těchto dotázaných reprezentantů je ochotna pro zisk olympijské medaile nést zdravotní důsledky až do případného zkrácení života o 1až 3 roky. Každý desátý připustil, že by systematicky užíval podpůrné prostředky, kdyby měl velkou pravděpodobnost, že získá olympijskou medaili, a to i v případě, kdy by mu bylo známo, že si způsobí velké zdravotní potíže i s rizikem předčasného úmrtí. Podobné výsledky vykazují i šetření v zahraničí.