Rozhovor s vedoucím Exekutivy Antidopingového výboru
ČR –MUDr. Janem Chlumským
O
tom, jaké to je být vedoucím Exekutivy Antidopingového výboru ČR
Myslíte si pane doktore, že Vaše působení
v Antidopingovém výboru ČR přispívá účinně k potlačení dopinku v našem
sportu?
Myslím, že ano. Zdá se, že množství sportovců, kteří
se k dopinku uchylují, se přece jenom u nás snižuje. Když jsme zahájili
činnost, byl výskyt pozitivních vzorků kolem 2%, v posledním období se
blíží spíše k 1%. A to je pro nás povzbuzující.
Nemohou tato čísla znamenat jenom to, že si dopující
sportovci dávají větší pozor?
Těžko říci.
Ale je pravda, že se s různými pokusy sportovců, aby se vyhnuli dopingové
zkoušce, setkáváme. Nakonec právě podle toho, jak přistupují k nám, dopingovým
komisařům, si můžeme udělat představu i o jejich názorech na dopink.
Můžete to
blíže vysvětlit?
Jistě. V podstatě se setkáváme se třemi
skupinami sportovců. Tou první
jsou“čistí sportovci“. K provedení zkoušky přistupují ochotně, nesnaží se
ztěžovat nám práci a i přes nepříjemnost samotného odběru a časovou zátěž,
kterou to pro ně představuje, jsou vstřícní. I když z nás a samotné
zkoušky nemají radost, berou zkoušky jako nutné zlo, proto právě chápou, že ne
všichni sportovci jsou jako oni. A musím říci, že u sportovců, kteří k nám
takhle přistupují, jsme doping nezjistili.
Dále pak
je skupina sportovců, u nichž je patrné,že by doping rádi brali, ale bojí se. Ať už kvůli nebo proto, že se bojí, že budou odhaleni.
Takže jsou většinou sice !čistí“, ale k nám se chovají negativně, ne právě
přátelsky. Myslím, že kdyby neměli strach z odhalení, tak by užívali. Dali
by přednost tomu, jak se to dělalo dříve. Aby mohli brát dopingové látky, ale
zároveň měli jistotu, že se jim to nebude nikdo snažit dokazovat.
No a
potom je třetí skupina , o které jsem přesvědčen, že k ní doping patří
naprosto jednoznačně. Jedná se o sportovce, kteří nám ztěžují možnost domluvy
zkoušky, vyhýbají se nám, někdy jsou naprosto nedostižní, zejména když mají možnost
trénovat v zahraničí, vymýšlejí nejrůznější úskoky a výmluvy. Ti také
znají různé finty, jak dopink maskovat a brát zakázané látky, aniž by je
náhodná kontrola neodhalila(pokud se neprovádí zcela důsledně). A o ty nám
vlastně nejvíce jde . Laboratorní důkaz není v jejich případě pro mne ten
jediný, ovšem bez něho se neobejdu.
Je možné
spojovat užívání dopinku s některými sporty více než s ostatními?
To určitě.
V některých sportech je dopink velmi rozšířený a ve většině případy by
stačilo se zaměřit pouze na tyto sporty. Jsou to silové sporty jako vzpírání,
kulturistika, silový trojboj, z dalších atletika, cyklistika a kanoistika.
To je o nich známé? Pozorujete však tendenci, že by se
dopink šířil i v jiných sportech? Co třeba kolektivní sporty?
Máme případy
sportovců, kterým byl v kolektivních sportech dopink prokázán. To jsou ale
ojedinělé případy.
A v čem
vidíte největší problém boje proti dopinku u nás?
Všechno je otázka peněz. Vliv byznysu je každopádně
u nás poznat na procesu komercionalizace sportu. A celý problém dopinku je
jedním z projevů měnící se ho prostředí sportu u nás. Peníze jsou i
základním problémem našeho výboru. Nemáme prostě dost peněz na to, abychom
prováděli kontrolu tak, jak by bylo zapotřebí.
A co říkáte článku “Boj proti dopinku trochu jinak?“.
Tento článek neřeší otázku, kdo to zaplatí a jak by
se vše mělo provádět. Zkoušky by se musely dělat mnohem častěji než nyní, což
není reálné ani finančně, ani se to nedá fyzicky zvládnout.
Kromě
toho si myslím, že morální úroveň lidí není na také ve výši, abychom mohli
jakýmkoliv způsobem spoléhat na jejich morální pohnutky.
Děkujeme Vám za rozhovor. ( R)
POHYB JE ŽIVOT