MINISTERSTVO VNITRA - Odbor prevence kriminality, ředitelka Mgr. Jitka GJURIČOVÁ

kontakt: Nad Štolou 3, Praha 7, 170 34

Jarmila Pecháčková - 974 832 803, Helena Rysková - 974 833 187

e - mail: media@mvcr.cz,  http:// www.mvcr.cz

TISKOVÝ SERVIS

Odboru prevence kriminality MV

 prosinec 2003   

Konference evropských ministrů zabývajících se problematikou dětí

 Dne 20. listopadu 2003 se v Paříži konala konference evropských ministrů zabývajících se problematikou dětí na téma „Prevence týrání dětí“. Konference, kterou svolal francouzský ministr pro rodinu pan Christian Jacob a které se zúčastnilo 26 delegací, se zaměřila na tři hlavní témata: vyhodnocení dosavadního průběhu programu DAPHNE, krizová telefonní linka pro ohlašování případů týraných dětí a koncepce kvalitní péče v evropském pojetí.

 Za českou stranu se konference zúčastnila tříčlenná delegace vedená 1.tajemníkem ZÚ ČR v Paříži panem Karlem Peroutkou. Delegaci dále tvořily JUDr. Věra Novotná pověřená řízením odboru rodinné politiky a sociální práce MPSV a PhDr. Hana Šnajdrová z odboru prevence kriminality.

 Evropská unie se začala blíže věnovat problematice rodiny začátkem 90 let. Podnikla řadu legislativních kroků v oblasti volnosti pohybu pracovníků, rovných příležitostí mezi ženami a muži, sociálního blahobytu a rodičovských povinností. 28. ledna 1999 byla publikována zpráva o ochraně rodiny a dětí, která obsahovala doporučení, aby se Rada ministrů nejméně jednou ročně scházela za účelem posouzení dosažených výsledků na tomto poli. Zájmy dítěte byly zohledněny při tvorbě Evropské charty základních práv (článek 24). V současné době se posuzuje možné zapracování Charty do textu Ústavy EU.

 Programy STOP a DAPHNE (původně iniciativa) byly vytvořeny jako nástroj boje proti násilí na ženách a dětech. Program STOP se soustředil na boj proti obchodování s lidmi a sexuálnímu vykořisťování. Krátce po ukončení 1. světového kongresu proti sexuálnímu vykořisťování dětí, který se konal ve Stockholmu, Evropský parlament schválil vyčlenění tří miliónů EURO do rozpočtu EU na rok 1997, a tak umožnil zahájení iniciativy DAPHNE. Iniciativa DAPHNE (1997 – 1999) byla rámcem pro nadnárodní opatření členských států a pro kontakty mezi nevládními organizacemi.

 V roce 2000 Rada schválila program DAPHNE, jehož cílem bylo bojovat proti násilí na ženách, mládeži a dětech a poskytnout pomoc obětem násilí. Program zahrnoval následující témata: sexuální zneužívání, komerční vykořisťování, násilí ve školách, obchodování s lidmi, diskriminační násilí proti handicapovaným osobám, minoritám, migrantům a dalším zranitelným skupinám.

 Tento program byl přijat na období čtyř let. Rozpočet pro léta 2000 – 2003 činil 20 miliónů EURO. Evropská unie vybrané projekty (bylo jich více než 300, tj. cca 15%) dotovala až do výše 80% z celkového rozpočtu a dotace pro jednotlivé projekty se pohybovaly ve výši 30 000 až 125 000 EURO. Jednalo se o dlouhodobý program pro podporu nevládních organizací působících v dané oblasti, který měl dodat přidanou hodnotu k aktivitám realizovaným členskými státy v rámci Evropského společenství.

 Program podporoval následující aktivity:

1.      Mezinárodní aktivity zaměřené na vytvoření multidisciplinárních sítí a zajištění výměny informací, zkušeností a celoevropské spolupráce.

            Cílem těchto aktivit bylo provést analýzu různých typů násilí, jejich příčin a důsledků, posoudit působení násilí na oběť a na společnost a vyhodnotit monitorovací a preventivní opatření, postupy a jejich účinnost.

       Dílčí úkoly zahrnovaly:

·         pochopení úlohy jednotlivých aktérů, výměnu informací prostřednictvím vytvořených sítí, posílení spolupráce nevládních organizací, asociací a státních institucí na národní, regionální i místní úrovni,

·         výměnu optimálních řešení na úseku prevence a pomoci obětem.

1.      Mezinárodní aktivity zaměřené na zvyšování informovanosti veřejnosti zahrnující:

·         informační kampaně, pilotní projekty a zvyšování povědomí veřejnosti, oslovení dětí, mládeže, učitelů a vychovatelů a sdělovacích prostředků a zprostředkování informací o rizikách násilí a prevenci cestou legislativních opatření, zdravotní osvěty a školení,

·         zřízení informačních zdrojů na úrovni EU za účelem zprostředkování informací jednotlivým aktérům,

·         studie zaměřené na násilí a sexuální zneužívání, prevenci a pomoc obětem a na sociální a ekonomické důsledky tohoto jevu,

·         zdokonalení identifikace, ohlašování a řešení následků násilí.

1.      Doplňkové aktivity zaměřené na technickou podporu.

Program DAPHNE geograficky zahrnoval:

·         EU: SRN, Rakousko, Belgii, Dánsko, Španělsko, Finsko, Francii, Řecko, Irsko, Itálii, Lucembursko, Nizozemí, Portugalsko, Velkou Británii a Švédsko,

·         členské státy EEA (European Economic Area):Norsko, Island a Lichtenštejnsko,

·         země střední a východní Evropy : Bulharsko, Estonsko, Maďarsko, Litva, Lotyšsko, Polsko a ČR

·         Kypr, Maltu a Turecko.

Program byl vyhlášen v oficiálním věstníku EU (OJEU série C), ve kterém byla obsažena výzva k podávání návrhů projektů. O úspěšných návrzích rozhodovala EK. Doposud obdrželo dotace více než 200 projektů.

Do programu se mohly přihlásit všechny veřejné i soukromé instituce zabývající se bojem proti násilí na dětech, mládeži a ženách. Projekty musely předkládat minimálně dvě spolupracující organizace ve dvou různých členských státech. Projekty musely splňovat následující podmínky:

·         zaměření nikoli na lokální problémy, ale akcent na změny na evropské úrovni,

·         inovační charakter ve smyslu obsahu a organizování,

·         zviditelnění optimálních postupů,

·         umožnění mezinárodní výměny,

·         schopnost transferu do jiných zemí,

·         schopnost podléhat vyhodnocení,

·         realizovatelnost v časovém limitu : 12, 24 nebo 36 měsíců.

Během prvních dvou let existence programu DAPHNE byl ohlas na jeho přijetí daleko větší, než se původně očekávalo. V roce 2000 bylo Komisi předloženo více než 1500 projektů, v roce 2001 dalších 1000 projektů. Enormní zájem o dotace prokázal, že nevládní sektor vnímá danou problematiku jako závažný problém, kterým je třeba se zabývat.

V září 2002 Evropský parlament přijal rezoluci k vyhodnocení poloviny realizace programu DAPHNE. Parlament na základě pozitivní hodnotící zprávy schválil pokračování programu po roce 2003 a zdůraznil, že by mělo navázat na zkušenosti získané v minulých letech. Bylo konstatováno, že násilí je porušením lidských práv a boj proti němu by vyžadoval kvalitnější právní základ než je dosavadní článek 152 Smlouvy.

Dne 4. února 2003 EK schválila návrh týkající se realizace druhé fáze programu DAPHNE na léta 2004-2008. Tento návrh podléhá schválení Evropského parlamentu a Rady (poslední projednávání na Radě se konalo 20. října, konečné schválení se očekává v prosinci t.r.). Dne 3. září byla Evropským parlamentem přijata rezoluce, která definitivně schválila zřízení programu DAPHNE II. Struktura původního programu byla zachována, akcent je kladen na bezprizorní děti, které jsou obzvláště zranitelné a nejčastěji se stávají oběťmi sexuálního násilí. Bylo konstatováno, že částka 50 miliónů EURO by měla být dostačující pro realizaci programu v letech 2004 – 2008 i po rozšíření EU. Program DAPHNE II má být zahájen začátkem roku 2004 a má vhodně doplnit národní programy boje proti násilí na ženách a dětech. Přestože DAPHNE II zahrnuje všechny formy násilí (domácí násilí, násilí ve školách a dalších institucích, násilí na pracovišti, komerční sexuální vykořisťování, násilná úprava genitálií dívek, obchodování s lidmi, terapie pro pachatele těchto trestných činů atd.), absolutní prioritou zůstává sexuální násilí páchané na dětech. EK se domnívá, že podpůrné organizace mohou poskytnout obětem násilí nejkvalitnější pomoc. Do programu se ale mohou zapojit i další subjekty, jako jsou školy, univerzity, dobrovolná sdružení, výzkumné instituty a úřady místní správy. Rozpočet navrhovaný pro léta 2004 – 2008 představuje 41 miliónů EURO. Program upřednostňuje projekty velkého rozsahu a maximální podpora ze strany EU (80% celkového rozpočtu projektu) může dosáhnout až 250 000 EURO ( doposud to bylo 125 000 EURO).

Příspěvek české delegace na konferenci byl věnován prevenci týrání a komerčního sexuálního vykořisťování dětí v České republice a byl plně v souladu s ostatními vystoupeními, která zde zazněla.

Smyslem konference bylo mj. poprvé vyhodnotit program DAPHNE s ohledem na to, jaký přínos měl program pro formulování strategie boje proti násilí v jednotlivých členských státech. Pozornost měla být rovněž věnována budoucím perspektivám vzhledem k rozšíření EU o 10 nových členských států.

V plenární části konference komisař Vittorino jako zástupce EK vyhodnotil dosavadní průběh programu DAPHNE. Konstatoval, že úloha EK spočívala nejen v úpravě národních legislativ, ale i v podpoře práce v terénu. Zdůraznil význam programu AGIS, který se zaměřuje na policejní a soudní spolupráci, úlohu Interpolu a Europolu. Polovina dotovaných projektů v rámci programu DAPHNE byla zaměřena na boj proti násilí na dětech. Většina jich byla zaměřena na šíření nebo vytváření nových přístupů k problému. 12% projektů bylo zaměřeno na úpravu místní legislativy (EU nemá vlastní legislativu upravující přístup k dětem, přesto se této problematice intenzivně věnuje v členských státech). Do budoucna bude třeba se zejména zaměřit na prevenci.

Kulatý stůl složený z expertů na danou problematiku zprostředkoval zkušenosti zástupců jednotlivých organizací s programem DAPHNE.

·         Pozitiva programu DAPHNE: pomohl snížení výskytu násilí na ženách a dětech, posloužil výměně optimálních přístupů, přispěl k informovanosti veřejnosti a změně vnímání problému, rozvinul spolupráci s partnerskými organizacemi, ovlivnil vývoj v dalších zemích EU, byl zaměřen na praktické projekty, velké projekty byly dobře řízeny, umožnil spolupráci s jinými organizacemi na jejich projektech, posunul vpřed dosavadní výzkum, větší rozpočet do budoucna, předpokládané zjednodušení administrativy.

·         Přetrvávající problémy: obtížné vyhledávání partnerské organizace, projekty vhodné pouze pro velké organizace, které si mohou dovolit finanční spoluúčast, složitý postup při podávání návrhů projektů, jazykové problémy, krátký časový limit na realizaci, dětské stanovisko není v rámci DAPHNE zohledněno, na úrovni EK se programem zabývají pouze 3 lidé, obavy některých zemí vyvolává rozšíření EU o nové členské státy a jeho dopad na přidělování finančních prostředků.

Kulatý stůl formuloval následující doporučení:

a) pro EK:

zapojit do programu více pracovníků EK, akcentovat význam menších projektů, zjednodušit co možná nejvíce administrativu,

b) pro členské státy:

uvažovat o pokračování ve výstupech po ukončení programu DAPHNE II, věnovat se návrhu textu připravované Evropské ústavy, definovat priority, které budou zohledněny v návrzích projektů,

c) pro předkladatele projektů:

podporovat existující vazby a kontakty a vyměňovat si zkušenosti, překonat počáteční překážky při předkládání návrhů projektů, navazovat nové vazby na silné a zkušené nevládní organizace v jiných zemích.

Kulatý stůl zvažoval návrh na rozšíření programu DAPHNE i na další zranitelné skupiny obyvatelstva (seniory apod.), návrh byl odmítnut vzhledem k tomu, že by mohlo dojít k rozmělnění pozornosti věnované hlavní cílové skupině, kterou zůstávají ženy a děti.

Celá konference – tj. jak plenární zasedání, tak i práce kulatého stolu, zobecnila dva přístupy k programu DAPHNE II – oficiální postoj Bruselu a přístup praktiků. Závěry konference vyjadřuje následující tiskové sdělení (neoficiální překlad):

Evropští ministři pověření otázkami rodiny a dětí se sešli v Paříži dne 20.listopadu 2003. Jsouce znepokojeni nárůstem násilí proti dětem v Evropě i po celém světě a s odkazem na Úmluvu OSN o právech dítěte z 20.11.1989, Evropskou chartu základních práv ze 7.12.2000, Evropskou úmluvu o uplatnění práv dítěte Rady Evropy z 25.1.1996 a závěrečnou deklarací z Evropské konference konané v Lucce 26.9.2003 se zavazují:

·         realizovat strategii „vlídného zacházení s dětmi“ a klást přitom důraz na shromažďování zkušeností,

·         podporovat a posilovat evropský program DAPHNE, jehož jedním z hlavních cílů je zabránit týrání dětí,

·         podpořit tvorbu systémů zaznamenávání případů týraných dětí a jejich propojení (například telefonní linky a přijetí společného etického kodexu ve všech těchto strukturách),

·         setkávat se minimálně jednou ročně za účelem zhodnocení dosažených výsledků.

Návrh opatření:

vzít na vědomí zprávu ze zahraniční pracovní cesty

Pro jednání RVPPK dne 27.11.2003

PhDr. Hana Šnajdrová, CSc.

  Průběžná zpráva pracovní skupiny k analýze kriminality a útěkovosti dětí a mladistvých umístěných v zařízeních pro výkon ústavní a ochranné výchovy

Pracovní skupinu zřídil Republikový výbor pro prevenci kriminality svým usnesením z 25. března 2003. Jejím úkolem je na základě získaných podkladů zpracovat zprávu a návrhy opatření ke změnám současného systému. Členy skupiny jsou zástupci ministerstva spravedlnosti, ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, ministerstva vnitra, Rady vlády pro záležitosti romské komunity, Policejního prezídia ČR, občanských sdružení Střep a Dům otevřených možností.

Členové pracovní skupiny dodali podklady o situaci v předmětné oblasti z pohledu subjektu, který zastupují. Seznámili se s výsledky analýzy vytvořené na základě informací všech okresních ředitelství Policie ČR a Policejního prezídia ČR.

Pracovní skupinou bude projednána a připomínkována analytická zpráva sestavená z podkladů dodaných jednotlivými členy, včetně analýzy vytvořené na základě informací všech okresních ředitelství Policie ČR a Policejního prezídia ČR. Tato analytická zpráva bude základem pro konečnou zprávu, která bude předložena na zasedání RVPPK v březnu 2004. Zpráva popíše současný stav, zásadní problémy, včetně navazujících a souvisejících. Její součástí budou návrhy a doporučení potřebných opatření.

Na základě nyní získaných informací lze situaci v oblasti útěkovosti a kriminality dětí a mladistvých umístěných v zařízeních pro výkon ústavní a ochranné výchovy označit za varující.

Základní číselné údaje (zdroj – Policie ČR, MŠMT)

-          mírně roste počet zařízení

-          počet svěřenců se pohybuje kolem čísla 7 300

-          mírně narůstá počet dívek

-          zvyšuje se počet utíkajících svěřenců

-          zvyšuje se počet hlášených útěků

-          kriminalita (zjištěná) páchaná na útěku celkově klesá

-          roste zjištěná násilná kriminalita páchaná na útěku

-          největší nárůst v rámci násilné kriminality je u loupeží (z 87 v roce 2000 na 176 v roce 2002)

Vybrané zjištěné poznatky, k nimž bude nezbytné navrhnout řešení

-          opakující se útěky

-          nevyjasněná situace s navracením svěřenců na útěku zadržených Policií ČR (ústavy mnohdy nemají možnost přijet si pro zadrženého svěřence)

-          Policie ČR odhaduje vysokou latenci v oblasti trestné činnosti spáchané svěřenci na útěku

-          nevyjasněná situace v otázce zadržování dětí či mladistvých s nařízenou ústavní výchovou, kteří jsou na útěku ze zařízení pro výkon ústavní výchovy

Navrhovaná řešení se budou vztahovat nejen k vybraným poznatkům, ale k širšímu okruhu závažných zjištění.

Pro zasedání Republikového výboru pro prevenci kriminality, 27.11. 2003

Zpracoval: Mgr. Ferdinand Raditsch, OPK MV ČR

Mezinárodní konference o prevenci kriminality a zajišťování bezpečnosti evropských měst

             Konference pod názvem „Úloha orgánů místních samospráv ve snižování a prevenci kriminality v Evropě“, která proběhla ve dnech 13. –15. listopadu 2003 v Praze, se zúčastnilo přibližně 180 účastníků z 29 zemí. Konference se konala na pozvání primátora hlavního města Prahy a zorganizoval ji Kongres místních a regionálních samospráv Rady Evropy společně s hlavním městech Prahou.

            Konferenci zahájil primátor hl. m. Prahy MUDr. Pavel Bém, který mimo jiné zdůraznil, že boj proti kriminalitě má společné prostředky i cíle srovnatelné v celé Evropě.

            Konference byla vyvrcholením předcházejících konferencí konaných v průběhu uplynulých šesti letech v nejrůznějších evropských městech. Na této mezinárodní konferenci byla zároveň prezentována příručka pro orgány místní samosprávy „Prevence kriminality ve městech“, kterou vydala Rada Evropy – Kongres místních a regionálních samospráv Evropy. Tento dokument byl zpracován jako výstup konferencí konaných právě v předcházejících letech. Základními problémy, kterých se dotýká, jsou např. „Právo na bezpečné město, Místní samospráva – klíčová úloha v prevenci kriminality, Partnerství, Strach z kriminality, Sociální politika ve městech, Mládež a kriminalita, Násilí ve škole, Násilí páchané na ženách a starších osobách, Přeshraniční kriminalita, ale i mj. je zde téma městské zástavby a vlivu na kriminalitu, zapojení veřejnosti do preventivních aktivit. Zároveň je zde zdůrazněna nezbytná evropská spolupráce a mezinárodní partnerství v oblasti prevence kriminality a zajištění bezpečnosti občanů.

            Při přípravě konference se zejména vycházelo z předpokladu, že bezpečnost je klíčovým faktorem kvality života a zdraví městské čtvrti, to znamená právo každého na „bezpečné město, kde se pokud možno nevyskytuje zločinnost, drobná kriminalita a agrese“. Zatímco orgány státní správy se nejvíce obávají organizované trestné činnosti, terorismu a přeshraniční kriminality, samotná města a obce se soustřeďují na každodenní problémy běžných občanů a upřednostňují partnerskou spolupráci, zapojení veřejnosti a preventivní metody.

            Základním motem konference bylo mj. „Právo na bezpečné město“. Kriminalita a bezpečnost ve městech jsou každodenními palčivými problémy, o nichž je třeba diskutovat a řešit je, a to v čele s místními orgány. Kriminalita postihuje výrazné procento populace, nese s sebou vážné sociální a ekonomické náklady, vede ke ztrátám, zraněním a emocionálním stresům obětí a jejich rodin a brání občanům svobodně užívat nabytých materiálních hodnot.

            Na závěr konference byla prezentována a schválena závěrečná deklarace, ve které byla shrnuta nejvíce diskutovaná témata v průběhu jednání. Nejprve je nutné charakterizovat kriminalitu současné doby. V posledních letech došlo v důsledku politického, ekonomického a demografického vývoje v Evropě ke změně charakteristiky a typu trestné činnosti, která se stále více zaměřuje na pašování lidí, zbraní a surovin, na organizaci nelegální imigrace, rozsáhlý obchod s drogami, a v příhraničních oblastech vznikají významné oblasti zvýšené kriminality. Mezi nejzávažnější jevy patří obchod s lidmi, teroristické útoky a organizace stále sofistikovanějších a brutálnějších mezinárodních zločineckých sítí, které ohrožují základní hodnoty evropské společnosti.

            Účastníci konference se zabývali zejména řešením kriminality s důrazem na místní iniciativy. V důsledku výše uvedených aspektů má boj proti kriminalitě silnou podporu veřejnosti a od osob, které zastávají veřejné úřady, si vyžaduje odvahu, odhodlání a rozhodnost. Jedná se o politickou prioritu, kterou nelze prosadit bez neustálého a rozsáhlého monitorování, koordinace mezi mnoha partnery, efektivní legislativy proti násilí a odhodlaného a aktivního přístupu soudů a politiků k nesnášenlivosti a extremismu.

            Bylo konstatováno, že ať už se zaměříme na terorismus nebo na neslušné chování na ulicích, vždy zde hraje roli nedostatečná bezpečnost jako velmi komplexní jev, který velmi snadno plodí nejrůznější nebezpečné představy a zkreslené rovnice, často dále ještě zkreslované v médiích. Místní orgány mají v rámci prevence kriminality jasnou a zásadní roli. Místní orgány jsou nejen ústředním spojovacím článkem v celkovém řetězci zvaném bezpečnost, ale mají také koordinační roli. Měly by mít proto dostatečné státní nebo místní zdroje a takové množství informací, aby mohly uvedené problémy efektivně řešit. Zmíněné zdroje by měly umožnit tvorbu ucelené strategie prevence kriminality a komunitního bezpečnostního programu, pokrýt práci dobře vybavené místní policie a dostatečný počet hlídkujících policistů v ulicích, umožnit mobilizaci celé řady partnerských institucí, profesních organizací a komunitních skupin při boji s kriminalitou a přispět k efektivní mediální strategii.

            Předmětem diskuse v průběhu konference bylo též téma věnované strachu z kriminality, který je veřejností silně vnímán. Obavy ze zločinu, pociťované riziko „viktimizace“ znepokojuje mnoho občanů, zejména starší lidi či ženy.

            Závěrem lze konstatovat, že oblast prevence kriminality je u nás velmi mladým oborem, kterému je třeba věnovat stále zvýšenou pozornost, neboť se dotýká nás všech v každodenním životě. Všichni jistě rádi uslyšíme, že Praha a i Česká republika je jedno z nejbezpečnějších míst Evropy.

Ing. Alena Šindlerová

Vedoucí oddělení prevence kriminality MHMP

Koordinátorka prevence kriminality hl.m. Prahy

E-mail: alena.sindlerova@cityofprague.cz 

Kriminální subkultura – mýtus, nebo realita ?

Jiří Mezník, forenzní psycholog, ředitel věznice Kuřim

(Výňatek ze stejnojmenné studie)

Klasická definice definuje subkulturu jako životní styl, soubor hodnot, norem, postojů a chování, výrazně se odchylující od všeobecně společensky přijímané kultury.

Musí být tedy pro většinu vnímatelná jako odlišná.To dnes není ve všech případech možné. Proces pluralizace a odstup od tradičních sociokulturních standardů vytvořil podmínky pro mnohočetnost akceptovatelných životních stylů a alternativních proudů .

Subkultura je podle Harbordta definována na jedné straně systémem neoficiálních hodnot a norem, víceméně pro danou skupinu závazných a do jisté míry i sankčně vymahatelných. Označuje i svébytný způsob sociálního chování a sociálních rolí i systém ilegálních ekonomických subsystémů, cílených k získání materiálních, ale i psychologických

výhod na úkor jiných lidí a způsobem, který neodpovídá zákonným či sociálním normám.

Kde hledat kořeny subkultury

Vznik subkultury lze snad vysvětlit z hlediska deprivační teorie, podle níž se mohou subkulturní fenomény vytvořit v totalitních společenských poměrech nebo institucích, nebo při vykořenění z nukleárního sociálního pole.

Subkulturní postoje a způsoby chování mohou být také reakcí na ztrátu identity nebo trest odnětí svobody. Na vytváření subkulturní komunity se může podílet i frustrace plynoucí ze zmaření možnosti legálního dosažení úspěchu postupem do vyšší socioekonomické vrstvy a úspěchu podle měřítek u nás se formující tzv. „střední třídy“. Pro vznik subkultury se zdají být optimální také specifické, především centrální městské zóny, kde se vytvořily sociálně-psychologické předpoklady k odmítání „ oficiální“ kultury a sociálních standardů.

Rozhodujícím nositelem subkulturních tradic rozhodných pro jejich případné přijetí je rodina a nejbližší vrstevníci. Rodina bez čtenářských tradic, nenavštěvující kulturní podniky, nechodící s dětmi na rodinné výlety, nemající žádné (nebo jen omezené ) rodinné rituály (oslavy rodinných svátků, rodinné tradice, setkávání v rámci širší rodiny apod.) a zanedbávající pořádek a čistotu v bydlišti, případně žijící na hranici materiální nouze, má jen omezený, nebo téměř žádný pozitivní formativní efekt a obtížně vede svoje děti k přijetí obvyklých kulturních standardů a konvencí.

Zatímco stále ještě převažuje rozšířený model sezdané rodičovské rodiny orientované na výchovu dětí a uspokojování jejich potřeb citových a materiálních a jejich vedení k osvojení pozitivních sociálních návyků, subkulturní norma je jiná. Vztah k dětem je výrazně liberální, bez pravidel a definovaných povinností a práv dítěte, s mnohdy tvrdě vymáhanou poslušností a citovou závislostí, absencí adekvátního podílu rodičů na školní přípravě, s tolerancí vůči kázeňským pokleskům a záškoláctví. Mnohdy jsou děti v těchto rodinách vystaveny týrání a předčasné sexualizaci.

Znaky subkultury

Za vnější znaky identifikace se subkulturou, zejména pak delikventní, patřilo tetování, zvláštní výrazové prostředky (argot), okázala ignorance státní správy, zejména pak justice a policie tzv. městský folklor obsahující písňovou i literární tvorbu se specifickými výrazovými i obsahovými prostředky, promiskuitní sexuální chování i nesezdané soužití spojené s rodičovstvím.

V posledních letech můžeme sledovat rozšíření kdysi subkulturních znaků do širší společnosti. Tetování (kérky) se stalo módní záležitostí a zcela akceptovanou ozdobou, užívání slangových výrazů proniklo i do oficiálních médií, rovněž ignorance vůči státní správě i občanským povinnostem vůči ní se rozšířila.

Lze předpokládat, že existuje více „subkultur“ v každé společnosti. Pokusím se krátce seznámit čtenáře s kriminální subkulturou. Jedná se o „opožděnou reportáž“, protože za posledních deset let kriminální struktura ztratila většinu svébytných aspektů a znaků.

Tzv. zločinecká subkultura se pravděpodobně nejvýrazněji odlišovala od sociokulturních standardů vedoucí nebo převažující kultury.

Existuje jakýsi vzájemný import kriminálně subkulturních norem a hodnot do širších společenských struktur a na druhé straně vnesení bezesporu pozitivních a sociálně adekvátních norem a hodnot do kriminálního prostředí.

Specifickým aspektem byl podíl příslušníků subkultury na ilegálním ekonomickém subsystému. Poptávka a nabídka zde mají zcela jiný obsah. Vedle zajištění běžných materiálních a životních potřeb obsahuje také drogy, zbraně, výbušniny, prostředky ke spáchání trestného činu a věci tzv. osobní spotřeby, které většina lidí nepotřebuje (speciální nože, boxery, planžety k otevírání zámků, upravená auta pro ukrytí kontrabandu apod.). Schopnost zajistit všechny věci z poptávky hraje významnou roli a umožňuje schopnému „obchodníkovi“ zajistit v subkulturních vztazích vysoký status jakéhosi monopolního postavení dodavatele a prodejce, který všechno sežene, pocit jakési autonomie ve smyslu „nenechat se chytit a pokořit“ a uspokojení z toho, že překonává možnosti oficiální kontroly.

Čím více zbitých, tím větší prestiž

Platidlem v ilegálním ekonomickém subsystému jsou protislužby, směna zboží, ale i peníze. Výrazným aspektem tohoto subsystému je fakt, že jeho účastníci řadu let nezískávají potřebné finanční prostředky z pracovní odměny, poněvadž již léta nepracují a jen někteří jsou evidováni jako uchazeči o práci. Přitom peníze jim nikde nechybí a způsob, jak je získávají, je zahalen rouškou tajemství.

Pozitivní a mnohdy vyžadovanou dovedností podmiňující začlenění do kriminální subkultury je alespoň elementární dovednost útočných bojových, spíše rvavých technik získaných mnohdy v oficiálních klubech.

Kriminální subkultura odmítá v zásadě kulturu, a to jakoukoliv. Ani alternativní kultura, jak je prezentována v médiích a v pro ni specifických zařízeních, není pro členy kriminálních struktur přitažlivá. Pouze hudba z alternativní produkce je akceptována. Výrazná je především

 „nekulturnost“ v mezilidských vztazích. Ta se projevuje nízkou empatií, absencí respektu vůči jakékoliv autoritě, neúčelnou, verbální agresivitou, bezohledností vůči dětem i seniorům, zvýrazňovaným egocentrismem.

Je zde pozitivně přijímáno právo silnějšího, projevovaná neúcta k cizímu majetku, absence soucitu a naopak je pozitivně oceňována tvrdost k sobě i ostatním, okázalý nezájem o práci, promiskuita, škodlivé pití apod.

Sociokulturní úroveň většiny obsahuje jakousi potřebu uspokojení estetického vnímání, emocionálního prožitku z četby či poslechu. Kriminální struktury takto pojímanou potřebu nemají. Sledování televize a akčních filmů je plně dostačující. Mnohem výrazněji se liší od většiny právě odlišnou strukturou hodnot a sociálního chování. Evidentní je snaha distancovat se od „těch normálních“ a mnohdy je tato distance u členů aspirujících na členství v subkulturní skupině vymáhána i násilím. Tzv. chlapské chování s prvky verbální i neverbální agrese je cíleno k zachování vlastní autonomie. Lapidárně řečeno, váha jednoho člena struktury je dána vahou členů jimi zneuctěných či pokořených, okradených nebo zbitých. Šíření strachu či respektu je jedním ze znaků interakce členů v subkulturní struktuře.

V rámci subkultury existují různé skupiny, které mají rozdílné motivace, odlišují se podle rozdílné participace na ekonomickém subsystému s preferencí majetkové, drogové či násilné trestné činnosti nebo jen účasti v tzv. šedé ekonomice. Aspiranti na členství v jakékoliv subkulturní skupině musí nejdříve splnit daná neformální kritéria. Především jde o prokázání identifikace s hodnotovou orientací subkulturní skupiny, respektování vnitřní hierarchie, zaujetí odmítat svého, nebo dokonce nepřátelského postoje vůči ostatní společnosti. Přijímací nebo testovací rituál obsahuje povinnost prokázat schopnost plnit cíle skupiny tak, že podle návodu jejích členů samostatně provede skutek typický pro skupinu (krádež, prodej drog, spekulativní prodej zboží apod.). Bez nároku na „odměnu“, tou je mu pouze přijetí do skupiny.

Realizací tohoto mnohdy nelegálního skutku se jedinec spojí se skupinou pevným poutem, protože v případě, že by se chtěl vymanit, je již skupinou vydíratelný pohrůžkou, že bude jeho činnost zveřejněna úřadům.

Subkultura, zejména kriminální, není jednotná. V jejím rámci se pohybuje řada skupin tvrdě bojujících o místo na trhu s nelegálními produkty. Jsou známy sváry mezi pervitinovými a heroinovými gangy v boji o zákazníka. Proti tradičnímu pojetí zločinecké etiky, kdy zločinci na sebe „ nepráskali“, platí tato zásada jen v rámci jedné party či zájmové skupiny. Ale naprosto neplatí pro konkurenční skupiny. Důsledkem je značná brutalita v boji o sféry vlivu.

Specifický prožitek příslušnosti ke kriminální subkultuře je vyjádřen uvědomělým „ my“ verbalizovaným „ my borci z krimu“ a oni verbalizovaným „ kavky, masňáci apod.“.

Bohužel subkultura, a to jakákoliv, uniká zájmu sociálních věd. Stále má ale pro forenzní psychologii jistý význam. Zvlášť narůstající rozsah adolescentní a dětské kriminality by nás měl alarmovat k hlubšímu poznání psychologických a sociologických souvislostí působení kriminálních struktur na jednotlivce.

Zdroj: Psychologie dnes 12/2003,

Vyhrožování nelze podceňovat

Doc. PhDr. Ludmila Čírtková, CSc., Policejní akademie, Praha

Vyhrožování, zastrašování či ultimata patří stejně jako sliby či prosby do obvyklého rejstříku komunikačních prostředků. Těchto běžných komunikačních taktik se občas dopustí každý z nás. Obě strany komunikace však spolehlivě vědí, že použitá hrozba (například „ zabiji tě“) není míněna vážně, spíše než úmysl vyjadřuje momentální emoce mluvčího. Vedle těchto přirozených a vcelku neškodných podob slovního násilí však existuje nebezpečné vyhrožování. Z agresivní komunikace dělá kriminalizovatelné jednání a hlavně vede ke vzniku jasně rozdělených rolí – oběti, která trpí intenzivním pocitem strachu a bezmoci na straně jedné a pachatele či násilníka, který celkem bezostyšně terorizuje, na straně druhé.

Delikty spjaté s vyhrožováním

1.      Telefonní teror

Telefonní teror představuje novodobý delikt, jehož podstatou je vtíravé obtěžování druhé osoby prostřednictvím telefonu. V kriminální psychologii je studován zhruba od osmdesátých let dvacátého století. Momentálně se rozlišují čtyři základní varianty :

·         obscénní telefonáty

Pachatel je označován jako verbální erotik, protože mluví o sexu, chce vzbudit poslušnost a kooperaci a přimět obvykle ženy eventuálně děti k autoerotickým sexuálním aktivitám.

·         katastrofické telefonáty

Pachatel je charakterizován jako „děsič“ či posel smyšlených špatných zpráv, protože sděluje hororové informace (např. o tragickém skonu blízkého člověka). Jeho cílem je šokovat zpravidla neznámou oběť.

·          pronásledující telefonáty

Pachatele lze chápat jako lovce hříšníků. Anonymní telefonáty se v tomto případě zaměřují na příslušníky minorit, domnělé či skutečné odpadlíky anebo zrádce určité skupiny či scény. Spadají sem i terorizující telefonáty s cílem vypudit určité osoby z dané lokality či objektu.

·         kontrolní telefonáty

Dopouští se jich opuštění a zhrzení partneři, kteří prostřednictvím obvykle anonymních telefonátů (často obohacených o obscénní urážky) kontrolují pohyb svého bývalého druha či družky.

Ačkoliv viděno z viktimologické perspektivy telefonní teror silně traumatizuje oběť a zásadně snižuje kvalitu života, je nebezpečnost pachatelů hodnocena jako relativně nízká. Drtivá většina pachatelů totiž spadá pod tzv. extrémně inhibovaný typ, u něhož je pravděpodobnost fyzické agrese vůči oběti mizivá. Tento typ popisuje Mehrabian jako specialistu na nekontaktní násilí a charakterizuje ho pomocí tří dimenzí osobnosti (1. negativní životní pocity, převládající nelibost.2. podřazenost , pocit bezmoci, nemohoucnosti. 3. nízké aktivační niveau). Zjednodušeně řečeno jde o nespokojeného životního outsidera, který si telefonním terorem navozuje příjemné životní chvilky. Jakmile neznámý pachatel změní scénář a snaží se vylákat oběť na určité místo, přestáváme hovořit o telefonním teroru. Jde o jiný, zpravidla závažný zločin, ve kterém je obscénní či katastrofický telefonát pouze pastí na oběť. (V živém případě se pachatel představil jako lékař a pod záminkou vážné dopravní nehody manžela vylákal manželku do prostor nemocnice, kde jí brutálně znásilnil.)

Stalking

Anglický výraz „stalking“ označoval původně v řeči lovců stopování, přiblížení se k lovené zvěři. V kriminologickém smyslu je definován jako úmyslné, zlovolné pronásledování a obtěžování jiné osoby, které ohrožuje její bezpečnost. Zájem o tento fenomén byl vyvolán skutečnými případy pronásledování prominentů, kteří trpěli pod nevyžádanou a obtěžující pozorností svých obdivovatelů. V poslední době se množí studie na toto téma. Ukázaly, že obtěžující pronásledování se může týkat kohokoli, nejen prominentů. Četnost výskytu excesivního, systematického pronásledování není přesně známa. Odhaduje se, že minimálně 2 % obyvatel se stávají obětí tohoto deliktu. Moderní anglický pojem volně navazuje na starší koncepce erotomanie, které do psychiatrie vnesli Pinel, Esquirol a další. Motivem „erotické poblázněnosti“ (původní Kretschmerův výraz) však vůbec nemusí být nezpracovaná láska. Příčiny a motivy jsou složitější. Také proto se předpokládá, že neexistuje určitý přesně vyprofilovaný typ pachatele. V klasifikačních schématech jsou rozlišovány různé typy pronásledovatelů podle jejich motivace, přítomnosti psychopatologických symptomů a podle vztahu pachatele k oběti.

Riziko ohrožení oběti (tj., že pachatel přejde od různých forem pronásledování a obtěžování k fyzickému napadení) se u různých typů liší.

1.      Domácí násilí

Domácí násilí a obtěžující pronásledování (stalking) představují pro kriminální psychologii sice samostatné, oddělené fenomény, ale současně se v reálném životě také překrývají. Obtěžující pronásledování může být jedním z konkrétních postupů domácího agresora vůči partnerovi v udržovaném vztahu.

Snad nejčastějším průsečíkem těchto dvou jevů je pronásledování bývalého ( fyzicky, psychicky, sexuálně či ekonomicky) týraného partnera. Tato skupina pronásledovatelů je označována jako „ex-partner-stalker“ nebo s přihlédnutím k motivaci jako „rejected stalker“. Podle statistik jde o vůbec nejčastější variantu excesivního systematického pronásledování, která tvoří až 50 % všech případů. Pachatelé platí za nejhouževnatější typ vyznačující se značným stupněm nebezpečnosti. Přitom není podstatné, zda pronásledovatel navenek usiluje o pomstu, anebo o znovuusmíření s bývalým partnerem, obě varianty jsou z hlediska míry rizik identické.

Vedle toho se v domácím násilí objevuje „čisté“ vyhrožování a zastrašování týraného partnera, zpravidla jako součást fyzického násilí. Psychologická dynamika vyhrožování je zvláštní tím, že pachatel i oběť se velmi dobře znají a jsou v blízkém kontaktu. Pobyt ve společném soukromí činí oběť dosažitelnou a zvyšuje její zranitelnost. Nebezpečnost vyhrožování na pozadí domácího násilí je všeobecně charakterizována jako značná, v konkrétním případě je však nutné přihlédnout k typu domácího agresora a posoudit další rizikové faktory.

2.      Vyděračství

Vyděračství je snad nejznámější podobou kriminálního činu založeném na vyhrožování. Vyděrač používá určité hrozby, aby individuální nebo institucionální oběť (firmu, stát) přiměl k určitému jednání s cílem získat prospěch. Předmětem psychologického posouzení pak bývá jeho anonymní text, obsahující obvykle popis hrozby a formulaci požadavku.

Vedle toho se setkáváme s vyhrožováním, které kromě hrozby neobsahuje žádný požadavek. Neznámý pachatel zastrašuje svými formulacemi např. v prostředí pracoviště, školy či v místě bydliště určitou oběť.

Obecné programy pro vyhodnocování vážnosti hrozby

 Vyhrožování prostřednictvím osobních sdělení, telefonu, dopisů, mailů či SMS zpráv vždy obsahuje nějakou hrozbu pro individuální nebo institucionální oběť. Při posuzování vážnosti vyhrožování jde pak o otázku, zda se nekontaktní násilí může překlopit do fyzického útoku. Jinak řečeno jde o vyhodnocení, zda známý či neznámý pachatel může přejít od slov k činům.

 V živém případě není jednoduché posoudit, zda oběti vyhrožování hrozí vážné nebezpečí či zda jde pouze o plané hrozby. Většina autorů, kteří se problémem zabývají z psychologického hlediska, upozorňují na následující čtyři body. Představují určitá vodítka pro analýzu konkrétní situace.

1. Násilí předchází dlouhá řada stupňujících se incidentů

Mezi vyhrožováním a výbuchem násilí se odehrává určitý vývoj. Pečlivý rozbor konkrétních případů naznačuje, že násilné chování se nerodí ve vzduchoprázdnu. Naopak představuje vyvrcholení poměrně dlouhého řetězce problémů, konfliktů, slovních rozepří, ale také skutečných i domnělých proher a selhání na straně pozdějšího útočníka. Tyto incidenty představují faktické události a lze proto na ně nahlížet jako na varovné signály. O´Toole například podotýká, že většina lidí se nemění prudce z „beránků na vlky“. Nepřecházejí zcela náhle a jakoby z ničeho nic od kooperativního chování k agresivnímu. Cesta k pozdějšímu násilí je poměrně dlouhá a lemuje ji řada varovných signálů. Vedle výhrůžek a hrozeb si často můžeme u pachatele všimnout výrazných frustrací a zklamání. Z jeho slovní produkce je pak zřejmé, že o svých prohrách a neúspěších hodně přemýšlí. Touha po odplatě, pomstě nebo prázdné destrukci může být patrná také z jeho dopisů, kreseb apod.

Obecně tedy platí, že vyhrožování je nutné brát vážně, jestliže přetrvává delší dobu a je zakomponováno do řetězce zmíněných varovných signálů. U pachatele pak můžeme předpokládat postupné narůstání agresivity. V takovém rozpoložení může i drobný podnět vyvolat prudkou řetězovou reakci.

2. Násilí je vždy produktem tří faktorů

Při odhadovaní rizika ohrožení je vždy třeba analyzovat tři faktory, z jejichž interakce konkrétní výbuch násilí vzniká. Jde o:

·         osobnost agresora (doporučuje se nejen obvyklá psychodiagnostická úvaha o osobnosti ať už známého či neznámého pachatele, vhodné je využít i poznatky přímo z daného koše deliktů jako klasifikační schémata pachatelů, motivačních vzorců atd.)

·         původní stimul, který odstartoval vyhrožování (analýza první hrozby)

·         okolnosti, které mohou usnadnit výbuch násilí (např. agresor i oběť jsou v těsném kontaktu, dostupnost zbraní, možnost vyhledat a kontaktovat potenciální oběť atd.)

Systematický sběr informací o vyhrožující osobě je pro vyhodnocení míry rizika zásadní. Důležité jsou informace ze všech dostupných zdrojů (rodina, pracoviště, psychiatrické záznamy atd.). Situace při posouzení vážnosti vyhrožování je samozřejmě komplikovanější, jde-li o neznámého pachatele. Pak jsou klíčové informace o vzorcích chování, kterými se zatím neznámý pachatel projevuje. V pozici oběti je proto nezbytné pečlivě evidovat a přesně popsat konkrétní způsoby chování, pro které se agresor stal ve svém okolí nápadný. Je vhodné evidovat veškeré projevy vyhrožování, i když se oběti mohou zdát nedůležité či malicherné. Pro zvýraznění uvádíme výroky a projevy pachatelů, které předcházely jejich pozdější agresi, tak jak je zaznamenalo okolí či přímo oběti.

„Můj bývalý muž mi opakovaně telefonoval, hrubě nadával a vyhrožoval smrtí, jestliže se k němu nevrátím. Pak se objevil na mém pracovišti, vypadal sklesle, ale když ho kolega chtěl vykázat, začal se s ním prát.“

„ Soudkyně obdržela tento rok již pátý dopis, ve kterém ji pan N. sděluje, že ji vášnivě miluje. Píše: viděl jsem Vás jen jednou, ale vím, že mě také milujete. Jakmile odstraním z cesty vašeho přítele, můžeme se vzít.“

„Pan M. opakovaně mluví o tom, že to šéfovi vrátí. Spolupracovník si všiml, že přišel do práce s nožem. Prý od něj navíc odešla přítelkyně. Pan Malý působí zdrceně, zejména poté, co ředitel firmy zamítl jeho stížnost.“

„ Zavilý odpůrce potratů narušil pohřeb zavražděného gynekologa. S obličejem zkrouceným zlostí přerušil smuteční řeč hlasitým křikem: nejde prý o žádnou tragedii, protože zavražděný sám zabíjel nevinné, nenarozené děti. Dva roky později vnikl do prostor kliniky, dvě osoby zavraždil a pět zranil.“

 3. Násilí často předchází určitá příprava

 Při odhadu, do jaké míry je oběť vyhrožování potenciálně ohrožena fyzickým napadením, je vhodné evidovat takové aktivity agresora, které signalizují jeho eventuální přípravu na čin (např. zakoupení zbraně, odstranění překážek, které doposavad bránily v kontaktu s obětí, obhlížení míst, kde se oběť často vyskytuje, pokus o napadení oběti atd.).

4.Co napoví text výhrůžky Výhrůžné texty i sdělení jsou předmětem psychologických i jazykových studií. Názory odborníků na to, zda lze z obsahu výhrůžky vůbec něco vyčíst a s jakou spolehlivostí, jsou však různé. Na následujících řádcích představíme taková zjištění, která mohou být pro oběti vyhrožování užitečná.

Jeden z prvních přístupů se zaměřil na hledání klíčových slov v textu výhrůžky či hrozby. Za klíčová byla přitom považována taková slova, která přímo asociují násilí (např. krev, smrt, probodnout, podříznout, atd.). Jejich přítomnost byla považována za signál zvýšeného rizika. Zkušenosti však ukázaly, že i veskrze krvelačný text, nemusí vůbec korespondovat s reálným nebezpečím napadení. Zdá se, že jde spíše o odreagování emocí a frustrací pisatele. Výroky typu „vytluču ti mozek z hlavy“ či „rozsekám tě na kousky“ mají hlavně šokovat. Z aktuálního pohledu se zdá, že mnohem více by měly varovat výrazy nasvědčující beznaději a zoufalství pisatele. Např. „Už to dál nevydržím“ může v konkrétním kontextu (pisatel je osobou nedávno opuštěnou milovanou partnerkou) poukazovat na silně negativní životní bilanci, která uvozuje vražedné a sebevražedné jednání ve vztahových deliktech.

 Momentálně se doporučuje detailní analýza obsahu výhrůžného sdělení včetně posouzení reálného vnějšího kontextu, do kterého je výhrůžka zasazena (viz výše uvedené obecné principy). V samotném obsahu výhrůžky je pak pozornost zaměřena na přítomnost takových vět či výroků, které naznačují, že pisatel dospěl od emocí k fázi myšlenkové přípravy činu. Už mu nejde o vystrašení individuální oběti („nepřežiješ zítřek“ ) či narušení chodu nějaké instituce (nelogická výhrůžka typu: „za chvíli v prostorách školy detonuje 100 kilo plutonia“). Vyhrožující osoba uvádí detaily, ze kterých je zřejmé, že přemýšlí, jak by mohla hrozbu provést (identifikuje oběť či oběti, zmiňuje se o prostředcích, zbraních a postupu, naznačuje datum a místo). Momentálně se rozlišují tři stupně pravděpodobného rizika na základě rozboru obsahu sdělení: nízké, střední a vysoké.

·         výhrůžka s nízkým rizikem

Vykazuje nepatrné ohrožení oběti (nebo bezpečnosti určité lokality, instituce). Vyznačuje se vágní a nepřímou hrozbou. Celý obsah je nevěrohodný, rozporuplný, chybí detaily. Hrozbě chybí realismus.

·         výhrůžka se středním rizikem

Vyznačuje se konkrétnější hrozbou. Je patrné, že pisatel v hrubých rysech promyslel nástroje či prostředky ohrožení. Sdělení obsahuje odkazy na přibližné místo a čas, ale nejedná se o detailní, až do podrobností promyšlený plán. Ve sdělení mohou být narážky na známý film či knihu, ve kterých byl použit stejný scénář. Vyhrožující osoba používá utvrzující obraty typu „myslím to vážně“. „To není legrace“.

·         výhrůžka s vysokým rizikem

Pravděpodobně představuje skutečnou a nebezpečnou hrozbu pro oběť či jiné uvedené terče. Hrozba je v tomto případě velmi konkrétní, reálná a přesvědčivá, protože vyhrožující osoba uvádí detaily, ze kterých plyne, že disponuje destruktivními prostředky a je odhodlána je použít (např. napadne „na zkoušku“ oběť, usmrtí jejího zvířecího mazlíčka, zničí majetek pronásledované osoby, uloží vzorek nebezpečné látky na označené místo atd.). Pro ilustraci uvedeme učebnicový příklad velmi vážné výhrůžky: „Mám v úmyslu zastřelit zítra v 8 hodin ředitele školy. To je přesně čas, když je ve své kanceláři sám.Mám pistoli 9 mm. Věřte mi, já vím, co dělám. Už mě to nebaví, co tady ve škole dělá. Jsem z toho nemocný a unavený.“

Posouzení zranitelnosti oběti

Pro posouzení pravděpodobnosti, zda agresor skutečně splní své hrozby, je důležité se zabývat také zranitelností oběti. Tím se v podstatě míní to, zda je oběť v důsledku různých okolností pro agresora snadno a lehce dostupná.

Dále nabízíme základní otázky, kterými lze zranitelnost oběti zjišťovat. Kladné odpovědi přitom signalizují zvýšenou zranitelnost.

·         Znají se oběť a agresor velmi dobře?

·         Je agresor obeznámen s denním režimem a návyky oběti?

·         Jsou agresor a oběť stále ještě v přímém kontaktu?

·         Má oběť vyhrožování reálnou možnost zajistit si fyzickou bezpečnost?

·         Má oběť intenzivní strach až hrůzu z agresora?

·         Sdílí její obavy také lidé v nejbližším okolí oběti (např. rodinní příslušníci, přátelé, spolupracovníci) ?

·         Může oběť zvýšenou opatrností eliminovat riziko napadení? Je oběť schopna předjímat riziko napadení a zvolit účinnou obranu ?

·         Je oběť sama o sobě schopna stopnout vyhrožování?

Pro úplnost je vhodné zmínit, že při analýze zranitelnosti se dále přihlíží i k různým specifickým skupinám obětí. U vyhrožování a vydírání je důležitou okolností, zda oběť spadá do tzv. VIP osob, je místně (regionálně) exponovanou osobou či jde o kategorii životní či pracovní partner.

Jak pomoci oběti

1. Vyhledávání informací o bezpečném chování

Potenciálně ohrožená osoba by měla již v počátečních stadiích vyhrožování hledat informace o tom , jak se bránit a jak situaci řešit. Takové informace může získat v různých psychologických a občanských poradnách a na místech zabývajících se poskytováním pomoci obětem trestných činů. Také psychiatrická zařízení, soudy, mediační a probační služba a sociální pracovníci na úřadech mohou poskytnout cenné informace. Ne vždy je nutné okamžitě kontaktovat policii.

2.Rozhovor s agresorem

 Je-li agresor známý, lze uvažovat o rozhovoru s ním. Rozhovor s agresorem se jeví jako první možný krok ke stopnutí jeho výhrůžek. To platí zejména pro počáteční fáze vyhrožování. Odborníci se však shodují v názoru, že přímý rozhovor mezi vyhrožující osobou a terčem, na který se zaměřila, není z mnoha důvodů vhodný. V zájmu bezpečnosti by ohrožená oběť neměla se svým pronásledovatelem přijít do žádného kontaktu. V úvahu přichází pouze rozhovor s agresorem, který vede vhodná třetí osoba. Obecně je za takovou osobu považován odborně kompetentní člověk, který není v blízkém vztahu k oběti. Cílem takového rozhovoru je totiž nejen rozbor pravděpodobných rizik, která hrozí oběti, ale také pokus o stopnutí výhrůžek. Rozhovor může agresorovi signalizovat, že pronásledovaná oběť překonala svůj strach a vyšla se svým problémem ven. Agresor tak může pochopit, že jeho chování je veřejně známé a také nežádoucí. V optimálním případě nabízí rozhovor také určitou šanci samotnému agresorovi ke změně. Může své pocity a svůj pohled na věc ventilovat. To, že třetí osoba projeví přiměřený zájem o jeho životní situaci, zvyšuje vyhlídky na úspěch tohoto opatření.

Neplatí to však obecně. Bohužel se vyskytují případy, kdy oficiální rozhovor s agresorem naopak zvýšil jeho destruktivní úmysly. V případě obtěžování slavné osobnosti podobný pohovor ještě zvýšil zájem na pronásledovaném idolu. Na podobné souvislosti je třeba myslet i v situaci, kdy se oběť rozhodne podat trestní oznámení. Doba, kdy se policie začne o podezřelého zajímat, je pro oběť kritická. Chování podezřelého je těžko predikovatelné. Předvolání na policii může u určitých typů osobnosti vést ke zklidnění, u jiných naopak odblokovat negativní emoce a úmysly. U sousedských sporů a u bývalých partnerů (tj. tam, kde jsou pachatelé a oběti v častém a přímém kontaktu) je na místě chránit oběť. V každém případě je nutné oběť vyhrožování, která se ocitá v roli oznamovatele, na toto riziko upozornit a hledat možnosti, jak zabránit přímému kontaktu s agresorem.

3. Vyloučení jakéhokoli kontaktu s vyhrožovatelem

Zabránit možnosti kontaktu mezi potenciální obětí a jejím ohrožovatelem je přirozeně optimálním postupem řešení. V řadě situací je však velmi obtížné takového stavu docílit. Je to dáno i současným právním prostředím. K tomu je však třeba popravdě dodat, že ani možnost promptně zakázat agresorovi vyhledávání a přibližování se k oběti právní cestou není kouzelným všelékem. I když je to pro oběť nepříjemné a omezující, je také na ní, aby do detailů promyslela svou bezpečnost. To znamená na maximální možnou míru eliminovat situace, kdy by se ocitla sama s pachatelem na místě bez kontroly okolí či veřejnosti. U jednotlivých typů deliktů lze pak obětem doporučit další vhodné postupy, které odpovídají

typice deliktu, pravděpodobnému profilu pachatele a také psychickým možnostem oběti.

Literatura:

Čírtková, L.(1998) Kriminální psychologie. Praha: Eurounion.

Fullgrabe U.: Gefahrenprognosen. Kriminalistik, 2001, č. 12, s. 799-804.

Goebel G.-Lapp. M.: Stalking mit todlichem Ausgang. Kriminalistik, 2003,č.6.s. 369-377.

Dobrovolníci v kojeneckých ústavech

 Myšlenka projektu „dobrovolníci v kojeneckých ústavech" vzešla od matky, která si z krčského kojeneckého ústavu brala do adopce dítě. „Viděla jsem tam ostatní děti a zjistila, že jestli něco opravdu potřebují, pak je to náruč, která by byla jenom jejich." Z její a iniciativy studentky psychologie Markéty Kukačkové vzniklo občanské sdružení Malíček, které s konzultační pomocí dobrovolnického centra Hestia a podporou primářky krčského kojeneckého ústavu MUDr. Lukešové vypracovalo projekt práce dobrovolníků v kojeneckém ústavu. V únoru proběhl výběr a výcvik dobrovolnic (žádní muži se nepřihlásili) a v březnu začaly ženy do ústavu docházet. V obrovském areálu ústavu, mimo hlavní budovu a ve stráni parku, stojí vila nazývaná Radost, kde žije patnáct dětí od dvou do tří let. „Teta, přišla teta!" křičí jeden přes druhého. „Vašíku, přišla ti teta," postrkují do předu malého chlapečka. Přesně rozeznávají, čí teta je koho. Třiačtyřicetiletá Lada se zdraví se sestrami, s Vaškem a v předsíňce kluka obléká. Venku si berou jeden z řady seřazených kočárků, je jedno který, protože je tady všechno společné, a vyrážejí do parku - ven mimo areál nesmějí. Lada má doma dva syny, jednoho vysokoškoláka a druhého sedmáka, už si nechce pořizovat vlastní dítě. Ale pořád cítí mateřské pudy, a navíc se jí stýská po původní pedagogické profesi. A Vašek? Má jednou za týden na tři hodiny někoho opravdu jen pro sebe. Což je výhoda. Protože než za ním Lada poprvé přišla, tak místo deseti slov, která by měl v roce a půl umět, téměř nemluvil. Teď, po měsíci návštěv, už umí tři slova. „Pípí", protože v parku potkávají bažanty, „bác", protože jejich oblíbenou hrou je házení šišek, a „pá", když se loučí. Jenže tři hodiny v parku utečou jako voda a Vašek se musí vrátit do pavilónu. Za týden Ladu uvidí zase. Jenže kolikrát se spolu ještě uvidí? V kojeneckém ústavu v pražské Krči za jednotlivými dětmi docházejí dobrovolníci a individuálně se jim věnují. Zaměstnanci ústavu to nazývají „neutrální mateřský vztah". Celý projekt spočívá v tom, že dobrovolníci si s dětmi vytvoří vazbu a při odchodu dítěte z ústavu ji zase zboří Týden je dlouhá doba, ale dobrý čas, po který se dá dobrovolnická činnost dlouhodobě udržet. Áďa a Páťa jsou dvojčata, tak mají dvě tety a dvakrát týdně citové zázemí jedné z nich.

Primářka kojeneckého ústavu v Krči MUDr. Lukešová ke vztahu mezi dobrovolníky a dětmi říká: „Nevadí, že dítě vytvořený vztah ztratí. To se děje i v životě. Důležité je, že dítě takový vztah pozná. Protože vždycky je lepší vztah navázat, než ho vůbec neprožít," říká primářka. Kladně se k dobrovolnickým aktivitám staví i ředitel Dětského domova s kojeneckým ústavem v Aši, MUDr. Rákos. „Při četnosti návštěv jednou za týden na tři hodiny totiž dítě nenaváže tak pevný vztah, jehož ztráta by je pak traumatizovala. I u nás si občas některá ze sester vyhlédla dítě, které si brala i na návštěvy domů. Když ale takové dítě odcházelo do adopce a přijeli si pro něj adoptivní rodiče, ani se po sestře neohlédlo. Každé dítě instinktivně vycítí, že teta je teta a nový člověk je rodič, se kterým bude od rána do večera. Na dětské duše nemá určitě dočasná dobrovolnická aktivita žádný negativní vliv. Až jejich vztah s dobrovolníkem skončí, navážou další a daleko kvalitnější vztah." Trochu jinak se na vztah dobrovolníka a dítěte dívá Markéta Kukačková, koordinátorka občanského sdružení Malíček. O budoucnosti vztahu dítěte s dobrovolníkem má dalekosáhlejší představy. „Optimální by bylo, kdyby dobrovolník dítě provázel i dál. Pokud by šlo do dalšího ústavu, tak určitě, pokud by šlo do rodiny a obě strany by projevily zájem, pak je možné, že i tam. Mohlo by to fungovat jako dřívější kmotrovství - jako vědomí, že máte někoho, kdo je vám blízký, ale není rodič."

Zdroj: Reflex 5. 6. 03

Co by měli vědět lidé, jejichž rodiče jsou nebo byli závislí na alkoholu

1. Měli by vědět, že jsou problémy s alkoholem více ohroženi než běžná populace. Uplatňují se zde sociální vlivy (rodičovské modely, rodinné prostředí, rodinné rituály apod.), ale i vlivy genetické. Studie na dvojčatech ukázala, že jednovaječná dvojčata (mají stejný genetický materiál) se sobě více podobají v tom, zda se u nich vytvoří závislost na alkoholu, než dvojčata dvojvaječná (ta mají společných jen 50 % genetického materiálu). Samotné genetické vlivy zvyšují riziko vzniku závislosti na alkoholu asi 4x.

2. Závislost na alkoholu u rodičů také zvyšuje riziko ve vztahu k poruchám chováním a emočním problémům. Wegscheider-Cruseová popsala reakce dětí v rodinách, kde se vyskytuje závislost na alkoholu, následovně:

·       Rodinný hrdina přebírá odpovědnost, nahrazuje nefungujícího dospělého a „zachraňuje rodinu". Typicky je to nejstarší sourozenec, který zastupuje závislého otce a pečuje o mladší děti. „Hrdinovi" by měli dospělí dovolit vrátit se do dětství. „Hrdina” by se neměl cítit odpovědný za problémy v rodině, ale chápat, že jsou to problémy dospělých, za které on nemůže a které není schopen řešit.

·       Obětní beránek odvádí pozornost od problémů dospělých tím, že dělá problémy sám. Chodí za školu, krade, lže, pere se, experimentuje s alkoholem nebo drogami apod. Takovému dítěti je třeba „dovolit zbavit se symptomu". Jeho problémové chování by se nemělo odměňovat, ale naopak posilovat chování adaptivní.

·       Ztracené dítě je uzavřené a nekomunikující. Před bolestí vnějšího světa uniká do snění. Je třeba věnovat mu potřebnou pozornost a ukázat mu, že svět je vlídnější a bezpečnější, než se domnívalo.

·       Klaun šaškuje, a tak odvádí pozornost od problémů s návykovou látkou v rodině. Lépe, když se dospělí smějí, než aby se hádali nebo prali. Šaškování by se nemělo odměňovat. Měly by se hledat vhodnější způsoby, jak pomoci dítěti se uplatnit a posílit sebevědomí.

3. Ti, jejichž rodiče jsou závislí na alkoholu, by měli vědět, že nejsou sami. Počet lidí závislých na alkoholu v České republice s ohledem na vysokou spotřebu může dosahovat 300 000 osob. Mnoho závislých vyrůstalo v rodinách, kde se problém s alkoholem vyskytoval, a mnoho z nich už má vlastní děti.

4. Závislost u rodičů ještě automaticky neznamená, že se závislost automaticky vytvoří i u dětí. Podle amerických pramenů u více než poloviny těchto dětí závislost na alkoholu nevznikne. Naopak platí i to, že nepřítomnost problémů s alkoholem u rodičů ještě nikomu nezaručuje, že se sám nestane na alkoholu závislý. Navíc k řadě problémů působených alkoholem dochází i u těch, kteří závislí nejsou (úrazy, otravy a jiné zdravotní i sociální komplikace).

5. Činitele, které u těchto dětí ještě zvyšují rizika, zahrnují výskyt duševní choroby u rodičů, problémy s alkoholem nebo jinými návykovými látkami u obou rodičů, konflikty, agrese a násilí v rodině.

6. Ti, u jejichž rodičů se vyskytl problém s alkoholem, by se měli alkoholu zcela vyhnout v dětství, dospívání a mladší dospělosti, protože závislost na alkoholu by u nich mohla vzniknou rychle a v časném věku. I jako dospělí by se měli alkoholu vyhýbat nebo být vůči němu maximálně zdrženliví (např. nepřekračovat maximální dávku cca půl litru piva nebo 2 dcl vína denně). Tito lidé by se také měli vyhýbat ilegálním drogám, protože i na nich by si mohli vytvořit rychle závislost. O tom, jak nebezpečný je alkohol pro děti a dospívající z rodin, kde je otec závislý na alkoholu svědčí práce Kubičky a spol. z roku 1990. Tito autoři uvádějí, že synové závislých otců, kteří začali pravidelně konzumovat alkohol do věku 17 roků, museli do věku 22 let ve 27 % kontaktovat speciální zdravotnické zařízení pro vlastní problémy s alkoholem. Záhy konzumující mladí muži z celkové populace takový kontakt měli jen v 5 % . Do věku 22 let se pro závislost na alkoholu léčilo 8 % synů závislých otců, zatímco v celkové mužské populaci to bylo jen 1 %.

7. Jestliže se objeví psychické problémy, měli by se pro ně léčit a využívat poradenských, psychologických i psychiatrických služeb. Zlepší to kvalitu jejich života, a sníží se tak riziko rozvoje závislosti na alkoholu v souvislosti s neřešenými duševními problémy. Opatřit si kvalitní pomoc ale nemusí být snadné, síť ambulantních zařízení pro závislé na alkoholu a jejich rodiny u nás není dostatečná.

8. Pokud se už objeví problémy s alkoholem, je třeba zahájit co nejdříve léčbu. Včas poskytnutá léčba je snazší, účinnější a bezpečnější.

Prameny

A family history of alcoholism. National Institute on Alcohol Abuse and Alcoholism, Washington, 2003 (citováno podle internetové verze publikace).

Kubička, L., Kožený J., Roth, Z.: Alcohol abuse and its psychosocial correlates in sons of alcoholics as young men and in the general population of young men in Prague. Journal of Studies on Alcohol, 51, 49-58, 1990.

The Genetics of Alcoholism. Alcohol Alert, National Institute on Alcohol Abuse and Alcoholism, č. 60, 2003 (citováno podle internetové verze publikace).

Wegscheider-Cruse, S.: Another chance. Hope and health for the alcoholic family. Science and Behavior Books, Palo Alto, California, 1989 (druhé vydání), s. 324.

Prim. MUDr. Karel Nešpor, CSc.

vědecký sekretář Společnosti návykových nemocí České lékařské společnosti JEP

a národní koordinátor Evropského akčního plánu o alkoholu Světové zdravotnické organizace

Psychiatrická léčebna Bohnice, Ústavní 91, 181 02 Praha 8

Tel.: 284016 249, E-mail: nespor@plbohnice.cz, nespor.k@tiscali.cz

Internet: www.plbohnice.cz/nespor, www.mujweb.cz/veda/nespor

PhDr. Luděk Kubička, CSc.

vědecký pracovník, Psychiatrické centrum Praha

Tel. 266003 271, E-mail: csemy@pcp.lf3.cuni.cz

PhDr. Ladislav Csémy

vědecký pracovník, Psychiatrické centrum Praha

Tel. 266003 272, E-mail: csemy@pcp.lf3.cuni.cz

Rozšíření česko-německé spolupráce při potírání mravnostní kriminality

 Na rozšíření a nových formách spolupráce při potírání mravnostní kriminality se

dohodli na závěr dvoudenní schůzky v Drážďanech představitelé ministerstev vnitra Česka a Německa v listopadu tohoto roku.

Setkání se konalo pod vlivem nedávného vydání německé nevládní publikace o údajné masové dětské prostituci v českém pohraničí, vůči které vyjádřila česká

i německá strana velkou nedůvěru a která nebyla předmětem drážďanských jednání.

Policie ČR, jakož i sousedních německých zemí Saska a Bavorska vytvoří tříčlennou skupinu styčných důstojníků, kteří budou mít na starost rychlou komunikaci a předávání informací o mravnostní kriminalitě.

ČTK to sdělila vedoucí české delegace na jednání, ředitelka odboru prevence kriminality na ministerstvu vnitra Jitka Gjuričová.

Obě země zároveň dále posílí součinnost na základě už existující mezistátní dohody o policejní spolupráci z roku 2000, uvedla J. Gjuričová. Budou pokračovat preventivní programy, informační kampaně na obou stranách a od případu k případu

vytváření společných vyšetřovacích týmů.

 Zástupkyně šesti nevládních organizací, které se věnují v pohraničí prevenci

mravnostní kriminality, se zúčastní společného školení.

Kniha „Děti šlapou chodník - zpráva z česko-německé hranice“, kterou vydala německá nezisková organizace Karo a zaštítila německá odbočka Dětského fondu OSN (UNICEF), vyvolala především na české straně značné pobouření a také německé úřady kroutí

hlavou nad údaji v publikaci. Ministr vnitra Otto Schily počátkem listopadu vyzval, aby autoři předložili důkazy o údajném masovém zneužívání dětí.

Organizace Karo už léta dostává na svou činnost z větší části prostředky z fondů Evropské unie a zhruba ze 25 procent od Saska.

Saská ministryně sociálních věcí Helma Oroszová v úterý oznámila, že její úřad zkoumá, zda se bude dále podílet na financování projektu, který je zatím plánován do 30. června příštího roku.

„V publikaci nejsou žádné důkazy," řekl ČTK mluvčí saského ministerstva sociálních věcí Karltheodor Huttner s tím, že by je úřad také rád znal. Údaje v publikaci prý jeho úřad

velmi překvapily a „téměř si je neumí představit". V příštích týdnech má být prověřena práce aktivistek z Karo a zjištěno, zda projekt má dále smysl.

„Výsledky Karo nemůžeme potvrdit," řekl také mluvčí saského ministerstva vnitra Andreas Schumann. Jeho úřad neví, jak organizace k uvedeným údajům a podezřením dospěla.

Zdroj : ČTK – berlínský zpravodaj, 27. 11. 03 

Švédsko patří k průkopníkům silniční bezpečnosti

Podle celé řady průzkumů a ukazatelů patří švédské silnice k těm vůbec nejbezpečnějším v Evropě. Třebaže Švédsko má téměř devět milionů obyvatel a území několikanásobně větší než Česká republika – a navíc o poznání s tvrdšími přírodními podmínkami - roční počet obětí dopravních nehod tu dosahuje „pouze" hranice kolem 480.

Každopádně je počet smrtelných úrazů v největší skandinávské zemi ve srovnání s Českem zhruba třetinový.

„Odpověď na otázku, proč si ve srovnání s mnoha dalšími evropskými zeměmi stojíme tak dobře, není zdaleka jednoznačná a jako zásadní nelze vyjmout jen jedinou příčinu," říká v rozhovoru pro ČTK Thomas Andersson, mluvčí Státního úřadu pro silniční provoz (Vägverket) v Borlänge. Jde o instituci, která za bezpečnost švédských silnic zodpovídá. „Již po řadu desetiletí se systematicky snažíme kombinovat technická zlepšení stavu silnic s osvětou, která má na ohleduplnost řidiče působit co nejpřesvědčivěji."

Z bezpečnostního hlediska k průkopnickým patří jak obě švédské automobilky SAAB a Volvo, tak i celý systém dopravní výchovy a provozu.

„Švédsko bylo jednou z prvních zemí, které uzákonily jízdu s rozsvícenými světly i za dne, jež prosadily povinné užívání dětských sedaček nebo používání bezpečnostních pásů i na zadních sedadlech.“

Pravidelnými technickými kontrolami, které jsou pro starší automobily povinné každý rok,

se navíc snažíme, aby náš vozový park technicky příliš nezastaral a nestal se tak příliš nebezpečným," dodává Andersson.

Jako příklad investice do nebezpečných silnic Thomas Andersson uvádí výstavbu zvláštních svodidel uprostřed dvouproudových silnic se zvýšeným nebezpečím. Středová svodidla,

vytvořená ocelovými lany, od sebe oddělí protijedoucí kolony tak, že k čelnímu střetu s protijedoucím autem prostě nemůže dojít. Na těchto vysoce exponovaných úsecích není možné jakkoli předjíždět.

„Tam, kde se dřív odehrávalo smrtelných nehod nejvíc, jsme tímto opatřením dnes jejich počet snížili o 90 procent," řekl mluvčí.

A ještě jeden detail nechce opomenout - Státní úřad pro silniční provoz úzce spolupracuje s policií a se všemi, kdo k bezpečnějšímu provozu na silnicích přispívají. „Trváme například

na tom, že dodržování nejvyšší povolené rychlosti ve zvláště nebezpečných úsecích musí být přísně kontrolováno. Víme, že i tak může k nehodě dojít, ale dodrží-li řidič předepsanou rychlost, následky neštěstí bývají mnohem menší než při bezhlavé jízdě."

Neustálý důraz na bezpečnost provází účastníky silničního provozu již coby uchazeče o řidičský průkaz. Filozofií autoškol není příprava adeptů pro jedinou zkoušku - tedy pro sám zisk řidičského oprávnění - ale osvojení dlouhodobých návyků a chápání

příčin a nikoli až důsledků dopravních problémů.

Zvláštností oproti o poznání měkčímu českému systému je například požadavek jízdy na kluzkém povrchu, zkušenost, jíž musí projít každý žák každé švédské autoškoly. V létě se řídí na zvláštním nátěru zalitém vodou, který dokonale supluje ledový

povrch, v zimě pak na ledě opravdovém. „Je rozdíl mezi tím, když někdo o smyku jen slyší, aniž by jej skutečně zažil, a mezi tím, že si takřka nekontrolovatelný smyk sám zakusí na vlastní kůži a pocítí tak svoji bezmocnost ve chvíli, kdy se stavu vozovky nepodřídí," říká Christer Nilsson, vedoucí cvičné dráhy v Malmö.

„Většina řidičů je překvapena, když vidí, jak lehce lze na kluzkém povrchu ztratit kontrolu nad vozidlem již při třicetikilometrové rychlosti. Než tím skutečně projdou, většinou

takovým varováním nepřikládají velkou váhu, po absolvování jednodenní jízdy na kluzkém povrchu se jim však zkušenost v hlavě usadí," doplňuje. Při stejném výcviku se jeho účastníci učí zároveň i naplno brzdit, aby věděli, jaké brzdné dráhy jsou zapotřebí při jednotlivých rychlostech, nebo brzdit s různými povrchy pod koly (například kluzkým pod pravými a pevným pod levými koly), aby i v takových případech vozidlo lépe poznali.

Všestranná péče o silniční bezpečnost v kombinaci s poměrně vysokými pokutami za porušení dopravních pravidel (nezapnutý pás asi 2500 Kč, překročení rychlostního limitu o 20 km/hod asi 4500 Kč) znamená, že klid švédských silnic působí na řadu návštěvníků

z Čech a Moravy až nudným dojmem.

Rozhodně se však Češi na švédských silnicích jezdit nebojí. O Švédech vydávajících se za

volantem na silnice české však cokoli podobného se stejnou samozřejmostí tvrdit bohužel nelze.

 Zdroj: ČTK – Tomáš Sniegoň

Možný lék na dopravní nehodovost

 Komunikace mezi účastníky silničního provozu za účelem zvýšení bezpečnosti na cestách je dosud jednostranná a je závislá na vysílání klasických rozhlasových stanic a na jejich programu zařazených vysílání na podporu bezpečnosti silničního provozu. Vysílání ale slyší a pokyny se může řídit jen ten řidič, který si v autě zrovna pustí rádiový přijímač a navíc naladí odpovídající stanici. Lepší možností je vybavení autorádia funkcí „RDST” ­– poslech je přerušen vždy při závažné dopravní situaci a obsah sdělení je předán on-line do auta.

Další alternativou přenosu informací mezi účastníky silničního provozu je využití radiostanic. I zde pokyny může přijímat jen ten, kdo má tuto radiostanici a naladěnou na patřičné frekvenci, kde probíhá vysílání. Jiní odborníci namítnou i možnosti získání dopravních informací pomocí mobilních telefonů s funkcí „WAP”.

 Jediným způsobem přenosu informací, který není omezen na účastníky, kteří vlastní speciální zařízení uváděná výše a navíc bez nutnosti mít je v provozu, je vysílání akustických nebo vizuálních výstražných signálů tak, jak tento systém užívá např. armáda, policie a záchranná služba. Nevýhodou tohoto systému je skutečnost, že použit ho mohou jen specializované organizace a za výjimečných podmínek. Navíc příjem těchto informací není ideální, nepřichází ani v dostatečném časovém předstihu, je úzce lokální a není možné základní signál doplnit o další nezbytné informace, jako např. doporučení jak je avizované nebezpečí rizikové, jak se mu vyhnout a jak ideálně na vzniklou situaci reagovat.

Rádiový automobilový ochranný systém

Zvýšení bezpečnosti v silničním provozu zabezpečuje a nedostatky dosavadního stavu odstraňuje bezdrátový rádiový automobilový ochranný systém. Jde o vynález, jehož podstata spočívá v tom, že přijímačem jsou vybaveny dopravní prostředky účastnící se silničního provozu. Systém přijímá radiový signál z vysílače a řidiče informuje o jeho přijetí světelným a/nebo akustickým signálem. Vysílač je umístěn stacionárně v místech nebezpečných pro průjezd vozidel, v místech, která mohou být překážkou provozu a/nebo na vozidlech, která jsou nebezpečím v silničním provozu a/nebo vyžadují pro sebe přednostní průjezd, přičemž výkon a směrování signálu je nastavitelné podle druhu použití vysílače.

 Nové je dále i to, že signálu vysílače lze využít pro dočasné vyřazení z funkce či přestavení semaforů na přechodech a křižovatkách.

 Přínos systému se dá očekávat v okamžiku, kdy vybavení přijímači se bude blížit u účastníků silničního provozu co nejvíce 100 procentům a bude záruka, že vysílaným signálem se všichni účastníci mají možnost řídit, což lze řešit novelami příslušných právních předpisů. Systém předpokládá mezinárodní využití s tím, že pokud řidič bude projíždět do teritoria, kde systém bude zaveden, bude před samotným vjezdem vhodně na tuto skutečnost upozorněn. Přijímače signálu by ve všech státech používajících popisovaný systém pracovaly na stejné frekvenci, bez nutnosti dalších úprav zařízení.

Popis systému

V případě mimořádné události by se buď automaticky, nebo manuálně seplo uvedené zařízení a každému vozidlu v okruhu dvou až tří set metrů by sdělilo, o jakou událost se jedná. Všichni řidiči by měli šanci se na nebezpečí včas připravit.

Řidiči by se dozvěděli, že se k nim například blíží vozidlo integrovaného záchranného systému (IZS) – sanitka, hasiči či policisté, ale také že následuje tunel, železniční přejezd nebo komunikace, na kterou v nejbližší době přijedou, je zledovatělá nebo zasněžená. Vysílačem by mohly být také vybavena vozidla vykonávající zimní údržbu komunikace (pluhy nebo sněhové frézy) nebo kropicí vozy, vozidla převážející nadrozměrný či nebezpečný náklad.

Vozidla IZS budou vybavena vysílačem s proměnlivou vzdáleností vysílání signálu od 100 m do 300 m. Vysílač bude schopen vysílat signál všem okolo jedoucím vozidlům a volitelně signál, aktivující přenašeče signálu na dálnici a v tunelech. Rozsah signálu bude stanoven v závislosti na situaci v silničním provozu. Vysílání signálu bude směrové, směr vysílání nastavitelný v rozsahu 360 °. Signál určený vozidlům bude rovněž schopen nastavit na všech semaforech v jeho dosahu signál „Stůj”, kterým se budou řídit ostatní účastníci silničního provozu a který bude nastaven po dobu vysílání signálu. Poté se semafory vrátí do původního nastavení.

Vrtulníky IZS budou moci vysílat signál o nebezpečí v případě přistání na silnici nebo v blízkosti komunikací, kde by hrozilo další nebezpečí spojené s jejich přistáním.

Podél dálnice budou rozmístěny vysílače signálu, fungující rovněž jako převaděče, a to ve vzdálenostech cca 500 m od sebe, střídavě na obou stranách dálnice. Při aktivaci vysílače signálem vozidla IZS nebo vozidla vybaveného jednorázovým vysílačem, tento vzniklé nebezpečí signalizuje v okruhu 500 m a dále převádí na sousední vysílač, který pokryje další plochu dálnice. Takto budou aktivovány 3 nebližší vysílače na každou stranu a dálnice bude během pár okamžiků zabezpečena na velkém úseku a řidiči informováni o hrozícím nebezpečí. Rovněž vysílač, který byl aktivován, vyšle informaci nejbližšímu oddělení dálniční policie spolu s přesným umístěním aktivovaného vysílače na dálnici. Uvedené přenašeče signálu mohou být využity i v tunelech. Po vzniku nebezpečné situace by byl automaticky pokryt signálem celý tunel a nejbližší okolí vjezdu a výjezdu z tunelu.

Přijímače do každého vozidla

Popisovaný systém předpokládá, jak již bylo sděleno na počátku, že přijímačem budou vybavena všechna motorová vozidla bez rozdílu. Přijímače budou mít světelnou signalizaci, doprovázenou krátkým zvukovým signálem, nebo hlasovou výstrahou podle druhu zachyceného signálu. Přijímače budou mít možnost ztišit autorádio. Vozidla IZS budou mít potlačen příjem signálu v případě, že jej sami budou vysílat. Přijímače budou schopny přijímat signál ve všech zemích, kde bude rádiový automobilový ochranný systém zaveden.

Přenosné přijímače budou určeny pro motorová vozidla přijíždějící ze zemí, kde nebude uvedený systémem zaveden. Přijímače budou k zapůjčení na hraničních přechodech za vratnou zálohu a poplatek, nebo k zakoupení. Pokud bude přijímač vybaven hlasovým výstupem, bude možné zvolit jazyk, kterým bude přijímač řidiče varovat.

Všechna oddělení dálniční policie včetně dalších sil a prostředků IZS budou mít také přijímací jednotky, kde se zobrazí informace o vzniku a přesném místu nebezpečí.

V nabídce vynálezu, který je již ošetřen jako chráněný užitný vzor, nechybí ani možnost mít v autě nainstalovaný jednorázový vysílač signálu. Vozidla, která budou vybavena jednorázovým vysílačem signálu, pracujícím na stejném principu jako airbag (spustí se při nárazu vozidla), budou mít nezávislý zdroj, budou v nerozbitném obalu a budou vysílat signál po stanovený čas na vzdálenost až 300 m (pro případ, že dojde k nehodě na dálnici), signál bude určen jak okolo jedoucím vozidlům, tak převaděčům na dálnici a v tunelech.

Evropská unie, vyhlásila řadu opatření na podporu průmyslového vývoje integrovaných bezpečnostních systémů využívajících špičkové technologie pro interakci mezi řidičem, autem, vozovkou, okolním prostředím či dalšími vozidly. EU předpokládá, že uvedené informace budou sloužit palubnímu počítači, aby ovlivňoval rychlost a způsob jízdy podle měnících se okolností a bezpečnostním systémem by byla povinně vybavena všechna nově vyrobená auta.

Závěr

Každý krok, který povede k zastavení a k poklesu křivky dopravních nehod včetně jejich následků na životech a zdraví, ale i věcných škodách, je třeba přivítat.

Zpracovali: JUDr. Tomáš Koníček a JUDr. Pavel Kocábek, odbor prevence kriminality MV, tel.: 974833217 resp. 974832097, E-mail:sitprev@mvcr.cz  

Domácí násilí ve fotografii.

Výstava „Život s nepřítelem“ americké fotografky Donny Ferratové.

Dvacet velkých černobílých snímků s tematikou domácího násilí představila v Praze

výstava nazvaná Život s nepřítelem. Fotografie zbitých a plačících žen, křičících dětí i násilníků po činu, které pořídila americká fotografka Donna Ferratová, mohla veřejnost zhlédnout v nákupní galerii Atrium na Karlově náměstí.

Akce je součástí dlouhodobého projektu Aliance proti domácímu násilí.

 „Domácí násilí je útok na podstatu toho, co by mělo člověka činit nejšťastnějším. Je to

 útok doma a ze strany osoby, kterou milujeme, žijeme s ní a máme s ní i děti," řekla

 novinářům.

Donna Ferratová profesionálně fotografuje 27 let. Pracovala mj. jako fotoreportérka v Somálsku a ve válce v Perském zálivu.

Domácímu násilí se začala věnovat, když se sama stala svědkem scény, kdy muž zbil svou manželku. Když ho tehdy Ferratová zarazila, byl přesvědčen o svém právu ženu ranami „vychovávat".

Druhým impulzem, který ji přiměl k fotografování této problematiky, bylo odmítání jejích snímků v časopisech. „Ve většině redakcí rozhodovali muži. Ale ani jejich spolupracovnice s tím nechtěly mít nic společného. Když vidím, že se někdo snaží něco skrýt, jdu ještě tvrději za svým cílem," říká Ferratová.

Své záběry pořídila v nemocnicích, u soudu, v azylových domech i při policejních zásazích. „Je hrozné zaklepat na dveře a nevědět, jaké monstrum za nimi čeká. Je hrozné vidět děti, které křičí, že tatínek má zbraň a chce je zabít," popisuje své zážitky fotografka.

V blízkosti obětí se pohybovala deset let. Za vystavenou kolekci získala Ferratová řadu mezinárodních ocenění.

Její snímky uveřejnil časopis Life, Time, Stern a další. Její kniha Living with the Enemy (Život s nepřítelem) vyšla čtyřikrát.

Fotografka založila společnost, která získává peníze na informování veřejnosti o domácím násilí. V současnosti se věnuje filmování. „Můj otec mi řekl, že dělám jen problémy. Ale já dělám vlastně mužům službu. Pokud pochopí, že se mají k ženám chovat slušně, budou i více milováni" .

V Česku má podle průzkumu z roku 2001 zkušenosti s domácím násilím 16 procent lidí ve věku nad 15 let. V 84 procentech rodin, kde se útoky vyskytly, vyrůstají děti.

Aliance proti domácímu násilí vznikla v říjnu 2002. Svých 21 úkolů, které by měly přispět k řešení problému, chce splnit do konce příštího roku. Potom ukončí svou činnost, nebo si vytyčí nové cíle.

Zdroj: ČTK - Kateřina Krausová

Potrebuje dobročinnosť marketing ?

 AdForum.com odštartovalo kampaň určenú pre celú reklamnú branžu pomáhať v boji proti terorizmu použitím - reklamy!

AdForum požiadalo agentúry a mediálně spoločnosti, aby produkovali takúto reklamu, poskytli priestor pre takúto reklamu, ponúkli online kontakt na Červený kríž, aby mohol ktokoľvek pomôcť postihnutým."

AdForum.com využilo skutočnosť, že reklama môže zohrávať kľúčovú úlohu pri formovaní verejnej mienky, v motivácii verejnosti k boju proti terorizmu a násiliu.

Potrebovala sústredená pomoc obetiam terorizmu a antiteroristicky naladená spoločnosť reklamu a marketing?

Potrebuje charita - činnosť, smerujúca k „verejnému dobru", teda darcovstvo, dobročinnosť, filantropia, pomáhanie blížnemu - reklamu a marketing?

 Priestor pre využívanie reklamy v oblasti charity a filantropie - na sociálnu reklamu - je na

 Slovensku v porovnaní so svetom zatiaľ pomerne malý.

 Napriek tomu existuje veľa pozitívnych príkladov, keď sociálna reklama zohrala významnú úlohu pri ovplyvňovaní verejnosti v dôležitých otázkach a oveľa viac dôvodov, prečo má zmysel využívať sociálnu reklamu a marketing všeobecne. Spoločný projekt Nadácie pre deti Slovenska, spoločnosti Shell - Smart klub a detí - využíva špecifickú marketingovú metódu, pomocou ktorej buduje strategické partnerstvo medzi neziskovou organizáciou a obchodnou spoločnosťou. Projekt propaguje konkrétny výrobok - v tomto prípade benzín spoločnosti Shell, ktorého nákup môže mať aj cha-ritatívne dôsledky. V rámci vernostného programu umožní svojim zákazníkom vymeniť získané body buď za určitý tovar, alebo prispieť na pomoc organizáciám, ktoré pomáhajú znevýhodneným deťom. Podobne kampaň Ostrovy života využíva marketingové nástroje, aby zvýšila predajnosť výrobkov, ale súčasne akumulovala zdroje na charitatívnu činnosť - pomoc ohrozeným deťom. Motívov, kedy a prečo využívať nadlinkovú aktivitu marketingu - a špeciálne sociálnu reklamu, je niekoľko. Je to predovšetkým:

·          otváranie tém, ktoré sú nové alebo citlivé (týrané ženy - kampaň Piata žena), alebo boli

 tabuizované v predchádzajúcom období (korupcia - Korupcia nám pije krv),

·          úsilie prispieť k zmene postojov (kampaň Usvedčený farbou - Ľudia proti rasizmu),

·          informovanie o problémoch a potrebách a súčasne získavame zdrojov pre ich riešenie (projekt Hodina deťom, Nadácia pre deti Slovenska, kampaň Deň narcisov - Liga proti rakovine).

Názor, že objednávatelia sociálnej reklamy na Slovensku, najmä neziskové organizácie (nadácie a občianske združenia), by sa mali skôr podieľať na riešení problému ako investovať finančné prostriedky do reklamy a kampaní, vychádza z nepochopenia funkcie sociálnej reklamy. Sociálna reklama si nekladie za cieľ nahradiť prácu neziskových organizácií, často postavenú na dobrovoľníckej báze, ani nezbavuje štát povinnosti riešiť základné problémy spoločnosti. Zadávatelia sociálnej reklamy v žiadnom prípade nie sú nadšení dobrovoľníci, ktorí potrebujú na činnosť svojej organizácie získať finančné prostriedky. Sú to profesionáli, ktorí sa venujú svojej téme (týrané ženy, rasizmus, rakovina, pomoc deťom...) a sú presvedčení, že je nutné v spoločnosti otvárať problémy a prispievať k ich riešeniu. Pri napĺňaní poslania svojej organizácie (informovať o rakovine a pomáhať chorým, integrovať handicapovaných do spoločnosti, bojovať proti rasizmu) využívajú reklamu a marketing ako nástroje komunikácie s verejnosťou. Aby bola sociálna reklama účinná, musí spĺňať základné kritérium akejkoľvek inej reklamy - ľudia jej musia uveriť. V konečnom dôsledku, nič iné sociálna reklama ani ponúknuť nemôže. Dôvera sa tak stáva základným atribútom sociálnej reklamy. Ak sociálna reklama nepresvedčí diváka, že toto je problém, ktorým by sa mal zaoberať a ktorý môže pomôcť vyriešiť, nemôže mu ponúknuť nič iné. V tomto kontexte je dôležitá otázka, čo je podmienkou úspešnej sociálnej reklamy a ako je možné vybudovať dôveru v sociálnu reklamu? Ako príklad môžeme uviesť kampaň Hodina deťom, ktorej cieľom je nielen vyzbierať finančné prostriedky v prospech detí, ale aj posilňovať tradíciu individuálneho darcovstva a dobrovoľníctva na Slovensku a otvárať tému starostlivosti o deti v rôznych životných situáciách (opustené deti, integrácia handicapovaných detí, týrané deti, dobrovoľnícka pomoc. Aby bola Nadácia pre deti Slovenska ako organizátor kampane Hodina deťom dôveryhodná a úspešná, musí zohľadňovať rôzne aspekty komunikácie. Kampaň Hodina deťom:

1.      vzdeláva a informuje –

 ľudia sú informovaní, že je tu problém a že existuje spôsob, ako sa dá riešiť (séria

 dokumentárnych filmov o konkrétnych podporených projektoch, o deťoch a

 dobrovoľníkoch, ktorí s nimi pracujú), pôsobí na emócie a túžby po pozitívnej zmene -

 kampaň je emotívna, ale nevydiera – „všetci dospelí boli raz deťmi", „sme ochotní

 urobiť čokoľvek",

2.      poskytuje jednoduchý spôsob, ako sa môžu zapojiť - stačí zatelefonovať na číslo.., stačí

 poslať SMS správu....),

3.      ukazuje pozitívny príklad - osobnosti verejného života – „pridajte sa k nám, urobte to aj

 vy" - TV program Hodina deťom),

4.      poskytuje podporu - servis - (učtáreň vo vašej firme poskytne všetky informácie, ak

 pošlete SMS správu - môžete siju prečítať na obrazovke, prispejete cez bankomat –

 budete mať presnú informáciu pri výpise z účtu),

5.      je motivujúca - chceme sa pridať, inciovanie zbierania vo firmách - cez mzdové účtárně

 a v malých komunitách.., TV program - známi umelci),

6.      poskytuje spätnú väzbu - d'akovacia a informačná časť kampane (presné informácie o

 vyzbieraných prostriedkoch a o ich použití v médiách).

Bez kampane Hodina deťom by Nadácia pre deti Slovenska oveľa ťažšie napĺňala svoje ciele v takom rozsahu: iniciovať a podporovať trvalé, pozitívne zmeny v živote detí a mladých ľudí na Slovensku. Nadácia by nemohla byť mostom medzi tými, ktorí chcú pomôcť a tými, ktorí pomoc potrebujú. Odpoveď na otázku, "potrebuje charita marketing?" je pre nás jednoznačná: akákoľvek téma, o ktorej chceme, aby sa ľudia dozvedeli a považujeme ju za tak dôležitú, že chceme aby sa celá spoločnosť v prospech nej spájala, potrebuje podporu nadlinkových a podlinkových aktivít, najmä reklamu a public relations. Podporovať a rozširovať verejné dobro je dobré.

Nadácia pre deti Slovenska

(29.1.2001 Stratégie online, Advertising Community TogetherJ)

Zdroj Marketing magazin dne 7.10.03"

Firemní filantropie

 Firmy, které se věnují dárcovství a sponzorství, založily Klub firemních dárců Donator. Vznikl jako neformální seskupení při Fóru dárců, což je občanské sdružení podporující filantropii v České republice. Klub sdružuje 11 bank, finančních skupin a firem a má mimo jiné stanovit principy firemní filantropie a pomoci zlepšit zákony, které se týkají dárcovství.

Klub zahájil své působení konferencí o firemní filantropii, která se konala v sídle Senátu 18. listopadu 2003

Co je firemní filantropie? Je součástí dlouhodobého strategického plánu každého významného podniku a součástí dlouhodobého budování image firmy.

Dárcovství a sponzoring je také součástí marketingového mixu.

Výzkumy ve Spojených státech prokázaly, že podnik, který podporuje nějakou veřejně prospěšnou činnost, je v porovnání s ostatními vnímán výrazně lépe.

Až 83 procent Američanů jej vnímá pozitivněji, než podnik, který se tak nechová.

Ve stejném šetření se ukázalo, že 65 procent dotázaných se raději rozhodne pro nákup té značky výrobku, která je spojena s nějakou dobročinnou aktivitou.

V České republice zatím podobná data chybějí. Ale i v ČR začínají být lidé citlivější

„Od této iniciativy očekávám jakési angažované podnikové občanství a také veřejnou debatu o rozdílu mezi sponzoringem a dárcovstvím," uvedl k poslání klubu předseda výkonného výboru Fóra dárců Miroslav Kundrata.

Firemní filantropie není podle Fóra dárců jen věnování peněz na veřejně prospěšné účely, ale také poskytnutí odborných poznatků, dobrovolná pomoc zaměstnanců či

zapůjčení majetku.

Hlavní mantinely, mezi kterými se pohybují filantropicky zaměřené aktivity firem, jsou dárcovství a sponzorství. Zatímco dar je podle Fóra dárců charakterizován jako bezúplatný převod majetku, sponzorování je založeno na poskytnutí propagační, reklamní služby neziskovou organizací sponzorovi.

V současné době existuje v České republice 20 registrovaných firemních nadací, které loni rozdělily téměř 45 milionů korun, což je dvojnásobek oproti roku 2001. Firemní nadace tvoří podle údajů k letošnímu červnu necelých šest procent z celkového počtu 362 nadací v tuzemsku. Nejčastěji podporují projekty v oblasti zdravotnictví a vzdělávání.

Kromě toho firmy založily podle údajů z nadačního rejstříku 59 z celkového počtu 899 nadačních fondů. Tyto fondy na rozdíl od nadací nemusejí mít povinné minimální nadační jmění. U firemních nadačních fondů také dominuje programové zaměření na téma

zdravotnictví, sociální oblast a vzdělávání. Na rozdíl od firemních nadací se však žádný z nich nevěnuje zvířatům ani ochraně přírody.

 Zdroj: ČTK, PRAHA 18.11.03  

Obsah časopisu POLICISTA 1/2004

 Lednové číslo časopisu přináší v reportážních částech vyprávění o přítomnosti policistů PČR u mezinárodních pořádkových sborů v Kosovu (Modré barety), svědectví o motorizované policejní pohotovosti v moravské metropoli (Sedmikrásky nad Brnem) a črtu o činnostech malého policejního obvodu ve Švihově (Tady už dávno nestraší Půta...). Slovo policejního prezidenta Jiřího Koláře reaguje tentokrát na připomínky Evropské komise a Otázky pro 1.náměstka ministra vnitra Miloslava Koudelného směřují k dalším souvislostem vstupu ČR do EU. 

Příloha úvodního vydání Policisty v tomto roce přichází (na 32 stránkách) s první půlkou Zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů. Většina ostatních rubrik navazuje na tradiční obsahové zaměření časopisu: nechybějí případy z policejních archivů zpracované formou literatury faktu (Podezření), pohled na osobnost policejního psovoda, zajímavosti ze zahraničí, z domova i z krajů, sportovní zpravodajství, informace z kulturního dění, o nových zbraních, o mobilních identifikačních systémech či textových počítačových programech. 

Do roku 2004 časopis Policista zachovává čtenářské soutěže, povídku (R. Cílek: Loučení bez slz) a nově nabízí výrazně obrázkovou stránku nazvanou Galerie - zejména policisté působící na poli vyšetřování odcizených církevních památek si díky této rubrice mohou postupně kompletovat atributy některých světců.

Vážení přátelé,

Děkuji Vám za spolupráci a publikování materiálů z oblasti prevence kriminality v tomto roce. Zveřejňováním informací z této oblasti přispíváte nemalou měrou k řešení tak závažného problému, jakým je bezpečnost občanů České republiky.

Přeji Vám mnoho osobních i pracovních úspěchů a těším se na spolupráci i v nadcházejícím roce 2004.

 Vaše

 Mgr. Jitka Gjuričová

Zpět na problematiku