problematika

MINISTERSTVO VNITRA - Odbor prevence kriminality, ředitelka Mgr. Jitka GJURIČOVÁ

TISKOVÝ SERVIS

Odboru prevence kriminality MV

Výběr listopad 2003

Pocit bezpečí a postoje k prevenci kriminality ve vybraných městech ČR.

Zpracovali : Mgr. Jakub Holas, PhDr. Kazimír Večerka, CSc.Institut pro kriminologii a sociální prevenci

Usnesením RVPPK bylo rozhodnuto provést v roce 2002 sociologické šetření „Pocit bezpečí obyvatel ve vybraných městech ČR“.

Toto šetření proběhlo ve vybraných městech, která realizují Komplexní součinnostní program prevence kriminality na místní úrovni po dobu delší než 5 let. Cílem sociologického šetření bylo jednak zjistit aktuální stav pocitu bezpečí občanů měst (komparace meziměstská), jednak získat podkladovou bázi pro porovnání pocitu bezpečí občanů jednotlivých měst před a po aplikaci programů prevence kriminality (komparace situace uvnitř města). Proto byly vedle otázek společných všem zkoumaným městům do výzkumu zařazeny i otázky specifické pro jednotlivá města, které měly umožnit srovnání s předchozími výzkumy. Terénní sběr dat proběhl v měsících říjnu a listopadu 2002 v následujících dvanácti městech:

Břeclav, Česká Lípa, Karlovy Vary, Karviná, Kopřivnice, Liberec, Most, Nový Jičín, Pardubice, Přerov, Příbram, Teplice.

Celkem bylo dotázáno 6235 respondentů, kteří byli vybráni kvótním výběrem. Jednotlivé datové soubory tedy reprezentují obyvatele daných měst starší 15 let, kvótními kritérii byly věk, pohlaví a vzdělání. Dotazování bylo provedeno metodou face-to-face.

Provedením výzkumu byla na základě veřejné zakázky pověřena firma STEM – Středisko empirických výzkumů.

I. Kvalita života ve městě, bezpečnost a možnosti prevence kriminality (společná část)

§ Pohled občana na město, ve kterém bydlí. Obecné lze konstatovat, že se respondenti jednotlivých měst v průměru (viz tab.A) příliš nelišili v hodnocení poměrů ve svých městech (průměrné hodnocení všech předložených otázek na škále od kladné 1 k záporné 6 bylo ve všech městech v intervalu od 2,8 do 3,4). Relativně nejoptimističtější respondenty (či obraz situace ve všech zkoumaných oblastech) jsme našli v Kopřivnici, Novém Jičíně a Pardubicích, naopak nejvíce pesimisticky laděné respondenty v Karviné, Karlových Varech a Mostě.

Tabulka A: Pořadí měst dle celkového průměrného hodnocení situace ve městech na škále 1 - 6 ve všech sledovaných oblastech

§ Při celkovém posouzení kvality života ve městě převládá v celém souboru za všechna města výrazně příznivé hodnocení. Polovina lidí volí variantu 1 nebo 2 na šestistupňové škále. Neutrálně hodnotí situaci dvě pětiny a pouze 6 % lidí je s životem ve městě nespokojeno.

§ V hodnocení celkové spokojenosti existují rozdíly mezi městy. Poněkud nadprůměrný podíl nespokojených s kvalitou života ve městě je mezi obyvateli Karviné (13 %) a Mostu (10 %). Ve městech Pardubice, Kopřivnice a Nový Jičín žije nadprůměrně více lidí spokojených s životem ve městě, více než tři pětiny z obyvatel těchto měst hodnotí tuto situaci známkou jedna nebo dvě.

§ Za pozitivní výsledek našeho průzkumu lze považovat zjištění, že (ačkoliv preventivní programy probíhají právě v městech se zvýšeným indexem kriminality a dalších sociálně patologických jevů) respondenti ani v jednom městě nesignalizují převažující obavy z ohrožení (tedy respondenti se nepřiklánějí příliš často k extrémnímu tvrzení, že bydlení ve městě znamená stálé ohrožení). Pocit ohrožení (či naopak bezpečí) se u respondentů hmatatelně váže se záporným či kladným hodnocením klimatu mezi občany města. Statistické zpracování údajů naznačuje, že se občané měst cítí dobře v těch městech, kde se mohou spolehnout na své spoluobčany, kde panuje vzájemná důvěra a porozumění. Respondenti tak sdílejí názor, že ve městech, kde je takovéto klima, se dobře žije.

§ Bezpečnost života ve městě kritizují nadprůměrně obyvatelé Příbrami (35 %), Teplic (34 %) a Mostu (30 %). Nejvíce lidí označujících život v jejich městě za bezpečný je opět v Pardubicích, Novém Jičíně a Kopřivnici.

§ Ptali jsme se mimo jiné, jak rozšířené jsou ve městech dle názoru jejich obyvatel krádeže jako nejběžnější typ kriminality. V celém souboru převládá nespokojenost, 46 % posuzuje situaci ve vztahu ke krádežím ve městě nepříznivě. Nejhůře situaci v oblasti krádeží vidí obyvatelé Příbrami (64 % volí varianty 5 či 6)

§ Problematika kriminality a bezpečnosti občanů byla druhou nejčastější odpovědí na otázku „Kdybyste byl(a) starostou, které problémy byste řešil(a) přednostně?“ Z 6 235 respondentů, kteří byli zahrnuti do souboru respondentů a mohli jmenovat ve volné otázce až 5 problémů v životě města, si na problematiku kriminality a bezpečnosti vzpomnělo 1496 z nich, což představuje 24 %. Větší frekvenci zaznamenaly pouze odpovědi, vztahující se k řešení problematiky pracovních příležitostí a nezaměstnanosti.

§ Respondenti porovnávali bezpečnostní situaci ve svém městě s ostatními městy kraje. Polovina lidí si myslí, že situace v jejich městě je stejná jako v ostatních městech jejich kraje. Dvě desetiny se domnívají, že je lepší. Stejně velká část si myslí, že je situace v jejich městě horší. Bezpečnostní situaci vnímají vzhledem k ostatním městům z kraje poměrně příznivě obyvatelé Nového Jičína (35 % uvádí, že je lepší), Kopřivnice (31 %) a Pardubic (29 %). Bezpečnostní situace je horší než v jiných městech v kraji častěji dle obyvatel Mostu, Příbrami a Karviné. Ve všech dvanácti městech však převládá názor, že bezpečnostní situace je stejná jako v jiných sídlech kraje. Zbytek neumí porovnat.

§ Obyvatelé zkoumaných měst se v mírně nadpoloviční většině domnívají, že úroveň kriminality v jejich městě zůstala stejná jako v době před třemi lety. Podíl odpovědí, že se bezpečnostní situace zhoršila, je jen mírně vyšší než podíl odpovědí, že se zlepšila. Ve třech již zmiňovaných „pozitivních“ městech je častější tvrzení, že situace je lepší než dříve (Pardubice 37 % odpovědí).

§ Znakem nepřímo měřícím spokojenost ve městě je četnost úvah o odstěhování se jinam. Více než polovina obyvatel ze všech dvanácti měst nikdy neuvažovala o tom, že by se odstěhovala z města, kde žijí. Třetinu lidí to už napadlo. Desetina obyvatel o odstěhování z města vážně uvažuje nebo již podniká konkrétní kroky. Nejvíce nespokojených je v Mostě (20 % obyvatel o odstěhování vážně uvažuje či již podniká konkrétní kroky) a Karviné (17 %). Nejpevněji zakotveni jsou občané Liberce (63 % nikdy o stěhování neuvažovalo). Mezi důvody úvah o odstěhování se hrají pocity ohrožení jen marginální roli.

§ Míra osobní angažovanosti v řešení problému kriminality byla testována především otázkou na ochotu finančně přispět do městského rozpočtu na opatření vedoucí ke zvýšení bezpečnosti. Jedno procento měsíčně z příjmu je ochotna platit do městského rozpočtu necelá polovina respondentů ze zkoumaných měst. Tento podíl výrazněji překračuje padesátiprocentní hranici jen v Teplicích. Ochota přispívat je podmíněná subjektivním hodnocením vlastní finanční a materiální situace, tento vliv však není univerzálně platný. Platí sice, že např. obyvatelé Mostu častěji označují své domácnosti za špatně finančně zajištěné a jsou také méně ochotni přispívat na bezpečnostní opatření, ovšem v případě Karviné, jejíž obyvatelé svou finanční situaci hodnotí podobným způsobem jako obyvatelé Mostu, již tato závislost neplatí.

§ Nespokojenost s bezpečnostní situací ve městě nevede k větší ochotě přispívat do městského rozpočtu. Naopak lidé, kteří považují bezpečnostní situaci ve městě za lepší v porovnání s ostatními městy kraje, jsou častěji připraveni se finančně spolupodílet na opatřeních vedoucích ke zvýšení bezpečnosti.

§ Obyvatelé zkoumaných měst dále měli posoudit vhodnost předložených opatření ke snížení kriminality mládeže. Mezi většinou posuzovaných položek nejsou výrazné rozdíly, za nejúčinnější respondenti považují ty aktivity, které se snaží naplnit volný čas mládeže. Respondenti zdůrazňují také důležitost posílení represivní složky (více policistů, lepší vybavení). Naopak jako málo vhodné se respondentům zdají osvětové akce a integrační programy zaměřené na Romy. Celkově lze říci, že občané se v zásadě ztotožňují s metodami a směry prevence kriminality, které jsou v rámci jednotlivých KSP aplikovány. I v případě těch „nejméně“ podporovaných preventivních technik dosahuje jejich podpora ze strany občanů téměř 60 %.

§ Dotázaní občané se vyjadřovali rovněž k hypotetické výstavbě různých institucí veřejných služeb a provozoven, jejichž chod může obyvatelům vadit, činit obtíže či vzbuzovat obavy. Ochota připustit zřízení určité instituce v místě bydliště ukazuje nepřímo na míru tolerance; navíc některá zařízení z předloženého seznamu bývají součástí různých preventivních projektů (romská střediska, K-centra apod.). Ukázalo se, že respondenti jsou nejvíce tolerantní k tomu, co v podstatě není nositelem žádné zásadní odlišnosti, to znamená, že nejméně často by jim vadil domov důchodců, policejní stanice a kostel či modlitebna. Naopak nejvíce odporu vyvolává zřízení ubytovny pro imigranty nebo romského kulturního střediska. Poměrně silné výhrady mají lidé také k případnému zřízení kasina s ruletou nebo rockového klubu v blízkosti jejich bydliště (mnohem silnější výhrady v těchto případech přitom mají ženy).

§ Nepříznivý postoj k imigrantům projevující se v odmítání ubytovny pro uprchlíky potvrzují i odpovědi na otázku, zda jsou pro nás imigranti přínosem, nebo cizorodým prvkem. Téměř polovina dotázaných se totiž přiklání k variantě, že imigranti jsou v naší zemi cizorodým prvkem.

II. Porovnání pocitu bezpečí občanů před rozjezdem KSP prevence kriminality (1996) a po pěti letech provozování programu (2002)

§ Oproti zjištěním z roku 1996 se situace v oblasti obav občanů z kriminality v roce 2002 výrazně zlepšila. Největší obavy mají respondenti z výtržnictví („obtěžování ze strany part výrostků“), z kapesních krádeží a pomluv, naopak se respondenti jen velmi málo obávají toho, že by se mohli být zavražděni, že by se mohli stát obětí organizovaného zločinu, že by mohli být vydíráni či sexuálně napadeni či obtěžováni. Z hlediska změn oproti prvnímu výzkumu došlo k největšímu kladnému posunu u obav z vraždy, ublížení na zdraví a loupeže.

§ Kladnou odpověď na otázku „Stal(a) jste se Vy nebo některý z členů Vaší domácnosti v posledním roce obětí nějakého trestného činu nebo pokusu o trestný čin na území města?“ dalo v roce 2002 22,3 % respondentů, což je o 1,5 % dotázaných méně než v roce 1996. Nejčastěji se respondenti či jejich rodinní příslušníci stali obětí vykrádání aut, krádeží kol a pouličních kapesních krádeží.

§ V oblasti obav občanů z kriminality došlo v Novém Jičíně - podle výzkumu z roku 2002 a jeho porovnáním s výzkumem v roce 1996 - k pozitivnímu vývoji. Ve všech sledovaných oblastech trestné činnosti (s výjimkou obav z pomluvy) došlo k posunu názorů v tom smyslu, že respondenti se častěji vyslovují, že nejsou (tak moc) ohroženi konkrétní formou trestné činnosti. Největší změny v tomto směru nastaly u obav ze zavraždění, vloupání do bytu a loupeží. V současné době mají respondenti absolutně největší obavy z kapesních krádeží, dále z výtržnictví a - přes zmíněný pokles obav - z vloupání do bytů a loupeží.

§ Je možno též konstatovat, že v současnosti dochází k menšímu množství útoků na občany Nového Jičína. Na otázku „Stal(a) jste vy nebo některý z členů Vaší domácnosti v posledním roce obětí nějakého trestného činu nebo pokusu o trestný čin na území města?“ odpovědělo kladně 18,7 % dotázaných, což je o 6,3 % méně než v roce 1996. Další rozbor ukazuje, že pokles byl víceméně rovnoměrně rozdělen mezi všechny sledované trestné činy, nejvíc však byl zaznamenán u ublížení na zdraví a krádeží jízdních kol.

§ Podobně jako v jiných městech i v Pardubicích stále neklesá pocit ohrožení kapesními krádežemi, naopak – jestliže se v r.1996 cítilo takto ohroženo necelých 40% respondentů, při loňském výzkumu byla tato hranice již překročena.

§ Je však povzbuzující, že až na jedinou výjimku (pomluva) pocit ohrožení kriminalitou mezi obyvateli stagnuje nebo klesá. Především je třeba zmínit pokles u všech typů násilné kriminality – znásilnění se při prvním výzkumu obávalo („značně“ nebo „velmi“) 36,5 % respondentů, nyní je to 22,2 %; vraždy 29,3 % (nyní 13 %) a ublížení na zdraví 46,3 % (nyní 30,3 %). Jistý pokles zaznamenáváme i u loupeže a bytových krádeží.

§ Specifickou pardubickou problematikou jsou tradičně krádeže kol – v roce 1996 se touto formou krádeže cítilo ohroženou 81,8 % dotázaných občanů, v roce 2002 jejich podíl klesl na 63,7 %. Tento markantní pokles (o téměř 20 %) lze přičíst především preventivním aktivitám v této oblasti.

§ Obětí libovolného trestného činu (nebo pokusu o něj) se v období dvou let před výzkumem stalo podle výzkumu z r.1996 42 % občanů (nebo členů jejich domácnosti). Výzkum z podzimu 2002 hovoří o 25 % postižených, což by signalizovalo nezanedbatelný pokles hladiny kriminality ve městě. K největšímu poklesu došlo právě u již zmiňovaných krádeží jízdních kol (35 % obětí v roce 1996 oproti 12 % vloni).

§ Ohlášeno policii bylo podle údajů z roku 1996 přibližně 71 % trestných činů; v roce 2002 byla tato problematika zkoumána pro každý druh trestného činu zvlášť, neboť je zřejmé, že četnost ohlášení úzce souvisí se závažností kriminálního ataku. Nejčastěji jsou ohlášena vloupání do bytu a krádež automobilu (obojí přes 90 %) nebo krádež jízdního kola; kapesní krádeže jsou nahlášeny asi jen ze dvou pětin.

§ „Do jaké míry se cítíte Vy osobně nebo členové Vaší domácnosti v Břeclavi ohrožen(a) následujícími trestnými činy?“ Nejvíce se občané cítí být ohroženi bytovými krádežemi, kapesními krádežemi a výtržnictvím; nejméně vraždou, vydíráním a aktivitami organizovaného zločinu.

§ Obětí trestného činu (nebo pokusu o něj) se stalo v posledním roce 17,4 % respondentů nebo členů jejich domácností. Nejčastěji šlo o krádež na ulici (kapesní krádež) – obětí se stalo 18,5 % dotázaných a 17,4 % jejich rodinných příslušníků. Zdá se tedy, že občané vskutku vědí, z jakého druhu kriminality je na místě mít obavy.

§ Ohlášeny policii byly zhruba 2/3 trestných činů (nebo pokusů), nejčastěji krádež (vykradení) auta – 77 % a vykradení bytu (rekreačního objektu apod.) – 72 %. Kapesní krádež nahlásilo něco přes 60 % obětí tohoto činu.

§ Asi 28 % dotázaných učinila v posledních dvou letech nějaká vylepšení v ochraně svého majetku, 36 % nepodniklo nic nového; v oblasti osobní bezpečnosti uskutečnilo nějaká nová opatření jen 14 % respondentů (zbytek uskutečňuje jen běžná opatření).

§ Současné sociologické šetření zaznamenalo oproti vstupnímu výzkumu v roce 1997 relativně menší obavy respondentů o vlastní bezpečnost a bezpečnost svých rodin. Distribuce odpovědí se v roce 2002 především soustřeďovala do kategorie „je to stejné“, nicméně při porovnání s předchozím šetřením je tato kategorie posílena z 26,7 % na 62,5 % (tj. více jak o třetinu respondentů). Výrazně také ubylo respondentů, kteří manifestují, že jejich obava o vlastní bezpečnost je určitě větší než před třemi až čtyřmi lety (tuto pozici zastává necelých 6 % dotázaných).

§ Pozitivní vývoj, co se obav týče, nastal v oblasti majetkové trestné činnosti u bytových krádeží a krádeží aut, naopak negativní trend je stejně jako v jiných městech u kapesních krádeží. Absolutně nejčastěji si v této oblasti kriminality stěžují na krádeže kol. Při hodnocení strachu z násilných trestných činů konstatují respondenti zlepšení situace u loupeží a úmyslného ublížení na zdraví – tento trestný čin nicméně stále respondenty v této oblasti nejvíc trápí.

§ U přestupků vadí respondentům nejvíce negativní trend v znečišťování ulic a ničení veřejné zeleně, naopak se domnívají, že se výrazně zlepšuje situace u přestupků, které jsou spojeny s nadměrným požíváním alkoholu.

§ V Liberci stouply obavy z trestné činnosti (v krajní poloze „určitě ano“) u všech zkoumaných druhů trestné činnosti. Je to dáno především tím, že v prvním šetření byly obavy u některých typů rizik na poměrně nízké úrovni (např. v porovnání s Českou Lípou) – kupříkladu vážnější obavy z vykradení bytu měla v r.1996 jen třetina dotázaných, tento podíl vzrostl během následujících šesti let na 49 %. Nejmarkantněji však vzrostly obavy ze ztráty zaměstnání – ve variantě „určitě ano“ o dvacet procentních bodů.

§ Obětí kapesní krádeže se ve dvouletém období předcházejícím šetření stalo o pět procent více občanů – 27 % oproti 22 % v r.1996. Zasažení násilnou trestnou činností zůstalo na stejné úrovni (1996 – 8 %, 2002 – 9 %); stejně tak případy odcizení či vykradení dopravního prostředku (35 % při obou šetřeních). Ubylo postižených vloupáním (přitom obavy vzrostly!) z 31 % postižených na 26 % (u rodinných příslušníků rovněž – z 39 % na 31 %)

§ Z dotázaných, kteří se stali obětí trestného činu, jej nahlásilo 76 %. Podle výzkumu z roku 1996 nahlásilo nejzávažnější trestný čin za dvouleté období 70 % respondentů, jde tedy o posun žádoucím směrem.

§ Na otázku, které oblasti bezpečnosti a druhu trestné činnosti by měla policie v Liberci věnovat nejvíce pozornosti, odpovídali respondenti (stejně jako v České Lípě) podobně jako při prvním výzkumu. První místo obsadila výroba a prodej drog se zhruba čtvrtinou hlasů, druhé pak pouliční kriminalita. Na třetí pozici se objevuje korupce a finanční podvody, vloni doplněna problematikou vloupání do aut a nemovitostí (shodně 17 % preferencí).

§ Odpovědi teplických respondentů v roce 2002 na otázku „Cítíte se ohrožen(a) následujícími druhy trestné činnosti?“ vyzněly lépe, než tomu bylo v roce 1997. Jediná negativní výjimka v hodnocení byla zaznamenána v položce „ohrožení automobilovým provozem“, ve všech ostatních nabídnutých trestných činnostech došlo ke zlepšení. Nejvíce se respondenti obávají vykradení bytu a krádeží na ulici, nejlepší zlepšení situace pak vidí u trestného činu znásilnění, loupeže a omezování osobní svobody.

§ Nicméně na dotaz, zda se respondenti stali v posledním roce na území města obětí nějakého trestného činu, odpověděli dotázaní, že došlo (s výjimkou loupeží) k nárůstu incidence útoků na ně. K nejvyššímu nárůstu došlo u pouličních krádeží (+8 %) a krádeží automobilů (+7 %).

§ V této souvislosti je zajímavé, že při posuzování bezpečnostní situace v Teplicích došli respondenti jednak k názoru, že se bezpečnost v Teplicích zvýšila, jednak že se zvýšila i relativně vzhledem k situaci v okolních městech. Zatímco v roce 1997 tvrdili dotázaní z Teplic, že jsou na tom z hlediska bezpečnosti sice lépe než občané Dubí ale hůře než občané Děčína, Mostu a Ústí nad Labem, v roce 2002 se situace obrátila a respondenti soudí, že jsou na tom lépe než občané Dubí, Ústí nad Labem, Mostu a hůře pouze ve srovnání s občany žijícími v Děčíně.

§ Snížily se obavy z vykradení bytu – v r.1996 se toho výrazně obávala více než polovina respondentů, dnes 42 %. Stejný trend nastal u obav z přepadení na ulici, poněkud nižší obavy jsou také z krádeže automobilu. Značný pokles zaznamenáváme u strachu ze zabití – „určitě“ nebo „spíše“ se ho obávalo 33 % občanů v roce 1996 oproti 18 % vloni.

§ Stouply naopak obavy z postižení kapesní krádeží (zhruba o 9 %), tento druh trestné činnosti se ve městě zřejmě stále nedaří omezovat. Mírně stouply i obavy ze ztráty zaměstnání; mírně proto, že již v roce 1996 byly na značně vysoké úrovni (přes 40 %)

§ Postiženo kapesní krádeží je opravdu stále stejné množství občanů – okradení v posledních dvou letech signalizovalo 21 % respondentů v r.1996 a 20 % v r.2002. Násilnému trestnému činu (včetně loupeže a znásilnění či pokusu o něj) bylo vystaveno 14% respondentů během dvou let před rokem 1996, při aktuálním šetření tento počet klesl na 9 %. Vloupání do bytu, sklepa nebo chaty postihlo v období před rokem 1996 27 % dotázaných, po roce 2000 tento podíl klesl na 21 %. Je to potěšující trend, nicméně u takto masivního zásahu do intimní sféry občana jde stále o dosti vysoké číslo. Auto, motocykl či jízdní kolo (tedy dopravní prostředky) byly odcizeny či vykradeny 26 % respondentů – při výzkumu z roku 1996 to bylo 32 %.

§ Na otázku, které oblasti bezpečnosti a druhu trestné činnosti by měla policie v České Lípě věnovat nejvíce pozornosti, odpovídali respondenti podobně jako při první výzkumné akci. V roce 1996 se na první místo dostala výroba a prodej drog a na druhé pouliční kriminalita, v roce 2002 se pouze toto pořadí obrátilo; občané možná již více „přivykli“ existenci drogové scény. Jako třetí nejvýraznější problém pociťují občané problematiku vloupání do automobilů a bytů, desetina respondentů zmiňuje korupci a podvodné finanční machinace.

§ Pokud jde o pocit ohrožení kriminální činností, je možno v Příbrami pozorovat velmi podobný trend jako např. v Pardubicích. Lidé se ve větší míře než před šesti lety cítí ohroženi kapesními krádežemi (38 % z respondentů zvolilo v r.2002 bod 1 nebo 2 na škále - v původním výzkumu to bylo jen 26 %) a pomluvou. Krádež automobilu budí stabilně obavy více než poloviny dotázaných; strach z vykradení bytu pociťuje 59 % obyvatel města, v roce 1996 to bylo 69 %.

§ Důležitým zjištěním je fakt, že klesly obavy občanů z násilných deliktů – u ublížení na zdraví o více než 10 % (z téměř 50 % v r.1996 na 38 % v r.2002), u loupeže z 45 % na 36% a u znásilnění dokonce z 37 % na 16 %.

§ Dalším nepřehlédnutelným pozitivním trendem je nárůst spokojenosti s tím, jak se Policie ČR stará o bezpečnost občanů v místě bydliště. „Naprosto spokojených“ respondentů je sice stále jen malé procento (cca 6%), ale odpověď „jsem spíše spokojen“ volilo v posledním průzkumu 44% dotázaných, zatímco v roce 1996 to bylo jen 30%.

§ Obětí libovolného trestného činu (nebo pokusu o něj) se v období posledního roku před výzkumem stala podle výzkumu z r.1996 třetina občanů (nebo členů jejich domácnosti). Výzkum z podzimu 2002 naznačuje lehký pokles těsně pod hranici třiceti procent. Nejčastěji se jednalo o kapesní krádež nebo obecně krádež na ulici, jejíž obětí se stalo 9% dotázaných nebo jejich nejbližších (oproti 5,3 % v roce 1996). Bytové krádeže naopak zasáhly „jen“ 7,5 % dotazovaných, před šesti lety jich bylo ve vzorku 12 %; pokles zaznamenáváme i u krádeží aut a věcí z nich.

§ Považovali jste za nutné v posledních dvou letech podniknout nějaká větší bezpečnostní opatření k ochraně svého majetku? Ukazuje se, že podíl těch, kteří si nějaká, větší či menší, vylepšení pořídili, oproti polovině devadesátých let klesl. Lze to přičítat většímu pocitu bezpečí (až fatalismu), druhým možným vysvětlením je, že velká část lidí už běžné preventivní prostředky má a používá. Totéž, v ještě výraznějších konturách, je patrné u opatření ke zvýšení osobní bezpečnosti členů domácnosti. 2/3 dotázaných neučinily v posledních dvou letech žádná opatření. Občané se pouze častěji než dříve vyhýbají nebezpečným místům ve městě, méně často si naopak chodí ve večerních hodinách naproti.

§ Potvrzuje se tendence pozorované i v dalších městech, totiž že v polovině devadesátých let panovala vysoká hladina obav z násilných trestných činů. V Mostě se tyto pocity na počátku nového milénia oslabily, a to až o dvacet procentních bodů (u ublížení na zdraví a znásilnění).

§ Naproti tomu pouliční krádeže a krádeže aut budí dnes v Mostě mnohem větší obavy než před šesti lety – krádeže na ulici se dnes obává více než šest dotázaných z deseti, ačkoli v r.1996 to bylo jen 27 %. Stále přibližně stejný poměr dotázaných – více než polovina – má strach z vykradení bytu.

§ Celkově se stalo ve dvouletém období před výzkumem 2002 obětí nějakého trestného činu (nebo pokusu o něj) 42,6 % respondentů; při startovním průzkumu 1996 byl tento podíl 48,6 %. To je ve shodě s trendy registrované kriminality, která během této doby rovněž klesla.

§ Postiženo kapesní krádeží za poslední dva roky je podle obou výzkumů kolem Ľ respondentů. Setrvává (resp. lehce klesá) i počet fyzických napadení (obětí se stalo 18 % respondovaných nebo jejich rodinných příslušníků, v r.1996 to bylo 22 %). Mírně vzrostlo relativní množství vykradených bytů, chat a sklepů (za dvouleté období před sondou) – ze 17 % v roce 1996 na 23,6 % v r.2002.

§ Na otázku „Do jaké míry se cítíte v Karlových Varech ohrožen(a) Vy osobně nebo členové Vaší domácnosti následujícími kriminálními činy?“ zjišťujeme oproti roku 1997 pozitivní posun u obav z kapesní krádeže a vraždy, negativní posun pak u organizovaného zločinu a krádeží aut. Obecně však lze konstatovat, že pocit ohrožení v roce 2002 je v zásadě obdobný jako v roce 1997.

§ Respondenti v roce 2002 vykazují oproti roku 1997 poněkud méně případů, kdy se stali oni sami či příslušníci jejich rodin obětí trestného činu (rozdíl 1,3 %) a o něco více obětí trestného činu provedlo oznámení o této skutečnosti orgánům policie (rozdíl 2,7 %). Tímto způsobem postupují - podle současného zjišťování - více než tři čtvrtiny poškozených.

§ Při vyhodnocování otázky „Máte Vy osobně větší obavy o svou bezpečnost a bezpečnost Vaší rodiny než před třemi až čtyřmi lety?“ došlo k určitému pozitivnímu posunu v názorech respondentů. Oproti roku 1997 se respondenti v roce 2002 uchylovali k odpovědím, které méně směřovaly k extremním strachovým reakcím. Více než dvě třetiny respondentů (67,6 %) nyní soudí, že se obavy z kriminality v předchozích letech nezvyšovaly a že zůstaly zhruba stejné jako v minulých letech.

§ Občané Karviné dále soudí, že v oblasti majetkové trestné činnosti se situace zlepšuje u krádeží aut a kol a zhoršuje se u kapesních krádeží. Největší obavy ovšem mají dotázaní občané z bytových krádeží, jejichž nebezpečí není v současnosti nižší, než tomu bylo v roce prvního sociologického šetření. U násilných trestných činů došlo u respondentů z Karviné k nárůstu obav z vraždy, naopak snížení obav lze zaznamenat u obav z loupeže a ublížení na zdraví. Obecně se respondenti domnívají, že je v Karviné pravděpodobnější, že se stanou obětí trestného činu majetkové povahy než činu násilného.

§ U přestupků si respondenti nejvíce všímají relativního nárůstu arogance řidičů, naopak se domnívají, že rapidně ubylo různých projevů vandalismu (ničení dopravního značení, jízdních řádů, městské zeleně).

§ Potěšující je, že se poněkud snížilo množství respondentů, kteří odpověděli kladně na dotaz „Stal(a) jste se Vy nebo členové Vaší domácnosti v posledních třech až čtyřech letech obětí nějakého trestného činu (nebo pokusu o něj) na území našeho města?“. To, že se taková událost v posledních letech respondentovi či členům jeho rodiny stala konstatovalo 34,4 % dotázaných. K největšímu poklesu došlo u trestného činu ublížení na zdraví, naopak nárůst byl zaznamenán u krádeží kol.

Jak bezpečně se cítí občané v zemích EU?

Evropská komise, která je výkonným orgánem Evropské unie, zjišťovala na konci loňského roku v rámci publikace EUROBAROMETER u obyvatel patnácti členských států Unie, jaký pocit bezpečí zažívají během svého života a s jakými nástrahami v průběhu života přicházejí do styku. Průzkum se uskutečnil koncem loňského roku a zahrnoval celkem 16 007 občanů, kteří byli osobně dotazováni. Podobný průzkum uskutečnila Evropská komise již v letech 1996 a 2000. Při průzkumu bylo ve dvanácti zemích dotazováno po 1000 občanech. Výjimky tvořilo vzhledem k celkovému počtu obyvatel Německo (2000 respondentů), Velká Británie (1300) a Lucembursko (600).

Obecně lze konstatovat, že pocity nebezpečí od roku 1996 do loňského roku v zemích Unie mírně vzrůstají. V rámci průzkumu byli občané dotazováni, jak bezpečně se cítí samotni při chůzi po setmění v blízkosti svého bydliště. Podle výsledků je nejbezpečnější prostředí v Dánsku, kde se tři z pěti dotázaných cítí naprosto bezpečně a čtvrtina má pocit poměrného bezpečí. Pouze 3 % Dánů mají velký strach a 12 % se bojí jenom trochu. Z tohoto hlediska se nejvíce bojí Řekové; podle průzkumu více než každý pátý (22 %) se velmi bojí a prakticky stejný počet má určité obavy (Tab. 1).

V průměru se v Evropské unii cítí při chůzi po setmění v blízkosti bydliště naprosto bezpečně každý pátý občan (21 %), kdežto 13 % dotázaných zažívá pocity velkého strachu. Celkově však stále převažují pocity bezpečí (64 %) nad pocity obav a strachu (46 %). Při tom lze konstatovat, že pocity nebezpečí zažívají více ženy nežli muži. V roce 2002 prožívalo 16 % žen pocity strachu, kdežto u mužů to byla pouze 3 % dotázaných. Na druhé straně se 28 % respondentů mužské populace cítí naprosto bezpečně, kdežto u žen to bylo jen 15 %. Z hlediska věkového se nejvíce bojí věková kategorie nad 55 let, kdežto nejjistěji se cítí lidé ve věkových kategoriích od 25 do 39 let a od 40 do 54 let, kde průzkum přinesl prakticky stejné výsledky.

V průzkumu byla zohledněna také drogová problematika, se kterou se potýkají prakticky všechny členské státy Unie. Do tohoto pojmu zahrnuli autoři průzkumu celou řadu situací, se kterými se může obyčejný občan v běžném, každodenním životě potkat, počínaje spatřením lidí aktivně konzumujících nebo prodávajících na veřejnosti drogy, až po nalezení injekčních stříkaček v blízkosti bydliště (Tab. 2).

Celkem 63 % občanů EU nepřišlo v uplynulém roce vůbec do kontaktu s drogovou problematikou. Nejlépe jsou na tom v tomto směru občané Lucemburska (83 %) a Dánska (80 %). Naproti tomu do častého kontaktu s drogami přicházejí nejvíce občané Irska (14 %), Velké Británie (13 %) a Portugalska (12 %).

Z průzkumu také vyplývá, že se častěji s drogami setkávají muži než ženy. Toto zjištění si lze vysvětlit buď tím, že mezi samotnými konzumenty a dealery drog je více mužů než žen, nebo tím, že muži jsou více obeznámeni s drogovou problematikou, a tím jsou k ní také všímavější. V roce 2002 se do kontaktu s drogami dostávali nejvíce lidé ve věkové kategorii 15–24 let. Více než čtvrtina z nich (26 %) byla často nebo občas v situacích, které souvisely s drogovou problematikou, kdežto nejstarší skupina respondentů (nad 55 let) se ocitla v takové situaci jen v 14 %.

Průzkum Eurobarometeru jasně prokázal, že více než tři čtvrtiny občanů (76 %) se obávají organizovaného zločinu, ve kterém vidí největší hrozbu pro společnost. Větší strach mají občané Evropské unie již pouze z mezinárodního terorismu (82 %). Názor, že organizovaný zločin postupně zasahuje do oblasti občanské společnosti zastává

71 % občanů, dva ze tří respondentů v zemích Unie jsou přesvědčeni, že pronikl také do ekonomiky. O něco méně z nich má pocit, že organizovaný zločin infiltruje též státní administrativu, ať už na národní úrovni (47 %) nebo na místní a regionální úrovni (45 %). Průzkum ukázal, že téměř devět z deseti dotázaných je přesvědčeno, že boj proti organizovanému zločinu a proti obchodování s drogami by měl být jednou z hlavních priorit mezi akcemi Evropské unie. Větší podporu získaly mezi občany Unie pouze zachování míru a bezpečnosti v Evropě, boj proti mezinárodnímu terorismu a boj s nezaměstnaností (91 %).

Nejvíce pesimismu v názorech na pronikání organizovaného zločinu do státní administrativy prezentovali Italové, Irové a Řekové, kteří zastávají tento názor více než z poloviny. Na druhé straně v Dánsku souhlasila s tímto názorem méně než jedna pětina dotázaných občanů.

Průzkum také jednoznačně prokázal značné obavy občanů EU z kriminality mládeže. Všeobecně převládá názor, že by mladou generaci měl odvést od zločinnosti spíše systém programů zaměřených na prevenci kriminality (85 %) nežli zesilování postihu (62 %). Preventivní opatření podporují především Dánové, Švédové, Rakušané a Lucemburčané. Ti zastávají názor, že prevence je dvakrát efektivnější nežli sankce. Naproti tomu Portugalci, Irové a Britové prezentovali názor, že přísnější tresty jsou takřka stejně účinné jako preventivní opatření.

Naprostá většina dotázaných vidí jako jednu z hlavních příčin zločinnosti mládeže špatnou sociální situaci v zemi. Především vysoká nezaměstnanost mládeže, která dosahuje ve většině zemí dvojnásobnou výši, než je průměr, chudoba a nedostatek disciplíny tvoří hlavní příčiny zločinnosti u této kategorie.

Respondenti ve všech zemích se shodují, že lepší výchova v rámci rodiny a kvalitnější školní vzdělání by podstatně snížily míru kriminality u mladé generace.

Součástí průzkumu byly též dotazy, zda mají občané obavy z toho, že by se sami mohli v příštích dvanácti měsících stát obětí různého druhu zločinnosti, počínaje okradením až po násilné přepadení. Nejvíce respondentů (29 %) se obává, že se stane obětí krádeže, čtvrtina (26 %) má obavy z vloupání do domu nebo bytu a 24 % projevilo strach z toho, že se stane obětí osobního útoku nebo přepadení. Je zajímavé, že dotázaní projevili méně obav z krádeže mobilního telefonu, která je častým jevem, než z jiných druhů zločinnosti. Nejméně obav z toho, že se stanou osobní obětí zločinu, projevili Němci, Rakušané a Dánové. Na druhé straně se nejvíce obávají o svoji bezpečnost Řekové a Francouzi. U prevence domovních krádeží věří tři čtvrtiny dotázaných v zavádění ochranných a zabezpečovacích zařízení. Stejný počet odpovědí uváděl též lepší práci policie.

Ve všech z patnácti členských států zastávala minimálně polovina respondentů názor, že kvalitnější práce policie by napomohla k celkovému snížení zločinnosti. S prací policie byli v tomto směru nejméně spokojeni občané Velké Británie, Nizozemska, Švédska a Itálie. Na druhé straně relativně největší míru spokojenosti s prací policie projevili občané Finska, Dánska a Rakouska.

Tab. 1: Jak bezpečně se cítíte při chůzi sám po setmění v blízkosti bydliště?

Tab. 2: Setkal jste se v uplynulém roce osobně s problémy týkajícími se drog? (v %)

3: Názory na pronikání organizovaného zločinu do ekonomiky a národních vlád

Země	Pronikl organizovaný zločin do ekonomiky vaší země?			Pronikl organizovaný zločin do národní vlády vaší země?
	Ano	Ne	Nevím	Ano	Ne	Nevím
Belgie	55	18	27	33	33	34
Dánsko	44	40	16	13	72	15
Finsko	70	18	12	29	52	19
Francie	66	16	18	52	26	22
Irsko	70	11	19	60	16	24
Itálie	77	8	15	70	11	19
Lucembursko	53	30	17	29	51	20
Německo	61	17	22	37	32	31
Nizozemsko	74	9	17	48	23	29
Portugalsko	66	14	20	57	19	24
Rakousko	58	23	19	32	43	25
Řecko	84	8	8	62	19	19
Španělsko	56	19	25	42	30	28
Švédsko	82	9	9	25	50	25
V. Británie	58	16	26	42	25	33
EU 15	65	15	20	46	27	27

Komise ochranné léčby MZ ČR – zpráva o činnosti

Komise ochranné léčby ( dále KOL) je odborným poradním sborem ministra zdravotnictví pro otázky organizace a výkonu ochranného léčení. Její 24 členy jmenoval v květnu 1999 ministr Ivan David z řad pracovníků MZ, MV, MS, MPSV, MŠMT, vězeňské služby, VZP, zástupců odborných společností ČLS JEP i zdravotníků vykonávajících OL ambulantní a ústavní formou. V posledních třech letech se KOL věnovala několika prioritám: návrhu čtvrtého druhu ochranného opatření vedle dosud existujících, totiž zabezpečovací detence, projektu brněnských pavilonů OL ústavního (případně detenčního ústavu), zmapování personálního zabezpečení OL psychiatrické, sexuologické, protialkoholní a protitoxikomanické v nových krajích, rozsahu nezbytného omezení občanských práv pacientů OL ústavní v psychiatrických léčebnách, péči o zkvalitnění znalecké činnosti jako rozhodujícímu úseku ve výběru pacientů k ochrannému léčení a rozvoji spolupráce zdravotníků s probační a mediační službou.

Díky mnohaletému úsilí odborných lékařských společností a iniciativě KOL se podařilo prosadit v rámci rekodifikace trestního zákoníku návrh nového ochranného opatření po vzoru zahraničních úprav péče o nepřizpůsobivé pachatele s duševní poruchou. Jde o

§ 106 tr.zákona: zabezpečovací detence bude ukládána osobám pro nepříčetnost trestně neodpovědným, pachatelům nebezpečným, u nichž by OL nezajistilo dostatečnou ochranu společnosti, a pachatelům už dvakrát odsouzeným pro závažné úmyslné trestné činy pod vlivem návykové látky nebo v souvislosti s jejím zneužíváním.

Detence bude ukládána při upuštění od potrestání anebo i vedle trestu. Potrvá časově neomezeně, dokud to vyžaduje její účel a jednou za dva roky bude soud přezkoumávat důvody pro její pokračování. Ochranné léčení (§ 105) naproti tomu bude nařizováno na dobu dvou let a může být podle potřeby prodlužováno. Délka ústavního ochranného léčení před nástupem trestu odnětí svobody se bude započítávat do uloženého trestu odnětí svobody, ale nejvýše do jedné poloviny trestu, vedle něhož bylo OL uloženo. Soud je oprávněn změnit detenci na OL a naopak.

Vláda ČR vyslovila souhlas s uvolněním finančních prostředků na výstavbu tří pevných pavilonů OL v Brně Černovicích. V KOL se projednávala kalkulace ošetřovacího dne a možné zdroje financování provozu detenčního ústavu. Detenční ústav bude technicky zabezpečen proti útěkům a budou v něm probíhat zaměřené resocializační a léčebné programy.

Pokud jde o organizaci OL a její personální zabezpečení v jednotlivých krajích, KOL iniciovala anketní šetření na odborech zdravotnictví Krajských úřadů. V prvním čtvrtletí roku 2003 krajské úřady odpověděly odboru ZP MZ na položené otázky k jednotlivým druhům OL. Ukázalo se, že uspokojivě je zajištěno pouze OL psychiatrické, zatímco sexuologické, protialkoholní a protitoxikomanické OL vesměs postrádá odborníky pro výkon ambulantního léčení. Zdravotnická zařízení za současného stavu financování nejeví zájem o provádění OL ambulantního. Předseda senátu může určit výkon OLA - při neexistující rajonizaci ambulantních zdravotnických zařízení - tento typ ochranného opatření až po vzájemné dohodě pacienta s privátním lékařem.

Nepodařilo se prosadit nařizování OL ambulantní přímo odsouzenému pachateli, aby jako v jiných státech měl povinnost navštěvovat ordinaci a dokládat soudu svou pravidelnou docházku na ambulanci. I nadále soud nařizuje výkon OL ambulantního zdravotnickému zařízení, jemuž pak odčerpává čas a finanční prostředky nezbytná agenda zvaní a dohledávání unikajících pacientů.

Tam, kde zdravotničtí pracovníci navázali kontakt s probačními úředníky, efektivita práce s pacienty ztěžujícími výkon OL se zlepšila. Probační pracovníci mají ze zákona povinnost ohlásit maření výkonu úředního rozhodnutí příslušnému soudu.

Anketa o omezení občanských práv pacientů v jednotlivých českých a moravských psychiatrických léčebnách během ústavního OL prokázala velké rozdíly v rozsahu tohoto omezení. Není k dispozici žádné zákonné ani podzákonné ustanovení v této věci a KOL se pokusí o sjednocení pravidel a návrh vhodné úpravy.

KOL zvala na svá pracovní zasedání členy Rady vlády pro občanská práva a pracovníky Poradny pro občanství, občanská a lidská práva.

Zmíněná Poradna pro občanství, občanská a lidská práva s finanční podporou Nizozemského království se zaměřila na OL sexuologické, popsala současný problematický právní stav a provádění ochranného léčení sexuologického v ČR a navrhuje jeho systémové změny. Poukazuje na chybějící specializované zařízení pro OL mladistvých, na neexistenci forenzně psychiatrického oddělení, zaměřeného na pozorování duševního stavu pachatele před nařízením OL, na nedostatky ve znalecké činnosti před nařízením OL, na mezery v programech OL během výkonu trestu, na nedostatečné stavebně technické zajištění psychiatrických léčeben proti útěkům, na pomalou odezvu policie a soudů v případech maření výkonu OL apod.

KOL upozornila MZ ČR na nečinnost poradních sborů - znaleckých komisí u krajských soudů. Ukázalo se, že znalecké komise pro obor zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie, byly zřízeny pouze u Krajského soudu v Praze, Brně a Českých Budějovicích, ale jejich aktivita se na kvalitě znaleckých posudků neprojevuje.

KOL navázala spolupráci se subkatedrou soudní psychiatrie IPVZ a navrhuje delší stáže soudních znalců na vybraných pracovištích pověřených výkonem OL ústavního.

Vězeňské službě ČR - vzdor trvalému úsilí o posílení odborného kádru zdravotnických pracovníků - se nepodařilo zásadně rozšířit programy OL v době výkonu trestu. Nejsou obsazena tabulková místa vzhledem k nepřiměřenému platovému ohodnocení pracovníků podrobených riziku práce s nepřizpůsobivými pacienty OL. To platí ovšem i pro zdravotnická zařízení mimo vězeňství. Právní postavení a jistoty zdravotnického personálu nejsou nikterak zákonně ošetřeny. KOL proto usiluje o přijetí zákona o výkonu ochranného léčení, jako je tomu v sousedních státech a jak to velmi pravděpodobně bude vyžadovat členství v EU.

Zdroj: Republikový výbor prevence kriminality, MUDr. Slavoj Brichcín, předseda KOL MZ ČR, září 2003

Učitelé berou žáky na exkurzi do vězení

Překročit práh jedné z cel ve vazební věznici v Hradci Králové se nikomu ze třídy nechce. Ani klukům, kteří ze sebe jinak dělají hrdiny. „Musím je tam vždycky nastrčit, protože ten pohled - to je pro ně opravdu něco příšerného," říká učitelka Hana Šimbovská ze Speciálních škol v Červeném Kostelci na Náchodsku.

Tato škola stejně jako spousta dalších v republice už před lety zavedla novou praxi a vodí děti na exkurzi do „kriminálu". Jede vždy celá třída žáků sedmých, osmých i devátých tříd. Učitelka Šimbovská vedla tuto exkurzi už třikrát a tvrdí, že výlet je nesmírně výchovný. „Dětem ten den připomínám vždy, když chodí za školu," říká.

Za dveřmi věznice děti nesmějí mít u sebe nic. Ani tašky či mobilní telefony. Při hodinové přednášce zástupce ředitele věznice Ladislav Louda vypráví, jak se vězni přijímají, kam je služba umístí, co přes den dělají, kolik to daňové poplatníky stojí. Pak si žáci prohlédnou cely i zařízení věznice. S vězni se nepotkají, nebo je vidí jen z dálky.

„Leknou se všichni, ale jinak je to stejné, jako jakákoli jiná exkurze, na něž děti jezdí" říká Ladislav Louda. „Ve školách se o něčem takovém vůbec neučí. Děti nevědí, že i za drobnosti mohou být trestně stíhány. Snažím se jim tady vysvětlit, že ke spokojenému životu a k prosperitě cesta přes kriminál nevede. Ony také aspoň vidí, že to u nás není jako ve filmu," popisuje.

Největší zájem o exkurzi je podle něj na konci školního roku. Kolik škol do Hradce během roku přijede, neví. Statistiky si nedělá.

„Je to cesta, jak otevřít výuku a ukázat realitu, protože zkušenost je kolikrát lepší než fakta z učebnic," uvedl Jiří Kotásek z Ústavu výzkumu a rozvoje školství.

Návštěvu věznice schvaluje i psycholog Václav Mertin z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. „Děti se mají seznamovat s veškerým životem. Pohřby, svatby, narození dítěte - to všechno k životu patří. A věznice taky,“ míní.

Mertin však tvrdí, že samotná návštěva věznice kriminalitu nesníží. „Je pravda, že když děti vidí komplikované podmínky, ve kterých vězni žijí, může to mít odstrašující preventivní vliv. Ale na ty, které jsou na cestě k tomu špatnému, to už žádný efekt mít nebude."

Podle něj se musí emoční zážitek zhodnotit tak, že se o těchto věcech a souvislostech pak bude ve škole mluvit. „Představa, že by to někdo dělal, aby snížil kriminalitu, je naivní, pokud s tím nebude dál pracovat," doplnil.

Učitelka Hana Šimbovská říká, že o zážitcích z výletu do vězení se pak ve škole mluví mnohokrát. „Mluvíme o tom vždy, když se to hodí, kolikrát i místo čtení. Teď zrovna chci dětem přečíst dopisy, které mi z věznice posílají moji bývalí studenti," řekla Šimbovská.

Příští týden čeká stejný výlet děti ze Speciální školy v Broumově. Patří to k programu prevence kriminality, na který dostala škola grant. „Chceme dětem ukázat, jak mohou dopadnout, pokud nedají na dobře míněné rady," vysvětluje ředitel školy Pavel Košňar. Ten chtěl původně do Hradce vzít své čtyři nejproblémovější žáky. „Nakonec ale asi pojede celá třída," říká.

Matky problémových uživatelů drog

Pokud má být program péče o mladistvé toxikomany účinný, pak by měl systém práce s klientem zahrnovat i práci s rodinou a rodinnými příslušníky. Odborníci se v zařízeních pro mladistvé problémové uživatele drog setkávají s nejrůznějšími typy rodinných struktur, od rodin funkčních a dobře situovaných až po rodiny klinické. Zkušenosti, uvedené v tomto sdělení, jsou získané na základě několikaleté práce s mladistvými problémovými uživateli drog a s jejich rodiči v komunitním zařízení CESTA v Řevnicích, nejsou podložené

Z rozhovorů i z terapeutické práce s našimi klienty vyplývá, že necelá třetina z nich prožila své dětství a mládí v poměrně stabilní rodině s oběma rodiči. Tito rodiče také obvykle mají zájem o rodinně zaměřenou terapii nebo poradenství a docházejí na setkání oba společně, často i se sourozenci klienta. Značná část klientů pochází z rozpadlých rodin, případně žijí v rodinách rekonstruovaných, nebo v rodině, kde jeden z rodičů zemřel. Nabídku na práci s rodinnými příslušníky pak přijímají většinou pouze matky, vyjímečně i prarodiče ze strany matky. Nevlastní otcové nebo noví partneři matky se setkání rodinných příslušníků účastní sporadicky. Zdá se, že ženy lze ke spolupráci s terapeuty získat snáze než muže, neboť přirozeně považují rodinu více za svoji záležitost a mívají větší potřebu o svých problémech hovořit. Ženy–matky bývají více emočně angažovány na problémech rodiny, zatím co otcové se vyznačují větší schopností odstupu až izolace od problému.

Mapování starostí jednotlivých rodinných příslušníků při práci s rodinou ukazuje na skutečnost, že matky našich klientů samy sebe často vnímají jako přísnějšího vychovatele,

otce – pokud existuje – vidí jako shovívavějšího a méně angažovaného rodiče. (Platí to zejména pro otce dívek.) Mnoho matek a nejen osamělých, nepříjemně prožívá vnitřní konflikt role autority, kterou jsou, podle svého názoru nuceny zastávat, s rolí podpůrnou, ochranitelskou. Mnohá matka by možná raději byla průvodcem života svého dítěte, ale dostává se do role policajta a soudního vykonavatele.

Z výpovědí matek našich klientů dále vyplývá, že většinou považují samy sebe za rozhodujícího výchovného činitele v životě svých dětí, a protože se děti podle jejich představ společensky nepříliš dobře uplatňují, výsledek jim přináší spíš zklamání a nespokojenost s rolí matky. Naproti tomu jejich synové a dcery často tytéž matky vnímají jako slabé a závislé osoby, příp. jako osoby submisivní a hostilní.

Zneužívá-li dítě drogy, promítá se to do vzájemných vztahů v rodině obvykle s velkou silou. Dobrá výchova a dobrá rodina zcela jistě snižují riziko výskytu drogového problému, ale výskyt tohoto jevu úplně nevylučují. Tímto směrem vedené výzkumy se shodují v tom, že pravděpodobně neexistuje typická rodina toxikomana, ale lze vysledovat určité podmínky rodinám s drogovou anamnézou společné. Zdá se, že obecně je mezi odborníky i veřejností přijímán fakt, že dominantním prvkem působícím na vznik a rozvíjení problémů s drogami u dětí je v rodině osoba matky. I řada žen samotných je s touto představou ztotožněna. Zejména osamělá matka (a osamělou se může matka cítit i v tzv. úplné rodině) může být vedena obavou, že nic nesmí u svého dítěte zanedbat, protože v každém jeho prohřešku bude spatřována její výchovná neschopnost. Rozhodujícím momentem ovlivňujícím dynamiku jejího chování se může stát strach, že ona ponese vinu za životní neúspěch své dcery nebo syna. A tak, pod tíhou této zúskostňující zodpovědnosti, se snaží. Stará se, pečuje, kontroluje, zařizuje a její hyperprotektivní chování, od jisté doby zcela nepřiměřené věku a vývojovému stupni dítěte, může nabývat nepřirozených rozměrů. Část se ještě stupňuje ve chvíli, kdy je problém zveřejněn. Matka si zoufá a snaží se dělat ještě víc – víc toho, co nefunguje. Nerozumí tomu, co se děje, a chování svého dítěte obvykle považuje za nespravedlivý trest.

U jiných matek našich klientů, na rozdíl od těch, které svou péčí „nedovolí dětem vyrůst“, se objevuje opačná tendence. A sice uspíšit fázi dospívání své ratolesti co nejrychleji a předčasně postavit pubescenta příp. adolescenta do role samostatného dospělého. Tyto ženy si často stýskají: „Už nejmíň od jejích třinácti let s ní zacházím jako s dospělou, co by za to jiná holka dala….“, „Kdyby se už konečně choval na svůj věk, (rozuměj „dospěle“), já v jeho letech (klientovi je necelých 17 let) jsem se už musela starat o něj, už byl na světě…“ Matka touží mít v osobě svého dítěte pro sebe buď partnera pro činnosti, v nichž nachází sama zálibu, případně pro sdílení svých starostí a obav anebo se chce, bez výčitek svědomí, plně věnovat novému vztahu nebo nové roli. Pokud se zmíněná maminčina snaha střetne se skutečností, že její potomek problémově užívá drogy zejména pro získání odkladu dospělosti a jeho fetování má podobu vývojového provizoria - adolescentního moratoria („….nemůžete na mně přece teď chtít, abych dospíval, když fetuju….“), pak se konflikt prohlubuje.

Matky při rodinných setkáních často spontánně hovoří o tom, že pro ženu, která je s dětmi sama, to znamená, že má víc práce, tudíž méně možností navazovat přátelské a partnerské kontakty, a pokud naléhavě potřebuje oporu a nemá ani rodiče, ani kamarádku, pak se ocitá ve velmi svízelné situaci. U osamělé matky problémového uživatele drog nezřídka převládne vědomí, že její „zlobivé dítě“ pro ni představuje nesmírnou zátěž.

Cítí se vyčerpaná, přetížená, opakovaně zraňovaná neúspěchy svého dítěte a jeho společensky nepřijatelným chováním. K tomu se připojuje strach o budoucnost dcery nebo syna, o jejich život.

Při práci s matkami našich klientů se ukazuje být užitečné hovořit s ženou o její potřebě pomoci s dospívajícím dítětem a o jejím případném vztahu s mužem, který tak činí. Často máme tendenci – my terapeuti i matky našich klientů - chovat se tak, jakoby se v jejich životě partneři nevyskytovali, jen proto, že jsou „neviditelní“. Přesto z klinických zkušeností víme, že vztah matky problémového dítěte s jejím partnerem, byť nezveřejněným, velmi ovlivňuje její rodičovské schopnosti.

V našem zařízení často předchází práci s rodinným systémem strukturované skupinové sezení s klienty samotnými. Využíváme projektivní techniky „interview s rodiči“, která usnadňuje dospívajícímu vnímat stanoviska svých rodičů, porozumět některým jejich potřebám, poznávat problémy z pozice otce nebo matky. V průběhu vyjadřování vlastních pocitů z těchto skupinových sezení adolescenti často hovoří o lepším pochopení rodičovské bezmoci, odlišnosti otcovské a matčiny lásky, o nahlédnutí svojí pozice v rodině atd. Pro příklad uvádím některé názory „našich dětí“:

„Došlo mi, jak je mamča bezmocná. Může dělat jen to, co jí dovolím.“ „ Moje máma má vlastně takovou roli spolujezdce. Ten, kdo drží v ruce volant rychlýho auta jsem já. Ona tam sedí vedle mě, já jedu na plný plyn, ale přibrzdit můžu jedině já. Ona se jen bojí, ale zastavit to nemůže. Když to rozsekám, tak to odneseme oba.“ „Většinou si víc cením pochvaly od táty, protože ten mě chválí jen za to, když něco dokážu. Mamka mě chválí snad i za to, že vůbec jsem.“

Poslední výrok jako by korespondoval s názorem britského psychoanalytika A. Stevense, který se domnívá, že v převážně dobře fungující rodině znamená matka pro dítě zdroj nepodmíněné lásky a bezpečí (matce obvykle stačí, že její dítě žije), zatím co otec bývá zprostředkovatelem okolního světa, podporuje dítě v náročnějších činnostech, ale bývá i představitelem řádu a pořádku. A opět připomínám tíhu, která leží na ženě jako na jediném garantu výchovného působení v neúplných rodinách. Matky také častěji, viděno očima jejich dětí, sahají při řešení „životních strastí“ k lékům – barbituráty a analgetiky počínaje, denní konzumací žlučopudných prostředků a laxativ konče. Možná tak podporují víru svých synů a dcer v existenci nějakého chemického, magického, vnějšího řešení problémů člověka.

Vlivem problémového užívání drog, příp. drogové závislosti, dochází obvykle v rodinném systému k závažným změnám . Problémy primárně závislostní (výbuchy hněvu, násilí, lhavost, citová nepřístupnost atd.) jako specifické důsledky závislosti ovlivňují charakter vztahů jak v rodinách primárně problémových (kde problémy v rodině drogovým problémům předcházely), tak v rodinách zdravých.

Matky se, častěji než otcové, stávají spoluzávislými členy rodiny. Vděčně se chápou role, která pro ně bývá přirozená – role zachránce. Ve snaze porozumět tomu, co se s jejich dítětem děje (aby mohly snáze převzít kontrolu nad jeho nevypočitatelným chováním), začínají shánět literaturu, informace, „studovat drogy„, ztotožňují se se situací problémového uživatele ( „…. paní doktorko, my jsme na heroinu …“), ošetřují úrazy, krmí vyhublé, berou si dovolenou, aby ustály odvykací stavy své dcery nebo syna . Angažují se v rodičovských skupinách často ne proto, aby tam usilovaly o změnu svého vztahu a své role, ale proto, aby našly způsob jak

„zachránit“ (změnit) své dítě. Spoluzávislá matka (otcové zcela jistě nejsou proti roli zachránce imunní) často obětuje své zájmy, přátele, další členy rodiny, zaměstnání, svou sebeúctu ve prospěch uspokojování potřeb jednoho dítěte (tak, jak těmto potřebám ona rozumí), dává jim přednost před uspokojováním vlastních potřeb. Spoluzávislá matka (příp. ostatní členové rodiny) tak neuvědomovaně napomáhá udržování závislosti v rodině. Rodina, jejíž jediné nebo hlavní společné téma je problémové užívání drog dospívajícího dítěte, se stává závislá na drogovém problému a dítě se často intuitivně bojí opustit rodinou přijatý a užívaný scénář. „Pro mámu jsou v poslední době všichni feťáci a vůbec jedy tak zajímavý a důležitý, že se o ničem jiným se mnou nebaví. Já snad bez těch drog pro ni nemám ani cenu.“ Může dojít k dezorganizaci rodinného života, kdy se členům rodiny nabízejí další role, v nichž často uvíznou právě ženy. Role pronásledovatele, mravokárce a nakonec i role oběti, příp. pacienta. Je třeba připomenout, že změnami rodinných vztahů výrazně trpí i sourozenci toxikomana, kteří bývají rovněž manipulováni do rizikových rolí a scénářů.

Terapeuti a rodinní poradci pracující s rodinami, v nichž žije mladistvý s drogovým problémem, by si měli být vědomi jistých odlišností v prožívání, chápání a řešení této obtížné situace matkou a otcem, ženou a mužem. Rozdílnosti v přístupu jednotlivých rodinných příslušníků mohou využít při společném hledání cíle a strategií terapie ve prospěch klienta i celé rodiny.

Audit bezpečnosti dětí u škol z hlediska provozu na pozemních komunikacích

Jedna z možností jak přijmout účinná opatření ke snížení úrazů dětí v souvislosti s provozem na pozemních komunikacích na místní úrovni

Dopravní nehody dětí jako chodců a cyklistů sice nepatří v celkové statistice dopravních nehod Policie ČR k nejvýznamnější položce; i přes to se jedná o úmrtí a často závažné úrazy, ke kterým dochází zbytečně a vhodnou formou prevence jim může být zabráněno. Jednou z možností jak se rozhodnout pro přijetí efektivních opatření ke zvýšení bezpečnosti dětí při jejich účasti v provozu na pozemních komunikacích je i analýza (audit) stavu zajištění bezpečnosti dětí u škol a při cestě dětí z a do školy. Že se jedná o závažnou problematiku, dokazuje i skutečnost, že tato problematika je součástí mezinárodních smluvních dokumentů Organizace spojených národů (OSN), a to konkrétně Sjednocené rezoluce o silničním provozu (RE.1), která doplňuje a rozšiřuje všeobecně známou Úmluvu o silničním provozu z roku 1968 (Vídeňská úmluva). Jenom pro úplnost - Česká republika oba tyto smluvní dokumenty ratifikovala a jejich ustanovení jsou proto pro ni závazná.

Je nesporné, že v celém systému zajištění bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích hraje klíčovou roli místní úroveň, tj. úroveň měst a obcí, kde je možné aplikovat i audit bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích zaměřený na jednotlivé účastníky provozu na pozemních komunikacích. I přes skutečnost, že valná většina odborné literatury bere dopravně bezpečnostní audit jako záležitost dlouhotrvající a zaměřenou téměř výhradně na stavebně technická řešení pozemních komunikací, umístění dopravního značení a dopravního zařízení – tj. čistě technokratický přístup, který ne vždy může přinést žádoucí výsledky ve formě omezení počtu a zejména následků dopravních nehod. Celá problematika dopravní bezpečnosti dětí zahrnuje podstatně širší škálu problémů a okruhů, které mohou přispět k definici nápravných preventivních opatření, a tím snížit riziko újmy na zdraví dětí.

Z tohoto důvodu je vhodné, aby audit bezpečnosti dětí u škol z hlediska bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích byl v první fázi proveden nikoli pouze jako řešení nehodových lokalit, tak jak je v současné době nejčastěji pojímán, ale jako komplexní prověření zajištění bezpečnosti dětí před a v blízkosti školy; jeho součástí by tedy měla být i prověrka například úrovně a způsobu zajištění informování dětí a jejich rodičů o riziku spojeném s pohybem v dopravním prostředí.

To znamená, že audit by měl kladně odpovědět minimálně na následující otázky:

§ Odpovídá nejvyšší dovolená rychlost na pozemní komunikaci před školou bezpečnosti dětí?

§ Jsou v blízkosti školy umístěny dopravně technické prvky snižující rychlost vozidel?

§ Je řidič dostatečně upozorněn na přítomnost školy v trase jeho jízdy?

§ Jsou přechody pro chodce před a v blízkosti školy umístěny v trase pohybu dětí a jsou dostatečně zabezpečeny?

§ Je zajištěn zákaz stání před školou a v blízkosti výše zmíněných přechodů?

§ Je dostatečný prostor pro chodce (děti) před vchodem/východem do a ze školy?

§ Je tento prostor oddělen od pozemní komunikace fyzickou zábranou, která brání dětem ve vběhnutí do vozovky a nebrání jim ve výhledu na pozemní komunikaci?

§ Je odstraněna vzrostlá zeleň, bránící jak dětem, tak i řidičům ve výhledu?

§ Je zajištěno dostatečné poučení dětí a jejich rodičů o chování chodců v silničním provozu ze strany školy?

§ Je zajištěno dostatečné poučení dětí o chování chodců v silničním provozu ze strany jejich rodičů?

§ Je zajištěn dozor v exponovaných hodinách v blízkosti školy, a to buď ze strany policie, nebo pověřených osob ve smyslu zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů?

Kladné odpovědi na výše uvedené otázky by měly indikovat dosažení určité úrovně zajištění bezpečnost dětí; záporné odpovědi by potom měly být základem pro přípravu a návrh konkrétního opatření, a to s ohledem na danou lokalitu (rozbor dopravní nehodovosti, prověření dopravně stavebního uspořádání atd.), případně by měly být vodítkem pro určení nejslabšího článku systému a stanovení priorit v rámci přijímaných opatření ke zlepšení současného stavu.

Pokud se díváme na projekt v širším měřítku, bylo by vhodné formulovat i otázky na problematiku cestování dětí prostředky městské hromadné dopravy (MHD) (chování dítěte ve vozidle MHD, poučení řidičů MHD, chování dětí při přecházení vozovky u zastávky MHD atd.) například na vytvoření modelových bezpečných tras, případně sledování nejzatíženějších tras dětí – chodců na cestě do školy, a ty prověřit z hlediska bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích.

I když se to zdá možná paradoxní, tyto plány (modelové trasy) v reále existují na mnoha školách ve Velké Británii, kde je chůze z a do školy podporována i s cílem omezit individuální automobilovou dopravu v blízkosti škol zejména v exponované době začátku a konce vyučování – tj. přesvědčit rodiče, kteří své děti vozí do školy osobním automobilem, že mohou své dítě poslat do školy pěšky. Celá tato strategie je z hlediska obecných postupů popsána například ve „Vládní strategii bezpečnosti silničního provozu a snížení následků dopravních nehod do roku 2010“ ministerstva dopravy, místní správy a regionů Velké Británie (DTLR), vydané v březnu 2000 (konkrétně kapitola 2 „Bezpečnost dětí – cesta do školy“).

Jak již bylo řečeno, audit je prvním stupněm, jehož cílem je prověrka a zmapování současného stavu zajištění bezpečnosti dětí v dané lokalitě města nebo obce. Po něm musí následovat přijetí konkrétních opatření, ať již v oblasti policejního dozoru, výchovy, tak i dopravního inženýrství jednotlivými zodpovědnými subjekty; významnou úlohu zde mohou hrát nevládní a občanská sdružení zejména v oblasti výchovy a informovanosti tak, jak se na mnoha místech v České republice již děje. Tato opatření nutně musí být navzájem provázaná, koordinovaná, soustavně monitorovaná a vyhodnocovaná. Jenom tak lze dosáhnout žádoucích výsledků za cenu co nejefektivnějšího využití dostupných finančních prostředků.

Je čas přibrzdit agresivní řidiče

Karel Schmeidler, architekt, urbanista a sociolog, Centrum dopravního výzkumu - Brno

S agresivními řidiči se setkáváme denně. Jsou to lidé, kteří ignorují důležité dopravní předpisy, závodí na silnicích, vynucují si přednost či uvolnění jízdního pruhu jízdou v těsné blízkosti vozidla vpředu, kličkují mezi vozidly, jezdí na červenou a nesignalizují předjíždění do jiného jízdního pruhu, zneužívají odstavných pruhů k jízdě a předjíždění.

Atmosféra, která při takové jízdě mezi řidiči vzniká, je deprimující a nebezpečná a 60 % řidičů si myslí, že agresivní řízení motorových vozidel na našich silnicích je nejrizikovějším faktorem ohrožujícím bezpečnost silničního provozu. Agresivní jízda způsobí každý den mnoho dopravních nehod ve všech evropských zemích. Přesná čísla je obtížné zjistit vzhledem k tomu, že policejní statistiky zařazují důsledky agresivní jízdy do různých kolonek (nepřizpůsobení rychlosti jízdy stavu komunikace, nedání přednosti v jízdě atd.) Je však jasné, že pokud se zaměříme na snížení tohoto negativního jevu a budeme propagovat ohleduplnou „defenzivní jízdu“, množství dopravních nehod, a to i těch fatálních, se může podstatně redukovat.

Jako jeden z faktorů, který může vyvolat agresivní chování řidičů, jsou vnímány zácpy na silnicích. Jak se neustále zvyšuje množství řidičských průkazů a registrovaných vozidel, stávají se kongesce častým jevem zejména ve velkých městech a vedou k frustraci řidičů, což vyvolává agresivnější a riskantnější způsob jízdy.

Agresivní řidiči vytvářejí svými nezodpovědnými, sobeckými způsoby nebezpečné jízdní prostředí. Často vícenásobně porušují dopravní předpisy, nedodržují bezpečnou vzdálenost mezi vozidly, mění bezohledně jízdní pruhy iracionálně a bez dostatečných odstupů, nesignalizují změnu jízdního pruhu a jedou rychleji, než je povoleno. Ignorují celou řadu dalších předpisů. V důsledku tohoto chybného chování při řízení .

Současná neuspokojivá úroveň řidičské populace a jejího běžného chování je dána několika faktory. Předně, řidičský průkaz dostane prakticky každý, kdo si zaplatí kurzy autoškoly. Není prováděn psychologický výběr pro eliminování těch uchazečů, jejichž osobnostní způsobilosti řidiče (například agresivita, přílišná ochota jít do rizika atp.). Kontrol dodržování předpisů policií je málo a postihy za porušení zákona jsou nízké.

A nesmíme zapomínat ani na to, že zdravotní stav (tělesný i duševní) se u každého člověka mění. Je proto na pováženou, že řidičů a jejich způsobilosti k řízení se to jaksi netýká.

Slušnost v dopravě je ve všech evropských zemích stále vzácnější. V nedávných průzkumech přiznalo 53 % Francouzů a 45 % Francouzek, že jsou občas za volantem agresivní. Odborníci jsou přesvědčeni, že lidé uvolňují za volantem nahromaděný stres.

„Silnice je jedním z míst, kde si lidé dovolují projevovat své násilnické sklony“, řekl dopravní psycholog Jean-Pascal-Assillys. Agresivní stav mysli je často příčinou toho, že agresivní řidiči nepojímají okolní řidiče jako lidská stvoření, neuvědomují si, že okolní řidiči jsou jejich spoluobčané, sousedi, spolupracovnici či dokonce příslušníci rodiny a kamarádi. Agresivní řidič ignoruje lidský a sociální element v dopravě.

Anonymita člověka za volantem silného a bezpečnostními prvky vybaveného automobilu dává agresivním řidičům falešný pocit síly a kontroly, proto si zřídkakdy uvědomují důsledky svého chování.

Je na čase, aby si agresivní řidiči všímali svého okolí a uvědomili si, že na silnici nejsou sami. Mohou způsobit bolest sami sobě či svým blízkým. Stejně tak není pro společnost přijatelné, aby řidiči jezdili pod vlivem alkoholu nebo drog, což může značně přispět k tzv. agresivnímu řízení a ohrožování okolí. Dalším postupem, kterým by se dalo zamezit agresivnímu řízení, by byl větší policejní dozor na silnicích, který by přinutil nezodpovědné řidiče pomocí pokut a dalších sankcí dodržovat bezpečnost silničního provozu a vzdát se agresivního řízení. Mohlo by se jednat například o zavedení bodového systému; zavedení Institutu řidičského oprávnění na zkoušku u čerstvých absolventů autoškol; zavedení povinných lékařských prohlídek řidičů, například po 5 letech; zavedení povinného psychologického vyšetření uchazečů o řidičské oprávnění; efektivnější postupy policie, zejména u řidičů, kteří řídí pod vlivem alkoholu nebo drog, například okamžité odebrání řidičského oprávnění na konkrétní dobu (např. 2 roky) a zavedení obdobného systému přípravy mladých řidičů, jakým je systém L 17 v Rakousku. Ten probíhá již od 16 let, kdy na výcviku se podílí převážně neprofesionální supervizor – často člen rodiny. Je zde možnost získat dočasné řidičské oprávnění od 17 let – po beznehodovém řízení – absolvování 3000 km, při průběžných kontrolách, výuce a zkouškách v autoškole.

Tři valašská města chystají poradní letáky pro oběti zlodějů a lupičů

Tři valašská města se rozhodla spojit síly k pomoci řidičům a seniorům, kteří se stanou terčem zlodějů či lupičů.

Valašské Meziříčí, Vsetín a Rožnov pod Radhoštěm pro ně vydají ještě letos informační letáky s návodem, jak se mají v případě okradení či oloupení zachovat. ČTK to dnes řekl mluvčí meziříčské radnice Josef Beneš.

Cílem společného projektu je podle manažerky meziříčské radnice Kateřiny Fialové poradit obětem této trestné činnosti. V rámci zahájené edice nazvané Co mám dělat, když... vyjde po 40 tisících výtisků ke každému problému.

Krajský úřad ve Zlíně poskytne na realizaci 76 000 korun, zbytek do 100 000 korun

zaplatí radnice. „Letáky rozdělíme na místa, kde si je budou moci vyzvednout cílové skupiny občanů. Tedy do diakonie, charity, klubů důchodců, ale též na odbory sociálních věcí městských úřadů a do služeben městské policie a Policie České republiky," uvedla manažerka.

V příštím roce má osvětová činnost pokračovat. V úvahu podle ní připadají letáky zabývající se například chováním dětí v silničním provozu, domácím násilím, šikanou ve školách a drogami.

Beneš dodal, že důchodci nejsou jedinou cílovou kategorií. „Kriminalita se také v našem regionu zvýšila. Nelze se spoléhat jen na policisty, a proto hledáme způsoby, jak jim pomoci," uzavřel Beneš.

Rady a doporučení:

Alarmující fakta dokládají, že krádeže motorových vozidel jsou stále nejen celoevropským, ale i lokálním českým problémem. Odcizená motorová vozidla, jejich díly, ale také doklady jsou, a nadále zůstávají výnosnou komoditou tohoto odvětví trestné činnosti. Nelichotivým zůstává fakt, že cca každých 25 minut je v ČR odcizen automobil, což denně představuje 50 až 70 vozidel, a za rok pak průměrně 25 000 odcizených motorových vozidel. Na celkovém počtu všech ukradených vozidel se nejvíce podílí Praha. Odehrává se zde skoro každá druhá krádež automobilu v ČR (nejvíce na sídlištních parkovištích a v centru města).

Pro tisíce postižených to znamená finanční ztrátu, kterou lze odhadnout na pět až osm miliard Kč. Část těchto ztrát nesou samozřejmě pojišťovny, ale neustále rostoucí pojistné plnění za odcizená vozidla se automaticky promítá do rostoucích cen pojistného a krádeže automobilů tak sekundárně postihují i další majitele vozidel.

Právě pro Českou republiku je typické, že větší část odcizených vozidel (50 – 60 %) je velmi rychle po odcizení, již s pozměněnými identifikátory, znovu přihlašována do evidence a prodána. Pokud k tomuto počtu přidáme desetitisíce neautorizovaných, individuálních dovozů starších vozidel ze zahraničí, lze věřit odhadu odborníků, že se na silnicích v naší zemi pohybuje až 500 000 vozidel v minulosti odcizených, která byla prodána nic netušícím občanům spolu s falešnými doklady, nebo doklady „pravými”, ale padělanými identifikátory odcizených automobilů.

Stav, kdy každý desátý automobil na trhu ojetin pravděpodobně pochází z trestné činnosti, je tím alarmujícím parametrem, který výrazně navyšuje počty skutečně postižených občanů.

Z předcházejícího vyplývá, že prakticky každý občan, ale i leasingová společnost, podstupuje při nákupu staršího vozidla značné riziko. Přesto lze konstatovat, že již existují postupy, technologie a služby, s jejichž využitím lze starší vozidlo zakoupit již bez obav.

Příčinu automobilové kriminality je nutno, mimo jiné, vidět v nedostatečném zabezpečení vozidel. Nezabezpečený automobil ukradne zručný zloděj, ale vůz dostatečně chráněný jen zloděj specialista.

Dříve hojně rozšířený důvod krádeže (jen tak se povozit) je v současné době spíše výjimkou. Auta se dnes kradou většinou za účelem jejich vývozu mimo republiku. Taková auta jsou kradena víceméně na zakázku. Někdy je určujícím elementem objem a typ motoru, jindy vybavenost auta nebo i počet najetých kilometrů. Takto odcizená vozidla je těžké najít. Jsou ihned distribuována mimo území České republiky, mnohá mají falešné doklady, rychle je u nich provedena změna identity (přeražení čísel karoserie a motoru, změna laku) apod. Nejčastějšími cílovými stanicemi jsou země bývalého Sovětského Svazu, Jugoslávie, Itálie a další státy.

Početnou skupinu ztracených aut dnes tvoří leasingové podvody. Ty páchají sami nájemci vozidel. Za auto zaplatí základní leasingovou splátku, převezmou ho, vyvezou a nahlásí jako odcizené.

Krádeže aut z důvodu náhradních dílů tvoří další početnou skupinu odcizených vozidel. V tomto směru se zloději nevyhýbají žádnému modelu. Určující je poptávka na trhu.

Automobilová kriminalita je spojená i s celkovou apatií a malou všímavostí občanů. Ti se v mnoha případech dokonce stávají tichými svědky vykrádání nebo odcizení aut. Částečnou vinu na tomto stavu mají i „odborné" instalace autoalarmů od firem bez dostatečných znalostí, zkušeností a především patřičných atestů k této činnosti. Instalace autoalarmů, které nebyly vyzkoušeny akreditovanou laboratoří vykazují velké množství „falešných poplachů". I to je důvod, že veřejnost na alarm nereaguje. Zabezpečovací technika určená k ochraně vozidla musí být pochopitelně i schválena příslušným pracovištěm Ministerstva dopravy (výrobek je opatřen značkou – ATEST 8 SD).

Podle výše škod zaujímají nejnižší místo krádeže jednotlivých odnímatelných dílů vozidla (pneumatiky s ráfky, autoantény, zpětná zrcátka, střešní nosiče apod.).

Další skupinu tvoří náhradní díly a povinná výbava k vozidlu, která bývá většinou uložena v zavazadlovém prostoru (náhradní pneumatika s ráfkem, zvedák, nářadí apod.). Vyhledávaným artiklem jsou i autorádia či CD přehrávače, které velmi rychle směřují k překupníkům. Alarmující je, že tento druh krádeží je v poslední době vlastní zejména nedospělým pachatelům, tedy dětem, které jsou využívány k této trestné činnosti vzhledem k nemožnosti jejich potrestání (do 15 let není pachatel trestně odpovědný).

Obdobnou skupinou jsou i věci odložené či uložené ve vozidle, v zavazadlovém prostoru nebo na střešním nosiči (kabáty, fotoaparáty, videokamery, obchodní nebo jiné dokumenty, osobní doklady, klíče od bytu či provozovny, kufry a příruční zavazadla, lyže, jízdní kola, windsurfing apod.).

Zpracovali: JUDr.Tomáš Koníček a JUDr. Pavel Kocábek, odbor prevence kriminality MV, tel::974833217 resp. 974832097, E-mail:sitprev@mvcr.cz

Agresivní řidiči

Při setkání s agresivním řidičem se doporučuje držet se následujících pravidel :

Stane-li se vám, že za volantem pocítíte nával agrese a hrozí, že se sami stanete agresívními řidiči nebo řidiči s prvky agresivní jízdy, odborníci doporučují tuto změnu chování:

Doporučení seniorům: Nepouštějte nikoho cizího do bytu !

Senioři patří k jedné z nejohroženějších skupin lidí, na které zaměřují svou pozornost zloději a podvodníci. Pachatelé si vybírají hlavně lidi po sedmdesátce a používají na ně různé triky.

Podvodníci zneužívají toho, že starší občané jsou důvěřiví, často osamoceni, a rádi si popovídají – a to i na ulici. Představí se jako příbuzní, úředníci či pracovníci různých firem a pod smyšlenou záminkou se vloudí do bytu (spoléhají na to, že starší lidé mívají úspory uloženy v hotovosti doma), odkud pak zmizí i s ukradenými penězi.

V náhodných rozhovorech je proto rozumné neprozrazovat nic o svém soukromí, nabízenou pomoc, nebo zprostředkování služby odmítnout rovnou na ulici.

Většina seniorů má svůj byt opatřený řetízkem a kukátkem. Je důležité si každého nečekaného návštěvníka prohlédnout, a pokud mává nějakým průkazem a dožaduje se vstupu, pozorně průkaz přes řetízek prostudovat. V každém případě je však lepší neotvírat, domluvit se na vhodnějším termínu návštěvy, a na tu si přizvat souseda nebo příbuzného.

Jedním z posledních „nápadů“ jak se dostat lidem do bytu, je vykupování starých předmětů ( knih, hraček, pohlednic, nábytku vyrobeného do roku 1945, atd. atp.).

Ve schránce najdete letáček se seznamem, co vše můžete ze zařízení vašeho bytu

Letáček obsahuje telefonní číslo na znalce, který vás přijde osobně navštívit, ohodnotí nabízené předměty a peníze vyplatí na místě v hotovosti. Vypadá to jako lákavá nabídka, a proto to může být i jinak.

Pokud chcete starožitné předměty opravdu prodat, vyhledejte odborné prodejny nebo aukce, kde váš předmět ohodnotí nebo prodají.

Blíží se Vánoce, a proto kapsáři a podvodníci zvýší svou aktivitu. Buďte opatrní !

Kontroly plynu, elektroměru či vybírání peněz musí zaměstnanci organizací a podniků lidem předem oznámit. Pro ověření si můžete s vysílající organizací telefonicky domluvit i jiný termín.

NAPSALI NÁM:

O soutěži v oblasti právního vědomí „Právo na každý den“, kterou vyhlašuje Oddělení prevence kriminality a dopravní výchovy Městské policie Pardubice, pod záštitou primátora města Pardubic

Soutěž jsme záměrně pojmenovali podle projektu, který je námi v Pardubicích realizován prostřednictvím besed na základních a středních školách a odborných učilištích. Připojujeme se tímto k městu Svitavy, kde se nápad uspořádat takovou soutěž zrodil a kde se již soutěž uskutečnila. Po poradě s koordinátorem prevence kriminality města Svitavy jsme se rozhodli využít dlouholetých zkušeností s projektem „Právo pro každý den“ a uspořádat soutěž v regionálním měřítku, v budoucnu snad i republikovém. Soutěž je určena pro čtyřčlenná družstva žáků devátých tříd základních škol a studentů čtvrtých ročníků osmiletých gymnázií. Každé družstvo obdrží připravené archy s otázkami, na které bude písemně odpovídat. Půjde tedy o skupinovou práci s cílem nejlépe vystihnout věcnou stránku odpovědi i její formulaci.

Pokusím se vám stručně přiblížit, co je obsahem projektu. Námi pořádanou soutěž, po přečtení těchto řádků, budete jistě chápat jako třešničku na dortu mnohaleté trpělivé práce Městské policie Pardubice.

Projekt „Právo na každý den“ vznikl v roce 1972 ve Spojených státech amerických a je součástí mezinárodního projektu „Street Law“. Po jeho rozvoji ve Washingtonu D.C. se prokazatelně zvýšilo právní vědomí mládeže a snížila se i její kriminalita. V současné době realizuje tento projekt 35 zemí světa ze všech kontinentů. V České republice jej zajišťuje Partners Czech – České centrum pro vyjednávání a řešení konfliktu. Projekt je určen nejen žákům a studentům, ale i učitelům základních a středních škol, studentům práv, zaměstnancům nápravných zařízení pro mládež, pracovníkům v oblasti prevence, strážníkům a policistům. Cílem projektu je snaha podnítit zájem dětí, pedagogů a širší veřejnosti o právní problematiku a současný stav, v některých případech, téměř až „právního bezvědomí“ ve společnosti, měnit na stav slušné úrovně právního vědomí. I my se, bohužel, setkáváme s tím, že nemálo mladistvých se z neznalosti zákona dopouští trestných činů. Ve společnosti platí, že neznalost zákona neomlouvá. Proto se na projektu podílejí zkušení odborníci z mnoha profesí: právníci (advokáti, státní zástupci, soudci), pedagogové, pracovníci v oblasti prevence kriminality, městské policie, Policie ČR, místní úřady atd.

Součástí i metodickým materiálem projektu se stala učebnice „Právo pro každého“, která vznikla díky tříleté spolupráci lektorů a metodiků projektu a byla vydána v listopadu roku 2001. Tato interaktivní učebnice také získala doložku Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy a je zařazena do seznamu učebnic základních a středních škol, jako doporučený metodický materiál k výuce občanské nauky a základů společenských věd. Některé pardubické školy ji již znají a pracují s ní.

Dvě členky našeho oddělení jsou specialistky prevence kriminality, lektorky projektu a spoluautorky jmenované učebnice. Již při tvorbě knihy prakticky ověřovaly připravované lekce přímo se žáky ve školách. Projekt je tedy v Pardubicích realizován od samého vzniku a v rámci České republiky s ním máme nejdelší zkušenosti. Díky tomu naše oddělení v roce 2002 navštívila delegace zastoupená ředitelem kriminální policie pro práci s mládeží Ministerstva vnitra Ukrajiny, dále ředitelkou Inspekce v oblasti nezletilých Ministerstva vnitra Kyrgystánu a školiteli projektu v těchto zemích, které se k mezinárodnímu projektu připojily o tři roky později, než Česká republika. Naši vzdálení kolegové chtěli poznat, jak je projekt realizován v praxi, jaké s ním máme zkušenosti a výsledky a jak jej vnímají děti a mládež.

Vzhledem ke všem výše uvedeným skutečnostem a faktu, že již šest let nabízíme a uskutečňujeme na základních školách, středních školách a učilištích besedy s právní tematikou, rozhodli jsme se uspořádat průzkum v oblasti právního vědomí žáků formou celoměstské soutěže, a tím posílit právní vědomí mladé generace zajímavým způsobem. Předpokládáme, že prostřednictvím soutěže podrobněji poznáme současnou úroveň právního vědomí žáků a sérii nových besed připravíme tak, aby na tyto znalosti navazovaly nebo je doplňovaly. Očekáváme i rady a zájem o spolupráci z řad učitelů a výchovných poradců.

V měsíci září 2003 jsme prezentovali soutěž v médiích a osobně ředitelům všech základních škol v Pardubicích. Účast v soutěži je samozřejmě dobrovolná. Záleží jen na žácích a učitelích, jestli se rozhodnou se na soutěž připravovat a zda uspořádají školní kola soutěže. Školní kola by měla proběhnout v listopadu a prosinci tohoto roku. Na průběh městského kola bude dohlížet odborná porota složená z právníků – soudců pro mladistvé, státních zástupců, probačních úředníků a odborníků na prevenci kriminality. Vítězové soutěže se mohou těšit na Putovní pohár Magistrátu města Pardubic, kterým se bude pyšnit celý rok jejich škola, a na pěkné věcné ceny. Věříme, že všichni, kteří se budou na soutěž připravovat, získají lepší orientaci v zákonech, přehled o profesích činných v rámci právního systému i dovednosti a schopnosti potřebné k efektivnímu řešení běžných problémů, které nám denně přináší život.

Pro čtenáře uvádím jako příklad, pro představu o obtížnosti soutěže, několik otázek.

Co je smyslem trestu? Co znamená formulace:“Presumpce neviny?“ Vyjmenuj některé alternativní tresty. Jaké tresty mohou být uloženy mladistvému? Co je ochranná výchova? Jaké znáš druhy práva?

Soutěž byla též prezentována na Pracovním semináři preventistů městských policií v Jihlavě. Dalších 25 měst tak dostalo možnost se rychle zapojit do soutěže, protože jim byly na místě předány všechny potřebné zpracované materiály. Jsme připraveni postoupit tyto materiály dalším zájemcům, kteří by nám pomohli rozšířit soutěž do celé České republiky a doplnit tak absenci soutěže s problematikou, která na školách zatím chybí. Nepodařilo se mi totiž zjistit, že by se někde pořádaly soutěže v oblasti právního vědomí. Přeji všem preventistům mnoho úspěchů v jejich činnosti.

Roční výročí Radia Vnitro

11. 11. 2002 v 11 hodin a 11 minut, začalo vysílat internetové Radio Vnitro; první informační médium tohoto druhu mezi institucemi ústřední státní správy v České republice.

Základní ideou Radia Vnitro je poskytování informací z resortu Ministerstva vnitra ve zvukové podobě tak, aby je mohli slyšet všichni, a aby se mohli přejímat a zařazovat do vysílání rádia, televize i tisku. Významnou výhodou zvukových informací je také jejich využitelnost pro zrakově handicapované občany.

Hned na počátku svého vysílání prošlo Radio Vnitro zatěžkávací zkouškou v podobě pražského summitu NATO, v průběhu kterého bylo odvysíláno více než 100 příspěvků, některé i v angličtině.

Internetové vysílání se ve spolupráci s firmou ABradio uskutečňuje prostřednictvím čtyřhodinových smyček, ve kterých se střídá hudba a informace. Příspěvky Radia Vnitro tvoří nahrávky z tiskových konferencí představitelů Ministerstva vnitra, policie a Hasičského záchranného sboru, telefonické zprávy především policejních a hasičských tiskových mluvčích či reportáže a rozhovory reportérů z odboru tisku a public relations Ministerstva vnitra. Od října 2003 se objevila ve vysílání oceňovaná novinka - smluvní nepřetržité dopravní zpravodajství připravované ve spolupráci s policejním centrem dopravních informací, ministerstvem dopravy a dopravními a informačními agenturami DITA, ABA a ÚAMK.

Všechny odvysílané příspěvky, kterých už bylo přes 1200, jsou zároveň posluchačům dostupné v archivních rubrikách Aktuality; Doprava; Prevence kriminality; Víte,že…; Rozhovor; Zeptali jsme se; Průvodce webem; NATO; Evropská unie; Pátrání; Soudnička a Dětská soutěž „Jak to vidím JÁ".

Radio Vnitro si za první rok poslechlo 61 843 posluchačů, z archivu bylo staženo 79 935 příspěvků (118 GB).

Všichni, kdo na vysílání Radia Vnitro pracují, se těší na setkání s posluchači na internetové adrese www.mvcr.cz/radio.

Obsah časopisu Policista 12/2003

V pravidelné rubrice „Slovo policejního prezidenta" se genpor. JUDr. Jiří Kolář vyjadřuje k současnému mediálnímu obrazu Policie ČR a vnímání policie veřejností.

„Traduje se, že náš první prezident - Tomáš G. Masaryk - se pouze obtížně smiřoval s tím, že se v jeho blízkosti neustále - vlastně nejen v pracovní době - vyskytují osobní strážci...," uvádí autor centrální reportáže nahlédnutí do zákulisí práce současných ochránců nejvyššího představitele naší republiky. Reportáž nese název "Živé štíty kolem hlavy státu".

Každý měsíc navštěvují redaktoři časopisu Policista některé z policejních oddělení. Tentokrát nás reportáž „Kde zima trvá půl roku" zavede mezi policisty v Horním Maršově.

„Edimu je jedenáct, možná dvanáct, přesně to neví... Je jedním z padesáti rumunských dětí, které napočítali v německém Hamburku a říkají jim ´Klaukinder´- zlodějské děti..." Pod titulkem „Já žádná zločinec, já chudý!" se skrývají otřesné případy dětí, které jejich nejbližší okolí nutí ke každodenním krádežím.

Aby z mladého policisty vyrostl skutečný profesionál, musí se, stejně jako je tomu u jiných profesí, na své povolání náležitě připravit. Reportáž s názvem „Final countdown aneb dvanáct týdnů do zkoušek" přiblíží čtenářům školní policejní středisko Správy Jihočeského kraje v Lišově u Českých Budějovic.

Dvě přílohy časopisu budou pro mnohé jistě vítanou pomůckou i odpočinkem.

V první z nich jsou publikovány odborné materiály: „Zabezpečovací technika a pojištění majetku", „Dopravní telematika a informační přesycení řidičů" a dále také "Adresář kontaktů v případech domácího násilí".

Druhá, velká barevná příloha přináší čtení pro dny vánoční pohody.

Tak jako každý měsíc, najdou čtenáři na stránkách Policisty pravidelné rubriky „Moderní zbraně", „Z policejních archivů", „Případ skončil...", chybět nebude ani povídka, sport, křížovka, soutěže...

1.	Pocit bezpečí a postoje k prevenci kriminality ve vybraných městech ČR
2.	Jak bezpečně se cítí občané v zemích EU ?
3.	Komise ochranné léčby MZ ČR – zpráva o činnosti
4.	Učitelé berou žáky na exkurzi do vězení
5.	Matky problémových uživatelů drog
6.	Audit bezpečností dětí u škol z hlediska bezpečnosti silničního provozu
7.	Je čas přibrzdit agresivní řidiče
8.	Tři valašská města chystají poradní letáky pro řidiče a seniory
9.	Rady a doporučení: Zabezpečení automobilů,Agresivní řidiči, Senioři,nepouštějte nikoho cizího do bytu!
10	Napsali nám : Soutěž „Právo na každý den“
	Roční výročí Rádia vnitro
11	Časopis Policista 12/2003

Členská země	Trochu se bojím	Velmi se bojím	Poměrně bezpečně	Naprosto bezpečně
Belgie	23	9	45	23
Dánsko	12	3	25	60
Finsko	16	3	45	36
Francie	22	12	40	26
Irsko	22	15	42	21
Itálie	26	18	45	11
Lucembursko	15	11	27	47
Německo	26	9	48	17
Nizozemsko	15	7	50	28
Portugalsko	20	11	45	24
Rakousko	16	5	43	36
Řecko	21	22	30	27
Španělsko	26	8	45	21
Švédsko	15	6	39	40
V.Británie	23	20	39	18
EU 15	23	13	43	21

Členská země	Občas	Často	Zřídka	Nikdy
Belgie	13	6	13	68
Dánsko	5	3	12	80
Finsko	10	5	14	71
Francie	12	5	16	67
Irsko	8	14	14	64
Itálie	18	6	21	55
Lucembursko	7	5	5	83
Německo	10	6	17	67
Nizozemsko	16	10	15	59
Portugalsko	14	12	15	59
Rakousko	10	5	17	68
Řecko	12	9	15	64
Španělsko	11	5	24	60
Švédsko	10	6	17	67
V. Británie	15	13	14	58
EU 15	7	13	17	63