Odboru prevence kriminality MV
říjen 2003
výběr
| 1. | Interdisciplinární přístup k řešení případů domácího násilí - Ostrava | 1 |
| 2. | Raději pevný řád (Diagnostický ústav pro mládež) | 5 |
| 3. | Linka „Vzkaz domů“ – děti na útěku | 7 |
| 4. | Problém nezaměstnanosti narušuje rodinu | 8 |
| 5. | Alkoholismus u žen | 10 |
| 6. | Principy péče a léčby závislosti | 14 |
| 7. | Ze zahraničí: Priority pro plán bezpečnosti silničního provozu EU | 16 |
| Obchod se ženami - svědek nucené prostituce - SRN | 18 | |
| Zločinnost v USA na nejnižší úrovni za 30 let | 21 | |
| Internet hledá obranu proti hrozbám | 22 | |
| 8. | Vybrali jsme z tisku: Dobrovolnické centrum v Třebíči | 23 |
| 9. | Prevence kriminality pro seniory | 24 |
| 10 | Napsali nám: Mgr.J.Čapková - Litvínov - prevence kriminality dětí a mládeže | 25 |
| 11 | Mgr. R. Pochobradská - Chrudim výtvarné práce dětí | 27 |
| JUDr. T.Koníček OPK MV - akce „Plný Džbán“ | 28 | |
| 12 | Aktualita: Domácí násilí Game over - informace o kampani pro mládež | 29 |
| 13 | Obsah časopisu Policista 11/2003 | 30 |
PhDr. Marie Šedivá, koordinátorka projektu
Bílý kruh bezpečí (BKB) realizuje od počátku roku 2003 projekt „Interdisciplinární
přístup k řešení případů domácího násilí v Ostravě“. Garantem realizace je regionální pobočka
BKB v Ostravě. Nad projektem převzal záštitu hejtman Moravskoslezského kraje Evžen Tošenovský, finanční podporu poskytuje společnost Philip Morris ČR a.s. a Moravskoslezský kraj. Přípravná fáze projektu proběhla již v druhé polovině roku 2002, vlastní realizace je rozvržena do počátku roku 2005 (vytváření interdisciplinárního týmu v 1. pololetí 2003, zkušební provoz v 2. pololetí 2003, plná zátěž v roce 2004, vyhodnocení projektu v 1. čtvrtletí 2005).
Cílem projektu je vytvořit a vyzkoušet ve statutárním městě Ostrava, centru Moravskoslezského kraje, funkční systém řešení případů domácího násilí, a to prostřednictvím interdisciplinární spolupráce místních subjektů. Vytvořený systém by měl být přenositelný i do dalších měst a být funkční i po přijetí budoucích legislativních změn (například uzákonění institutu vykázání agresora z bytu).
K dosažení uvedeného cíle stanovil projekt dva základní kroky:
1. Vytvoření interdisciplinárního týmu (dále IDT) a koordinaci jeho činnosti.
2. Zřízení DONA Centra – speciálního pracoviště BKB, které je součástí týmu, ale má v něm ústřední roli.
Se žádostí o spolupráci na projektu a o účast v týmu se Bílý kruh bezpečí obrátil na 12 místních institucí, které mají řešení případů domácího násilí v různé míře a formě ve své kompetenci. S mnohými z nich váže regionální pobočku BKB v Ostravě dlouholetá spolupráce, a to zejména v problematice domácího násilí. Všichni oslovení nabídku bez váhání přijali. Po dalších jednáních tak vznikl tým složený ze zástupců organizací státních, samosprávných i nestátních, které se problematikou domácího násilí zabývají v rovině trestněprávní, sociálně právní, psychologické nebo zdravotní. Interdisciplinární tým má deset členů a tvoří ho pracovníci Policie ČR, Městské policie, přestupkového oddělení, orgánu sociálně právní ochrany dětí, oddělení prevence kriminality, manželské poradny, krizového centra pro děti a rodinu, sociálního oddělení fakultní nemocnice, charitního azylového domu a praktická lékařka. Stejně jako Bílý kruh bezpečí mají všechny tyto subjekty bohaté zkušenosti s případy domácího násilí a v zapojení do projektu spatřují možnost, jak svou práci pro oběti zefektivnit a zkvalitnit.
V úvodních diskusích členů týmu zazněly mj. tyto názory, poznatky a zkušenosti:
„Naši pomoc vyhledali klienti s rodinnými problémy, avšak domácí násilí neuváděli. K odhalení tohoto problému došlo až po měsíci práce s klienty.“ Krizové centrum pro děti a rodinu.
„Ženu vlastně jen ujistíme, že pomoc od nás může čekat, až se něco stane – až agresor bude rozbíjet nábytek nebo fyzicky napadne ji či děti. Zároveň jí potvrdíme, že všechna odpovědnost a tíha rozhodnutí je jen na ní a ona sama musí zvážit svůj další postup se všemi následky.“ Městská policie.
„Oběť domácího násilí se většinou sama ostýchá o svém problému hovořit a někdy má tendenci spíše některé údaje zatajit. Sám lékař mnohdy pociťuje nejistotu, zda má právo ptát se na možnost problému domácího násilí, aby to pacient nepociťoval jako osobní urážku nebo zásah do svého soukromí.“ Praktická lékařka.
„Postrádáme jasnou deklaraci státu, že chování agresora je ve společnosti nežádoucí a nebude tolerováno. Jako velký nedostatek současné legislativy vnímáme skutečnost, že agresor zůstává v bytě a matka s dětmi musejí v zájmu svého zdraví či dokonce života odejít.“
Charitní azylový dům.
„Není v současných možnostech Policie ČR poskytovat sociální ochranu obětem domácího násilí, např. trvalou izolací agresora. Pouhá represe a odstraňování následků domácího násilí nejsou dostatečným opatřením – ke zlepšení situace je nutné odstranění příčin a prevence.“
Policie ČR.
„Lidé by měli být více informováni o tom, že neřešené a nevyjasněné problémy v rodině mohou vyústit v násilí. Centra pomoci by měla být zaměřena nejen na oběti, ale i na pachatele domácího násilí.“ Manželská a předmanželská poradna.
„Ve většině případů se řízení ve věci přestupku zastaví, jelikož spáchání skutku nebylo pachateli prokázáno, když na místě činu bývá pouze pachatel a oběť. V tomto případě zákon ukládá navrhovateli, tedy oběti, uhradit náklady řízení ve výši 500 Kč. Tudíž oběť bývá ještě finančně postižena.“ Přestupkové oddělení.
„Dle sdělení sestry na urgentním traumatologickém příjmu se obětí domácího násilí vyskytuje hodně, až několik desítek za rok. Zdravotníci postupují podle předpisů, avšak jejich pomoc je limitována – jsou specialisté na obnovu fyzického zdraví. Advokáty pacientů v těžké životní situaci, kteří nemohou spoléhat na své blízké, jsou sociální pracovnice.“ Sociální oddělení fakultní nemocnice.
Subjekty zúčastněné na projektu se písemnou dohodou zavázaly ke spolupráci. Tato spolupráce probíhá v přesně definovaných krocích, k nimž náleží zejména:
1. Definování domácího násilí pro účely projektu.
2. Stanovení společných cílů, jasné definování rolí, naladění systému a komunikace (společná řeč).
3. Výcvik a vzdělávací kurz, vytvoření manuálů.
4. Zavedení sjednocení systému evidence a dokumentace případů domácího násilí u jednotlivých subjektů, zavedení výměny informací mezi subjekty, vyhodnocování dat.
5. Vypracování vzorových postupů pro řešení případů domácího násilí.
Členové týmu usilují o to, aby jejich spolupráce v rámci projektu fungovala nikoli „na dotek“, ale aby „překrývala limity“ jednotlivých subjektů. Komunikují spolu jednak na společných jednáních týmu konaných pravidelně každých 14 dnů, jednak na dílčích schůzkách svolávaných podle potřeby. Komunikaci a spolupráci členů týmu řídí a koordinuje vedoucí projektu.
Pracovníci všech subjektů absolvují školení, jak účinně reagovat na případy domácího násilí v rámci své kompetence a jak spolupracovat s ostatními subjekty. Všichni jsou vybaveni manuály s praktickým návodem pro komunikaci s obětí domácího násilí a pro poskytnutí pomoci. Celkem je takto proškoleno a vybaveno na 1 500 pracovníků.
Při hledání účinných reakcí na případy domácího násilí preferuje interdisciplinární tým v souladu s doporučeními OSN sociálně právní pomoc před kriminalizací. Podpora obětí tak obsahuje zejména materiální pomoc, psychologickou podporu, právní pomoc. Tato cesta však neznamená rezignaci na postih pachatele.
Ústřední role v rámci činnosti IDT náleží DONA Centru Bílého kruhu bezpečí v Ostravě. Toto regionální pracoviště poskytuje poradenské služby obětem domácího násilí a je propojeno s celostátní krizovou linkou DONA, kterou provozuje Bílý kruh bezpečí v nepřetržitém provozu již druhý rok. Druhým úkolem DONA Centra je vyváření informační databáze pro subjekty IDT i pro jiné pomáhající profese a subjekty, shromažďování a vyhodnocování dat od subjektů IDT, dopracování modelových postupů, zajištění supervize pro subjekty IDT.
Členové interdisciplinárního týmu spatřují ve vzájemné spolupráci jednu ze základních podmínek řešení případů domácího násilí na místní úrovni a hledání možných cest této spolupráce věnují maximální úsilí. Kvalifikovanost členů týmu a hluboký profesionální i lidský zájem přispět k řešení problému domácího násilí dovolují věřit, že jejich úsilí bude korunováno úspěchem a vytvořený model spolupráce bude inspirací i pro jiná města.
Zdroj: připravovaný bulletin OPK MV k domácímu násilí „Za zavřenými dveřmi II“
Jasný režim
Diagnostickým ústavem na pražském Novém Městě projde každý rok na 200 chlapců ve věku od 15 do 18 let. Většina z nich přichází nedobrovolně - z rozhodnutí soudu nebo na základě žádosti rodičů. Během osmi týdnů se rozhoduje, do jakého zařízení budou umístěni. V této době se musí podřídit řádu ústavu, ten je poměrně striktní – v šest se vstává, po snídani je setkání komunity, dopoledne běží individuální školní programy nebo práce a odpoledne jiné přesně stanovené programy nebo práce a odpoledne jiné přesně stanovené programy. „Naší základní výchovnou metodou je pevně stanovený vnitřní řád a program dne a týdne,“ říká ředitel ústavu Jaroslav Dvořák. „Spočívá ve srozumitelném a čitelném systému hodnocení. Chlapci jsou veřejně dvakrát denně hodnoceni, jsou seznámeni s tím, co se jim podařilo a nepodařilo. Vědí, co mohou a co ne.“
Model bodového režimu převzatý ze systému protialkoholní léčby podle Jaroslava Skály se podle jeho slov osvědčil i v diagnostickém ústavu pro mládež. „Pro kluky je na prosto srozumitelný“ pokračuje. Kluci vědí, že když přijdou o minutu pozdě na program, dostanou minus jeden bod, když přijdou ze samostatné vycházky o čtvrt hodiny pozdě, je to za minus dvacet. Za absolvované programy a za snahu udělat něco navíc dostávají zase plusové body. Velmi rychle se tento systém naučí, a je zajímavé, že i velmi chytří kluci tato pravidla přijímají a cítí se v tomto systému spokojenější než doma, kdy nevěděli, jestli dostanou facku za to, nebo za něco jiného. Že by byl někdo z nich systémem nadšen, se nedá říci. Ale pomáhá jim v orientaci v praktickém životě.“
Základní myšlenkou, kterou se chlapcům v ústavu snaží zprostředkovat, je, že se jim snaží pomoci a ne je trestat za jejich činy. „Naším cílem je, aby neskončili v kriminále nebo jako bezdomovci, a to jim říkáme. Jsou to ale dospívající kluci a nám dospělým moc nevěří“, říká Jaroslav Dvořák. „Prostředí hodně formuje. Proto využíváme vrstevnické skupiny. Když si to řeknou mezi sebou, víc si věří. Od nás i od vrstevníků dostanou informace, aby se mohli rozhodnout, a jestli se rozhodnou pokračovat v kriminální činnosti, nezabráníme jim v tom. Pokud se rozhodnou pro jinou cestu, snažíme se jim pomoci. Když ale od nás budou chtít utéct, mohou to udělat v kteroukoli denní hodinu, nemůžeme jim dát kouli na nohu. Jsme rádi, že se to nestává tak často.“
Podle Jaroslava Dvořáka, ale jen režim nestačí. Chlapci musí cítit, že jsou od dospělých přijati. Řada z nich se emočně váže na některého z vychovatelů, kterého si mohou vybrat jako svého osobního průvodce, a vůči personálu prožívají celé spektrum emocí od lásky ke hněvu podobně jako v rodinném prostředí. Dospělí jim slouží jako rádci či vzor a doprovázejí je po celou dobu v ústavu.
Ačkoli ústav jako vězení nevypadá, setká se tu člověk i s okolnostmi, které jsou často terčem kritiky výchovných metod v ústavech pro mládež. Ani mříže v přízemních oknech tu nejsou náhodou. „Mříže tu nejsou proto, aby kluci nemohli utéci, máme je to proto, aby nelezli po střechách a okapech a něco si neudělali. Když jsme mříže v devadesátých letech odstranili, měli jsme každý týden rozbitá okna, protože nově přijatí kluci třeba vyskakovali z jídelny oknem. Musíme je v počátečním období pobytu nějak ochránit“ říká Jaroslav Dvořák
„Jsme ve schizofrenickém postavení – část společnosti na nás útočí, že tu máme mříže, druhá část společnosti nám říká: “Jak to, že vám utíkají a páchají trestnou činnost?“ Ať nám tedy řeknou, co od nás očekávají. Je snadné kritizovat, ale mohou si zkusit dělat ředitele a ukázat, jak se to má dělat. Možná, že by měli ještě silnější mříže, možná, že by ty mladé lidi, které teď ochraňuji po půl roce nenáviděli. A ta druhá část společnosti by je nejspíš odvezla do pracovních táborů.“
Podle výzkumu Rady vlády pro lidská práva z roku 2000 je v některých institucích ústavní výchovy až 10% dětí podrobeno „ cenzuře“ korespondence. Narušování soukromí je v podobných zprávách opakovaně kritizováno. „Pro nás je důležité, abychom věděli, komu píše,“ říká Jaroslav Dvořák „Jednou z našich priorit je restaurace vztahů s rodinou nebo se zákonnými zástupci, proto je pro nás důležité vědět, jakým způsobem mezi sebou rodiče a dítě komunikují.To je pro naši práci důležité. Pokud chce kluk jet na víkend domů, a to je největší hybná síla, musí si to vyjednat s mámou. Zeptám se, jestli mi může dát přečíst, co mu maminka napsala, a když nechce, nechám to být. To za cenzuru nepovažuji, vždyť je to všechno v jeho zájmu.“
Dalším důvodem, proč je důležité kontrolovat korespondenci, je oprávněná obava před drogami. „Práva, povinnosti, svoboda, to je všechno příliš relativní a sporné,“ říká Jaroslav Dvořák“. „ Nikdo z pracovníků tu není úchylný, jde nám o podstatné věci, jde skutečně o další život kluků. O tom, co nám kluci dají přečíst, se nikde nešíříme, musíme s tím umět pracovat. Kdybychom neuměli, nic by nám přečíst nedali. Někteří lidé se přijdou podívat do ústavu, vidí mříže, ale nevidí, co je za tím, podívají se a píšou o tom knihy. V životě v žádném ústavu nepracovali, znají ústavní výchovu jen z přednášek, ale kritizují ji, a to je škoda.“
Zdroj: Psychologie dne 10/03, autor : Jakub Hučín
Linka Vzkaz domů určená zejména dětem a mladým lidem na útěku zaznamenala za necelý měsíc své existence zhruba 3000 telefonátů. Zpočátku byla velká část hovorů informační, děti i dospělí se zajímali o to, co linka nabízí.
Obrátily se na ni ale i děti vyhozené z domova nebo na útěku, řekla dnes ČTK vedoucí linky Šárka Laipoldová.
Ve třech případech na bezplatnou linku volaly děti na útěku z ústavních zařízení. Poměrně dost bylo těch, kterým rodiče řekli, ať si sbalí věci a odejdou, neuvědomili si ale, že to dítě
skutečně udělá, uvedla Laipoldová. „Dokonce nám volala dívenka, kterou matka nechtěla pustit domů. Nechala v zámku klíč, aby nešly dveře odemknout," popsala jeden případ. Dívka se domů dostala až za asistence policie.
Na lince přijímají vzkazy od dětí na útěku. Mnohým mladým klientům pomůže, když se mohou vypovídat a se svou nelehkou životní situací svěřit. Často potom ani vzkaz nechtějí rodičům nechat. Když nějaké dítě chce rodičům nebo svým blízkým něco vzkázat, vyřídí to pracovník linky. Dětem, které by se domů vrátit chtěly, ale nemají odvahu rodičům zavolat kvůli obavě z jejich reakce, jsou pracovníci linky připraveni pomoci nalézt cestu zpět. V některých případech dávali dětem i kontakty na azylová zařízení.
Také rodiče využívají služeb linky. Její pracovníci zaznamenali tři případy, kdy na ní nechali vzkaz pro své dítě, aby se nebálo vrátit se domů. Tyto děti ale na linku nevolaly.
Nejčastějšími klienty jsou děti zhruba od 13 do 16 let. Děti z domova nejčastěji utíkají kvůli špatným vztahům v rodině nebo problémům s komunikací. Někdy se dítě bojí reakce rodičů kvůli špatným známkám nebo ztrátě věci, uvedla Laipoldová.
Linka funguje od 1. září a speciálně vyškolení konzultanti jsou k dispozici na bezplatném čísle 800 111113 celý den. Dovolat se na ni lze ze všech pevných telefonů v republice. Linku Vzkaz domů provozuje Sdružení Linka bezpečí dětí a mládeže.
Zdroj: zpravodajství ČTK , 30.9.2003
Nezaměstnanost, před rokem 1990 v našich krajích prakticky neznámý fenomén, se dnes pohybuje kolem deseti procent. V některých místech se blíží dvojnásobku. Těžko bez podrobného průzkumu odhadnout, kolika rodin se týká a kolik v těch rodinách žije dětí. Kolik intimních vztahů nezaměstnanost rozruší. Neodhadnou to ani psychologové a pracovníci dětské Linky bezpečí, ačkoliv k nim volá s prosbou o pomoc v průměru šedesát tisíc (!) dětí měsíčně. Spíš intuitivně než statisticky odborníci soudí, že ztráta zaměstnání jednoho z rodičů může zasáhnout do života dítěte poměrně bolestivě, a to nejen tím, že najednou je méně „na chleba".
Stres na všech frontách
„Nesetkáváme se s tím, že by dítě žilo přímo v obavě, jestli rodiče přijdou o práci, nebo ne," říká Petr Hanuš, sociální pracovník bohnického Krizového centra Sdružení Linky bezpečí.
„To, co na ně dopadá, je úzkost rodičů. Cítí, že se děje něco, co rodiče velmi znejistí a ohrožuje stabilitu rodiny. Něco, co se na domácí atmosféře může projevovat nejrůznějšími způsoby. Od dobře utajované nervozity až po křik, rány, alkohol, rozvod." Ztráta zaměstnání ovšem nebývá jednoznačnou příčinou vzniku patologických vztahů v rodině, shodují se psychologové. Je to jen krizová situace, která stejně jako jiné působí coby rozbuška. Rozjede problémy, které by možná jinak zůstaly skryté nebo nevyhrocené. Pokud někdo z rodičů má sklon řešit traumata alkoholem, hledá v něm útěchu a ve chvíli, kdy přijde o práci, o to víc. Pokud byla doma nevěra otce nebo matky dlouho tolerována, v tuto chvíli se o ni přestává mlčet, ba naopak. Stejně tak zesílí sklony vylévat si zlost na dítěti, rány padají častěji a tvrději. Sice řídké, ale o to smutnější jsou situace, kdy rodič odpovědnost za svůj problém na děti dokonce přenáší výkřiky typu: „Kdybych vás nemusel živit, bylo by mi líp." Nezaměstnanost je tvrdý zásah do rodinného rytmu. Nejenže snižuje přísun peněz, ale na druhé straně rozšiřuje čas, kdy je rodina pohromadě. Paradoxně právě tohle může konflikty vyostřit. Vyplavou totiž na povrch všechny stinné stránky soužití, na které za běžného provozu není kdy. Táta už ráno neodchází, ale „poflakuje" se bytem a „otravuje". To, co jindy přehlíží, najednou podrážděný vlastními starostmi není ochotný přejít: „Kdes byl, proč se neučíš, kam civíš..." a tak dále. Alergie na malichernosti stoupá. V regionech s vysokou nezaměstnaností, kde je šance najít novou práci mizivá a často už není ani na nájemné, působí stres mnohem razantněji. Ostatně pediatři a policisté už třetím rokem s obavami sledují, jak v těchto oblastech stoupá počet týraných dětí. Svoje o tom ví osmatřicetiletá Ivana Toušová, jejíž muž je jednou z obětí masového propouštění na severu Moravy. „Býval vždycky prchlivý, ale děti má rád a vůči nim se držel. V momentě, kdy zůstal doma, změnil se náš život v peklo. Najednou mu všechno vadilo. Že kluci při hře křičí, že prokopli míč, že donesli trojku, ačkoliv dřív se jim do sešitů ani nepodíval. Napřed je zmlátí, a pak zmizí do hospody. Propíjí i to málo, co máme." Toto všechno dítě vnímá, protože to všechno se ho bezprostředně dotýká.
Najednou chudí
„Dítě si málokdy uvědomuje, co všechno práce jeho rodičům přináší, jak je pro ně důležitá," říká Petr Hanuš. „Možná vidí, že chodit do zaměstnání rovná se mít peníze, ale další věci už mu mohou uniknout. Ne v každé rodině se mluví i o tom, že práce rodičům naplňuje život mezilidskými vztahy, že jim přináší společenský status, uspokojuje jejich ctižádost a často i touhu po bohatosti života, po radosti. Proto dítě těžko chápe, že ztráta zaměstnání nemusí přinášet mámě a tátovi jen finanční problém, ale také pocity zbytečnosti, společenské degradace." Přesto náhlé omezení rodinných financí může sehrát značnou roli. „Když jsem zavřela svůj obchod s domácími potřebami, protože neprosperoval a přinášel víc dluhů než zisku, musela jsem doma víc počítat. Najednou jsem si začala všímat otázek své dcery a zdálo se mi, že se všechny týkají peněz," připouští pětatřicetiletá Dana Leichterová z Prahy. Jedenáctiletá dcera se totiž náhle zajímala, co si všechno kvůli matčině nezaměstnanosti nemůže koupit. „Děti často nejsou dost kritické a jejich požadavky bývají expanzivní," potvrzuje Petr Hanuš. „Pokud vidí, že kamarád má novou hračku, chtějí ji taky. V samoobsluze automaticky strkají čokoládu do košíku a matka musí vysvětlovat, že i Milka za třiadvacet korun může narušit omezený rodinný rozpočet." Dá se samozřejmě moralisticky tvrdit, že finanční propad víc vnímají děti z rodin, kde se láska měří cenou dárků. „Dokážu si představit, že náhlá chudoba tu vztahy nabourá a u některých dětí může končit rebelií," potvrzuje Petr Hanuš, a zároveň varuje: „Nesuďme zjednodušeně, nejde jen o luxus. Stává se, že k nám volá dítě spolu s maminkou, protože třeba nevědí, kde vzít peníze na školu v přírodě. Školák, který na výlet nemá, je najednou z dětského kolektivu vyřazen. Neúčastní se společné zábavy, prožitků, chvil, kdy se děti poznávají. Když na ně ostatní vzpomínají, je mimo. Handicapovaný."
Jak dítěti říci, že jsem bez práce
Mlčet? Zatloukat? Svěřit se? Odpověď není jednoznačná, nejen proto, že jinak mluvíme s potomkem čtyřletým a jinak se čtrnáctiletým. „Bude znít líbivě, když řeknu, že dítěti se má situace vysvětlit a zároveň mu dát najevo: na lásce k tobě se nic nemění, dál tě máme rádi a v žádném případě na našich problémech neneseš vinu. Situace je sice těžká, přesto ji jako rodinný tým zvládneme,“ nabízí ideální variantu Petr Hanuš. „Samozřejmě záleží na tom, jak komunikace v rodině vypadala před tím. Pokud probíhala pomocí papírků a vzkazů napsaných do prachu na zrcadle: Karlíku, ukliď! těžko náhlá důvěrnost zapůsobí. Po letech úsporných vztahů se nedá přijít a začít děti najednou láskyplně objímat s tím: Jsme v těžké situaci, ale rodina musí přece držet při sobě, poradíme si.... To je velmi nereálné." Podle Petra Hanuše tam, kde rodinu poutaly nějaké společné hodnoty nebo zájmy (sport, hudba, víra, nedělní výlety), kde jsou prostě zvyklí komunikovat, bývá ztráta zaměstnání méně trýznivá. Pro celou rodinu, a tedy i pro děti. Na úspěšném zvládnutí krizových situací ovšem rodina musí pracovat dávno před tím, než ona situace nastane. „Dítě si možná posteskne, že nemá to, co mají u sousedů, ale ví: naši za to nemůžou a mají mě rádi," shrnuje Petr Hanuš. „Možná k nám zavolá, ale už ne jako dítě zoufalé. Bude se chtít vypovídat. Co se doma stalo, ho možná vyvedlo z míry, ale na duši jej to neohrozí."
Zdroj: Děti a my, Magazín AD, Lidové noviny
Spoluzodpovědnost za narůstající problémy s alkoholem a s jinými drogami mají podle materiálů Světové zdravotnické organizace také socioekonomické změny, ke kterým v zemi dochází. Každodenní společenské tlaky jsou nejčastějšími příčinami psychologických problémů.
Stále více lidí v takových situacích sahá po uklidňujících či stimulačních látkách. Socioekonomické změny pociťované jako zátěž se mohou uplatňovat nepřímo např. prostřednictvím rodinných vztahů.Zvláště ženy jsou podle odborníků na zátěžové životní události a stres tohoto typu citlivé.
V současnosti je pití u žen výrazem přijetí tradičních hodnot a aktivit spolu s reakcí na sociokulturní dezorganizaci. Až na dalším místě je podle některých odborníků pití alkoholu reakcí na deprivaci. Alkohol v naší kultuře vstupuje do života velmi lehce zejména proto, že po staletí doprovázel příjemné lidské rituály.Po požití alkoholu se lidé snadněji sbližují a různé osobní nebo pracovní problémy se již nejeví tak nesnesitelné a nepřekonatelné.
Ženy reagují na alkohol méně předvídatelně. Dochází u nich k vyšší hladině alkoholu v krvi při požití stejného množství alkoholu na 1 kg tělesné hmotnosti než u mužů.
„Uplatňuje se zde více vlivů: nižší obsah vody a vyšší obsah tuku v těle ženy (alkohol je rozpustný ve vodě) nižší aktivita alkoholdehyderogenázy v žaludeční sliznici, menší játra, která jsou navíc zaměstnána metabolismem hormonů. U žen se prokázal vyšší konzum alkoholu v premenstruálním období.“ ( Nešpor, K., Csémy, L., Léčba a prevence závislostí, Psychiatrické centrum Praha)
Vyšší konzum alkoholu u žen častěji navazuje na zátěžové životní události v rodině nebo partnerském vztahu. U problémově pijících žen je více zdravotních obtíží.
„Brodská a spol. potvrdili častější převážně psychogenní etiologii závislosti na alkoholu u žen oproti převážně sociogenní etiologii (např. životní styl, nevhodná společnost apod.) u mužů.
U žen je vyšší výskyt depresí a úzkostných stavů.“ (Nešpor, Csémy – Léčba a prevence závislostí).
Jestliže má u nealkoholových drog velký význam parta vrstevníků a subkulturní způsob života, má naopak u alkoholu rozhodující životní styl rodiny – resp. Zabudování konzumace alkoholu do většiny „rodinných“ rituálů. Narušení rodinných vztahů a rodičovských rolí v rodině alkoholem ovlivňuje identifikaci s odpovídajícím rodičovským modelem. Dívky pak nepříjímají vhodnou roli manželky, případně matky.
„Soužití s jedincem závislým na alkoholu vnáší do systému rodiny a jeho funkcí mnoho negativních jevů. Jednání pod vlivem alkoholu znemožňuje normální, přirozenou komunikaci intoxikovaného jedince s ostatními členy domácnosti, nedovoluje mu pružné a tvůrčí rozhodování. Alkohol ovšem negativně ovlivňuje interakce v rodině také v době, kdy jsou všichni střízliví, blokuje zdolávání a řešení problémů, které zákonitě přinášejí různá období života. Postupně také v rodinném systému odstraní kontrolu negativních osobnostních rysů jeho členů.“ (Heller, Pecinovská a kol.: Závislost známá, neznámá, Avicenum).
Rodina s alkoholikem řeší dva zásadní
problémy:
·
Utajení pití
·
Jeho zdůvodnění
Utajení pití – devastuje rodinnou komunikaci a vzájemnou důvěru, mění žebříček hodnot.
Zdůvodňování pití alkoholu rozvrací pozitivní emoční projevy i sexuální život partnera. Na takto narušené rodinné klima reagují různě muži i ženy co do ochoty a schopnosti setrvat s partnerem závislým na alkoholu „Statistiky potvrzují, že mužů pije více než žen a mají i tak více problémů v souvislosti s abúzem alkoholu. Je však také faktem, že ženy mají při stejném množství vypitého alkoholu vyšší hladinu alkoholu v krvi a také rozsáhlejší následky. Stále ještě převládá pití mužů ve společnosti kamarádů v hospodách, kde tráví většinu volného času, o který připravují rodinu a především děti. Manželka pijícího muže má sice více práce, zato však může podstatně zjednodušeně a hlavně samostatně rozhodovat. Tento stav poměrně dobře přijímají organizačně zdatné a ambiciózní ženy. Tyto žerny bývají důslednější a přímočařejší v rozhodování nástupu manžela na odvykací léčbu.
V současné době se stále častěji vyskytuje významný problém spojený s rozvodem manželství – a sice pití ženy. Závislost ženy znamená podstatně větší ohrožení rodiny a jejich funkcí
( Heller, Pecinovská a kol. Závislost známá, neznámá, Avicenum – Grada,)
Žena pije zpravidla doma tajně a osamoceně s cílem odstranit osobní obtíže a vlastní psychickou nepohodu. Většinou se alespoň zpočátku za své pití stydí.
„U žen vzniká závislost na alkoholu nebo drogách mnohdy v souvislosti se soužitím s mužem, který alkohol, či jiné návykové látky sám škodlivě užívá, nebo je na nich závislý. Alkohol může zvýšit u žen sexuální vzrušení, avšak toto vzrušení nekoresponduje s fyziologickými reakcemi.“ (Nešpor, Csémy: Léčba a prevence závislostí).
Žena alkoholička nebo toxikomanka je také častěji vystavena násilí nebo sexuálnímu zneužití. „Výzkumy potrvrzují, že při toxikomanii se s tímto jevem setkáváme značně častěji. 70 % toxikomanek v USA bylo do 16 let sexuálně zneužito. Většina z nich měla jednoho rodiče závislého na alkoholu nebo na drogách.“ (Frouzová M.: Ženy a drogy, Alkoholismus a drogové závislosti.)
Nejbližší muži (otec, partner) jsou pro ženu nejčastějším důvodem k účelovému pití alkoholu. Většina z nich toleruje ženě pití, pouze dokud se abúzus alkoholu udrží uvnitř rodiny. „Jakmile se ostuda dostane na veřejnost (nejčastěji vzbudí pozornost sousedů nebo spolupracovníků v zaměstnání), je to pro mnohé z nich signál k ústupu, který má nezřídka formu rozvodu.
Ženy setrvávají 10x častěji po boku svého závislého manžela než manželé po boku závislých žen. Je zarážející, že při rozvodech i závislé ženy získávají do své péče děti 10x častěji v porovnání s muži.“ (Heller, Pecinovská – Závislost známá, neznámá).
Proč je značné procento alkoholiček vzdělaných a vdaných ? Souvisí to zřejmě s dvojnásobnou rolí ženy v zaměstnání a v domácnosti, vyžadující vyšší zodpovědnost a náročnost, vyvolávající často stres a úzkost. Následné pití má pak funkci úniku a úlevy.
Proč převažuje pití u žen mezi 40 – 50 roky ? U ženy jde o produktivní období, ale zároveň už i o období bilancování nerealizovaných ambicí, nadějí a plánů. Je to období tzv.
„syndromu prázdného hnízda“, kdy jejich dospělé děti realizují vlastní plány a opouštějí domov. Zároveň je to věkové rozpětí hormonálně klimakterických změn spojené obvykle s vyšší psychickou labilitou ženy.
Žen, které pijí, přibývá. Často jsou to manželky podnikatelů, které jsou doma s dětmi a k alkoholu vlastně přijdou jakoby z nudy, z toho, že jsou stále samy a nevědí, jak se se svou samotou vyrovnat. Pak sahají po sklence, která pro ně zprvu znamená alespoň nějaké povyražení, ale časem alkoholu propadnou. Jedním z možných řešení je nevázat se tolik na svého muže a jeho přítomnost, ale mít v životě své vlastní zájmy a koníčky, kterými lze vyplnit čas, když není partner nablízku. Každá žena by si měla uvědomit, že její organismus propadne alkoholu snadněji než organismus mužský.
To, že pijí zdravotní sestry, se může připsat známému „riziku z povolání“, kde stres při konfrontaci s nemocí lze odbourávat např. i pitím.
Dalším, relativně novým důvodem k vyšší frekvenci pití alkoholu, může být nezaměstnanost
(např. Mariani, K., Martinovec, m.: Alkoholizmus u žien, Alkoholizmus a drogové závislosti na str. 166 uvádí… „to, že skoro 23 % žen se závislostí na alkoholu je nezaměstnaných, vypovídá o sociální nejistotě, značném existenčním a psychickém tlaku, kde pití může být únikem z reality.“).
Alkohol je vedle léků pro tyto ženy nejpřijatelnějším a nejdostupnějším prostředkem k navození žádoucí „životní“ změny. Možné nežádoucí ani sociální, ani zdravotní důsledky si při pravidelné konzumaci alkoholu většinou nepřipouštějí.
Ze statistik protialkoholních zařízení
v České republice lze vyvodit specifika alkoholismu u žen:
·
Závislost na alkoholu se rozvíjí rychleji než u mužů
·
Důsledky zdravotní i sociální, zvláště rodinné dysfunkce, jsou těžší než
u mužů
·
Menší tolerance okolí ústí ve větší izolovanost postižené ženy (partneři
se rozejdou, manželství končí rozvodem)
·
Závislost na alkoholu je provázena velmi často i závislostí na jiných
návykových látkách, zvláště na lécích a nikotinu.
Zdroj: Institut pro kriminologii a sociální prevenci, výňatek z odborné studie „Specifické aspekty zneužívání drog u žen“
Spolupráce mezi všemi zúčastněnými a institucí
Léčba závislostí bývá dlouhodobý a složitý proces. Často se setkáváme s tím že její cíle i průběh bývají sabotovány – a to i s poměrně „dobrými úmysly“. Je velmi důležité, aby všichni
( klient, rodiče, přátelé, partneři, sociální pracovnice, terapeuti, lékaři….) jednali tak, aby snaha žádného nebyla devalvována nebo zcela zničena. Často mohou vzniknout jakési koalice, ve kterých se staví proti sobě klient s terapeutem proti rodičům nebo partner s klientkou proti léčebně a podobně. Tyto tendence a manipulativní vzorce nejsou pro rodiny závislých ničím neobvyklým. Pro pracovníky krizových zařízení, kteří mají s klientem intenzivní, ale spíše epizodický kontakt, je důležité, aby nepodléhali případným dezinformacím ze strany klientů a v dalších strategiích a krocích jednali až na základě prověřených informací.
Spolupráce rodičů
·
Podíl rodiny na úspěchu léčby je značný a u dospívajících to platí
dvojnásob. První úkol který, leží především na rodičích a blízkých, spočívá
v tom, aby přijali fakt, že jejich dítě je závislé na drogách a bude nutná
nějaká forma léčby.Nejen sám toxikoman, ale právě jeho rodiče se tomu obvykle
brání a užívají všechny možné způsoby, aby si situaci nemuseli připustit a
nemuseli něco měnit.
·
Většina terapeutických programů dnes již zahrnuje systematickou
spolupráci s rodinou. Je proto více než vhodné se s touto formou spolupráce
seznámit a přijmout ji.
·
Závislý člen rodiny potřebuje od svých blízkých obvykle především
otevřenost – a sám se jí musí učit. Odvaha řešit rodinné problémy ( i ty, které
s dítětem nesouvisejí) otevřeně může být pro dítě, které zápasí s chutí nic
neřešit a skrýt se zpět do drogového světa,velmi důležitá.
Strukturovaný a komplexní program
V těch případech, kde jde o pravidelné (denně či několikrát týdně) a dlouhodobé užívání (více než půl roku), je více než pravděpodobné, že léčba bude vyžadovat zařazení do více strukturovaného programu, než je běžná ambulantní psychoterapie nebo poradenství. Pobyt v léčebném zařízení je nutný, aby byly splněny alespoň některé z následujících podmínek:
Zajištění abstinence po dobu léčby
Nejčastější metodou jsou laboratorní testy moči. Abstinence v době hlavního terapeutického programu je nezbytná. Důvěra se buduje jen zvolna a kontrola v úvodních fázích léčby není projev nedůvěry, ale zkušenosti a profesionality.
Klidný a přitom intenzivní průběh dne
Obvykle jde o několik programů za den, ve kterých se kombinuje skupinová terapie, sportovní aktivity, pracovní úkoly, individuální terapie, trénink nového chování apod.
Intenzivní skupinová terapie
Skupinové diskuse vedené terapeutem, kde se probírají osobní problémy, vztahy, historie či plány klientů.
Intenzivní individuální terapie
Pravidelná setkání s terapeutem, která umožňují klientovi porozumět důkladněji sobě samému, vlastním potřebám a cílům.
Detoxikace a abstinence
Při zvládání závislostí jde obvykle o víc než dosažení abstinence. Krom jistých zavedených doporučených zásad, které umožňují předcházet rizikovým situacím, bývá nezbytná i hlubší změna. Sama abstinence a detoxikace je pouze prvním krokem k léčbě a sama může změnit jen velmi málo. Detoxikace je krátkodobá hospitalizace, během níž se řeší možné tělesné či vážné psychické problémy způsobené abstinenčním syndromem. Po zvládnutí těchto akutních obtíží musí následovat delší léčba – obvykle pobytová hospitalizace.
Důsledný doléčovací program
Léčba závislosti může být dlouhodobým procesem. Tak jako jiné chronické nemoci může zahrnovat relaps i lapsus (jednorázové či opakované selhání) a vyžadovat opakované zařazení do terapie. Dlouhodobá docházka do terapeutické skupiny nebo individuální terapie může stabilitu léčebných výsledků podpořit. Po návratu z pobytu v instituci by měl klient vždy docházet do některé z forem doléčování – ať již specializovaného komplexního doléčovacího centra, nebo k jinému odborníkovi, který má zkušenosti s léčbou závislostí.
Úspěšná terapie nemusí být zcela dobrovolná
Můžeme se setkat i s přístupem některých odborníků, který je vyjadřován slovy: „Teď nemá cenu něco dělat, dokud sám nebude chtít …“ Je to pochopitelná reakce na množství nedostatečně motivovaných pacientů, kteří na poslední chvíli ustupují od léčby, do které byli dotlačeni. Praktici však vědí, že rostoucí tlak ze strany rodiny, školy, zaměstnavatele či partnera může nerozhodnému závislému pomoci k překonání počátečního odporu. Je marné čekat na nějakou dokonalou nebo zcela rozhodnou motivaci – svobodné rozhodnutí léčit se a vyléčit. To přichází až později – v procesu samotné terapie. Terapeutický program by měl poskytnout nebo zprostředkovat vyšetření týkající se HIV, žloutenky a dalších nemocí.
Zdroj: Krizová intervence, autor: Daniela Vodáčková a kol., vydal Portál 2002
Priority pro plán bezpečnosti silničního provozu EU
Silniční nehody jsou stále hlavním zdrojem zranění a úmrtí z nehod jak v Evropské unii, tak všude ve světě. V zemích Evropské unie je ročně více než 42 000 účastníků silničního provozu usmrceno a - pokud vezmeme v úvahu jen nahlášené nehody - přes 3,5 milionu zraněno. To znamená roční náklady přes 160 miliard € a nezměřitelnou lidskou bolest a utrpení. Zlepšení celého dopravního systému a použití všech známých strategií od prevence nehod přes redukci počtu zranění až po následnou péči jsou nutnou odpovědí na zmenšující se veřejnou akceptaci zranění u silničních nehod. Poukazuje se na enormní potenciál, který stále existuje pro zmírnění četnosti a závažnosti zranění u silničních nehod zdokonalením motorových vozidel.
V této oblasti se také na evropské úrovni intenzivně pracuje, zde bylo dosaženo významného zlepšení v dostupné ochraně uživatelů automobilů. Dosud ETSC (European Transport Safety Council) vydal: Redukce zranění při dopravních nehodách prostřednictvím zlepšení bezpečnosti vozidel: role návrhu automobilu (1993) a Informování spotřebitele demonstrací automobilových srážek (1995). Normy pro čelní a boční náraz a informace pro spotřebitele z Evropského programu posuzování nových aut (EuroNCAP) vedly k nejrapidnějšímu rozvoji v ochraně uživatelů automobilů, jaký Evropa dosud zažila, ale je konstatováno, že dosaženo může být ještě mnohem víc. Mnohé z výzkumných a rozvojových aktivit nezbytných pro zlepšeni v dalších oblastech bezpečnosti vozidel byly již dokončeny a nyní žádají po politice jejich osvojení v legislativě.
Zlepšení bezpečnosti při konstrukci vozidel může být dosaženo buď úpravou konstrukce vozidla pomáhající řidiči vyhnout se nehodě, nebo úpravou vozidla poskytující ochranu před zraněním v případě srážky. Ačkoliv mnoho může být uděláno pro zabránění výskytu některých nehod, je zřejmé, že v předvídatelné budoucnosti bude výskyt jejich většiny pokračovat. Nedávná studie v jednom členském státu EU přezkoumala celostátně efektivitu opatření pro redukci počtu obětí od roku 1980 a prokázala, že nejvyšší snížení počtu oběti bylo dosaženo v ochraně vozidel při srážce (15 %) v porovnáni s účinnosti opatření proti řízení pod vlivem alkoholu (11 %) a opatření při konstrukci a úpravě vozovek (6,5 %). Snížení rizika zranění při nehodě je a stále zůstane prioritou a jednotlivě nejefektivnějším způsobem k jejímu dosažení je zlepšení bezpečnosti automobilů. Pro chodce a cyklisty čelně sražené autem bylo dosud uděláno jen málo, ačkoliv je možné dosáhnout významného zlepšení.
Klíčové problémy v oblasti obětí silničních nehod v Evropské unii
Při pohledu na počet usmrcení jsou uživatelé automobilů nejrozsáhlejší jednotlivou skupinou obětí. Zahrnuji 57 % z celkového počtu usmrcených v EU s většinou usmrcených uživatelů automobilů na silnicích nedálničního typu v extravilánu. Většina smrtelných obětí se vyskytuje při bočních a čelních nárazech s převahou čelních nárazů při výskytu vážných obětí.
Při pohledu na riziko usmrcení je dopravní systém nejméně bezpečný pro zranitelnější účastníky provozu, u kterých je riziko smrti na silnicích EU značně vyšší než pro uživatele automobilů: pro pěší a cyklisty je toto riziko 8-9krát vyšší a pro motocyklisty je 20krát vyšší. Většina smrtelně zraněných chodců je sražena přední stranou automobilu. Většina vážných a smrtelných zranění motocyklistů postihuje hlavu a nohy.
Výzkum nehod pokračuje, aby ukázal, že mnoho ze situace v oblasti zranění účastníků provozu neberou současná opatření v úvahu. Nárazové testy se zabývají omezeným počtem scénářů a ochranná opatření jsou zaměřena na průměrně velkého mužského uživatele. Jiné uspořádáni nehody a jiná velikost uživatelů musí být také vzata v úvahu. V budoucnu z demografických důvodů poroste průměrný věk řidičské populace a tato bude náchylnější ke zranění. Současně pokrok v ochraně vozidel při srážce umožní více účastníkům silničního provozu, než je tomu v současnosti, přežít kolizi a potřeba předcházet zraněním s dlouhodobými následky se stane důležitější. Socioekonomické náklady mnoha zranění vedoucích ke zmrzačení jako jsou „hyperextenze krku“ jsou nedostatečně vyjádřeny jejich vážností, která je obvykle stanovena v termínech ohrožení života.
Zpracovatel: Centrum dopravního výzkumu
Oběť – svědek nucené prostituce
V procesech obchodu s bílým masem mají výpovědi oběti rozhodující význam pro efektivní trestní stíhání. Takovýto delikt se jinak bez přímého osobního důkazu, jak napsal německý odborný časopis Der Kriminalist, těžce dokazuje. V zájmu trestního řízení je tedy nutné zajistit (dočasně) legální pobyt oběti-svědka, ale pro ženy prodané k nucené prostituci znamená každá výpověď enormní psychické zatížení. Je ovlivněno nejen strachem z represe ze strany obviněných, kteří se snaží ze všech sil výpovědi zabránit, často také strachem o příbuzné ve „své" zemi, ale také z německých úřadů a z agresivních taktik obhájců. Bez stabilizující psychosociální péče, bezpečného ubytování, osobní ochrany a finančních prostředků nemůže žádná žena postižená touto trestnou činností odolávat její zátěži.
V Německu je v této souvislosti nejznámější program SOLWODI Solidarity with Women in Distress - Solidarita se ženami v nouzi. Program, který pečuje od konce osmdesátých let o oběti obchodu s bílým masem. Zahrnuje psychologické poradenství, umístění v chráněných domech, zprostředkování právní pomoci, zdravotní péči, přípravu a doprovod k soudnímu jednání, dále podporu při hledání vzdělávacích a pracovních možností a při reintegraci v zemích původu.
Od té doby doprovázela SOLWODI desítky a desítky žen během soudních procesů, z nichž většina skončila úspěšně odsouzením pachatelů a zřídka jim byl uložen trest odnětí svobody pod hranici deseti let. Pokud se nakonec žena bojí vypovídat, je zvolen spíše nižší trest, nebo dokonce zastaveno trestní stíhání pro nedostatek důkazů.
Předpokladem efektivního stíhání pachatelů a co největší ochrany oběti je spolupráce všech orgánů činných v trestním řízení - policie, komunálních úřadů, sociálních zařízení, odborných poradenských pracovišť. Například ve spolkové zemi Porýní-Falcko byly ve spolupráci se SOLWODI financovány pilotní programy a směrnice „Součinnost a dělba práce mezi jednotlivými pracovišti". V roce 1997 tam byla vytvořena pracovní skupina „Frauenhandel", která vypracovala koncepci spolupráce mezi odbornými poradenskými pracovišti, policií a jinými institucemi zabývajícími se touto problematikou. Podobné návrhy vytvořili i v jiných spolkových zemích.
Oběti-ženy prodané k nucené prostituci mají za sebou zpravidla traumatizující zkušenosti s násilím a vykořisťováním. Proto je ideální, když je poradenské pracoviště jako SOLWODI zahrnuto již v „předpolí" vyšetřování, již při raziích v nočních klubech, kdy může vysvětlit potenciálním svědkyním jejich situaci a nabídnout jim pomoc, dřív než bude proveden první výslech. Ženy tak mohou lépe posoudit svou vlastní situaci a svou připravenost podat výpověď. Účast pracovnic SOLWODI na následujících výsleších by měla být policií umožněna, protože je to nutné pro tvorbu důvěryhodného vztahu.
Důležité je také bezpečné ubytování. SOLWODI disponuje vlastními ženskými domovy, existují i další sociální ústavy, přičemž je nutné brát v úvahu i zvláštní psychické postavení těchto žen a jejich ochranu.
Důležité je i rozdělení rolí odbornými poradenskými pracovišti a ženskými domovy, často je nutné zajistit lékařské a psychologické ošetření, kontaktovat soud, do zahájení procesu nalézt pro svědky plnohodnotné využití času: vzdělávací programy nebo rekvalifikaci. Pracovnice programu SOLWODI mezitím fungují jako kontakt/partner s orgány činnými v trestním řízení a ostatními úřady a vzájemně s nimi slaďují nutná opatření.
Policie je odpovědná za bezpečnost obětí-svědků při výsleších, soudních návštěvách, ale také při vyřizování všech formalit s komunálními úřady. Z bezpečnostních důvodů zajišťuje také blokaci všech osobních údajů. Policie by se měla snažit také získat legální pobyt svědka během řízení podáním příslušné žádosti na cizineckém úřadě.
Náklady za pobyt svědkyně by měly být hrazeny příslušným sociálním úřadem podle zákona o sociální pomoci nebo azylového zákona. Obětem-svědkyním, které se v Německu nacházejí ilegálně, je třeba nejprve zajistit legální pobyt, tzn. se všemi výhodami azylantů. Ten je však vydáván pouze na dobu trestního řízení. Často je však nutné řešit spory o příslušnost, což vede k narušení součinnosti. Velkou roli hrají i náklady na ochranu, které jsou mnohdy nadřazeny zájmům ochrany osoby. To pak vede k zákazu pobytu a vyhoštění do země původu i přes existující hrozbu dramatických následků.
Cizinecké úřady jsou v případě ilegálního pobytu povinny tento pobyt ukončit. Na druhé straně by ale měly vzhledem k boji proti nucené prostituci a obchodu s lidmi v rámci existujících právních možností ženy ochotné vypovídat jako svědek v procesu s bílým masem podporovat, a tak jim bývá udělován tzv. toleranční pobyt na dobu trestního řízení. Na tuto dobu používají stejných výhod jako azylanti, nelze jim však přiznat jejich statut, protože jejich pobyt byl na území SRN ilegální, což je pro udělování statutu azylanta nepřípustné. Na některých cizineckých úřadech proto vzniká problém, na jakém základě danou osobu nevyhostit. Jejich rozhodnutí je také často ovlivněno rostoucími náklady. Zvláště složité jsou případy zasahující více spolkových zemí. V takovém případě pečuje SOLWODI o ženu, která byla zajištěna v určité spolkové zemi, tak že ji umístí z bezpečnostních důvodů v jiné spolkové zemi.
Tyto ženy mnohdy trpí panickými záchvaty, a proto bývají umístěny do uzavřené psychiatrické kliniky. Mnohdy však není sociální úřad v místě spáchání trestného činu schopen hradit pobyt v klinice a SOLWODI hradí tuto péči z vlastních prostředků. Také Spolkový kriminální úřad ve své zprávě o obchodu s bílým masem upozorňuje, že financování pobytu oběti-svědkyně je v jednotlivých spolkových zemích velice rozdílné a z pohledu policie neuspokojující.
V zájmu úspěšného trestního stíhání a také z humanitárních důvodů musí být zajištěno, aby odborné poradenské pracoviště, jako např. SOLWODI, bylo při podezření trestného činu obchodu s bílým masem co nejdříve zapojeno. K vyhoštění potenciálních obětí-svědkyň by nemělo docházet a měl by jim být zajištěn legální pobyt nejen z bezpečnostních důvodů, ale i pro vybudování perspektivního zázemí do budoucna. Pokud některé ženy trpí určitými traumaty, je třeba jim zajistit psychoterapeutickou péči, která je hrazena státními orgány, spory o právní a finanční příslušnost by měly být řešeny co nejrychleji s ohledem na stav obětí-svědkyň.
Kvalitní trestní řízení v oblasti obchodu s bílým masem vyžaduje nasazení kvalitního personálu a finančního vybavení odborných poradenských pracovišť. Po psychosociální péči nastupují i další problémy, jako je živobytí, ubytování obětí-svědkyň atd. Řešením by bylo vytvoření fondu, ze kterého by byl financován pobyt obětí-svědkyň i práce odborných poradenských pracovišť.
Od 1. 12. 2001 začal ve Spolkové republice Německo fungovat tzv. Daphne-Projekt, který je financován z fondu EU. Projekt zahrnuje „ochranu, poradenství a péči o oběti násilí a oběti-svědkyně obchodu s lidmi".Cílem projektu, jak uzavírá Der Kriminalist, je získání mezioborové spolupráce v oblasti trestního stíhání obchodu s bílým masem. Má toho být dosaženo i různými školeními členů dotčených organizací.
Zdroj: Policista 7/2003, autor : Bc. Marek Foglar
Zločinnost ve Spojených státech se ocitla na nejnižší úrovni od chvíle, kdy je statisticky zaznamenávána, tedy za posledních třicet let. Oznámilo to americké ministerstvo spravedlnosti. V loňském roce bylo ve Spojených státech zaznamenáno statistickým úřadem ministerstva spravedlnosti třiadvacet miliónů kriminálních deliktů, ve srovnání se čtyřiceti čtyřmi miliony, spáchanými v USA v roce 1973.
Pokles zločinnosti byl přitom zaregistrován ve všech kategoriích posuzovaných resortem justice.
Ministr spravedlnosti Spojených států John Ashcroft jej přisuzuje zlepšené práci policie a vyšetřovatelských orgánů. Někteří experti na problematiku zločinnosti v USA nicméně tvrdí, že nejpravděpodobnější příčinou tohoto poklesu jsou vyšší tresty, které byly v uplynulých letech v soudních síních Spojených států vynášeny. K výraznému snížení úrovně kriminality v USA podle nich přispěl také fakt, že federální úřady nechaly v zemi postavit nové věznice. Řada osob, která byla pro dobré chování propouštěna z mnohdy přeplněných vězení předčasně, tak naopak zůstala za mřížemi. Další američtí odborníci se domnívají, že celkovou míru zločinnosti ovlivnila skutečnost, že se výrazně snížila drogová kriminalita. Klesl podle nich také počet těch, kdo se podílejí na organizovaném zločinu.
Průzkum mezi sedmdesáti šesti tisíci amerických občanů, prováděný resortem spravedlnosti, rovněž ukázal, že Američané jsou mnohem více než v dřívějších letech ochotni upozorňovat policii na méně závažné zločiny. „Každý se domníval, že po poklesu kriminality bude zákonitě následovat nový nárůst," tvrdí washingtonský expert na zločinnost James Lynch.
Násilná kriminalita poklesla za uplynulé desetiletí na polovinu, když bylo loni zaznamenáno 5,3 milionu zločinů spadajících do této kategorie, oproti 10,5 milionu spáchaných v roce 1993. Pokles se přitom týká všech demografických skupin.
Snížil se rovněž počet vloupání, kterých bylo v roce 1993 zaregistrováno tři sta devatenáct na tisícovku domácností. Loni to bylo pouze sto padesát devět deliktů na tisíc domácností. Podobně i počet znásilnění a sexuálních deliktů poklesl za uvedené období o šestapadesát procent.
V uplynulém roce bylo odcizení auta nejčastěji hlášeným druhem kriminality. Mírně se zvýšil pouze počet vražd.
V loňském roce bylo v USA zavražděno 16 110 osob, tedy o 0,8 procenta více než předloni.
Zdroj : Hospodářské noviny 26.8. 03
Pokud nedojde k opatřením, které zvýší zabezpečení internetu proti útokům hackerů, spammerů a dalším hrozbám, může během několika let dojít k tomu, že internet v dnešní podobě přestanou využívat seriózní uživatelé a celosvětová síť postupně odumře.
V rámci diskusí o bezpečnosti počítačového provozu, které probíhaly na veletrhu Invex 2003 ( 6. – l0.10.) na to upozornil jeden z nejznámějších tvůrců antivirových řešení Eugene Kaspersky.
Ohrožení přitom podle Kasperského přichází ze tří směrů:
·
akcí „chuligánů“ – nedospělých osobností, které využívají anonymity sítě
a pochybným způsobem hledají svou identitu,
·
činnosti spammerů, kteří nevyžádanou poštou zahlcují mailboxy a servery.
·
největší hrozbu představují globální či lokální útoky z internetu, které
způsobují úplné selhání či citelné zpomalení sítí a selhání systémů klient –
server.
K ochraně sítí a jejich jednotlivých částí je potřeba podle Kasperského přistupovat ve dvou rovinách.
V té první je nutno chránit internet proti stávajícím hrozbám, a to jak aktivně, tak pasivně. Druhou rovinou je podle Kasperského vlastní řešení problému, tedy nikoliv pouze obrana proti důsledkům vyplývajícím z působení virů či spammů. Jde zvláště o nápravu prostředí internetu, tedy vývoj produktů a služeb, které budou méně zranitelné, a také o „nápravu lidského faktoru“.
Vybrali jsme z tisku
Díky občanskému Sdružení třebíčských dobrovolníků (STŘED) a třebíčskému gymnáziu vzniká ve městě dobrovolnické centrum. To má v budoucnu spolupracovat s organizacemi včetně městské policie. Do projektu se aktivně zapojily čtyři studentky gymnázia. V nejbližší době je čeká školení v pedagogicko - psychologické poradně.
„Zpočátku budeme chodit po jednotlivých organizacích, jako jsou domovy důchodců, stacionář pro mentálně postižené nebo nízkoprahová zařízení, abychom zjistily, co potřebují za služby. Potom začneme shánět dobrovolníky," popsala činnost studentka čtvrtého ročníku Jana Hnízdilová. Dodala, že k zapojení do této aktivity ji přivedla hlavně chuť udělat něco pro druhé. „Těším se na tu práci," podotkla.
Záštitu nad projektem přijalo gymnázium zejména proto, aby se studenti lépe rozkoukali ve společnosti. „Společně s kolegyní, která učí základy společenských věd, jsme ve třetích a čtvrtých ročnících vysvětlovaly studentům, o co se jedná. Spolupracujeme s manažerkou prevence kriminality městského úřadu," konstatovala zástupkyně ředitele třebíčského gymnázia Marie Javorková.
Podle preventistky kriminality Martiny Bártové by mělo dobrovolnické centrum sídlit v kanceláři Střediska pro neziskový sektor na Karlově náměstí.
„V počítači bude databáze dobrovolníků. Smyslem je mít dobrovolníky pro různé akce. Například když bude městská policie pořádat dětský den, prostřednictvím centra získá lidi na pořadatelskou výpomoc. Půjde o konkrétní činnosti," objasnila Bártová, která se zmínila, že v některých městech už taková centra existují. „V Brně funguje bezvadně," podotkla.
Tereza Stillerová ze Středu vysvětlila, jak nápad vznikl. „Existujeme tři roky. Pracujeme na různých projektech a s dobrovolnickým centrem jsme počítali od začátku. Vyšlo to až teď. Věřím, že se rozjede a bude fungovat. Zkušenosti z jiných měst jsou dobré," zmínila se Stillerová, která soudí, že zpočátku by bylo dobré zajistit mezi dvaceti a třiceti dobrovolníky.
STŘED má zkušenosti s dobrovolnickou činností studentů a centrum by mělo služby ještě více rozšířit. Ve městě běží třetím rokem program 5P, zaměřený na ohrožené skupiny dětí. Dobrovolník si bere pod patronát jedno dítě ve věku šest až 15 let. Dvojice společně tráví určitý čas tak, aby byly schůzky pro dítě přínosem.
Zdroj: regionální periodika a MFD – říjen 03
Bohumínští strážníci bezplatně montují seniorům z Rychvaldu na Karvinsku na dveře bezpečnostní řetízky. V rámci projektu „Pozor, neotvírej dveře“ tak chtějí bojovat proti zlodějům, kteří se zaměřují na staré lidi.
Stejný projekt se už letos v květnu uskutečnil i v Bohumíně." O montáž řetízků mají senioři velký zájem a také jejich ohlasy jsou velmi pozitivní. Naším projektem prevence kriminality
se inspiroval i Rychvald, kde od května dohlížíme na zajištění veřejného pořádku a bezpečnosti," řekl ČTK ředitel městské policie v Bohumíně Karel Vach.
Doplnil, že nákup řetízků a jejich instalaci uhradí rychvaldským občanům město Bohumín. O instalaci mohou senioři požádat na tísňové lince 156 nebo přímo na městské policii.
Policisté již instalovali na území Bohumína a Rychvaldu více než dvě stovky bezpečnostních řetízků. Projekt vychází ze statistik a hodnocení trestné činnosti v Bohumíně, která se vůči seniorům stupňovala nepřetržitě od roku 1997. Nákup řetízků a jejich instalaci uhradí také rychvaldským občanům město Bohumín. Na vlastní náklady si mohou zájemci zakoupit i dveřní kukátko, které jim strážníci zdarma namontují.
Bohumínská radnice investovala v posledních šesti letech na prevenci kriminality přibližně 12 milionů korun. Stát se přitom na této sumě podílel sedmi miliony korun formou dotací. V letošním roce fungují na Bohumínsku ještě další dva programy prevence kriminality nazvané Vychováváme prací a Klub Beník.
Novinkou a mimořádným pomocníkem v případě ohrožení života pro osaměle žijící starší občany v Blansku je tzv. senior linka. Program iniciovala v rámci prevence kriminality Městská policie Blansko. Právě senioři jsou totiž velice často terčem kriminálních živlů, kteří se do jejich bytů snaží vnutit pod různými záminkami. Přesvědčují důchodce, buď že vyhráli, ale nejprve musejí dát zálohu, nebo dluží nějaké poplatky apod. Stává se, že nevítaný host zamezí přístupu k telefonu, a tak ani nelze přivolat pomoc. Obvykle lidé zjistí, že byli vlastně okradeni, až později. Jindy zase starší člověk žijící osamoceně někde upadne, nemůže vstát, nebo se mu zdravotně přitíží. A právě pro ně je určena senior linka. Ve skutečnosti jde o hlásič ve tvaru malé krabičky, který je instalován na zdi. Senior bude u sebe mít, ať už u opasku, na krku či v kapse, malé tlačítko, jehož stisknutím v případě nouze zaktivuje vytočení tísňového volání na linku 156. Hlásič zaznamená signál v okruhu dvaceti metrů, osvědčil se i při volání z chodby vně bytu. „Jednotlivé zájemce navštěvujeme osobně a každý si musí vyzkoušet, zda je schopen tlačítko obsluhovat. Do budoucna počítáme s dvaceti přístroji. Prozatím občanům bezplatně zapůjčíme deset hlásičů," říká Iveta Čípková, vedoucí odboru sociálních věcí Městského úřadu v Blansku. Město Blansko poskytuje pečovatelskou službu asi dvě stě padesáti klientům, z toho třetina žije v párech. Mnoho dalších seniorů dosud pomoc nepotřebovalo, nebo spíše nežádalo. I jim je však senior linka určena.
Zdroj: Zdroj: ČTK a regionální periodický tisk
O programu prevence kriminality dětí a mládeže – Jana Čapková, MěÚ Litvínov
S aktivní prevencí jsem začala v roce 2002, kdy jsem byla jmenována jako městská policistka do funkce preventistky města Litvínova. Za jednu z nejdůležitějších činností kterými se zabývám, považují preventivní působení na dětí a mládež.
Město Litvínov má několik městských částí a několik spádových obcí. Celkem 27 225 obyvatel. Z toho děti předškolního věku od 3 – 7 let 1 552, dětí školního věku od 7 – 15 let 2 336 a středoškoláků / nebo učňů /1 425. V našem městě je 7 mateřských škol, 6 základních škol, 2 speciální školy , 2 střední školy a 1 učiliště.
Z celkového počtu obyvatel je 25 % nezaměstnaných.
Toto procento je alarmující, a proto je nutné u dětí vyvolat motivaci se zájmem o práci a zařazení do společnosti.
Do těchto čísel je potřeba v souvislosti s projektem prevence kriminality zapsat i číslo 154, to je počet hracích „výherních“ automatů. (Také počet restauračních zařízení, který neustále stoupá - v současnosti jich je 65 - není zanedbatelný). A automaty hrají v některých rodinách velice důležitou leč zápornou roli. Rodiče si v mnoha případech a (týká se to nejvíce sociálně slabých rodin), neuvědomují, že automat jim v žádném případě nepomůže zlepšit tíživou finanční situaci. A na děti a pokrytí jejich potřeb a zájmů pak nezbývají peníze. Děti si hledají náhražku jinde. Páchají přestupky, dopouští se drobných krádeží a v některých případech i trestných činů.
Čísla, která hovoří o nezaměstnanosti, počtu hracích automatů a restaurací jsou alarmující a také základem pro vznik pouliční kriminality.
Mimoškolní aktivitou mládeže se zabývají pouze školní kluby, které nabízejí školní mládeži využití volného času za stanovený poplatek, což je mnohdy důvodem nezájmu právě u sociálně slabých rodin. Další možností je využití různých zájmových kroužků, kde ovšem opětovně narazíme na finanční podíl účastníků.
Z výše uvedených pohledů na realitu života je zřejmé, že prevence kriminality je zcela na místě a v žádném případě se nebude jednat o krátkodobý proces. Taktéž je třeba zdůraznit, že tato činnost se neobejde bez finanční a materiální podpory státu, zainteresovaných orgánů, médií a sponzorů, které je třeba v souvislosti s touto činností oslovit.
V Janově se děti potloukají i ve večerních hodinách. V nedělním ránu můžete pak spatřit dvanáctiletého chlapce, jak se potuluje v okolí benzínové čerpací stanice a kouří. Pokud si vyjdete do Janova odpoledne, nemůžete přehlédnout tu spoustu dětí, které si na ulici „hrají“. Několik děvčat školou povinných chodí po ulicích a ani se s cigaretou neskrývají, další dětí pustoší jednotlivé vchody a zařízení, ostatní křičí před panelovými domy a anonymní obyvatelé je dalším křikem z oken odhánějí. Útočiště pro „hry“ často vyhledávají ve sklepních prostorách, které již dávno neslouží svému účelu a obyvatelům. Kde jsou jejich rodiče ?
Většinou jsou nezaměstnaní, tudíž by se dalo říci, že mají na své děti dostatek času. Bohužel opak je pravda. Děti jsou na ulicích do pozdních večerních hodin a jejich rodiče tráví čas v restauracích nebo u hracích automatů. Tato negativa se celkově odráží na vnímání pocitu bezpečí a cítění ostatních obyvatel Litvínova.
Při výše uvedené činnosti rodičů (alkohol a automaty) často vezmou za své sociální dávky a s tím jsou pak spojeny vzniklé problémy, které se pohybují na hraně zákona.
Jsem přesvědčena o tom, že s prevencí by se mělo začít již od útlého dětství, proto navštěvuji pravidelně mateřské školy.
Prevence kriminality : používáme omalovánky s tematikou drog, kouření, alkoholu. Podle obrázků vysvětlujeme dětem, že nemají brát do rukou nalezené stříkačky, nedopalky a jiné věci, jak se mají chovat k neznámým osobám - zdůrazněno nebezpečí dotyku - a jak se mají chovat k sobě navzájem. (Komunikace s cizími lidmi, jak se chovat v kolektivu, výběr kamarádů a vzájemná komunikace s nimi.)
Dopravní výchova: pomůcky k této problematice – stavěcí terč, reflexní vesta, základní dopravní značky. Děti se seznamují s přechodem, jak mají řádně přecházet silnici. Nácvik zastavování vozidel v reflexní vestě – hra na chodce a vozidla. Zde se děti učí respektovat strážníka a příslušníka PČR. Dopravní téma navazuje na práci strážníků v oblasti dopravy. Zapamatování některých důležitých dopravních značek / vybrané značky dle věku dětí/ - děti kreslí a opakují význam dopravních značek.
Telefonické oznámení: (učíme se telefonovat) děti vytáčí na dětských telefonech číslo 156 – bezplatná linka městské policie. Hra na oznamovatele a strážníka. V této hře se děti seznamují s prací strážníků a formou hry se učí volat na linku 156 . Nácvik sdělení jména a příjmení / dle věku dětí i bydliště/, oznámení přestupku či trestného činu. Důraz se klade na řádné představení a správnou komunikaci.
Kromě přednášek v rámci hodin prevence na základních školách se setkávám s dětmi i mimo školu.
Pořádám pro školáky různé aktivity ve formě soutěží – stolní tenis, tanec – break-dance
(ten byl zvlášť oblíbený), dále výlety – pomáháme při úklidu v okolí zámku Jezeří, a pak si opékáme špekáčky. V zimě bruslíme a hrajeme hry na ledě.
Letošní prázdniny jsem věnovala dětem z ubytovny UNO (UNO – ubytovna pro nepřizpůsobivé občany). Každý den jsem pro děti připravila nějaký program. Jeli jsme na letiště, na dopravní hřiště, do lesoparku, do muzea a nechyběl výlet do přírody.
Pro závěr tohoto roku chystám turnaj v mini kopané, turnaj v mini golfu a plavání. S mentálně postiženými dětmi pojedeme na zámek.
Práce s dětmi je velmi zajímavá, děti vědí, kdo jsem, znají mě ze škol, pohybuji se mezi nimi v uniformě, a tím, že jsem zároveň strážníkem městské policie, jim mohu odpovědět na spoustu jejich otázek. Dotazů je mnoho a směřují vždy k tomu co je zajímá nejvíce: „Co se mi stane když udělám…“ protože bohužel, již mnoho dětí přišlo do styku s našimi strážníky pro různé prohřešky.
O výtvarných pracech dětí z výchovných ústavů a dětských domovů a o výstavě informuje Mgr. Radka Pochobradská- manažer prevence kriminality města Chrudim
„Já a můj svět“ je projekt výtvarných prací dětí z výchovných ústavů a dětských domovů. První myšlenka projektu vznikla v roce 1998 v Centru J. J. Pestalozziho, o.p.s. v Chrudimi. V roce 1999 se podařilo uspořádat první celostátní výtvarnou soutěž pro děti z dětských domovů, výchovných ústavů a speciálních škol. K organizátorům tehdy dorazilo celkem 900 nejrůznějších výtvarných prací od výkresů až po keramiku z 64 školských zařízení v celé republice. Pro velký úspěch a zájem soutěžících se v projektu pokračovalo, takže právě v těchto dnech máme za sebou čtvrtý ročník soutěže a na kontě za všechny ročníky celkem 2 700 výtvarných prací.
Výstava nejlepších výtvarných prací dětí z dětských domovů a výchovných ústavů z celé České republiky, které svěřenci namalovali v rámci projektu „Já a můj svět“, se uskutečnila ve dnech 13. - 24. 10. 2003. ve vestibulu divadla Karla Pippicha v Chrudimi.
Pořadateli jsou Oddělení prevence kriminality města Chrudim a Centrum J.J. Pestalozziho v Chrudimi.
Projekt „Já a můj svět“, jehož cílová skupina patří mezi rizikové sociální skupiny mládeže, je tak dalším významným příspěvkem k prevenci kriminality mladých lidí.
Vernisáž výstavy dětských prací proběhla v pondělí 13. 10. 2003. Představení expozice bylo doplněno o hudební produkci dětí z Výchovně-léčebného oddělení Přestavlky. Benefiční koncert se uskuteční na hlavní scéně Divadla Karla Pippicha 13. listopadu. Jeho součástí bude vyhlášení nejlepších dětských prácí a jejich vydražení.
Na koncertě vystoupí zpěvačka Věra Martinová, populární dívčí skupina Holki, zpěvák Vítězslav Vávra a ukázky z muzikálu Bídníci a Drákula představí Tomáš Bartůněk a Kateřina Mátlová.
Výtěžek ze vstupného na koncert a dražby bude věnován na chrudimské Dětské krizové centrum a na Domy na půli cesty, jež jsou určené mladým lidem, kteří se začleňují do společnosti.
V pátek 3. října a v sobotu 4. října pořádal Úřad městské části Prahy 6 ve spolupráci s odborem prevence kriminality MV, s Policií ČR Správou hlavního města Prahy a neziskovými organizacemi působícími na Praze 6 akci Plný Džbán.
Bohatý sportovní a kulturní program s podtitulem "Přijeďte se pobavit i zazávodit a vezměte si s sebou jakýkoli dopravní prostředek – kolo, skateboard, in-line brusle anebo pěšky" patřil do celotýdenní akce Zdravá Šestka.V pátečním odpoledni proběhl závod na in-line bruslích, závod na kolečkových bruslích po vytyčené trase a ukázka bojového umění Kendo. Příchozí se mohli vyřádit na U-rampě a na motokárách. Připravena byla také exhibice profesionálů ve skateboardu a na in-line bruslích na U-rampě. V sobotu byla k dispozici horolezecká stěna, turnaj pro veřejnost v paintballu, závod na motorkách nebo si návštěvníci mohli osvojit základy hry kriket. Program Plný Džbán byl doplněn vystoupeními hudebních skupin, reprodukované hudby včetně známého Leoše Mareše, který celý sobotní pořad dobře moderoval. Pro nejmenší děti bylo odehráno loutkové představení – pohádka na motivy bratří Grimů. Celý víkend byl na Džbáně stánek odboru prevence kriminality a Policie ČR. Byl zaměřen na odborné poradenství k ochraně majetku a osob a k další popularizaci Programu Ministerstva vnitra a Policie ČR Bezpečná lokalita. Občané se dozvěděli, jak si zabezpečit své byty, domy či auta, ale i jak se mají chovat např. senioři, ženy a děti, aby se nestali oběťmi trestné činnosti. Účinné rady dostaly i děti – jak se chovat při cestě do školy, co je třeba dodržovat při jízdě na kole apod. Poradenství zajišťovali pracovníci odboru prevence kriminality ve spolupráci s policistkami z Preventivně informační skupiny Správy hl. m. Prahy. Oba dva dny bylo doslova obloženo vozidlo s termovizí cizinecké a pohraniční policie. V sobotním odpoledni navíc Policie ČR předvedla ukázku z výcviku služebních psů a koní, prezentoval se poříční oddíl se člunem, zásahová jednotka a k prohlédnutí byl také policejní vrtulník. Policejní ukázky byly doplněny prezentací Městské policie Praha, hasičů i záchranné služby.
Pořadatelé připravili velice pěkný a různorodý program pro děti i pro dospělé návštěvníky zdarma. Přes nepřízeň počasí si přišli mladí i starší zasoutěžit, podívat se či získat odborné rady anebo se jen pobavit v příjemném prostředí koupaliště Džbán ve Vokovicích na Praze 6.
JUDr. Tomáš Koníček, JUDr. Pavel Kocábek, odbor prevence kriminality MV, a por. Bc. Klára Krejčí, tisková mluvčí služby cizinecké a pohraniční policie
Domácí násilí – Game over
Informace o preventivní kampani pro věkovou skupinu 15 – 25 let
Kampaň je uskutečňována na základě usnesení vlády ze dne 15. května 2002 č. 486 k Souhrnné zprávě o plnění Priorit a postupů vlády při prosazování rovnosti žen a mužů v roce 2001. Tímto usnesením bylo 1. místopředsedovi vlády a ministrovi vnitra, ministrovi práce a sociálních věcí, ministryni školství, mládeže a tělovýchovy a zmocněnci vlády pro lidská práva uloženo uskutečnit veřejnou informační kampaň o nepřijatelnosti domácího násilí a dalších forem násilí páchaného na ženách a umožnit nevládním organizacím účast v pracovní skupině vytvořené k plnění tohoto úkolu.
V souladu s citovaným usnesením byla vytvořena pracovní skupina složená ze zástupců MPSV, MV, MŠMT a zástupců nevládních organizací zabývajících se problematikou domácího násilí. Vzhledem k tomu, že současně s „vládní kampaní“ probíhají i kampaně nevládních organizací zaměřené také na problematiku domácího násilí, skupina rozhodla, že „vládní kampaň“ bude zaměřena zejména na mladé lidi ve věku od 15 do 25 let. Měla by jim ukázat, že je nutné odmítnout již první projevy jakéhokoli (nejen fyzického, ale i psychického) násilí v partnerském vztahu. Je tedy preventivního charakteru.
Zvolená strategie využívá komunikačních nástrojů blízkých této cílové skupině. Kampaň, která proběhne v měsíci říjnu je koncipovaná jako dvoustupňová, na začátku roku 2004 (leden, únor) se předpokládá odvysílání informačního klipu v České televizi, který by tak měl rozšířit účinky kampaně a informovat i širší veřejnost.
Mediální složka kampaně bude zahrnovat:
informační leták (skládačka)
informační letáky umístěné v dopravních prostředcích po celé ČR
rozhlasový spot vysílaný v lokálních radiích po celé ČR
kinoreklama (informační klip a ozvučené diapozitivy) promítaná v kinech po celé ČR
banner
kartičky „Boomerang“
inzerce
umístění hry v CD přílohách časopisů o počítačových hrách
webová stránka s informacemi a PC hrou ke stažení (www.domacinasili.cz)
umístění PC hry na herních webových stránkách
informační klip vysílaný na televizních obrazovkách .
Zdroj:Petr Novotný, Úřad vlády České republiky, Sekretariát Rady vlády ČR pro lidská práva
Úvodní reportáž zavede čtenáře do Hřešihlav, kde v malebném zákoutí u řeky Berounky vysoce kvalifikovaní kriminalističtí experti skládali praktické zkoušky ze základních policejních úkonů, jako je ohledání místa činu, zajištění prostoru letecké havárie či pátrání po ztraceném dítěti. Ředitel Kriminalistického ústavu Praha plk. JUDr. Jan Hlaváček pak podrobně vysvětlil nejen smysl podobných cvičení, ale v rubrice Otázky pro... hovořil i o současném stavu a předpokládané budoucnosti forenzních věd u nás.
Návštěva malého policejního oddělení mířila tentokrát do Vimperka, kde strážci zákona od pradávna dohlíželi na bezpečnost kupecké Zlaté stezky. V dnešní době jim k tomu však přibyla spousta dalších, neméně závažných úkolů. Ve třetí reportáži čísla se podíváme na závody vozů upravených pro ruční řízení a popovídáme si o osudech lidí, kterým osobní automobil nahrazuje nepohyblivé nohy.
V archivním příběhu si připomeneme situaci, kdy městem obcházel strach v podobě nočního násilníka a vraha, zatímco aktuální kriminální historie vypráví o jedné nepodařené loupeži.
Ani v listopadovém čísle Policisty nechybí materiály ze zahraničí, mezi nejrůznějšími zajímavostmi se dozvíme například i to, jak se na slovenskou kriminalitu dívají odborníci z Rakouska. Seriál o soukromých bezpečnostních službách rozebírá situaci v Litvě a v rubrice Jak to chodí jinde si popíšeme jednu z policejních složek ve Francii.
Povídku, kulturní recenze, soutěže i velkou křížovku, to vše a mnoho dalších materiálů najdou čtenáři v jedenáctém čísle časopisu, které vychází 7. listopadu roku 2003.