TISKOVÝ SERVIS

Odboru prevence kriminality MV

září  2003 – Výběr

Policie na prahu nového tisíciletí

Prof. JUDr. Jan Musil, CSc., dr.h.c. Policejní akademie ČR, Praha

Policie jako státní a sociální instituce nežije ve vzduchoprázdnu, nýbrž je integrální součástí  širšího kontextu společenských podmínek, které její fungování silně ovlivňují. Všichni z vlastní zkušenosti  dobře víme, že toto vnější prostředí se právě v posledních desetiletích silně změnilo, a to nejen ve vnitrostátním, ale i v celoevropském a dokonce i v globálním měřítku. Na prahu 21. století tyto změny nejen pokračují, ale dokonce akcelerují.

V několika tezích zmíním  pouze to, co pokládám pro směrování policie v příštích desetiletích za nejdůležitější.

Teze 1.: Společnost na prahu  21. století není bezpečnější, než byla dříve

Dnes je již jisté, že  se nesplnily optimistické vize některých filozofů, ideologů a politických utopistů 19. a 20. století o tom, že lidstvo dosáhne v blízké historické perspektivě naplnění velkých humanistických ideálů, totiž nastolení sociální spravedlnosti, světového míru a bezkonfliktního lidského soužití, založeného na ušlechtilých morálních vlastnostech.

Namísto toho jsme svědky pokračujících vnitrostátních i mezinárodních konfliktů, projevů lidské zloby a nenávisti, agrese, egoismu a jiných špatných rysů, ústících v patologické formy lidského chování, jako je kriminalita.

V posledních desetiletích  se podstatně mění formy a projevy antisociálních jevů. Stále ovšem přetrvávají různé „klasické“ zločiny, jako jsou vraždy, loupeže, krádeže, podvody, sexuální trestné činy ap. Vedle toho se objevují „moderní“ snad ještě nebezpečnější  sociálně patologické jevy, jako je organizovaná kriminalita, ekologická, hospodářská a finanční kriminalita, masivní korupce ve veřejném a hospodářském životě. Po kriminálních projevech politického, ideologického a náboženského extremismu, rasové a národnostní nesnášenlivosti, které lidstvo doprovázely po celé minulé století, byl svět na prahu 21. století konfrontován s novými formami mezinárodního terorismu nebývalých rozměrů.

Následkem všech těchto znepokojivých úkazů, z nichž některé otevřeně probíhají před našimi zraky na městských ulicích, nebo dokonce v přímém přenosu na televizních obrazovkách a jiné jsou spíše latentní nebo jsou obsaženy v pochmurných futurologických prognózách,

je všeobecně sdílený pocit ohrožení a nejistoty. Téměř každý sociologický průzkum veřejného mínění končí dnes zjištěním, že občané pociťují úzkost, frustraci, strach z kriminality a z nejisté budoucnosti.

Teze 2.: Důsledky nové bezpečnostní situace pro postavení policie jsou rozporné

Nepříznivá bezpečnostní situace se nemůže neodrazit na tom, jak společnost hodnotí policii, která je v očích veřejnosti spoluodpovědná za tento  neutěšený stav. Toto hodnocení je ambivalentní a pro další postavení a činnost policie může mít jak negativní, tak pozitivní důsledky:

Na jedné straně je veřejnost vůči policii (stejně tak vůči justici) silně kritická. Policii je vyčítána neefektivnost, neschopnost reagovat na nové požadavky, nízká odbornost, konzervatismus, rigidita, těžkopádnost, zkorumpovanost a mnoho jiných nectností.

Kritika policie je námětem politických a mediálních diskusí. Mnohdy se ovšem stává policie nezaslouženě  oblíbeným hromosvodem, zástupným tématem a obětním beránkem, její kritika slouží k zastření skutečných sociálních problémů, za něž ve skutečnosti odpovídá někdo jiný.

Na druhé straně převážná část společnosti uznává, že policie je pro další život společnosti nezbytná, která se může kvalifikovaně postavit na odpor oněm zmíněným hrozbám a nebezpečím. Z tohoto vědomí vyplývá společenská akceptace, respekt a prestiž policie a policejní profese.

Teze 3.: Základní funkce a náplň činnosti policie zůstávají stejné i na počátku 21. století, jejich realizace však bude stále náročnější

Domnívám se, že základní společenská role  policie a  smysl její činnosti zůstávají i ve změněných podmínkách stejné, jako byly na konci 20. století. Hlavní funkcí policie je  chránit občany a společnost před hrozícím nebezpečím, taková ohrožení odvracet a předcházet jim. Měl by být zachován dlouhodobě prosazovaný trend, který akcentuje prevenci a ochranu. Teprve tam, kde jiné prostředky sloužící k ochraně veřejného pořádku selžou nebo jsou neúčinné, má jako prostředek nastoupit represe.

Tento trend je možné v konkrétních situacích zvýšeného ohrožení modifikovat při řešení urgentních bezpečnostních úkolů – mám  na mysli např. vytváření speciálních protiteroristických jednotek organizovaných podle vojenského vzorů. Celkově však podle mého mínění není situace taková, aby vyžadovala militarizaci stylu policejní práce.

Za dlouhodobě osvědčené i nadále platné pokládám pojetí policejní činnosti jako služby veřejnosti.

Demokratický charakter a její bezpodmínečné podřízení principům právního státu pokládám za naprosto samozřejmé atributy moderní policie.Také její blízkost občanovi zůstává i nadále následováníhodným trendem. V žádném případě se ani v nových podmínkách nesmí policie nechat vmanévrovat do řešení politických problémů. Tragická zkušenost, kterou lidstvo zažilo ve 20. století, kdy došlo ke zneužití policie ve službách totalitních režimů, musí zůstat varováním i pro 21. století, aby se tato situace již nikdy neopakovala.

Policie  sice může přispívat k předcházení společenských konfliktů a ke zmírňování jejich následků, avšak není v jejích silách odstraňovat hlubinné sociální příčiny.

Policie hraje významnou pozitivní a nezastupitelnou roli při ochraně základních lidských hodnot, neměla by však aspirovat na  řízení jiných sociálních procesů.

Teze 4.: Na změněnou bezpečnostní situaci musí policie pružně reagovat změnou metod své činnosti

Podstatnou změnou musí projít metody a formy policejní práce. Inovační zdroje pro zdokonalení své práce může policie nalézt  zejména ve vědě a technice, které jsou dnes hybným motorem všech oblastí společenského i individuálního života. Zejména takové obory, jako je informatika, výpočetní a komunikační technika, nauka o řízení apod., jsou velmi dobře uplatnitelné v práci policie a mohou přinést výrazné zvýšení její efektivity. Zdá se, že ve většině evropských zemí pochopila policie tento naléhavý  požadavek a zahájila inovační procesy.

Teze 5.: Změna stylu řízení v policii je nevyhnutelná

Tradiční policie byla vybudována jako centralistický hierarchický systém s přísnými subordinačními vztahy, připomínajícími vojenskou organizaci. Zdá se, že ve 20. století se tento styl policejní práce přežil, a to přinejmenším pro některé oblasti policejní práce. Má pravděpodobně nadále své  opodstatnění v činnosti zásahových jednotek nebo protiteroristických komand, v nichž je potřebné zajistit jednotné velení, okamžitou reakci na nebezpečné útoky apod. Tento styl má tu nevýhodu, že utlumuje individuální odpovědnost, potlačuje motivaci a samostatnost a navíc vzdaluje policii občanům.

Mnoho oblastí policejní práce dnes vyžaduje individuální angažovanost, iniciativu a činorodost, schopnost samostatné rychlé  reakce na proměnlivé vnější podmínky, dokonce i značnou dávku improvizace a invence. Mezi takové oblasti patří například vyhledávání a vyšetřování trestných činů, tedy sféra činnosti kriminální policie. Samozřejmě i zde je nutná spolupráce mnoha subjektů, koordinace, kontrola a závazné usměrňování činnosti k dosažení jednotného cíle, je tedy nezbytné řízení a jistý stupeň subordinace.

V tomto moderním pojetí se v řízení policie akcentují zejména tyto prvky:

      Partnerská spolupráce, zvyšující vzájemnou důvěru

      Delegování odpovědnosti

      Komunikace a informovanost

      Posilování motivace.

Od zavedení tohoto pracovního stylu lze očekávat lepší pracovní výsledky i pozitivní psychologické účinky – totiž lepší mezilidské vztahy uvnitř policie a větší spokojenost policistů s vlastní prací.

Prosadit kooperativní prvky do řízení policie není snadné. Ve stylu práce se uplatňuje silná setrvačnost a mnoho řídících pracovníků policie se  dodnes domnívá, že rozkaz je jediným adekvátním způsobem policejního řízení. V tomto přesvědčení jsou navíc utvrzováni některými novými úkazy takového typu, jako je terorismus, masové nepokoje a demonstrace, extremistické  projevy občanské neposlušnosti, tedy jevy, k jejichž zvládnutí je potřebný rychlý a razantní zásah. Připouštím, že pro tyto mimořádné situace je  zapotřebí vyhradit přísně hierarchický styl řízení  „na rozkaz“. Kde to však jde, a jsem přesvědčen, že takových situací je v činnosti policie většina, měly by být uplatňovány v řízení policie nové manažerské postupy, počítající se spoluprací a s iniciativou policejního personálu.

Teze 6.: Policejní etika nabývá na významu

Je smutnou skutečností, že se v řadách policistů vyskytuje lajdáctví, neúcta k občanům, hrubá nekázeň, projevy agresivity, dokonce i korupce, protekcionářství, spolupráce se zločineckým podsvětím. Takové negativní jevy dokáží v očích veřejnosti dokonale znevážit poctivou práci desetitisíců poctivých policistů, zvláště proto, že představují tučné sousto pro bulvární média.

Rozhodně není na místě bagatelizovat tyto případy odkazem na jejich menší  poměrné zastoupení nebo je omlouvat všeobecným úpadkem mravů. Musíme však bezpodmínečně trvat na postulátu, že morálka státních zaměstnanců a policistů zvláště musí být příkladná. Je nutno rehabilitovat pojem profesních ctností, který je dnes mnoha lidmi pokládán za staromódní nebo dokonce směšný.

Policista svou činností nezastupuje pouze svou osobu, nýbrž  zároveň reprezentuje celospolečenské instituty, totiž stát a právo. V těchto institutech jsou ztělesněny velké humanistické a demokratické ideály, jako je spravedlnost, rovnost, čestnost, důstojnost. Musíme trvat na tom, aby policista přijal tyto hodnoty za své, aby se s nimi identifikoval. Řekl bych, že kritérium dobrých morálních vlastností by mělo nabývat na váze, že nedostatek etiky nelze kompenzovat jinými, jakkoli pozitivními vlastnostmi, jako je dobrá fyzická kondice, vysoká inteligence nebo sociální dovednosti. Škoda jen, že  neexistuje žádný způsob, jak dobré povahové předpoklady uchazečů objektivně měřit již při přijímání k policii. Jsem přesvědčen, že úroveň morálky lze zlepšovat mj. i výchovou v policejních školách a kladným příkladem spolupracovníků a nadřízených.

Teze 7.: Stále větší role přísluší výchově a vzdělávání policistů

Současná společnost bývá často nazývána vzdělanostní nebo informační společností. Policista 21. století musí být ze školy a z profesní přípravy vybaven velkým množstvím vědomostí, schopností a návyků, které mu poskytnou sebevědomí dobrého profesionála.

Tím hlavním, co by měl vzdělávací systém docílit, je probudit u absolventů  motivaci  k celoživotnímu vzdělávání a naučit je metodám sebevzdělávání. Těžiště vzdělávání na všech stupních musí spočívat v utváření inovačních a tvůrčích schopností absolventů. Vzdělaný policista 21. století musí být schopen  flexibilně reagovat na proměnlivou společenskou realitu. Musí dokázat vyhledávat problémy, klást otázky sobě i druhým a nalézat na ně adekvátní odpovědi. Policista musí být připraven na to, že realita tohoto světa je variabilní  a že neexistují definitivní a jednou provždy platné odpovědi. Poznávání a vzdělávání je kontinuální a nikdy nekončící proces. S tímto faktem se musíme smířit a reagovat na něj individuálním úsilím o sebevzdělání, jinak budeme zaskočeni a frustrováni  svou vlastní nedostatečností.

Zdroj:  Kriminalistika 2/03 (Výňatky z proslovu předneseného na slavnostním zahájení hlavního kurzu Středoevropské policejní akademie (MEPA) ve  Vídni  24. února 2003)

Probační a mediační služba ve Svitavách řeší problémy se sprejery

Lubomír Jaško (PMS Svitavy) a Erich Stündl ( MěÚ Svitavy)

Vidět na zdi jakéhokoliv domu ve městě nápisy nastříkané barevným sprejem není žádná radost. A najít podobné „umělecké výtvory“ na zdi vlastního obydlí je spojeno s hněvem hraničícím až se zoufalstvím. Sprejerství nehraničí jen se zoufalstvím dotčených osob, ale taky se zákonem. Novela trestního zákona z roku 2001 přinesla s sebou jedno „moderní“ rozšíření starého paragrafu. Za trestný čin poškozovaní cizí věci, kdy někdo poškodí cizí věc tím, že ji postříká, pomaluje či popíše, hrozí pachateli trest odnětí svobody až na jeden rok nebo peněžitý trest.

Tolik litera zákona. Chrání zájem a majetek každého občana a hrozí trestem tomu, kdo ho narušuje. Chceme, aby fasády měly barvy podle našeho vkusu a o jejich případném zpestření rozhodujeme sami.

Pokud se však návštěvníci Svitav podívají po fasádách některých domů, je jasné, že naštvaných majitelů domů, kteří nic neobjednávali a přesto „dostali“, je hodně. Nejedná se jen o fyzické osoby, ale také o firmy nebo instituce. Situace volala po urychleném řešení. Koordinátor prevence kriminality Erich Stündl představuje strategii boje proti vandalským výtvorům na fasádách svitavských budov: „Komise pro prevenci kriminality na rozdíl od některých jiných měst nepostupovala cestou vyčlenění nějakých legálních ploch pro sprejery, protože se domnívá, že motivem pachatelů je především vlastní uspokojení při páchání této činnosti, o které sprejeři dobře vědí, že je trestná, a podobné plochy by tedy nic nevyřešily. Nejúčinnější se jeví co nejrychlejší odhalování pachatelů a jejich aktivní zapojení do odstraňování způsobených škod.“

Komise ve spolupráci s MP Svitavy a PČR zmapovala veškeré graffiti na území města a vypomohla s určením majetkových vztahů k těmto objektům. Důsledným šetřením Obvodního oddělení Policie ČR ve Svitavách se podařilo v loňském roce usvědčit  4 pachatele, kteří poškodili celkem 8 objektů. V letošním roce to pak bylo celkem  10 pachatelů (3 mladiství a 7 nezletilých), kteří se různou měrou podíleli na poškození celkem 45 budov. V současnosti jsou tedy odhaleni pachatelé drtivé většiny novějších „výtvorů“ na území města.

O  JEDNÉ NOVÉ INSTITUCI

Na jedné straně existuje zájem na potrestání pachatelů, na straně druhé úsilí o rychlou nápravu způsobené škody. Právě snaha o nápravu škody způsobené trestnou činností je hlavním motivem činnosti Probační a mediační služby ČR. Nové instituce to mají někdy těžké, na rozdíl od nového človíčka nejsou vítány vždy s radostí a nezřídka vyvolávají pochybnosti. U  probační a mediační služby vyvolává zvědavé otázky již název, v tomto případě hodně vzdálený moderní češtině. Při překladu názvu do řeči smrtelníků nám pomůže zákon o PMS, který tuto instituci v roce 2001 uvedl do života.

Probací se rozumí kontrola výkonu trestů nespojených s odnětím svobody, sledování chování odsouzeného ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a individuální pomoc obviněnému. Výsledkem takového působení je, aby vedl řádný život a vyhověl soudem uloženým podmínkám.

A mediace? Jedná se o mimosoudní zprostředkování za účelem řešení sporu mezi obviněným a poškozeným a činnost směřující k urovnání konfliktního stavu v souvislosti s trestním řízením.

Zapojení probační a mediační služby do řešení celé rozsáhlé kauzy komise velmi vítá, jejím cílem je maximální útlum této trestné činnosti na území města a urychlené odstranění způsobených škod…

POŠKOZENÝ NENÍ AŽ NA KONCI

Vraťme se zpátky ke svitavským sprejerům. Jak se to dotýká činnosti Probační a mediační služby? Pracovnice svitavského střediska PMS Mgr. Lenka Buchtová na konkrétním případě z posledních týdnů demonstruje možnosti mediace a její výsledky: „Naše aktivita začíná podnětem. V tomto případě jsme ho dostali od Policie ČR ve Svitavách, ta zahájila trestní stíhání proti obviněným z trestného činu poškozování cizí věci. Jednalo se o několik desítek nápisů na domech občanů a budovách svitavských firem, k poškození došlo ještě koncem roku 2002. U trojice mladistvých pachatelů začal běžný postup. Výslechy poškozených,  odborná vyjádření,  fotografie nápisů, protokoly…“ Z vyšetřovacího spisu je zřejmé, kolik času a námahy dá zdokumentování na první pohled banálního vandalství.

Lenka Buchtová, která se stala pro tento případ mediátorkou (zprostředkovatelkou dohody), zahájila svou činnost v průběhu května 2003. Nabídla spolupráci všem obviněným, ale o její službu měl nakonec zájem jen jeden, 16letý Martin. Základní podmínkou mediace je dobrovolnost všech zúčastněných stran. Mediátorka vysvětluje, proč právě zde byla mediace vhodná. „V případě obviněného Martina se jedná o studenta střední školy, který zatím žádné jiné problémy se zákonem neměl. S mediací souhlasili i jeho rodiče.“ Dalším předpokladem smysluplné mediace je postoj pachatele. Martin přiznával, že to „chtěl jen zkusit, teď ví, že to byla velká hloupost, svého jednání lituje a nic podobného nebude opakovat“.

Seznam poškozených se podobal telefonnímu seznamu - 27 adres občanů, firem nebo institucí poškozených Martinovými nápisy. Díky znaleckým posudkům byla vyčíslena i konkrétní škoda: 40 tis. Kč. Mediace je v první fázi náročná především na trpělivost, vyžaduje dostatek času a jako povinnou daň i hromadu papírování. Jistou část si „odnesl“ hned v začátcích i Martin, napsal všem poškozeným omluvné dopisy.

V ZÁJMU HEZČÍHO MĚSTA

Nezůstalo jen u omluvy. Mediátorka kontaktovala postupně všechny poškozené, nabídla jim spolupráci a jednala s nimi o možnostech náhrady škody. Jak sama konstatuje, „postoje poškozených byly různé, ale ve většině případů pozitivní. Někdo chtěl finanční náhradu, jiný rychlé odstranění nápisů a setkala jsem se i s počátečním odmítnutím jakékoliv dohody.“ Mediace mapuje potřeby zúčastněných a jejich zájmy, může probíhat formou osobního setkání pachatele a poškozeného nebo nepřímo prostřednictvím mediátora.

Konkrétním výsledkem jsou dohody o náhradě škody. Lenka Buchtová namátkou cituje z uzavřených dohod způsoby náhrady: „zatření poškozené zdi ihned, odpracování jistého počtu hodin pro poškozenou firmu nebo občana v nejbližších týdnech, finanční náhrada způsobené škody v jedné nebo více splátkách.“ Martinův prázdninový program se podobá kalendáři zaměstnaného muže. Bez jeho vlastní aktivity a snahy by však mediace neměla šanci na úspěch.

Po uzavření dohod o náhradě škody se mediace vrací velkým obloukem zpátky do trestního řízení. Probační a mediační služba poskytla všechny dohody a shrnující zprávu pro trestní spis, soudce má tak při rozhodování důležitý informační zdroj, který dokumentuje postoj mladistvého pachatele k náhradě škody. Samozřejmě, nejde jen o kvalitní informovanost soudce.

Svitavy mají šanci získat za několik týdnů hezčí tvář bez zbytečného „tetování“, obyvatelé domů se zase budou moci klidně dívat na fasády svých obydlí. A Martin si uvědomil, kde končí tvořivost a začíná vandalství.

Jak ukazují příklady ze zahraničí, je to skutečně moderní způsob vypořádání se s touto formou trestné činnosti. V Berlíně již 10 let funguje projekt Trialog, jehož součástí je i možnost mladistvých odpracovat způsobenou škodu, při vyšší škodě mohou dostat bezúročnou půjčku, díky které se mohou vyrovnat s obětí graffiti.

Mediace, kterou prováděla pracovnice střediska Probační a mediační služby, posloužila skutečné nápravě věcí. Není to hromadění zbytečných formalit a rozšiřování trestního spisu, nýbrž cesta k urovnání vzniklého konfliktu.

DOVĚTEK

JUDr. Bohuslav Kotala, soudce svitavského Okresního soudu, dne 24. července 2003 v závěru hlavního líčení: „Trestní stíhání obviněného Martina pro skutek, v němž je spatřován trestný čin poškozování cizí věci, se podmíněně zastavuje. Mladistvému se stanoví zkušební doba v trvání 1 a půl roku.“ Soudce ve zdůvodnění poukázal na přístup Martina k náhradě způsobené škody. Tato náhrada i díky aktivitě Probační a mediační služby není jen prázdným příslibem, ale průběžně se naplňuje a prospěje všem.

Martin má před sebou nabitý prázdninový program, snad bude i závidět svým kamarádům sladké nicnedělání. V září bude pokračovat ve studiu a může se i díky rozhodnutí soudu s větší nadějí dívat do budoucna. Poškození jsou spokojeni s rychlou náhradou škody. A středisko Probační a mediační služby se bude věnovat novým případům. Urovnání vzniklých konfliktů přece stojí za námahu. 

Poznámka na závěr :

Mladiství pachatelé, kteří nevyužili možnosti spolupráce s probační a mediační službou musí uhradit  poškozeným způsobenou škodu. Vzhledem k její výši je pravděpodobné, že ji uhradí spíše jejich rodiče. Sami můžete posoudit, který postup je výchovnější… Případy  ostatních (nezletilých) pachatelů budou projednány v komisi sociálně-právní ochrany MÚ Svitavy. Náhrada škody je samozřejmě i v těchto případech vymahatelná.

Šikana je poruchou kolektivu

( Výňatky ze stejnojmenného článku. Autor  Petr Pražák, psycholog  střediska  výchovné péče v Chrudimi,  v úvodu píše: „Tento článek vnímám pouze jako příspěvek k rozsáhlé a obtížné problematice šikany a alespoň v hrubých obrysech zmiňuji postupy a techniky, které sami při práci s šikanou používáme.“)

Označení agresora, pochopení dynamiky skupinových vztahů a postavení jednotlivců v třídním kolektivu je nezbytnou součástí zvládání šikany. Z těchto kroků se pak může odvíjet systematická práce s třídním kolektivem, ve kterém šikana dostala zelenou.

Orientovat se v propletenci motivů šikany je velmi obtížné.

      Může to být tlak dětského kolektivu k maskulinnímu projevu a chování, vyvíjený na chlapce

      Touha po moci, kterou dotyčný útočník nemá možnost jinde zažít ( např. kvůli rodičům)

      Zvědavost  či nuda

      Sobeckost, sebestřednost

      Nízká úzkostnost, vysoká nezávislost na výchovných prostředcích, hyperaktivita

Výchova k agresivitě

Mnohé z výše uvedených motivů mají alespoň část svých kořenů ve výchově. Jaké je vlastně výchovné prostředí dítěte, které se stává agresorem šikanujícím vyhlédnutou oběť?

Z výchovných komponentů vystupují do popředí především citový chlad, nezájem či nepřátelství na jedné straně a přílišná autoritativnost na straně druhé.

 U dětí středního školního věku se zjistila výrazná souvislost mezi tendencí dítěte provádět šikanu (nebo se jí spoluúčastnit)  a vztahem otce k dítěti. Jsou-li rodiče ke svému dítěti lhostejní, neprojevují o něj zájem, snaží se  dítě být bráno na vědomí někde jinde, než doma, tedy nejčastěji v kolektivu utvořeném ve škole. Protože takové dítě postrádá pozitivní vzorce navazování kontaktů a schopnosti začlenit se běžným způsobem, může se stát, že použije násilí.

Tím si zároveň posílí svou autonomii, která je doma bržděna.V tu chvíli pro malého násilníka platí, že je lépe  být vnímán negativně než vůbec. Pokud takové dítě ze strany rodičů zažívá agresi a příkoří, popřípadě je svědkem takového jednání  mezi rodiči, dostává se mu tím

 (negativního) ponaučení, že nejlépe se dá prosadit právě tímto jednáním, tedy agresí.

Naše zkušenosti potvrzují, že iniciátoři šikany stále častěji pocházejí z materiálně dobře situovaných rodin. V tomto případě  by mohlo jít o souhru nedostatečného času věnovaného pracovně zaneprázdněnými rodiči dětem, materiální kompenzace citů a ostatních duševních potřeb nedostávající se v potřebné míře, a behaviorálně-kognitivní prvky přijaté nápodobou od rodičů, jako jsou určitá dravost, bezohlednost v jednání a přezíravý postoj k ostatním lidem vyplývající z vědomí náležitosti k „těm schopnějším“. Záleží na vnímavosti rodičů, jejich postoji a především  na všímavosti, rozhodnosti a schopnostech příslušného pedagoga, jak s tímto jevem naloží. Tyto osobnostní faktory částečně ovlivňuje rovněž osvěta.

Tolerance šikany je zhoubná

Významná může být  rovněž podpora agresivního chování ve smyslu již výše zmíněného sociálního tlaku ke zvýrazněné demonstraci mužských vlastností u chlapců, popř. primitivní

využití dobových specifik (prosaď se, jak to půjde, dneska ti zadarmo nikdo nic nedá).

Méně nápadné, ale stejně zhoubné se jeví tolerování agrese a šikany, ať už doma mezi sourozenci  nebo přímo ve škole. Donutí-li agresor ve škole svého spolužáka, aby mu vydal třeba svačinu, a není za svůj čin potrestán, má tento možná  nepříliš nápadný jev několik aspektů.

Za prvé  útočník bez negativních následků úspěšně provedl svůj záměr, jehož výsledkem je dokonce svačina navíc, tedy pozitivní ohodnocení jeho činu, a tím poučení pro příště: Takto jednej.

Druhý aspekt je psychologický a mravní zároveň. Oběť vidí, že se neděje žádná náprava způsobené újmy, a nepodpořena se propadá ještě hlouběji do pocitů zoufalství a beznaděje. Trvá-li příkoří po delší dobu, mohou se traumata jím způsobená a snížené sebehodnocení

promítat daleko do  dospělého věku.

U oběti se může rozvinout ještě další  známý efekt – identifikace s agresorem. Žije-li dítě dlouhodobě nebo trvale ve strachu, je-li chronicky napadáno osobou, která má nad ním moc, uniká z trvalého ohrožení a pocitů nejistoty tím, že se s násilníkem identifikuje, své Já ztotožní s ním.

Další vývoj může být takový, že vlivem identifikace včlení dítě agresivní prvky chování a prožívání do svých postojů, hodnot, a tím do své osobnosti a životního stylu. Stane se tak pokračovatelem agresivního chování.

A konečně pro přihlížející kolektiv je konané bezpráví znamením, že toto ( agresivní ) chování je vlastně normální, protože nikdo   z dospělých s danou věcí nehodlá nic  dělat. Zvláště u morálně méně rozvinutých jedinců se implicitně - formou nápodoby vzorce chování formuluje imperativ:„Chceš-li něčeho dosáhnout – chovej se také tak.“

Dochází tím k dalšímu snižování již tak narušené mravní úrovně. Právě v tom tkví velké nebezpečí šikany, že se netýká jen bezprostředních účastníků, ale všech osob jí přítomných.

V každém případě šikana zřejmě značí poruchu kolektivu. Považuji totiž za pravděpodobné, že zdravý a informovaný kolektiv je schopen své slabší jedince ochránit a agresory eliminovat. Dle mé zkušenosti se tento jev v minulých letech neřešil, ať už šlo o oficiální popření šikany („na naší škole šikana není“ – nejčastější odpověď ředitelů škol),nebo o bezradnosti kantorů. Určité vysvětlení, proč tomu  tak je, opět poskytuje hlubinná psychologie.

Naše prožívání a jednání bývá často ovlivněno prožitky a zkušenostmi, mnohdy velmi starými, které mohou být vloženy až kdesi v hlubokých vrstvách psychického aparátu – v nevědomí. Velmi významným zdrojem těchto prožitků a zkušeností bývá právě dětství. V něm jsme byli vystaveni působení rodičů, kteří kromě mnoha dalších prvků ovlivnili i postoje k nám samým a způsoby, kterými sami sebe vnímáme a ovlivňujeme.

Je možné, že určité případné deficity našeho sebehodnocení jsme  potlačili mimo oblast vědomí. A při setkání tváří v tvář s obětí šikany, s dítětem často slabým, neobratným, chovajícím se „jinak“, se mohou aktivovat tyto dávno uložené pocity, protože se nabízí srovnání s naší vlastní nedokonalostí, které se bojíme, která je nám nepříjemná. To by mohlo být jedno z možných vysvětlení, proč dospělí poměrně často tolerují bezpráví mezi dětmi, někdy s omluvou, že si to samy mezi sebou vyřeší. Tím ovšem svalují odpovědnost na oběť.

Hrou ke zvládnutí šikany. Naše postupy nebývají konstantní – snažíme se vystihnout specifika dané třídy a výběr konkrétních technik a jejich řazení.

Naše postupy nebývají konstantní - snažíme se vystihnout specifika dané třídy a výběr konkrétních technik a jejich řazení jim přizpůsobit. Obecně se využívají prvky skupinové dynamiky a koheze, pracuje se mj. s napětím, stresem a abreakcí, využíván je tlak ke skupinové konformitě apod.

Část prvního dvouhodinového bloku je věnována seznamovacím rozehřívacím technikám, jejichž  cílem je zmírnit zábrany  dětí a umožnit jim spontánně se před námi projevovat. Mnohé z těchto technik mají sociometrický charakter. Jednou ze známějších zde používaných „her“  je Místo si vymění.

Ve druhé části bloku děti tvoří osvědčené Ostrovy skupiny, které mají smíšený

diagnosticko-terapeutický význam. Třída je pro práci na Ostrově – opět formou hry – rozdělena do čtyř až pěti zhruba pětičlenných skupin, jejichž členové pokud možno mezi sebou normálně nemají příliš pevné vazby. Zadáním je nakreslit na velký papír ostrov dané skupiny se vším, co její členové potřebují. Velmi podnětné je již sledování práce skupiny. Pravidelně se ukazuje, že žáci v diagnostické části vyprofilovaní jako manipulátoři vykonavatelů šikany, tzv. kápové, se do této činnosti zapojují jen okrajově nebo vůbec ne a spíše ostražitě sledují dění v celé třídě včetně nás.

Po dokončení zadané práce se o tématu široce diskutuje, což umožňuje náhled na dění a situace ve třídě.

Za významné považujeme, zda ostrov působí harmonicky, či agresivně, zda děti pracují společně, nebo každé zvlášť a kolik místa na ostrově je každému „vyčleněno“. Výmluvné jsou ploty, hradby, použití různých zbraní apod. Také skutečnost, že je někomu např. vyčleněn zvláštní ostrůvek nebo je rovnou ponechán žralokům, má svůj význam. Vedle těchto znaků jsou spíše úsměvné u dospívajících se pravidelně vyskytující různé erotické, falické symboly, umně maskovány např. jako chladírenské věže.

V dalších fázích pracujeme na postupném prolamování strachu  z agresorů i vyjádření svých pocitů z dění ve třídě, na otevřené komunikaci vůbec, na zeslabení negativních vazeb a posílení pozitivních, na podpoře slabších dětí ve třídě a zvýšení pocitu vlastní hodnoty u všech. K tomu používáme např. techniky Ruce (projevení svých pocitů, prolomení strachu) – zprvu verze „negativní“, kdy  do obkreslené dlaně každého člena třídy ostatní vpisují své výhrady vůči němu, v dalších fázích sledují verze „pozitivní“ a  „vlastní předsevzetí“. Následujícím krokem – ne vždy zařazovaným, záleží na zralosti většiny členů třídy – je značně konfrontační Horká židle, kdy se na rozdíl od neveřejných, anonymních Rukou pocity a postoje vůči spolužákům vyjadřují otevřeně. Podmínkou je dobrovolnost této techniky ze strany zúčastněných dětí a v každém případě neponižující vyjadřování. Mnohdy právě zde dojde ke katarzi a následnému sblížení členů třídy.

Ukazuje se, že obrovský význam má postoj rodičů dotčených dětí, především agresorů. Pokud tito spolupracují – což se děje velice zřídka, mnohem častější je pravý opak – je náprava podstatně jednodušší a šance na změnu k lepšímu výrazně vyšší.

Zdroj: Psychologie dnes, 9/2003

Jaká je rodina, takové je i dítě

Pětině velkoměstských dětí hrozí podle odborníků „kultura ulice" se všemi možnými riziky, vandalismem počínaje a drogami konče.

 Ředitel Ústavu pro informace ve vzdělávání, sociolog Petr Sak, dokonce hovoří o „rozlamování mladé generace“. „Kdyby byla mladá generace ledovec, tak bychom slyšeli, jak praskají kry a vzniká mezera mezi těmito dvěma částmi," varuje před prohlubujícími se rozdíly mezi částmi městské mládeže sociolog Petr Sak. A co tyto skupiny dětí a mládeže odděluje? Podle Saka především kvalita rodiny.

Svět dnešních dětí se od dětského světa jejich rodičů většinou zásadně liší. Velké rozdíly jsou však i mezi   prostředím a možnostmi  dnešních dětí. Zatímco pražské dítě má v průměru dvě volná odpoledne a zbytek tráví v zájmových kroužcích, vesnický žák si užívá volnosti většinou třikrát do týdne. Navíc i kroužky v malé obci jsou většinou sportovní. „V naší vesnici mají děti na výběr pouze Sokol, Junáka, no a kluci přirozeně fotbal," předestřela venkovský život matka dvanáctiletého syna z vesnice na Mladoboleslavsku Eva Šedivá. Ve velkoměstě je situace zcela jiná. Například osmiletá Kristýna musí počítat dvakrát týdně s angličtinou a dvakrát týdně s aerobikem. Poslední odpoledne zabírá flétna. Část velkoměstských dětí se však naopak jakékoliv organizované činnosti vyhýbá. Podle odborníků se ve velkoměstě pomyslné nůžky, symbolizující rozdíly mezi vrstevníky, rozevírají podle sociálního postavení rodičů.

 Na některých sídlištích se už dokonce řeší problém dětských gangů. Příkladem může být pražský Černý Most. Znudění výrostci se shromažďují v blízkých obchodních a zábavních centrech. „Dochází zde ke střetům mezi příznivci subkultury skate a `kinder` skinheads," píše se ve studii Městského centra sociálních služeb. Pomoci by podle ní mohlo vybudování centra pro tuto bezprizorní mládež. Otázka zní: jak by mělo vypadat, aby ho vyměnila za ulici, se kterou se už sžila.

A jak jsou na tom české děti s vědomostmi? České děti se v mezinárodních testech v posledních letech zhoršují. Lepších výsledků dosahují žáci z motivujícího prostředí, které staví vzdělávání na přední místo. Vliv však má i škola - právě kvůli ní selhávají české děti například v testech čtenářské gramotnosti.

Sebelepší škola nedokáže převážit vliv demotivující rodinné situace. Naopak - na výběrové školy chodí především žáci, kteří jsou k dobrým výsledkům předem nasměrováni kvalitní rodinou. A podle čeho se pozná ono motivující rodinné zázemí? Podle počtu knih, přítomnosti počítače, ale především podle dosaženého vzdělání rodičů a v neposlední řadě i podle toho, že otec s matkou žijí stále v jedné domácnosti. Na prvním místě ale stojí význam, který rodina vzdělání sama přisuzuje.

 Úroveň vzdělání českých dětí zatím není nijak alarmující, v mezinárodních srovnávacích testech čeští žáci zatím příliš nezaostávají. Situace především v matematice a fyzice se však v průběhu posledních let zhoršila. České děti si nestojí příliš dobře ani v testech čtenářské gramotnosti. Právě v této oblasti se nejvíce projevují nedostatky našeho školství, zaměřeného ještě stále na memorování faktů, a ne na získávání dovedností potřebných pro život. Jednoduše řečeno: děti sice přečtou text, nedokážou z něj ale vybrat důležité informace ani předložená tvrzení kriticky posoudit. O schopnosti udělat si vlastní názor a ten také veřejně zdůvodnit ani nemluvě. Děti se právě umění veřejného vystupování nemají kde naučit. Sloh či komunikace jsou v českém jazyce odsouvány na druhou kolej ve prospěch větného rozboru či mluvnických kategorií. Navíc hodin rodného jazyka je v Česku v průměru méně než ve srovnávaných zemích. Prosté srovnání počtu hodin přitom svou roli hraje. Přírodovědné předměty se u nás učí v průměru více než v ostatních zemích OECD a právě v této oblasti jsou podle testů čeští žáci stále mírně nadprůměrní. Naopak v matematice, ve které proběhlo jedno testování v roce 1995 a druhé o čtyři roky později, došlo u českých žáků k nejvýraznějšímu zhoršení ze všech zúčastněných zemí. Právě matematika také ze škol nejvíce ubyla.

 Na čem závisejí výsledky? V největší míře na rodinném zázemí. Podívejme se podrobněji na žáky, kteří se v mezinárodním matematickém a přírodovědném testu TIMSS umístili v nejlepší čtvrtině, a také na ty, kteří patří naopak do čtvrtiny nejhorší. V prvním případě disponuje čtyřicet procent rodin knihovnou o více než dvou stech svazcích. Rodiny, ve kterých knihy absentují úplně, se tady nevyskytují vůbec. Mezi nejslabšími žáky má naopak pouze pětina rodin větší knihovnu, necelá polovina vlastní pouze pětadvacet až sto knih. A najdou se tu i domácnosti, kde nejsou knížky vůbec. Také vzdělání rodičů představuje pro úspěšnost potomků ve srovnávacích testech důležitý faktor. Mezi dětmi, které se umístily mezi nejlepšími pětadvaceti procenty, je více než šedesát procent rodin, ve kterých mají oba rodiče alespoň maturitu. Alespoň jeden rodič s vysokoškolským diplomem se tu přitom vyskytuje ze čtyřiceti procent. Kolonka „oba rodiče se základním vzděláním" tu není zastoupena téměř vůbec. Naopak mezi nejslabšími žáky se alespoň jeden vysokoškolsky vzdělaný rodič vyskytuje pouze v pětině případů. Necelých čtyřicet procent rodin disponuje ze strany obou rodičů pouze výučními listy, či dokonce základním vzděláním. Roli hraje i přítomnost počítače v domácnosti. Mezi nejúspěšnější čtvrtinou žáků byl počítač součástí domácnosti téměř v sedmdesáti procentech, zatímco z jejich neúspěšných kolegů mohla doma pracovat s výpočetní technikou pouze o něco více než třetina. A statisticky průkazný vliv má i to, zda dítě vyrůstá v úplné rodině. U úspěšných žáků figurují oba rodiče v jedné domácnosti v osmdesáti procentech, u neúspěšných je úplných rodin o deset procent méně. Na výsledek má samozřejmě vliv, zda žák navštěvuje základní školu, anebo srovnatelný ročník víceletého gymnázia. Gymnazisté byli v průměru výrazně lepší. I zde však hraje přeneseně roli domácí zázemí: na výběrových školách, kterými víceletá gymnázia beze sporu jsou, je opět více žáků s nadstandardní rodinnou situací - více knih, vzdělanější rodiče, více počítačů i více úplných rodin.

Statistické údaje:

·         alkohol dosud nikdy neochutnalo pouhých 20 % dvanáctiletých dívek a 15 % stejně starých chlapců

·         alespoň jednou týdně se alkoholu napije 97 % patnáctiletých

·         nejméně jedenkrát týdně kouří 11 % třináctiletých a 30 % patnáctiletých

·         70 % pětiletých dětí má alespoň jeden zubní kaz

·         u televize stráví děti ve věku do 14 let dvě a čtvrt hodiny denně

·         šestileté děti mají 4 až 6 hodin pohybu týdně, zatímco 14 leté už jen něco přes dvě hodiny

·         sedm procent dětí si každý den několik hodin čte, denně čte knížky asi 21 % dětí,

·         vůbec nečte zhruba čtvrtina dětí

*    v loňském roce se narodilo 73 326 dětí, z toho v manželství 69 439 dětí

*    jedináčků vyrůstalo v roce 2001 v úplných rodinách 473 680, v neúplných 221 974, z toho 193 156 dětí je svěřeno ženám a 28 818 mužům

*    dva sourozenci vyrůstají v 516 536 úplných rodinách a ve 102 369 neúplných, z toho 90 352 u žen a 12 017 u mužů

*    tři děti vychovávaly úplné rodiny v 83 726 případech, neúplné v 19 062 případech, z toho 16 977 ženy a 2085 muži

Zdroj: ČSÚ, LN, odborný tisk -7.8.03 LN

Děti, které domácí násilí „jen" vidí, trpí stejně, jako by byly týrány

 Děti, které jsou svědky domácího násilí, trpí stejnými obtížemi a dlouhodobými problémy    

 jako  ty, které jsou přímo týrány. „Celoživotně se u nich dostavují trosky těch zážitků," řekla ČTK psychiatrička Jana Drtilová.

Děti, jež rodiče bijí, stejně jako ty, které „pouze" vidí, jak jeden z nich napadá druhého, jsou úzkostné, špatně se soustředí, propadají depresím, mají poruchy spánku a řadu dalších příznaků.

Dá se u nich diagnostikovat posttraumatická stresová porucha, kterou trpí třeba i děti po válečném konfliktu nebo po zemětřesení, uvedla psychiatrička. Lidé potom i v dospělosti trpí například klaustrofobií nebo nejsou schopni komunikovat s institucemi. To, co prožili a viděli v dětství, se promítá i do jejich partnerských vztahů.

Podle ředitelky organizace ROSA Marie Vavroňové jsou děti svědky násilí v 74 procentech případů.

ROSA, jež se zaměřuje na pomoc obětem domácího násilí, má ročně kolem stovky nových  klientek - žen, které bijí jejich manželé. Minimálně třetina z nich zažila týrání již coby dítě ve své původní rodině a hranice, kdy považují mužovo chování za násilné, je u nich posunuta, podotkla Vavroňová. „To násilí vidí, až když je to skoro ohrožení života."

Psycholožka Linky bezpečí Ilona Špaňhelová soudí, že dívky si podle vzorce v rodině nacházejí nevědomě takového partnera, jaký byl třeba jejich otec. „Jakoby jsou rády, že mají vůbec nějakého partnera a častokrát to jeho násilí přecházejí," dodala.

Chlapci podle ní zas často trpí tím, že nejsou schopni se agresivnímu rodiči postavit a bránit toho druhého. Pak chtějí často z rodiny utéct, vyhnout se prostředí, které jim přináší traumata. Část z nich pak stejné chování uplatní i ve své rodině, přestože zpočátku se mu snaží vyhnout.

Podle Vavroňové asi každý třetí muž, který řeší rodinné problémy fyzickým násilím, byl sám jako dítě týrán, nebo viděl otce bít matku. „Jestliže je dítě týrané, plné modřin, pochopitelně se vzedme vlna nevole a okamžitě se nějak reaguje. Ale těmto dětem, které jsou tichými svědky násilí a mají celoživotně problémy, se nevěnuje dostatečná pozornost," míní Vavroňová.

Zdroj: ČTK - Praha, Markéta Hrdoušková

Sociální situaci na Javornicku pomůže řešit terénní pracovník

Javorník je po Jeseníku, Zlatých Horách a Vidnavě čtvrtým v pořadí, který se zapojil do sociálního projektu zaměřeného zejména na romskou komunitu. Od prvního července zde za podpory dotace z ministerstva vnitra začal působit terénní pracovník. Pro pět obcí nejsevernějšího koutu jesenického okresu bude zajišťovat práci v sociální oblasti nejen pro početnou romskou komunitu, ale všeobecně pro sociálně slabé a problémové rodiny.     Terénní pracovník by měl především zajišťovat lepší komunikaci s menšinovými občany, případně jim pomoci v komunikaci s úředníky.

„Zásadním těžištěm jeho práce ale budou děti. Mnohé mají problémy se školní docházkou.  Většina z nich chodí do Zvláštní školy ve Vlčicích, a jestliže z deseti jich propadá osm, tak to určitě není dobré. Věřím, že tyto děti mají na to, aby tuto školu dokončily," uvedl starosta Javorníku Petr Polášek (ODS).    

„Peníze investované do tohoto projektu rozhodně nejsou vyhozené. Nad těmito dětmi by měl mít někdo dohled, je třeba působit na ně odmalička, později se jen obtížně zvládají a zbavují špatných návyků," říká starostka Vlčic Libuše Plhalová (KDU- ČSL), v jejíž obci bydlí druhá největší romská komunita na Javornicku. Práci terénního pracovníka považuje za přínosnou i její kolega z Bílé Vody. „Je nezbytně nutné, aby s romskou komunitou někdo cíleně pracoval. Nabídl jí jiné možnosti a otevřel nové obzory, zejména těm nejmenším," tvrdí Miroslav Kocián (ODS).   

Terénního pracovníka však nepovažuje za spasitele. O nápravu se podle něj musí přičinit i sami Romové. „Jestliže sami nebudou chtít svou situaci řešit a budou i nadále žít ve stávajících podmínkách, jako je tomu v Bílé Vodě nebo Hošticích, tak si budou i nadále svým postojem způsobovat problémy s většinovým obyvatelstvem. Stejné je to ale i naopak. Jsou to spojené nádoby," dodává Kocián.  

Zdroj: Olomoucký den 8. 7. 2003

Danuše Krčová

Průzkum veřejného mínění o sexuálním obtěžování

Obětí sexuálního obtěžování se stal téměř každý desátý Čech. Za společensky nebezpečné považují takové chování spíše ženy. Vyplývá to z průzkumu společnosti GfK. Téměř všichni z tisíce dotázaných si pod definicí sexuálního obtěžování představí vymáhání sexu pod hrozbou finančního postihu nebo propuštění z práce.

Průzkum ukázal, že čtyři pětiny dotazovaných považují za harašení nabídku k sexuálnímu styku. Dvě třetiny považují za sexuální obtěžování například vytrvalé vynucování schůzky, poplácávání po různých částech těla anebo nemístné a urážlivé poznámky na adresu opačného pohlaví. Podle sexuologa Petra Weisse může takové chování zanechat na psychice člověka následky.

Petr Weiss, sexuolog

Ve formě poruch partnerských vztahů, ve formě depresí. Je to vlastně zneužití toho druhého člověka pro vlastní sexuální vzrušení a uspokojení.

Zda zákony dostatečně postihují harašení, se respondenti neshodli. Polovina si myslí, že současná legislativa stačí, druhá část se domnívá, že by zákony měly být přísnější. Ovšem více než padesát procent dotazovaných má za to, že u soudu se sexuální obtěžování těžko dokazuje. Stejně tak, jako advokátka Klára Veselá-Samková.

Klára Veselá- Samková, advokátka

K sexuálnímu obtěžování většinou dochází na místech, kde nebývá svědků přílišná

hojnost, a proto jeho dokazování je nesmírně obtížné, takřka, bych řekla, nemožné.

·       o tom, že soudy v případě harašení rozhodují spravedlivě, jsou přesvědčeni spíše muži.

Zdroj:ČRo 1 – Radiožurnál,Ozvěny dne 24.8.03

Sexcasting - Polský týdeník Wprost o obchodu se ženami v Polsku

 Skoro 50 000 žen se každým rokem přes Polsko dostane do veřejných domů  

 v západní Evropě. Podle poslední zprávy Rady Evropy více než 300 000 Středo-

 a Východoevropanek prostituuje na Západě, píše polský týdeník Wprost.

V okolí Sľubic, Świecka, Svinoústí a Zgorzelce se odehrávají castingy pro nevěstince. Poláci jsou i spolupořadateli aukcí ve Lvově na Ukrajině i v Cottbusu, Frankfurtu nad Odrou, Zhořelci, Stralsundu a Greifwaldu v Německu. Vyskytují se i obchody, kde po předložení příslušných referencí lze kdykoliv koupit děvče, ale výběr je mnohem menší než na aukcích.

Proud prostitutek, který protéká Polskem, pramení v bývalém SSSR. První selekce v Moskvě, Kyjevě, Lvově, Kišiněvě a ve Vilniusu je dílem místních zprostředkovatelů, kteří importují dívky z Moldavska, Ruska, Ukrajiny a Běloruska. Většině slibují, že na Západě budou pracovat jako servírky, uklízečky, pěstounky či tanečnice. Tvrdohlavé donutí podřídit se násilím nebo vydíráním - omámených dívek se zmocní před videokamerou.

Na stopu největších sexcastingů jsme narazili ve Lvově. Na bulváru Tarase Ševčenka se kšeftuje se ženami jako se zvířaty.

Mezi kupci převažují Poláci jako zprostředkovatelé mezi západoevropskými pasáky a ruskými či ukrajinskými mafiány.

Koupené dívky vyvážejí do Polska, kde je zase prodají, ale za nejméně dvojnásobek. Na aukcích se ke „zboží" připojí Polky.

„Pomáhali jsme ženě, která byla dražena a prodána. Vyprávěla hrozné věci. Dívky se 'zkoušely' na místě, byly znásilňované, zastrašované zbraněmi. Hrály se o ně karty," říká Irena Dawidová-Olczyková z nadace La Strada bojující proti obchodu se ženami.

Ženy z nevěstinců, dražené na aukcích, má klient na hodinku k dispozici, pro pohovor a ověření zboží. Zákazník hlavně zkoumá, zda dívky nejsou příliš potlučené, opařené, zda jim nechybí zuby - i jizva po císařském řezu snižuje hodnotu. Cena také závisí na věku, vzrůstu, velikosti poprsí, zkušenosti a jazykových znalostech. Jestli má zákazník chuť, může se sám o schopnostech ženy přesvědčit. Vybrané dívky nejsou už předváděny dalším klientům. Pořadí zákazníků se buď losuje, anebo vyplývá z vážnosti klienta. Prvenství je vyhrazeno zástupcům nevěstinců ze západní Evropy, anebo majitelům polských agentur pro VIP.

  Rusky a Ukrajinky se prodávají za 1000 až 4000 eur, Polky, Vietnamky, Thajky, Brazilky či   

  Kubánky za 4000 až 7000 eur.

Na casting u Kostrzynu jsme se dostali jako zástupci majitele velkého veřejného domu v Kolíně nad Rýnem. S organizátorem jsme se domluvili po telefonu, po uvedení hesla, které se mění při každé aukci. Pořadatel - poté, co si nás prověřil u muže v Kolíně - pro nás zajel na autobusovou zastávku. Casting se odehrával v penzionku. Přivedli 15 dívek v prádle či latexových kombinézách.Na úvod se předvedly tři: vyprávěly, že mají zkušenosti z Itálie a Španělska, a ukázaly i čerstvá lékařská vyšetření, včetně testu na HIV. Za nejlacinější Ukrajinku zprostředkovatel žádal 2000 eur, nejdražší Brazilka stála 7000.

Většina kupců dává přednost zkušeným prostitutkám před mladými amatérkami. Ale prostitutky, které roky pracují v západoevropských nevěstincích, na castingy trefí vzácně. Tady se objeví hlavně ženy, které v profesi začínají, anebo je podvedli perspektivou jiné práce. Dostanou se sem i desetitisíce Rusek, Ukrajinek a Bělorusek, které se už prodávaly, ale nevědí, jak funguje západní sexbyznys, a nemají víza.

Polská policie nestačí prověřovat informace o dalších a dalších aukcích, ale nejčastěji se o nich dozví až dodatečně. V posledních pěti letech byl zatčen sotva tucet obchodníků se ženami. Nedávno se podařilo zlikvidovat skupinu obchodující s Ukrajinkami.  Prokuratura v Tarnobrzegu obvinila i Ukrajinku Taťjánu V. za prodej krajanek do nevěstinců v Rzeszowu a okolí. Dívky, které nám předvedli na castingu, tvrdily, že se aukce účastní dobrovolně. Ale i ty prodávané proti své vůli nechtějí svědčit, bojí se pomsty. Soudní procesy lze proto spočítat na prstech jedné ruky a rozsudky jsou nízké. Například štětínský soud odsoudil tři muže za prodej 15 žen do německých bordelů, ale dva dostali podmíněné tresty a šéf si má odsedět čtyři roky.

„Případy se málokdy dostanou na světlo, protože ženy jsou zastrašovány. Když se vzbouří, jsou násilím donuceny odpracovat si peníze, za něž byly koupeny. Obchod se ženami je vysoce ziskový, takže se jím zabývají skvěle organizované gangy. Ve střetu s nimi nemají dívky velké šance," říká Dawidová-Olczyková.

Ve zprávě Rady Evropy bylo Polsko, podobně jako Rumunsko a Ukrajina, charakterizováno jako evropské centrum tohoto zločinu.

Autoři zprávy vyčítají našim úřadům bagatelizování problému a dožadují se přijetí příslušné evropské konvence, zostření trestů za nucení k prostituci a dohledu nad zprostředkovateli práce na Západě. Ale zatím je Polsko pro obchodníky se ženami pravým eldorádem a ve středu Evropy kvete svérázné nevolnictví.

Zdroj: ČTK / zpravodajství o zemích ES, o ES a o NATO

Datum: 23.7.03

Švédky ohrožené domácím násilím budou chránit satelitní telefony

Dodatečné policejní ochrany v podobě satelitních telefonů, jimiž si budou moci přivolat

okamžitou pomoc, se dostane ve Švédsku ženám ohroženým násilnickými partnery.

První stovka telefonů, které podle agentury DPA speciálně vyvinula Technická vysoká škola ve Stockholmu, bude zakrátko rozdána těm nejpotřebnějším, tedy obzvláště ohroženým ženám.

Policisté je pak budou moci prostřednictvím satelitního spojení kdykoli lokalizovat s přesností deseti metrů. Když ohrožená žena spustí poplach, objeví se totiž v policejní centrále díky navigačnímu systému GPS okamžitě mapa s vyznačením, kde se postižená právě nachází. „Pak s ní můžeme promluvit. Pokud nebude odpovídat, ihned tam vyšleme pomoc," řekl policejní mluvčí Leif Lingbert.

Zdroj: ČTK / zpravodajství o zemích ES, srpen 03

Budou občané komunikovat s úřady přes SMS?     

Michal Zálešák

M-government je efektivní využití mobilních technologií (SMS, hlasové, datové služby) pro externí i interní komunikaci veřejné správy a pro administrativní úkony se stálou dostupností (24x7) potřebných informací na jakémkoliv místě.

Na m-government nemusíme čekat až s příchodem nové generace telefonů, na uvedených příkladech lze snadno dokázat, že mobilní veřejná správa už může být běžně dostupná všem.

Proč m-government?

Na podporu m-governmentu lze uvést následující dva argumenty:

·       V České republice je mnohem více občanů, kteří nevědí, jak pracovat s počítačem, než těch, kteří se obávají mobilních telefonů. Díky  m-governmentu se tak stávají služby a informace dostupné mnohem              širší cílové skupině. Skoro 8,75 milionu aktivních telefonních čísel a 4 miliardy krátkých textových zpráv za rok jsou toho jasným důkazem.

·      I lidé, kteří jsou často na cestách, by nemuseli vyhledávat žádná místa s připojením k internetu pro získání informací z veřejné správy, mobilní operátoři pokrývají v České republice valnou část území. Mobilní veřejná správa též znamená, že lidé nejsou nuceni dělit se o kiosky na úřadech. Nemusí si také pořizovat připojení k internetu domů, pokud z jiného důvodu internet nepotřebují. Rozhraní ke službám veřejné správy mohou mít vždy při sobě: ať už se jedná o klasické telefony s SMS funkcionalitou nebo novější přístroje, které umožňují i použití složitějších aplikací.

M-informace

Kvůli rychlosti, jakou si lidé mezi sebou vyměňují v současné době krátké textové zprávy, bude docházet k dalšímu fenoménu: občané budou od orgánů veřejné správy vyžadovat informace nejen kvalitní a s puncem oficiality, ale též informace aktuální a doručené co nejdříve. Právě zde má m-government důležitou roli ve dvou aspektech:

·      Poskytování samotných informací (vzhledem k možnostem stávajících mobilních zařízení, zejména mobilních telefonů se jedná o informace krátké a stručné nebo o důležitá upozornění)

·      Poskytování informací o existenci, resp. aktualizaci určitých dat (ne všechny informace ve své oficiální a nekrácené podobě lze snadno prohlížet na současných mobilních zařízeních)

K zajímavým příkladům patří americký stát Kalifornie, kde místní administrativa zasílá svým občanům upozornění o akutních nedostatcích elektrické energie. I v České republice lze vyjmenovat mnoho případů obcí, které využívají (prozatímní) dostupnosti internetových SMS bran a rozesílají registrovaným občanům informace. Jedna z nejpokrokovějších zemí, co se m-governmentu týče, je Malta, jejímž úspěchům je věnována speciální kapitola.

Mobilní diskuse politiků s voliči

Mobilní diskuse s občany může oboustranně prospět obecné informovanosti – nejen občanů o aktivitách zastupitelstva, ale i zastupitelstva o názorech občanů:

      Občané mohou snadněji tlumočit své názory buď přímo parlamentu nebo vládě či konkrétním voleným zástupcům v místním zastupitelstvu prostřednictvím SMS (mobilní referendum, mobilní hlasování či pouhé zaslání vlastního názoru). Jít na internet a napsat reakci trvá déle a může být dražší, než zaslat SMS zprávu či hlasovat přes WAP.

      Občané jsou lépe informováni o tom, jak jimi volení zástupci hlasovali ve specifických otázkách. Jako jeden z příkladů lze uvést zasílání krátkých textových zpráv o hlasování daného zástupce v předem vybraných tematických oblastech. Díky tomuto modelu stálého zájmu a „dozoru“ mají občané mnohem větší přehled o konkrétních aktivitách svého zástupce a mohou se snadněji a demokratičtěji rozhodovat v dalších volbách, zda je svou aktivitou přesvědčil, či nikoliv. Tento proces lze aplikovat nejen na státní orgány, ale velice dobře i na místní zastupitele, kde je větší zájem občanů o komunální politiku, jež má mnohem rozsáhlejší vliv na jejich bezprostřední život.

      Jednotliví poslanci či senátoři, zvolení za určité území, konzultují se svými voliči konkrétní otázky a chtějí znát jejich názor. Každý registrovaný či neregistrovaný občan se tak snadno může účastnit konzultačních procesů.

Praktické rady pro zavedení m-governmentu

Každý úřad by měl mít vyhrazené určité oficiální číslo, na kterém by přijímal SMS dotazy od občanů a z kterého by zprávy odcházely (klíčový je punc oficiality, poslat anonymní zprávu z internetové SMS brány umí každý).

Doporučuje se použití speciální komunikační aplikace, která monitoruje komunikaci s občany (příchozí a odchozí zprávy) a zároveň lze jejím prostřednictvím snadno definovat ankety, včetně vyhodnocování (strukturované SMS dotazy občanů na rozdíl od dotazů vlastními slovy). Odpovědět občanovi je pak možné nejen přes SMS zprávu, ale pokud specifikuje svoji e-mailovou či klasickou adresu, tak i těmito metodami. Krátký dotaz si občas vyžádá mnohem delší odpověď. Využitím aplikace, která archivuje všechny odeslané zprávy, se pak zabraňuje zneužití služebního přístroje pro osobní účely.

Kromě toho lze nasadit SMS zprávy i jako administrativní nástroj nejen pro komunikaci s občany, ale i s vlastními zaměstnanci:

1.   Komunikace s občany (příklady: Chybí potvrzení XY, Zastavte se pro vaše oprávnění, vaše licence již vypršela, je třeba ji obnovit…)

2.   Komunikace se zaměstnanci (příklady: Posunula se plánovaná schůze, Náměstek potřebuje zařídit ještě …, Okamžitá přítomnost nutná…)

V porovnání s voláním za cenu několika korun, v případě spojení pevná linka – mobil i několik desítek korun, je jednotková cena za SMS zprávy ve výši 1 až 2 Kč velice výhodná a 160 znaků pořád umožňuje zadání klíčového sdělení.

Mobilní platby za informace a služby

Kromě volně dostupných informací, jejichž existence je garantována speciální legislativou o svobodném přístupu k informacím, vydává veřejná správa mnoho potvrzení, za která se platí (výpis z katastru nemovitostí, výpis z obchodního rejstříku, výpis z trestního rejstříku) či jsou bezplatně poskytovaná (potvrzení finančního úřadu o bezdlužnosti). V případě plateb se jedná o minimální částky v řádu desítek korun, s kterými jsou ovšem spojeny dlouhé čekací doby na daných úřadech. Na Maltě chtějí procesy mobilních žádostí a plateb přímo aplikovat na žádosti o rodný list, úmrtní list a oddací list. V několika městech severských zemí, ve Vídni a v Dublinu fungují další zajímavé aplikace: mobilní platby jako způsob uhrazení parkovného či platby za odvoz odpadu. Toto je pouze jednoduchý výběr z opravdu širokých možností, které mobilní platby skýtají pro využití i na regionální úrovni.

Kromě obvyklých příkladů mobilní komunikace mezi občany a veřejnou správou se totiž nabízí celá řada modelových příkladů i v jiných oblastech: doprava (na podporu zvýšení bezpečnosti na silnicích, dálnicích a snadnější komunikace v případě nehody, hlášení nevhodného chování určitých řidičů), zdravotnictví (komunikace mezi lékařem a pacientem, sebe-diagnóza, spojení existujících měřicích nástrojů a datových přenosů, informace pro dárce krve), školství (užší komunikace a dialog mezi školami/učiteli jako nositeli vzdělání a rodiči), záchranné práce (informace o hrozících nebezpečích, krizová komunikace, vyhledávání ztracených osob na horách) a mnoho dalších.

Překážky rozvoje

Vzájemným propojením meziresortních informačních systémů podmiňuje několik odborníků úspěch e-governmentu, resp. m-governmentu. V lokálních podmínkách tomu brání legislativní podmínky zákona o ochraně osobních údajů a je důležité si uvědomit i jeden klíčový aspekt.

Na rozdíl od neosobních počítačů mnoho uživatelů považuje mobilní telefon za nedílnou část svého soukromí, což ve svém důsledku znamená i větší obavu o citlivost dat. V současné době mobilní telefon slouží nejen jako komunikační, ale i platební nástroj. Ve spojení s citlivými daty o poloze uživatele v reálném čase je tato obava skutečně oprávněná. V brzké době budou mít mobilní zařízení výkonové parametry stávajících počítačů a ze soukromí se stane jedna z největších priorit každého jednotlivce.

Z pohledu zákonodárců m-government přináší zatím netušené příležitosti, plynoucí z mnohem užšího kontaktu s občany, včetně zprostředkované diskuse. Žádná technologie není imunní vůči zneužití jednotlivci či skupinami, pokud nejsou dodržovány základní principy, včetně respektování soukromí.

Malta: úspěšný příklad ze zahraničí

Maltská vláda provedla zajímavý průzkum s cílem zjistit, zda by byli její občané ochotni používat i mobilní telefon v kontaktu s veřejnou správou. Výsledné „ano“ v případě 43 procent dotázaných mohlo mít za následek jediné: rozsáhlý projekt m-Governmentu za účasti několika ministerstev, státních orgánů a především všech mobilních operátorů.

Všem uživatelům operátorů Vodafone a go Mobile by tak měly být zpřístupněny následující služby:

·      Důležitá upozornění zasílaná ve formě krátké textové zprávy všem poslancům.

·      Agenda  dostupná přes WAP.

·      SMS zprávy zasílané krevními bankami registrovaným uživatelům v případě urgentního nedostatku krve.

·      SMS upozornění rodičům, když jejich děti nebyly daný den přítomné ve škole.

·      SMS zprávy o stavu registrace knihy ve veřejných knihovnách.

·      Jízdní řád autobusů, dostupný přes SMS.

·      Možnost vyžádat si rodný list, úmrtní list a oddací list na určitou adresu, včetně vypořádání platby.

·      Zpráva o novém pracovním místě na základě registrovaných preferencí občanů.

·      Nahlášení nehody či jiného skutku policii.

·      Zaslání stížnosti, návrhu a žádosti o informace na jakýkoliv úřad.

·      Informace o odkladech soudních jednání (SMS).

·      Upozornění majiteli o obnovení licence, kterou vydalo ministerstvo obchodu, úřad cestovního ruchu, úřad pro námořní dopravu, úřad pro veřejnou dopravu (SMS).

Zdroj: Časopis Veřejná správa 26/2003

Má Evropská unie zájem o zvýšení dovolené hranice alkoholu v krvi řidičů?

Dne 27. května 2003 se v Bruselu uskutečnil seminář Evropské komise k problematice řízení pod vlivem alkoholu. Semináře, který pokrýval celé spektrum intervencí jak na úrovni Evropské komise, tak i na úrovni jednotlivých členských států, se zúčastnila řada odborníků jak z Evropské komise - Generálního ředitelství pro dopravu a energetiku (DG-TREN), ministerstev zodpovědných za bezpečnost provozu na pozemních komunikacích členských států Evropské unie, zástupců nevládních organizací i podnikatelského sektoru.

Výzkumy Evropské unie uvádějí, že:

·         Každoročně v Evropě umírá v důsledku dopravních nehod 40 000 lidí, dalších

1 600 000 je zraněno,

·         Celkové náklady dopravních nehod v Evropské unii jsou odhadovány ročně přes 160 miliard €,

·         Odhaduje se, že překročení povolené hladiny alkoholu v krvi se objevuje u 1 ze 4 dopravních nehod a lepší přístup k problematice alkoholu za volantem by ročně v Evropské unii ušetřil kolem 10 000 lidských životů.

Do současné doby není Evropská unie jednotná v povoleném limitu alkoholu v krvi řidiče a v rámci práva Evropských společenství neexistuje žádný právní předpis, který by tuto problematiku řešil. Existuje pouze doporučení Evropského parlamentu, doporučující členským státům povolit nejvyšší povolený limit 0,5 promile a nižší. Jak vyplynulo z přednášek zástupců Evropské komise, je snahou v rámci unie povolenou hladinu alkoholu snižovat až na 0,2 promile, a to zejména u mladých řidičů, řidičů motocyklů a profesionálních řidičů. Tento trend uplatňuje v součastné době již několik členských států, například Španělsko a Švédsko. O obdobném postupu v současnosti uvažuje Řecko. Možnost zvýšení povolené hranice nepřipadá v rámci Evropské unie v úvahu. Cílem politiky Evropské unie v této oblasti je vytvoření takové atmosféry ve společnosti, kde bude společensky neúnosné akceptovat alkohol při řízení motorového vozidla.

Dosažení tohoto cíle vychází ze tří základních okruhů působení, a to:

·         Výchova a vzdělávání

·         Kvalitní právní úprava a její vynucení

·         Technické prostředky ve vozidle zamezující nastartování vozidla, pokud je v dechu řidiče alkohol (např. ALCOLOCK).

Zvláštní pozornost je ze strany Evropské komise věnována i výzkumu v této oblasti. Vedle technických výzkumných projektů je pozornost zaměřena na zdokonalení databáze Evropské unie o dopravních nehodách CARE a v současné době o její rozšíření o nově přistupující státy (databáze CARE PLUS 10).

V rámci semináře byly prezentovány kampaně zaměřené na alkohol za volantem u mladých řidičů věkové kategorie 18-25 let, a to z Belgie, Nizozemska, Francie, Řecka, Portugalska a Dánska. V prvních pěti státech je princip kampaně založen na tom, že mladí si ze svého středu vyberou v případě návštěvy například diskotéky jednoho, který  večer nepožívá alkohol a ostatní odveze vozidlem domů. Snahou kampaní je vytvoření pozitivního image této osoby, která je v Belgii a Nizozemska nazývána BOB, ve Francii Capitaine de Soiree. V rámci kampaně, pořádané ve valné většině případů národními nevládními organizacemi pro bezpečnost provozu na pozemních komunikacích a zodpovědnými ministerstvy, je používána široká škála prostředků, jako jsou spoty v televizi, plakáty, přívěsky na klíče, trička a čepice, billboardy, ale i pivní tácky s logem kampaně a dopravně bezpečnostním sdělením. Kampaně jsou financovány jak ze státních prostředků, prostředků sponzorů (například z oblasti výrobců alkoholických nápojů, jednotlivých restaurací, sdružení hoteliérů, pojišťoven, výrobců automobilů), tak i z grantů Evropské komise (2 miliony €).

Pokud se týká Dánska, to pro svoji kampaň zvolilo poněkud jiný postup, založený na účasti mladých lidí-moderátorů, kteří mají negativní zkušenost se závažnou dopravní nehodou ve svém blízkém okolí. Tito moderátoři navštěvují střední školy a vyprávějí vrstevníkům své zkušenosti s dopadem konkrétní dopravní nehody na jejich život. Kampaň má širší rozpětí, není zaměřena pouze na alkohol za volantem, ale například i na rychlou a nebezpečnou jízdu a nepoužívání bezpečnostních pásů. Do projektu je zapojeno 31 středních škol na území Dánska.

Vedle jednoznačně definované cílové skupiny, použitých prostředků mají jednotlivé kampaně i jasně stanoveny kvantifikované cíle - například v Řecku snížení dopravních nehod pod vlivem alkoholu o minimálně 15 % v následujících 3 letech, v Nizozemí snížení počtu dopravních nehod z 4,6 % na 4,2 % a podobně. Obecným cílem Evropské unie daným Bílou knihou je snížení následků dopravních nehod o 50 %, do roku 2010 při nárůstu provozu na trojnásobek. Prostředky dosažení tohoto cíle jsou specifikovány v Akčním programu zvýšení bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích Evropské unie do roku 2010, k jehož schválení by mělo dojít v nejbližší době. Důraz je kladen na podrobné vyhodnocování přijatých opatření, a to i kampaní z pohledu vynaložených nákladů a dosažených výsledků.

Svoji nezastupitelnou úlohu při boji s alkoholem za volantem hraje samozřejmě i policejní kontrola a následný postih přestupců, který byl na semináři prezentován zástupcem Evropského sdružení dopravních policií TISPOL. V souvislosti s touto problematikou je nutné podotknout, že ne všechny dopravní policie mají právo namátkové kontroly dechu řidiče na přítomnost alkoholu bez zjevného podezření, že řidič alkohol požil, ne vždy se v případě dopravní nehody provádí dechová nebo krevní zkouška. Z tohoto pohledu má Česká republika podstatně přísnější právní úpravu než mnoho členských států Evropské unie. TISPOL se snaží provádět koordinované policejní kontroly v jednotlivých členských státech (European Alcohol Controls) a sjednocovat metodické postupy policistů i v oblasti kontrol zaměřených na alkohol za volantem. V rámci těchto aktivit bylo jenom v uplynulém roce provedeno v členských státech 100 000 kontrol; akce jsou vyhodnocovány z pohledu snížení počtu dopravních nehod s přítomností alkoholu u řidičů, nikoli z pohledu počtu zadržených přestupců a vybraných finančních prostředků na pokutách.

Seminář jednoznačně prokázal, že Evropská unie i jednotlivé členské státy považují bezpečnost provozu na pozemních komunikacích včetně problematiky boje s alkoholem za volantem za svoji prioritu a věnují nemalé finanční prostředky na prevenci dopravních nehod. Je nutné současně podotknout, že tyto finanční prostředky jsou vynakládány pouze na ty akce, u kterých je prokazatelný dopad na snížení počtu a následků dopravních nehod a toto hledisko je úzkostlivě dodržováno a sledováno. Pokud se týká nejvyšší dovolené hranice alkoholu v krvi řidiče, jak již bylo řečeno, trend v rámci Evropské unie směřuje k postupnému snižování této hranice; úvahy o jakékoli možnosti jejího zvyšování nepřicházejí v úvahu. Tento trend by měla uznávat i Česká republika. Proto odpověď  na otázku položenou v názvu tohoto článku zní jednoznačně NE.

Zpracoval: CDV, červen 2003

Ministerstvo dopravy – Besip Infoservis - červenec 31. 03

Z obsahu 10. čísla měsíčníku Policista

Úvodní reportáž říjnového Policisty je tentokrát zasvěcena strastem pražské dopravy, o jejíž

situaci přesně vypovídá titulek: Stav před kolapsem. V putování po malých odděleních dospěli

reportéři k referátu pohraniční policie v Dolním Dvořišti, třetí z reportáží čísla je věnována

napínavému cvičení Integrovaného záchranného systému, které se uskutečnilo na Husinecké

 přehradě u Prachatic.

V tradičním Slově policejního prezidenta se tentokrát dozvíte o novinkách v mezinárodní

policejní spolupráci, Otázky pro... jsou věnovány evidenci vozidel.

Pravidelná rubrika zasvěcená školství v říjnu představí Střední policejní školu v Brně, pod

titulkem Případ skončil za týden najdou čtenáři líčení o dramatickém únosu a vydírání.

Oblíbená exkurze do policejních archivů přináší příběh nazvaný Loutka, jenž nás vrátí čtvrt

století nazpátek...

Velká příloha říjnového čísla přináší rozsáhlou studii s názvem Prevence kriminality a média,

malá příloha je věnována blížící se aplikaci Schengenských dohod.

Sportovní rubrika si tentokrát všímá mistrovství Evropy v brokové střelbě. jež se konalo v Brně,

a dále závodů v triatlonu, nazvaných UNITOP open, které proběhly v Ostré u Nymburka.

Pochopitelně, že ani v říjnu nechybí řada pohledů do zahraničí: jmenujme články Práce

náročná i na duši, Proti nejúspěšnějšímu obchodu doby či Smrtící rtěnky - a také profesní

vizitku francouzké Gendarmerie natinale.

Na obvyklých místech najdou stálí čtenáři kulturní recenze, povídku i populární soutěže o ceny

a velkou křížovku. Zkrátka, mnoho zajímavého čtení i kvalitních fotografií - každý měsíc a

pokaždé jinak!

Zdroj : Časopis Policista

Zpět na problematiku