Vzpomínka na MUDr. Věru Kazimourovou
Dne 12. ledna 2002 zemřela v 81 letech MUDr. Věra Kazimourová, bývalá ředitelka FN Motol. Toto strohé oznámení obsahuje nejen konec lidsky bohatého života, ale i kus historie pražského zdravotnictví a zvláště pohnutou minulost budování nemocnice v Motole.
Být dobrým ředitelem nemocnice je velmi obtížné, protože to vyžaduje nejen smysl pro řízení a administrativu, ale i i znalost a předvídání potřeb mnoha lékařských oborů. Navíc jde o umění vybrat a shromáždit okolo sebe ty nejschopnější spolupracovníky. Je nepopiratelnou skutečností, že z řady ředitelů , kteří touto nemocnicí prošli, to teta Kazi, jak se jí důvěrně přezdívalo , uměla asi nejlépe.
Celou válku pracovala jako sestra, často v těžkých podmínkách a proto práci sestry dokonale ovládala. Nebylo jí možno cokoli předstírat, ale naopak ji dovedla plně ocenit a práci sester všemožně podporovala. Pokládala jí za neméně stejně důležitou, jako vyslovení brilantní diagnózy.
Po promoci pracovala na infekčním a dětském oddělení nemocnice na Bulovce, kde se stala žákyní známého pediatra prof. MUDr. Epsteina. Při zřizování státního zdravotnického systému byl nedostatek lékařů ochotných se věnovat řízení. Věra Kazimourová se nechala přesvědčit, aby se stala ředitelkou nového OÚNZ v Praze 8. Odtud již za pár let nebylo daleko k uvolněnému místu ředitelce Dětské fakultní nemocnice, což byla uměle zřízená nemocnice ve starých budovách, určené jednak ke zbourání, proto bez naděje na opravy (Česká dětská nemocnice) a jednak na rekonstrukci (bývalý Nalezinec). Vše přežívalo bez technického zázemí jen s vidinou budoucí stavby v Motole. Později však opožďující se stavba nové motolské nemocnice ohrožovala existenci DFN ve starých budovách, které měly ustoupit budovanému nuselskému mostu.
Byl jsem tehdy děkanem Fakulty dětského lékařství a s ředitelkou nemocnice jsme si velmi dobře rozuměli. Spojili jsme své síly a vytrvale upozorňovali nadřízené orgány na rizika ve snížení kvality i rozsahu léčebné péče i přerušení výuky mediků, které by přestěhování dětských klinik do provizoria sebou přineslo. Tvrdě jsme odmítali různé nabídky budov i výzvy o politické nutnosti a pochopení situace. Nakonec jsme docílili, že bylo na stavbu soustředěno více kapacit a vypsány větší prémie na včasné dokončení.
I když velkou část nejen profesionálního, ale i osobního života V. Kazimourové zaujímala stavba, přesto si uchovala i vysoce vyvinutý smysl pro nové a zatím nenaplněné potřeby zdravotní péče orientované na dětský věk. Z nejrůznějších debat s odborníky různých disciplín i s praktiky a z návštěv v podobných zařízení v cizině, vyplynulo konstituování nových hraničních oborů jako například dětské onkologie, dětské kardiochirurgie, rehabilitace, nové pojetí ambulantní péče, polikliniky a jiné. Mnohdy svou houževnatostí a někdy i neústupností prosadila to, na co by pouhé odborné argumenty nestačily.
Pravidelně procházela celým ústavem, navštěvovala oficiálně i neoficiálně kliniky a oddělení a neváhala kontrolovat činnost nemocnice i v noci. Již z dálky ji ohlašoval její hlahol, který vyvolával někdy strach, většinou tam, kde bylo něco v nepořádku, někdy pýchu, když se bylo čím pochlubit. Vše si pamatovala a i když byla ochotna se přít do krve, nenechala se přesvědčit, když uznala, že její důvody neobstály.
Být ředitelkou nemocnice nepokládala za zaměstnání, byla to náplň jejího života, cítila to jako poslání, protože nemocnici milovala, bojovala za ni, v posledních svých letech však již s menšími úspěchy.
Když jí v posledních letech nesloužilo zdraví a nemohla vycházet, stále byla zvědavá na novinky z Motola, které ji přinášeli její přátelé. Zlobilo ji špatně fungující pražské zdravotnictví, reagovala na různé zprávy a psala články do Zdravotnických novin. Dokonce nadiktovala své paměti, jejichž hlavní část je věnována stavbě motolské nemocnice. Ta ji stále magicky přitahovala. Když chronická choroba pokračovala a její stav se zhoršoval, rozhodla se svým typickým způsobem –odejít na oddělení Léčebny dlouhodobě nemocných a když již zemřít, tak ve své nemocnici s pohledem na dětskou část, která byla její pýchou a životním dílem.
Prof. MUDr. Miloš Máček, DrSc.
FN MOTOL
Časopis Fakultní nemocnice v Motole