MUDr. EVA KRÁLIKOVÁ- Kuřák omezuje vás, když chce kouřit tam, kde vy dýcháte.
Jak vidí život nekuřáků ve světě nikotinu
Zda někdo kouří, nebo ne, je skutečně jeho věc. Pomiňme fakt, že naprostá většina kuřáků podlehla marketingu výrobců cigaret do svých 18 let, nejčastěji kolem 14 roků, kdy neměli dost informací ke kvalifikované rozhodnutí. Že to nebylo rozhodnutí dobrovolné, dokazuje většina dospělých kuřáků: raději by nekouřili, kdyby si ještě mohli vybrat. Vybrat si však nemohou většinou proto, že jsou závislý na nikotinu a s drogovou závislostí není snadné přestat.
KUŘ, ALE NE TAM, KDE JSEM JÁ
Ale co nekuřáci, kteří jsou nuceni dýchat kouř z cigaret jiných? Tady je dobrovolnost přímo hloupost. Kuřák se vás zeptá, zda si u vašeho stolu zapálit, a vy máte pocit, že ho omezujete, když řeknete:“NE.“ Právě naopak: on omezuje vás, když chce kouřit tam, kde vy dýcháte. Tedy kuř si, ale ne tam, kde jsem já.
Při obraně práva na čistý vzduch bychom měli nabýt zdravého sebevědomí-není na tom nic agresivního, agresor je přece kuřák. To je důležitý prvek: tabákový průmysl se snaží ze všech, kdo mu kazí obchod, nadělovat militantní pomatence, kteří navíc brání svobodě a chtějí pořád něco zakazovat…..
Na příkladu obrany před dýcháním tabákového kouře jiných je jasně vidět, že je to obráceně. Kouření není svoboda, ale závislost, do které kuřáci spadnou unfair způsobem v době, kdy jsou děti. Musí pak kupovat cigarety-zakázat drogovou závislost nelze. Ale pokud kouří ve společnosti jiných, porušují jejich svobodu dýchat čistý vzduch. Tedy je to apel na respektování svobody druhých. Argument, že prostě „musím kouřit“, neobstojí. Asi stejně logicky by znělo, kdyby u baru někdo vytáhl sprej s benzenem, DDT, močovinou, formaldehydem a dalšími z těch několika tisíc látek obsažených v tabákovém kouři a řekl sousedovi: „Já už prostě musím kolem sebe stříkat kadminum, abych se tu cítil dobře.“
Právě respektování osobní svobody je důvodem zákazu kouření ve veřejných prostorách, který se pomalu šíří také Evropou. V USA je kromě několika desítek měst i několik států zcela nekuřáckých a například americká onkologická společnost se rozhodla, že nebude mít své konference ve městě, kde nejsou nekuřácké restaurace samozřejmostí. Takové opatření znamená nejen to, že část kuřáků se rozhodne přestat. („Už pro mne není únosné osmkrát denně vyjít z budovy na cigaretu, navíc se mi to odečítá magnetickou kartou z pracovní doby,“ řekla nám v poradně pro odvykání kouření zaměstnankyně VZP, jejíž nová budova na pražské Floře je zcela nekuřácká), ale především pro děti a dospívající , tedy ty kdo právě začínají kouřit, je to ztráta příležitosti k cigaretě s kamarády.
Přitom restaurace jsou častým místem prvních cigaret. Navíc, kdyby se v nich vůbec nekouřilo, budou mít jejich majitelé větší zisky, jak se ukázalo tam, kde už se nemůžete najíst v čistém vzduchu. I když je část hostů –silných kuřáků opustila, při místo nich početnější řada nových, kteří do restaurace předtím nechodili kvůli kouři. Podporuje to i logická úvaha: dvě třetiny dospělé populace jsou nekuřáci, tedy převaha, navíc nekouří častěji lidé s vyšším vzděláním, a tedy i vyšším sociálním postavením, prostě ti, kdo mají více peněz na útratu.
NEKUŘÁCKÉ PRACOVIŠTĚ
Naši medici se občas dotazují v rámci výuky personálu restaurací, zda jim nevadí, že jsou po celou pracovní dobu vystaveni karcinogenním a mutagenním látkám, které by odpovídaly požadavkům na vyhlášení rizikového pracoviště. Proč za to nepožadují příplatek nebo odškodné v případě nemoci ? Čekáme na prvního, který uplatní § 133zákoníku práce. Dává VŠEM (tedy i servírkám!) právo na nekuřácké pracoviště. Než k nám dojde vlna odporu k nebezpečnému dýchání směsi chemikálií mnohem horší než smog nebo výfukové plyny, musíme si asi ještě počkat.
EVA KRÁLÍKOVÁ
Autorka, lékařka, pracuje v poradně pro odvykání kouřen.
MF DNES 24.9.2003