/dokončení rozhovoru z min. čísla/
Podle mě je trošku neštěstí pro ministerstvo, že tým pracující na reformě sociálních služeb se rozpadl. Práci to asi nezastaví, to ne,, ale bude narušena kontinuita práce a je možné, že se to projeví na výsledku.
Musím říci, že je mi není líto práce, kterou jsme společně na přípravě zákona odvedli, i když je kritizovaná. Myslím, že jsem udělala hodně zejména pro otevřenost politiky v sociální oblasti, žádný zákon nevznikal v podobném ovzduší spolupráce s odbornou i laickou veřejností. Naštěstí tehdy ještě ministr Špidla tuto otevřenost podporoval. Dal mi prostor pro to, aby se o věcech vyjednávalo, mluvilo, aby široké plénum zasedalo k diskusi nad otázkami, které se v konečných důsledcích budou týkat zdravotně postižených. Chybělo ale prásknutí do stolu vedoucí k dokončení a prosazení zákona.
· Je možné přičítat si k dobru zajištění optimálního průběhu práce, která nevede k cíli?
Každý v pracovním týmu má svoji roli, to latí i v práci ministerstva. Mojí prací bylo zajistit, aby zákon optimálně vznikal. Jeho prosazení ve vládě,, v parlamentu, senátu už je práce někoho jiného.
· Bylo vám často vytýkáno, že se věnujete kvalitě , tedy standardům sociálních služeb, vlastně se nejednalo o jejich financování.
Sama jsem s tím bojovala, co dřív a co později. Když byl na stole zákon o sociální pomoci, hlavní důvod, proč ho odmítalo ministerstvo financí, byla skutečnost, že byl poměrně velmi přesně ekonomicky vymezen. Bylo jasně formulováno, že se jedná o adresný příspěvek, bylo možné identifikovat, kolika lidí se to týká, a bylo jasné, co to bude znamenat pro státní rozpočet. A náklady byly vysoké, to se ministerstvu financí vůbec nelíbilo.
Začali tedy tento zákon kritizovat, přestože dosud šly značné objemy finančních prostředků do sociálních služeb, a to formou příspěvků na lůžko v domovech důchodců i ústavech sociální péče. Tyto příspěvky však mnoha let stát nevalorizoval. Oprávněně se tedy báli, že to celé bude stát víc, proto šli proti tomuto zákonu.
Úředníci ministerstva financí tvrdili, že by mohlo dojít k tomu, že nárok na příspěvek může vznikat daleko větší skupině lidí a ti této možnosti pochopitelně využijí. Jejich zaklínadlem se stalo, že ne každý, kdo má kvalifikovaný handicap, skutečně potřebuje sociální službu. Údajně například člověk bez nohy, který žije v harmonickém prostředí rodiny, má bezbariérový přístup, má velmi dobrou profesi, je třeba informatikem, vydělává si velké peníze, rozhodně nepotřebuje sociální služby. Přesto bude mít snahu čerpat příspěvek na péči ?
Proto jsme byli nuceni změnit filozofii a přikročili jsme ke stanovení minimálních, takzvaných nepodkročitelných standardů. To znamená stanovit úředníka nebo rovnou komisi, která, která se zabývá posuzováním situace konkrétního člověka, jako je tomu u některých jiných dávek. Bude-li dávka adresná, stanovená na základě prokazatelné potřebnosti, budou pravděpodobně také stačit peníze. Ministerstvu financí se ani tato varianta nelíbila, a tak jsme měnili přístup k problému znovu a znovu.
· Nevadil ministerstvu financí fakt, že příspěvek na péči by dostával konkrétní člověk? Vždyť kdo ví, co by s těmi penězi udělal……
Toto úředníkům ministerstva nevadilo. Proti byly, poněkud paradoxně, organizace zdravotně postižených, zejména SONS. Představitelé těchto organizací tvrdili, že člověk s postižením nemusí schopen rozhodnout , jak s příspěvkem naložit, a rozhodně prosazovali, aby tyto prostředky šly na konta poskytovatelů služeb.
Do toho vstoupili odboráři a tvrdili, že když to uděláme navrhovaným způsobem, tak dosáhneme toho, že budou zrušeny ústavy a všichni zaměstnanci se rázem ocitnou na dlažbě. To je samozřejmě nesmysl, , není to v zájmu věci, zrušení ústavů naprosto nehrozí. Všude ve světě je až 25 % sociálních služeb poskytováno v zařízeních. Ta naše ale potřebují jenom zkvalitnit, zhumanizovat, ne rušit.
· Jistě se objevily tlaky ze strany tzv. ústavní lobby, která má na starosti se změnami, které jste nastínila. Ústavní zařízení mají v současné době značný potenciál a mohla by se stát centry služeb zdravotně postiženým v celém regionu.
Připomněla bych, že je to o lidech. Znám mnoho velmi moderních, otevřených ústavů, které provozují obce nebo kraje, kde lidé dostávají komplexní nabídku služeb včetně poradenských a terénních služeb.
· My se naopak v praxi setkáváme s tím, že k nám pracovnice z ústavu sociální péče pošle rodiče svěřence, aby si u nás zajistili osobní asistenci, protože zaměstnanci ústavu nejsou schopni opravdu těžce zdravotně postiženému dítěti se individuálně věnovat.
Já se nyní pohybuji v sociálních službách hlavního města Prahy, kde se s tím potýkáme. Je to otázka koncepce, a jak to mapuji, někteří ředitelé, protože to není nikde vymezeno, jdou cestou individualizace a jinde jdou cestou společného plánování i volného času jako ve velkém pionýrském táboře.
V oblasti osobní asistence postiženým dětem jde však o trošku jiný problém: probíhá totiž vleklý spor mezi ministerstvem práce a sociálních věcí a mezi ministerstvem školství, kdo má asistenci poskytovat a v jakém režimu a hlavně kdo má asistenci uhradit.
Podle mého názoru by pracovní aktivity dítěte mělo zajišťovat ministerstvo školství, zatímco další aktivity normální pro běžný život, by měly být zajišťovány jako sociální služba.
Ministerstvo školství se však jakékoliv asistenci úporně brání a svoji dotační politiku zaměřuje na volný čas a tělovýchovu.
· Důsledkem této situace je mimo jiné i nízká vzdělanost lidí s postižením. Každý dnes ví, že absolvent speciální ústavní školy není schopen konkurovat absolventům normálních škol.
Problém vzdělávání lidí s postižením má několik poloh—jsem psycholog a myslím principiálně, že ústav a škola nemají být spojeny, protože ústav je náhradní rodinnou péčí. Není možné, aby dítě bylo ve stejném režimu 24 hodin. Je přece běžné být dopoledne ve škole, odpoledne v různých kroužcích a večer doma. Pokud se všechno odehrává v jediném areále, ve stejných budovách se stejnými lidmi a hlavně ve stejném režimu, je to prostě špatně.
· Ministerstvo práce a sociálních věcí zůstalo zřizovatelem několika ústavů sociální péče. Proč ?
Rozhodnutí ministra Špidly bylo předat zřizovatelská práva a povinnosti všech ústavů krajům, popřípadě obcím. Nový ministr Škromach však rozhodl jinak a některé si nechal, nevím proč. I když je třeba říci, že v minulosti jsme měli zájem vybudovat určitý systém vzdělávání a doškolování sociálních pracovníků v ústavní péči a chtěli jsme v této koncepci použít ústavy, jsou se státní podporou velmi kvalitní a mohly by fungovat jako školící pracoviště i pro školy, i vzdělávací instituce. Tím došlo k odložení předání některých zařízení regionům. Dneska toho lituji, ale tehdy se mi to zdálo jako velmi dobré řešení s cílem pohlídat ž zmíněnou kvalitu služeb. Měl to být pro mě signál, že někteří ředitelé chtějí zůstat pod ministerstvem, je to pro ně prostě pohodlnější.
Za rozhovor děkuje a mnoho štěstí do další práce přeje
Zdeněk Škaroupka
Vozíčkář
Časopis nejen pro sedící
XII. ročník, 3 2003