1. DOPING ŘÍDIL STÁT, tvrdí atlet Machura?
MLADÁ FRONTA DNES
SPORT
DNE 26.04. 2003-08-19
Praha (nit) –Bývalý koulař REMIGIUS MACHURA V ROZHOVORU PRO MLADOU FRONTU DNES –hovoří otevřeně o tom, jak v osmdesátých letech v KOMUNISTICKÉM ČESKOSLOVENSKU, FUNGOVAL SYSTÉM DOPINGU.
Machura užívání dopingu přiznal.
Proč jste začal dopoval
Chtěl jsem si zachovávat šanci soupeřit s ostatními jako rovný s rovným.
Jak doping bral
Většinou se to podávalo ve formě tablet, občas injekcemi. Člověk byl pod kontrolou. Kdyby se v organismu něco dělo, co by nemělo, člověk se to dozvěděl včas.
Jak unikal kontrolám
Každý atlet šel před odjezdem na soutěž na dopingovou kontrolu. A když ji neprošel, tak nejel. Ale nebyl trestaný.Doktoři to měli spočítané. Dávali nám rozpis, kdy skončit.
Proč o dopingu mluví
Nechci ze sebe dělat vola. Mluvím na rovinu. Když se mě někdo zeptá, jestli jsem dopoval, samozřejmě řeknu ano. A když se mě zeptá, jestli mám rád kouření a alkohol, tak řeknu ano. Přece nebudu někomu tvrdit, že nekouřím, a přitom chodit za roh.
Proč doping nezmizí
Čistý koulař, který hází osmnáct metrů, nikoho nezajímá. Když se chce někdo deset let bavit sportem a trošku se tím zajistit, většinou si začne shánět podpůrné prostředky.
MARTIN HAŠEK
Bývalý koulař Remigius Machura žil kvůli trestu za doping dva roky v chudobě. Zakázané látky mu však také pomáhaly k výkonům, za něž dostával medaile. Mluví skandálně. Tvrdí, že doping neškodí. A také, že nikdy nezmizí.
Známí si klepou na čelo, ale Remigius Machura si z toho nic nedělá. Před dvěma desetiletími patřil k nejlepším světovým koulařům a přiznává, že mu k úspěchům pomáhal doping, který tehdy v komunistickém Československu řídil stát.
Machura je jediným z tehdejší slavné atletické generace, který přiznal užívání zakázaných prostředků. A dodnes to nepovažuje za chybu.
„Nemyslím si, že bych někoho podváděl,“ říká. Chtěl jsem se dostat se všemi na rovinu a zůstat zdravý. To byl hlavní smysl podávání toho, co se nazývá dopingem.“
Kdy jste se s dopingem poprvé setkal?
Poprvé jsem to zjistil, když mi bylo šestnáct sedmnáct let a šel jse do Prahy do atletického centra. V přípravě na olympiádu v Moskvě mě kontaktovali funkcionáři a ptali se, jestli této pomoci nechci využít. Odmítl jsem.
Proč?
Tenkrát jsem o tom nic nevěděl. Až potom jsem zjišťoval, na jaké bázi to funguje.
Podruhé už jste se neodolal. Jak jste se rozhodoval?
Neviděl jsem žádný důvod, proč mám zůstat před branami, když nemusím. Tak jsem do nich vstoupil. Zjistil jsem, že na to mám. Říkal jsem si, že když zůstanu mimo, dám ostatním náskok. Chtěl jsem si zachovat šanci soupeřit s nimi jako rovný s rovným.
A byl jste si jistý, že soupeři dopují?
Všichni o tom mluvili jako o hotové věci.
Kdo o tom mluvil?
Soupeři mezi sebou. Vím o případech na mistrovství světa, kdy se jeden z nich divil, na co všechno se tam dělají zkoušky, a říkal, že asi neprojde. Nakonec se ty zkoušky nedělaly.
Když jste se rozhodoval, zda dopovat, radil jste se s blízkými? Třeba se svým bratrem nebo lékařem?
Bratr říkal, že je to moje věc, že když se uhlídám, nevidí v tom problém. To máte jako s alkoholem. Když si dáte dvě skleničky vína denně, všichni tvrdí, že to prospívá. Když si dáte dva litry, bude vám pořád stejně pěkně, akorát pak máte kratší trvání.
Věděli o tom rodiče ?
Věděli. Já jsem se s tím nijak netajil. V pětaosmdesátém, když mě chytili, táta se potkal s jedním doktorem a řekl mu, kolik jsem toho bral. A on na to: To si děláš legraci, tohle já dávám dvouletým dětem.
VŠECHNO PLATIL STÁT
Musel jste si zakázané látky platit?
Nemusel jsem si připlácet. Kompletně to hradil stát v rámci svého programu.
V jaké formě jste doping užíval?
Většinou se to podávalo ve formě tablet, občas injekcemi. Člověk byl pod kontrolou.kdyby se náhodou něco v organismu něco dělo, co by nemělo, tak se to dozvěděl včas. To je přínos organizovaného dopingu.
Jak často jste ty látky bral?
Bylo to přesně rozplánované. Trénovalo se v mikrocyklech. A některé z nich byli zabijácké. Člověk se musel šťavit měsíc. Na tohle období, dvakráte do roka, se podával doping. Nebylo to tak, že by lidi brali deset let v kuse.
Nutil vás a další reprezentanty někdo k dopingu?
Nevidím do duší všech. Ale myslím si, že to byla věc každého. Já jsem jednou odmítl. A pak jsem vyhrál juniorské mistrovství Evropy a funkcionáři si za mě mohli dávat odměny. Nenechávali to na mně, já jsem jim nepřekážel. Je ale možné, že když se někdo držel ve středisku zuby nehty, řekli mu: Ber, nebo se tady neudržíš.
Kdy přesně jste začal brát doping?
To je trošičku intimní. Tohle bych nechal stranou. Kdo se v tom vyzná, tak si to spočítá. Nebo je jednoduché se podívat do výkonnostního vývoje. (První medaili mezi dospělými získal Machura v roce 1982-pozn. red)
Užíval jste anabolické steroidy a jak vám pomáhaly?
Anabolika působí na principu regenerace. Když ji urychlíte, můžete druhý den znovu trénovat na krev.
Měřil jste si někdy, o kolik vám vyrostly svaly?
Ne, já jsem je velké nepotřeboval.
JAK UNIKAL A JAK HO NAKONEC USVĚDČILI
Jak tehdy probíhaly antidopingové zkoušky?
Každý atlet šel před odjezdem na soutěž na antidopingovou kontrolu. A když jí neprošel, tak nejel. Ale nebyl trestaný. Nejel jenom na ten podnik, kde by pozitivní test ohrozil pověst republiky.Doktoři to měli spočítané. Dávali nám rozpis, kdy skončit.
A jak vypadaly kontroly v zahraničí?
Já mezinárodní kontrolu skoro nezažil. Jednou jsem si sám vezl svůj vzorek z NDR do Prahy k analýze. Tady se mě ještě ptali, zdali jsem v pořádku nebo jestli to mají vyměnit.
A jak je tedy možné, že jste měl v roce 1985 při Evropském poháru v Moskvě pozitivní test?
Tři neděle před závodem jsem měl chřipku a tehdy mi dali anabolika, abych se dřív zotavil. I v socialistickém táboře byly šachy. Rusové tehdy přišli o své výsadní disciplíny. Potřebovali dát Čechům tafku. Vybrali si mě. Změnili laboratoř, kde byly novější přístroje. Tohle Čechům ujelo, nebyli jsme připraveni.
Bál jste se tehdy, že to špatně dopadne?
Na každou zkoušku chodíte se strachem, že může být pozitivní. Ale nepřipouštíte si to. Šance, že by nás pochytali, byla téměř nulová. Zrovna jim to vyšlo.
Jak jste se dozvěděl, že byl váš doping odhalen?
Z novin. Klasika. Tak jak to bývá se vším nepříjemným.
Co jste dělal ?
Šel jsem se na to zeptat. Řekli mi, že mi pomůžou. Nepomohli. Pomohl jsem si sám.
Co to znamená?
Musel jsem začít dělat. Neměl jsem kde bydlet. Z čeho zaplatit byt, jídlo, oblečení, měl jsem ročního syna. Kamarádi mi sehnali brigády. Nosil jsem pytle s cementem. Celé dva roky, co jsem byl v trestu, nebyly peníze. Žili jsme velice skromně. Nebyla to žádná legrace.
PROČ PROMLUVIL
Vy jako jediný sportovec osmdesátých let o tehdejším dopingovém programu otevřeně mluvíte. PROČ?
Nechci ze sebe dělat vola. Mluvím na rovinu. Když se mě někdo zeptá, jestli jsem dopoval, samozřejmě řeknu, že ano. A když se mě zeptá, jestli mám rád kouření a alkohol, tak řeknu ani. Přece nebudu někomu říkat, že nekouřím, a nebudu chodit za roh. Nejsem žádné pako.
Proč o tehdejších poměrech nemluví někdo další ?
Protože kdyby přiznali doping, snížila by se jejich hodnota výkonů. Oni celý život dřeli na to, aby něco dokázali. A současná filozofie je taková, že když někdo dopoval, jeho výkon tolik neplatí. Podle mě se honili za slávou. A ta by teď ztratila odlesk nebo by ztratila kredit sami před sebou.
Máte přehled o tom, kdo bral doping a kdo ne?
Vím toho dost.
Můžete jmenovat?
Proč bych jim tu hodnotu výkonu snižoval. Já jsem si snížil svoji, jestli to tak někdo bere. Ostatní se k tomu musí vyjádřit sami.
Jaké jsou na vaši otevřenost rekce?
Lidé z Antidopingového výboru jsou na mě naštvaní. Normální lidé říkají, že stejně vědí, že se ve sportu dopuje. Někteří z těch , s kterými jsem závodil, si klepou na čelo. Občas slyším, že si kálím do vlastního hnízda. Že si přidáváte trable.
A přidáváte?
Závodníci, které trénuji, jsou kontrolováni na pětadevadesáti procentech závodů. Čas po závodech tráví na dopingových kontrolách.
A dal jste svému závodníkovi doping?
V životě ne, neměl jsem s tím žádné problémy. To je každého věc. Jestli chce, ať si to sežene. Tady ze Sparty to mám na Antidopingový výbor to mám sto metrů. Navrch jsem známý, jak oni říkají, zastánce dopingu. Já ani mí svěřenci si to nemůžou dovolit.
CO ŘÍKÁ SVĚDOMÍ
Nemáte někdy pochybnosti, zda jste přece jenom nedělal něco špatně?
Já v tom nic špatného nevidím. To je asi to, čím se liším od ostatních lidí. Pravidla jsou daná špatně. Když mě někdo srazí na přechodu a budu potřebovat pomoc anabolik, nahlásím to na Antidopingový výbor, a rok a půl nesmím na hřiště. To vám přijde správné, když se tím živím, a nemůžu za to?
Ale sám jste říkal, že jste se cítil znevýhodněn, dokud jste nezačal zakázané látky brát…….
Podle mě všichni mohli používat, co chtěli. Všichni jsme věděli o té etické otázce. Ale záleží na filozofii. Vemte si jihoamerické kmeny. Tam byla čest pro toho, kdo dostal koku a mohl běžet dva dny. I když ho to stálo život. Myslím, že pánbůh dal lidem mozek, aby přemýšleli. A jestliže chtějí něčeho dosáhnout, tak by těch znalostí měli využít.
Jenomže dneska je to jinak., doping je společensky nepřijatelný …
Normálním lidem je úplně jedno, jestli sportovec dopuje.
Myslím, že to tak není.
Myslíte, že se lidé půjdou podívat na špičkový fotbalový tým, když budou vědět, že jeho dva hráči dopovali?
To nevím.
Tutově se podívat půjdou. Půjdou se podívat na nafetovaného zpěváka? Půjdou. Protože chtějí vidět jeho super výkon. Van Gogha taky nikdo nekontroloval, v jakém stavu maloval obrazy. Lidé vědí, že by se to nemělo dělat.
BUDOUCNOST DOPINGU
Nemělo b, ale děje se tak pořád, že ?
Je to tak sedmdesát procent. Nikomu nelezu do svědomí, ale myslím si, že v celém světě na tom budou všichni stejně. Vemte si, že Lewis s Johnsonem v osmdesátých letech běhali stovku za 9.80. A teď se běhá stejně rychle bez dopingu? To si myslíte, že se opravdu ty změny udály? Neudály.
Takže doping podle vás nikdy nezmizí?
Čistý koulař, který hází osmnáct metrů, nikoho nezajímá. Když se chce někdo dostat na úroveň, deset let se bavit sportem a trošku se tím zajistit, většinou si začne shánět podpůrné prostředky. Je ale možné, že boj proti dopingu to znemožňuje dotáhnout do konce.
REMIGIUS MACHURA