(Zdeněk Škaroupka)
Čtenáři si jistě pamatují, že Běla Hejná pracovala poměrně dlouhou dobu na postu náměstkyně ministra práce sociálních věcí. Mezi její kompetence mimo jiné patřily i sociální pomoci zdravotně postiženým, včetně jejich poskytovatelů. Prakticky od začátku také vedla pracovní týmy řešící návrhy zákonů o sociální pomoci, respektive sociálních službách, ucelené rehabilitaci, a další a další. Ze svého místa byla odvolána společně s dalšími úředníky ministerstva pracujícími na zmíněných úkolech takřka bezprostředně po nástupu Zdeňka Škromacha do funkce ministra práce a sociálních věcí.
Dlouho jste pracovala nejen jako náměstkyně sociálních věcí, ale také jako hlava týmu, který připravoval sociální reformu. Mohu vás požádat o krátké ohlédnutí ?
Nejsem úplně nadšená z toho, jakým způsobem ta práce skončila nebo spíše byla přerušena. V každém případě existuje několik věcí, které se přes všechnu kritiku opravdu podařily, Když jsem před pěti lety, možná šesti lety začínala s prací na podkladech pro sociální reformu, připravovala jsem tým odborníků, hledala jsem nové formy práce a zabývala jsem se problémem jak učinit sociální reformu přístupnou všem. V té době byla situace značně dramatická, poskytovatelé sociálních služeb z oblasti státní a oblasti nestátní stáli proti sobě a jejich stanoviska byla velmi vzdálená. Předkládali velmi tvrdá opoziční stanoviska, nepřátelství obou stran bylo takřka hmatatelné, byť plynulo zejména ze vzájemné neinformovanosti.
Čtyři nebo pět let diskusí a součinnost v pracovních týmech přineslo průlom v tom, že se prostor pro poskytovatele sociálních služeb v nestátních zařízeních rozšířil a že se a že se obě strany začaly vzájemně respektovat a chápat. Najednou bylo jasné, že věci nejsou černobílé.
Důkladně jsme rozpracovali oblast kvality sociálních služeb a definovali tzv. standardy.
Řešili jsme nespočet problémů, jako je doručování služeb, kontrola a další. Jako nejproblematičtější se pochopitelně ukazovala oblast financování,která zůstává nedořešena.
Ovšem já jsem zastávala pouze post náměstkyně ministra, tedy post kvalifikovaného dělníka na přípravě legislativy. Její prosazení je práce politika na postu ministra. A tak nezbývalo než očekávat určitou podporu svého nadřízeného, který měl v rozhodujícím okamžiku prásknout do stolu a říci: „Bude se to dělat tak a tak a bude to tehdy a tehdy.“ Jenže k tomu nedošlo a já zpětně cítím určitou hořkost. Třebaže pan ministr byl velmi nakloněn diskusi, byl názorově velmi otevřený, stanoviska druhých akceptoval, myslím, že jsme pojímali otázku sociálních služeb skutečně moderně a evropsky. Ale pro mě bylo a zůstává velkým zklamáním, že nedošlo k definitivnímu vyústění snah na dotažení zákona o sociálních službách. Ale když se podíváte na bilanci MPSV, tak nakonec my jsme nebyli jediní, ono těch definitivních právních výstupů nebo výstupů ve formě právní normy z toho ministerstva vzešlo velmi málo.
Myslíte v průběhu ministrování pana Špidly ?
Ano.
Mluvila jste o konfliktu mezi poskytovateli sociálních služeb ze státní a nestátní sféry. Jakou roli v procesu vznikání zákona hráli uživatelé ?
V době, kdy začínal proces přípravy zákona, lze říci, že zástupci uživatelů do jednání široce zataženi nebyli. Možná se jednalo s několika exponenty, ale široká diskuse o tom, jak by měly služby vypadat a jak by se to mělo dotýkat uživatelů, se otevřela až později na popud pana Špidly. Dále jsme se snažili pracovat komunitním způsobem. Myslím si, že je to historicky první téma, které bylo takovým způsobem pojato. Dodnes se to stává jenom vyjímečně. Podívejme se na problém ve zdravotnictví, kde se s pacienty nebaví nikdo. A přitom by to mohlo být zajímavé.
Říkala jste, že docházelo k velkým názorovým rozdílům mezi poskytovateli. Měli hodně odlišný názor uživatelé a poskytovatelé, dalo se to vůbec spojit ?
Víte, v sociálních službách zpravidla nepracují žádní zlatokopové, sociální práci dělají takřka vždy lidé, kteří mají sociální cítění a chtějí být nápomocni svým blízkým. Nehraje roli, jestli je zřizovatelem stát nebo nezisková organizace. Osobnostní charakteristika u těchto lidí je trochu jiná než u lidí v jiných oblastech veřejného života, takže nikdy nemohlo dojít k vyhraněnému nepřátelství mezi oběma skupinami.
Naráželi jsme na jiný problém a tím je skutečnost, že práce poskytovatelů sociálních služeb není odpovídajícím způsobem společensky ohodnocena.
Na tom se uživatelé i poskytovatelé určitě shodnou.
To je možné, ale já chci říci, že to taky vymezuje vlastnosti pracovníků z této oblasti. Jsou většinou skromní, přesvědčení, že to, co dělají, má smysl. A protože všechno souvisí se vším, jedná se o osobnosti ohrožené takzvaným vyhořením, otupěním. Když něco děláte řadu let a nepřichází k systematickému celoživotnímu vzdělávání, nezískáváte nové impulsy, může se stát, že sklouznete do rutiny.
Není takzvané vyhoření také problémem členů pracovního týmu ministerských úředníků ?
Jste možná velmi blízko pravdy, kterou jsem si nechtěla připustit, protože vždy pracuji s velkým nasazením a snažím se motivovat lidi k velkému výkonu. Dokonce mě za to kolegové trýznili výčitkami, že je honím, ale pozorovala jsem to na nich. Zažili jsme několik opakovaných startů, vždy, když jsme se dostávali do finální fáze, stalo to snad třikrát, a kolegové už neměli motivaci pracovat. Hovořili jsme o tom na úrovni ministerstva a já sama jsem opakovaně použila velmi tvrdých výrazů, protože už jsem měla pocit, že tu utahanou herku nemohu víc bičovat, aby podávala další výkony. Všichni jsme se jako by vyzářili, nikdo nechtěl spolupracovat, příkaz ministra práci dokončit a výsledek předložit nebyl, toho jsem nedosáhla, tím pádem to byla izolovaná snaha našeho úseku, která se točila v kruhu. Když jsme měli pocit , že se blíží finále, byly naše výstupy rozprášeny a bez znalosti věcného obsahu a ochoty se s ním seznámit byly zamítnuty. A tak se to točilo a točilo, až to skončilo, jak to skončilo.
Nevyplývá z toho, že si naše nejvyšší politická prezentace takový zákon vlastně nepřeje ?
Jestli to tak je , sama bych z toho musela být smutná. Možná to tak je. Víte, já jsem nedávno četla prohlášení ministra Škromacha, že už bude dost toho zkoumání a teď se bude pracovat. Jenže tak to nebylo, vždycky ležela na stole nějaká pracovní verze. Ale místo seriózního posouzení bylo řečeno, že ještě musíme prozkoumat další a další varianty, vlivy, zkušenosti, systémy. Stále jsme něco ověřovali, ale ta základní premisa, se kterou jsme do toho šli (rovný přístup k veřejným rozpočtům, kvalita pro klienta, lidská práva), zůstávala stejná , jen jsme museli sbírat další a další argumenty pro to, že nejdeme špatnou cestou.
Hlavní argument ministra Škromacha, kterým odůvodňoval odvolání vaše a vašich kolegů, je právě neexistence výsledků vaší práce. Není za tím něco jiného ?
Myslím, že jsem se nechtíc dostala mezi mlýnské kameny politických zájmů dvou špiček sociální demokracie. Možná, kdyby byl premiérem pan Škromach, tak by odvolal Špidlu, ale takhle odvolal mě. Pracovala jsem se Špidlou a pokračovala v linii některých jeho úvah a záměrů i poté, co odešel a byla jsem upřímně překvapena, že to, co platilo za Špidly, neplatí za Škromacha, ale asi tak věci chodí a úředník s tím nic nenadělá.
Další část rozhovoru najdete v příštím čísle našeho časopisu.
Zdeněk Škaroupka
Vozíčkář
Časopis nejen pro vozíčkáře