Doping (pochází z jazyka jihoafrických Kafrů "dope" – povzbuzující prostředek) má již dlouhou historii. Ne sice tak bohatou jako užívání drog nebo pití aloholu, přesto však první zprávy o jeho používání pocházejí ze starověku (již ve antickém Řecku bylo zaznamenáno užití drog při sportovním zápolení, zejména mezi zápasníky. Jihoameričtí Indiáni zase užívali koka-listy při dlouhých pochodech a válečných výpravách k zahánění pocitu hladu a žízně a ke vzpružení organismu). Má totiž s užíváním drog některé společné rysy jak co do používaných látek, tak i důvodů jejich použití. ikdyž se nám při slově doping vybaví bezprostředně spojení doping – drogy, jde při dopingu v podstatě o používání chemických látek pro zlepšení tělesné případně duševní kondice.

Vedle sportu zasahuje doping i do některých zaměstnání, např. do takových, která jsou spojena s nebezpečím selhání před veřejností (řídící či političtí pracovníci) nebo povolání kde nepravidelný spánkový režim klade u pracovníka vysoké nároky na jeho fyzickou kondici, pozornost a soustředění (např. řidiči dálkové přepravy). Největší rozšíření doznal však ve sportu, kde se však neomezuje jen ansportovce, ale i na zvířata (např. závodní koně).

V novodobé historii bylo poprvé zaznamenáno požití dopingových prostředků již v roce 1886, při cyklistických závodech Paříž – Bordeaux, kdy zemřel jeden závodník následkem předávkování. Za necelých sto let se historie opakovala, když v roce 1967 zemřel během cyklistického závodu Tour de France anglický závodník Simpson, který požil větší dávku amfetaminu.

Doping ve sportu je spojován především s prostředky napomáhajícími "výrobě svalů", přesto škála prostředků zneužívaných ve sportu je velmi široká. Od nedávné doby se sport stal předmětem národní prestiže, protože je součástí velmi rozvinutého mezinárodního soutěžení. To je sice na jedné straně velmi pozitivní jev, ale na druhé straně otevřelo toto úsilí dveře právě používání nelegálních prostředků s cílem dosahovat vrcholových výkonů. Zvyšuje se i tlak na sportovce ze strany některých nezodpovědných trenérů a sportovních organizací, aby použitím dopingových prostředků překonávali sportovní rekordy. Na druhé straně i někteří sportovci, zejména, když v důsledku pokročilejšího věku poklesne jejich sportovní výkonnost, sáhnou sami po dopingu. Nechtějí ztratit svou slávu, pocit seberealizace ani materiální výhody, kterí jim vrcholový sport přináší. A tak se uchylují k používání zakázaných podpůrných (dopingových) prostředků.

Tento problém se však zdaleka nedotýká jen vrcholových sportovců, ale týká se i dětí a dorostu na různých stupních sportovních organizací, které ve snaze vyniknout, třeba jen ve svém okrese, sami po takových prostředcích sáhnou, a riziko vážného zdravotního poškození si ani neuvědomují anebo tyto prostředky dostanou od svých trenérů s ujištěním, že se jim nemůže nic stát, a že to dnes dělá každý.

Doping má však vždy závažné zdravotní následky – jako trvalé poruchy zdraví, někdy i s následkem smrti. Je zde však i etická stránka celého problému. Slušný, čestný člověk se nemůže opravdu radovat z vítězství, které získal za každou cenu, za cenu použití zakázaných látek. Takové jednání je i příznakem rozporu s cíly sportu a sportovního soutěžení.

Mezinárodní olympijský výbor, který již v roce 1967 zavedl první antidopingové kontroly pro olympijské hry, definoval doping následujícím způsobem:

"Doping je požívání látek, které patří do skupiny zakázaných prostředků, ale také užívání ilegálních metod, jako například krevního dopingu"

  zpět


 DOPINGOVÉ LÁTKY

Většina látek používaných v dopingu působí na centrální nervovou soustavu, což ovlivňuje různé funkce organismu, např. zvýší tělesnou sílu, zastře pocit únavy, otupí pocit bolesti. Dlouhodobé užívání těchto látek však zpravidla končí celkovým vyčerpáním organismu, případně zhroucením některých jeho funkcí.

Dopingové látky, lze rozdělit do několika skupin, podle jejich působení na lidský organismus:

stimulační látky – mají povzbuzující účinek na CNS, avšak zužují cévy, vyvolávají zvýšení krevního tlaku. Zvyšují pozornost, omezují únavu, zvyšují soutěživost, ale též agresivitu. jejich užívání vede k závislosti. K nejznámějším z těchto látek patří amfetaminy
 
narkotická analgetika – utišují bolesti, ale jejich užívání je spojeno s rizikem fyzické nebo i psychické závislosti. Knejznámějším patří morfin, kodein
 
anabolika a jiné prostředky s anabolickým účinkem – tato kategorie chemických látek je rozdělena do šesti skupin (nařízením vlády č. 72/1997 Sb.), z nichž bývají v dopingu nejčastěji zneužívány látky skupiny 1 - anabolicko-androgenní steroidy příbuzné mužskému pohlavnímu hormonu testosteronu. Anabolické steroidy bývají nejčastěji zneužívány u takových sportů, kde je zájem zvětšit svalovou hmotu, sílu a výkonnost sportovce (např. vzpěrači, vrhači koule, marathonci a další). Zároveň však používání těchto látek povzbuzuje i agresivitu. Velmi nebezpečné je jejich používání u mládeže, protože vede často k zastavení růstu jedince, opožďování jeho vývoje, působí vážné poruchy činnosti jater a poškozování mozkových cév.
Dále jsou to látky ze skupiny 4 - erytropoetiny, například růstový hormon EPO, který zvyšuje produkci červených krvinek, roznášejících kyslík v organismu. To přispívá k výkonnosti svalů, avšak užívání tohoto hormonu vede též ke zvýšení krevního tlaku a často končí infarktem.
 
Beta-blokátory – jde o látky, které snižují sílu a frekvenci srdečních kontrakcí. Beta-blokátory jsou běžně součástí léků pro pacienty trpící například vysokým krevním tlakem, srdeční arytmií apod. Ve sportu bývají nejčastěji zneužívány tam, kde se vyžaduje malá tělesná aktivita, ale kde je kladen důraz na přesnost, např. střelecké discipliny (trimepranol, isocitin)
 
diuretika – jsou látky, které působí zvýšené vylučování moči z organismu. Jsou rovněž součástí celé řady léků používaných např. u pacientů, kteří trpí stálými otoky končetin v důsledku zadržování vody v organismu. Sportovci jich však zneužívají především ve snaze dosáhnout rychlého snížení tělesné váhy ve sportech, kde je to předepsáno, nebo v takových případech, kdy použili jiné zakázané prostředky dopingu a snaží se touto cestou rychle snížit koncentraci těchto látek v moči před antidopingovou kontrolou (moduretic, hydrochlorthiazid).
  zpět


 METODY DOPINGU

Krevní doping - jedná se v podstatě o transfuzi krve. Zatímco tato je obvyklá při úrazech po velké ztrátě krve nebo po operacích apod., ve sportu sleduje krevní doping jiné cíle. Sportovec si zpravidla nechá odebrat krev, pak pokračuje v tréninku. To znamená, že trénuje před zápasem ve stavu, kdy má nedostatek krve a bezprostředně před závodem si nechá transfúzí krev vrátit do organismu, eventuelně spolu s dalšími krevními produkty, což zvýší jeho schopnosti (používá se např. při vytrvalostních disciplinách jako je běh na lyžích, cyklistika, plavání). K hlavním zdravotním rizikům patří možnost alergické reakce, přetížení oběhového systému, záměna krevní konservy a další.
Používání chemických látek - jde o zakázané látky uvedené podrobně v seznamech látek, které jsou připojeny k právním dokumentům, upravujícím dopingovou problematiku. O skupinách těchto chemických látek viz. výše a jsou též zahrnuty v seznamu kontrolovaných látek, které jsou součástí úmluv OSN.

Pokud jde o aplikaci látek, dostávají se do organismu nejčastěji požitím, tedy cestou zažívacího traktu, nebo injekčně intravenózně či intramaskularně.
  zpět


 PRÁVNÍ ÚPRAVA DOPINGOVÉ PROBLEMATIKY

I když se dopingem jako negativní skutečností zabýval již Mezinárodní olympijský výbor v roce 1938 a později po druhé světové válce vyhlásil, že používání dopingových prostředků je neslučitelné s myšlenkou sportovního zápolení a že ten kdo takové prostředky používá se nesmí zúčastnit amatérských závodů ani olympijských her, tato rezoluce se nerespektovala. Bylo tomu tak zejména proto, že v té době neexistovaly zkoušky, které by prokázaly přítomnost metabolitů dopingových látek v krvi či moči a neexistovala tudíž žádná kontrola. Nejprve od šedesátých let dvacátého století lze hovořit o kontrole dopingu, kterou umožnilo vypracování a zavedení postupů kontroly metabolitů dopingových prostředků v biologických tekutinách.

Právní úprava dopingu v České republice se odvíjí od mezinárodních dohod, jejichž počátky spadají do šedesátých let našeho století. První takový dokument přijala Rada Evropy v roce 1967. Bezprostředním podnětem k jeho přijetí byla dopingová aféra v roce 1966 na mistrovství světa silniční cyklistiky a dále pak úmrtí cyklisty na Tour de France v roce 1967.

V tomto dokumentu byla podána definice dopingu, popsány zdravotní i etické problémy dopingu a doporučeno vládám členských zemí, aby přijaly účinná antidopingová opatření. Řada evropských zemí na toto doporučení reagovala zejména prostřednictvím národních sportovních organizací.

Rada Evropy tímto činem podnítila též mezinárodní sportovní federace včetně Mezinárodního olympijského výboru k tomu, aby věnovaly dopingové problematice pozornost. A tak v roce 1988 byla v kanadské Ottavě přijata Mezinárodní olympijská charta proti dopingu ve sportu, která obsahuje vedle základních ustanovení též pravidla antidopingové kontroly, disciplinární opatření a tresty, požadavky na laboratorní zkoušky a seznamy zakázaných dopingových prostředků.

Trestní zákon ČR postihuje v ustanovení § 218a podávání anabolických látek mládeži k jinému než léčebnému účinku odnětím svobody až na 1 rok.

Kromě toho doporučuje charta též řadu opatření vládám v oblasti legislativní i v oblasti výchovy a informovanosti ve sportu.

Z potřeby větší koordinovanosti boje proti dopingu v regionu Evropy byla v roce 1988 přijata též Antidopingová konvence Rady Evropy. Vedle obecných ustanovení týkajících se pravidel boje s dopingem, postihu za doping a seznamu zakázaných látek obsahuje však tato konvence velmi podrobně zpracovaná pravidla kontroly dopingu. Jedná se zejména o způsob odběru vzorků biologických tekutin sportovců před soutěží, v jejím průběhu i po závodu. Cílem těchto opakovaných odběrů tělních látek a jejich analýzy je odhalit případný výskyt zakázaných látek nebo jejich metabolitů. Jsou zde zahrnuta i pravidla pro výběr účastníků, kteří se mají podrobit zkoušce, jejich práva a povinnosti, a metody analýzy vzorků tělních tekutin včetně způsobu administrativního zpracování výsledků.

Všechna tato pravidla jsou průběžně prověřována av případě potřeby doplňována (včetně seznamu zakázaných látek) a modernizována.

V návaznosti na mezinárodní olympijskou chartu proti dopingu ve sportu a Antidopingovou konvenci Rady Evropy přijala Česká a Slovenská Federativní Republika v roce 1991 Česko-slovenskou chartu proti dopingu, která pak byla v roce 1993 převzata Českou republikou.

Na základě této charty byl pak vypracován celostátní antidopingový program, soustřeďující pozornost do tří oblastí:

kontrola a postih za doping (trestem může být v ČR dočasný nebo definitivní zákaz účasti na sportovních soutěžích a akcích),
 
prevence a výchova k dodržování zásad čestného sportovního zápolení, důvody boje proti dopingu,
 
tvorba a prosazování legislativních opatření, zlepšování metod kontroly dopingu.


Hlavním koordinátorem dopingové problematiky v České republice je Antidopingový výbor ČR.
  zpět