Kapitán v.v. Mgr. Josef  Kverek se narodil 27. Května 1931 v Markvarci. K 45. Dpzlp nastoupil po „vyřazení“ jako poručík dělostřelectva do kurzu leteckých pozorovatelů dělostřelectva na letiště Plzeň –Bory dne 15. Srpna 1952. U útvaru sloužil do roku 1960, kdy odešel do zálohy. V civilu se uplatnil jako „kantor“.

     V průběhu služby u pluku plnil letové úkoly na letounech typu K-65 „Čáp“ a IL –10 (B-33), nalétal při 421 letech 307 hodin.

     V současné době žije ve Zdislavicích.

       Obdržel jsem dlouhý dopis—8. Prosince 1998. Už jsem měl strach, kdo mi píše. Co jsem provedl? Honem mrknu na konec dopisu a vidím podpis: „Ing. Meta Lengál“. Tak se mi ulevilo,nikdo nechce po mně peníze, ale jen „něco „ napsat.

     Představte si ale taková pohroma. Kudy chodím, tudy myslím, co napíšu. Dokonce i v noci, v jednu či ve dvě v noci se probudím a myslím na příhody. Když přemýšlím, vše mi jde tak lehce, bez problémů. A rono si musím znovu lehnout. A dospat noc. Jakmile sednu, zadívám se na dopis od Mety Lengála, mimochodem podpis jak od doktora. Je to bohudík od ing.Petra Augusty. Ale co to? Myšlenky se přenesou opět na vzpomínky na papíru ani řádka. Tak si říkám:“Zatracení kluci, proč mě na stará kolena –bude mi 68 let –musí takhle trápit? Co jsem jim udělal?“ Musím se nutit a zavzpomínat i na papír.

     V roce 1992 jsem měl embolii, měsíc v třebíčské nemocnici. Vezla mne super sanitka francouzské výroby a pan doktor mi povídá: „Mechanici neumějí spravit pérování, jedno na pěknou silnici, druhé na špatnou silnici.“ Jeli jsme krokem k asfaltové silnici.Moc to drncalo.

     Jednou mě začalo tlačit na kosti  na prsoua ještě píchat. Manžel mé dcery mi domluvil „krásnou dovolenou“ v Praze Na Homolce. Musím vyjmenovat další nemoci, které jsem opět prožíval v Praze Na Homolce. Jsem starší a proto mám právo vám to zvěstovat.  Pak opět do nemocnice. Čistili mi žíly, jednu jsem měl zúženou Ležím na operačním sále. Tu z čista jasna se mne lékař ptá: „Mohu ji roztáíhnout?“ Zůstaljse jako opařený. „Co teď?“ Pak jsem řekl:“Můžete“. A do žíly midal takový váleček, spirálku,  prý v hodnotě 50 000 Kč. Jenže se mi vytvořil velký hematom, pravá noha kůži od třísla po koleno černou jako černoch.

     Za další jsem si vyjel na měsíc opět na Homolku, protože mi začala otékat noha, vznikala tam voda a „ za chvíli“ jsem měl nohu až po pás oteklou! To splasklo.A dnes hematom putuje dolů k nártu, musím ho mazat, aby se ztratil. To je již rok 1999 – březen. A ještě k tomu trampoty s dopisem od Ing. Mety Lengála.

 Čáp si urazil nohy

      Jednou, a to bylo již dávno, jsme „tábořili“ u Vyškova.

Dostali jsme za úkol: „Ty, jako já, a poručík Dalibor Hanuš poletíte do Prahy.“ Šli jsme k našemu stroji, typ Čáp, pomalý letoun, rychlost 120 km /hod. Zkontrolovali letoun, zda nemá závadu, Libor nastartoval, zkoušel motor, a zahříval.

     I já jsem nasedl jako pozorovatel. Pilot Libor již volá věž: „Povolte start.“ Ve sluchátkách v haubně, což je kukla pro létající personál: „Povoluji.“ A už rolujeme na start. „Start povolen.“  Nabíráme rychlost, motor silně, ale stejnoměrně bručí a už máme sto metrů výšky. Nabíráme kurz  na Prahu. Počasí je špatné, mraky nízko, viditelnost dobrá. Jenže v prostoru u Jihlavy jsme vlétly do mraků.

Řvu na Libora:“Leť nahoru!“
Libor:“Letím!“
„Ale mě se zdá, že klesáme!“
Libor: „Stoupáme!“
Během krátké chvilky máme propocené košile.
A opět řvu: „Libore, vlevo jsem vidělsilný kmen stromu.“
Hledáme díru v mraku.
Tu se objeví: „Vlevo díra!“
Vidím“, odpovídá Libor.
A spustili jsme se dírou dolů, kde jsme viděli zemi, terén.
Vypadli jsme z mraků. Já se orientuji: „Třešť pod námi.“
Město bylo v dolíku. Oblétatávali jsme dolík, protože jsme doufali, že někde mlha nebude až na zem. Bohužel byla.
Co teď?
Rozhodli jsme se přistát. Nejlepší bylo pole, ale kousek dál vyorávali brambory. Chtěli jsme je vytlačit dál.
Oni si mysleli, že je to legrace, a proto na nás mávali, skákali, ale orali dál.
Vyhlédli jsme další kousek louky. Dvakrát jsme letěli podél louky a hledali tam, zda tam nejsou kameny. Nebyly. Přistáváme..
Libor vše připravil na přistání: klapky, rychlost atd.
Pomalu se snášíme na louku. Jsme na trávě. Libor brzdí. Ale rána!
Pravou nohou jsme zachytili asi za kámen v trávě. Noha se sklápí. Tu padá i levá. A stojíme.
Přistáli jsme na břicho. Z křídla  kape benzín.
My jsme dopadli dobře. Prudké brždění odnesla jen naše kolena. Jsme živí.
Co teď? Já jsme hlídal u letounu. Libor šel volat, co se nám stalo. Dlouho, dlouho trvalo, než přijela auta.
Mechanici seskákali. Benzín ucpali. Začali oddělávat křídla. Naložili trup, pak křídla. A podvozek.
My jsme odjeli jedním autem domů. Dlouho po nás přijelo auto s rozebraným letounem.

NOČNÍ LET

      Kdysi dávno, nejméně před třeceti roky, mi jeden pozorovatel nabídl, abych letěl s nimi na noční let. Slíbil jsem. V daný den nastupujeme do „Čápa“ pilot, 1. Pozorovatel a já jako náhradník –2. Pozorovatel.
    Letíme, letíme do černé tmy.
    Zpočátku jsme se s 1. Pozorovatelem shodovali na určování polohy. Tma jako v ranci, jen dole pod námi je řada světel obcí.
    Vychutnáváme si noční let již asi hodinu. To už jsme se s 1. Pozorovatelem neshodli.  Jen jsem tvrdil, že pod námi jsou Strakonice. První pozorovatel nesouhlasi. Nezbylo, aby pilot prověřil naše teorie.
    „Budeme nalétávat,“ říká pilot „Pro jistotu.“ Strakonice byli první město v oblasti, kam jsme nesměli.
    Nalétáváme poprvé. Nic. Jen čtu rozmazaný text, a na konci ......ce.
    Strakonice byly první město v oblasti, kam jsme nesměli.
    Nalétáváme podruhé.
    „Půjdu ještě níž,“ říká pilot. „A chlapi dávejte pozor, dívejte se. Jsme nad nádražím, mohou poznat naši značku. A může na nás startovat hotovost.“
    Já jsem si myslel: „Kdo?Tak nízko si si nikdo netroufne.“
    Potíme se. Klesáme dost nízko. Nádraží bylo plné lidu. Svorně čteme: “Strakonice.“ Pilot byl spokojen, hned zvedal čumák. Letíme nad krytým nástupištěm. Cestující mají ztíženou možnost nás zjistit.
    Pilot začal ihned nadávat. Komu? Nám. A trvalo to celou dobu letu zpět.
    „To je průser jako Brno,“ křičí pilot. Nadávání stupňuje. V rádiu slyšíme: „Nějaké letadlo bylo nad Strakonicemi, prostor nenarušilo.“
    Už o nás vědí. Ale my máme být asi o padesát kilometrů dál na sever, jinde. „My jsme to nemohli být“,říká náhradník, „Kdopak to asi byl?“
    Ozývá se tlumený smích. Otrnulo nám. Nadávání pilotovo neutuchalo. Slova slušná i běžná, neslušná. Kdybychom letěli dál, to by byla mela. Vracíme se oklikou, spíše se plížíme, na naši trasu.
    Nabíráme udanou výšku, jsme blízko Plzně. Udáváme polohu, jako by se nemetlo. Protože se nenarušil zakázaný prostor, brzy se vše zapomnělo. Měli jsme radost, že jsme se neztratili.
    Úkol byl splněn. Až na tu malou neshodu.

To byly dva autentické úryvky mého tatínka z knihy Meta Lengála:

 SLOUŽIL JSEM U „PĚTATŘICÍTKY“

1.      vydání –Svět křídel 2000

 které vyšlo těsně po jeho úmrtí ve dne 28. 12. 2000

Čest jeho památce!

Zpět na problematiku