TISKOVÝ SERVIS
Odboru prevence kriminality MV
Výběr - leden 2003
1. Informace o projektu OSN - PhDr. Hana Šnajdrová, OPK MV 1
2. Evropská síť pro prevenci kriminality - PhDr. Radim Bureš, OPK MV 4
3. Nezaměstnanost a sociálně patologické chování - doc. PhDr.B.Buchtová,CSc. 5
4. Psychologie kriminálního jednání - doc. PhDr. Ludmila Čírtková, CSc. 9
5. Lichva - Ing.Vladimír Baloun, Institut pro kriminologii a sociální prevenci 12
6. Sexuální zneužívání zdravotně postižených - Bc. J. Flechtnerová 16
7. Syndrom týraného dítěte - CAN 18
8. Domácí násilí z pohledu občanského práva - Mgr. Rezková,Poradna pro ženy v tísni 21
9. Násilnící nejsou pouze muži - doc. PhDr. Ludmila Čírtková, CSc., Policejní akademie 24
10 Napsali nám: Městská policie Kladno- prevence kriminality dětí a mládeže program Street Law po roce 26
11 Aktualita:Kniha o domácím násilí 28
12 Obsah časopisu Policista 2/2002 29
Odbor prevence kriminality MV je za Českou republiku garantem projektu OSN
„Prevence, potlačování a trestání obchodu s lidmi, zvláště se ženami a dětmi“. Uvedený projekt byl navržen pro ČR a Polsko jako součást tzv. „Globálního programu pro boj proti obchodu s lidmi“ Úřadu OSN pro kontrolu drog a prevenci zločinu. Na jeho přípravě spolupracoval Mezinárodní ústav OSN pro výzkum kriminality a soudnictví se sídlem v italském Torinu. Cílovými zeměmi projektu jsou Česká republika a Polsko, partnerskými zeměmi jsou Rakousko, Německo, Holandsko a Finsko.
Projekt se skládá ze čtyř částí, které odpovídají následujícím cílům:
1. na základě porovnání současné legislativy s „Protokolem OSN o prevenci, potlačování a trestání obchodu s lidmi, zvláště se ženami a dětmi“ doplňujícím „Úmluvu OSN proti nadnárodnímu organizovanému zločinu“posoudit připravenost ČR k ratifikaci Protokolu,
2. shromáždit údaje o obchodu s lidmi v ČR, identifikovat aktuální trendy, vyhodnotit efektivnost přijímaných protiopatření a posoudit úroveň institucionální spolupráce v zemích původu, zemích tranzitních a cílových - součástí tohoto cíle je vytvoření databáze informací týkajících se obchodování s lidmi v České republice,
3. pomocí přípravy a realizace fungujícího systému ochrany obětí/svědků v ČR zkvalitnit prevenci, vyšetřování a stíhání této trestné činnosti,
4. posílit mezinárodní spolupráci odborníků v zemích původu, zemích transitních a cílových.
Projekt byl oficiálně zahájen dne 1.listopadu 2002 a potrvá celkem 18 měsíců.
Současný stav rozpracovanosti projektu a nejbližší plánované akce
• V rámci přípravy realizace projektu byla vytvořena pracovní skupina složená ze zástupců příslušných pracovišť resortu Ministerstva vnitra, nevládních a mezivládních organizací.
• Protože řešení mnohých otázek spojených s pomocí obětem obchodu s lidmi a nutných pro účinný postih pachatelů této trestné činnosti přesahuje rámec kompetencí Ministerstva vnitra, byla začátkem roku 2002 vytvořena meziresortní pracovní skupina pro boj proti obchodu s lidmi složená ze zástupců Ministerstva vnitra, Ministerstva spravedlnosti, Nejvyššího státního zastupitelství, Ministerstva práce a sociálních věcí a Ministerstva zdravotnictví.
• V termínu 21. - 23. listopadu 2001 proběhl v Kašperských Horách seminář o obchodu s lidmi uspořádaný odborem prevence kriminality MV ve spolupráci s Mezinárodní organizací pro migraci za podpory Velvyslanectví USA v Praze. Semináře se zúčastnili zástupci MV ČR a PČR, pracovníci jednotlivých misí Mezinárodní organizace pro migraci (ČR, Slovensko, Rakousko, Bulharsko, Rumunsko, Moldávie, Ukrajina, Rusko, Kazachstán, Rumunsko, Slovinsko a Bělorusko), zástupci La Strady, nizozemské policie
a CICP OSN . Cílem setkání byla výměna informací o obchodu s lidmi v zemích původu a zprostředkování informací o efektivních protiopatřeních přijímaných v zemích tranzitních a cílových (nizozemský model).
• Dne 9. ledna 2002 proběhlo v Praze pracovní jednání dvoučlenné delegace polského ministerstva vnitra se zástupci MV ČR. Předmětem jednání byla zejména výměna informací o situaci v obchodu s lidmi a protiopatřeních přijímaných v obou zemích, stavu přípravy projektu na obou stranách a možnostech spolupráce při jeho realizaci.
• Institut pro kriminologii a sociální prevenci byl pověřen výzkumnou částí projektu
a připravuje ve spolupráci s UNICRI dotazníkovou akci, jejímž smyslem je získat aktuální informace o obchodování s lidmi v ČR, které budou východiskem pro zpracování celonárodní strategie boje proti tomuto kriminálnímu jevu. Dotazníky jsou určeny pro oběti obchodu s lidmi, policejní útvary a nevládní organizace.
• MV připravuje analýzu současné legislativy a její implementace a zkoumá, zda existují legislativní překážky, které by bránily České republice v ratifikaci Protokolu. Tento úkol vyplývá pro Ministerstvo vnitra rovněž z usnesení vlády č. 117 ze dne 28.ledna 2002.
• MV ve spolupráci s jednotlivými členy pracovních skupin postupně vytváří model ochrany obětí a svědků obchodu s lidmi v ČR, který bude pilotně odzkoušen v průběhu roku 2003.
• MV navázalo pracovní kontakty s institucemi zabývajícími se bojem proti obchodu s lidmi v Nizozemsku, Itálii a Belgii. Na jaře 2003 se plánují cesty do těchto zemí.
• Začátkem ledna 2003 proběhne v Železné Rudě zasedání trilaterální česko-německo-polské projektové skupiny k mravnostní kriminalitě (cca 15 osob - projekt na snížení nabídky a poptávky sexuálních služeb).
• V termínu 23.-24. ledna 2003 bude uspořádána v Mariánských Lázních mezinárodní konference k regulaci prostituce v rámci projektu OSN „Pro-aktivní přístupy policie k odhalování a vyšetřování případů obchodování s lidmi v České republice“. Předpokládaný počet účastníků: 60. U příležitosti konference, kam budou pozváni významní evropští experti a kterou zahájí vedení MV, bude uspořádána tisková konference..
• V termínu 23. - 24. ledna 2003 byla v rámci projektu uspořádána v Mariánských Lázních mezinárodní konference „Proaktivní přístupy policie k odhalování a vyšetřování případů obchodování s lidmi v České republice“. Smyslem konference bylo definovat, jak současný neregulovaný a nepřehledný stav omezuje efektivitu práce policie na úseku boje proti obchodování s lidmi a otevřít širokou diskusi o možnostech zavedení regulace prostituce v České republice.
• Výstupy všech těchto akcí by měly být podkladem pro zpracování vládního materiálu věnovaného obchodování s lidmi, který OPK předloží do poloviny roku 2003.
K činnosti sítě jsou kandidátské státy přizvávány, ale nejsou plnými členy sítě. Za minulý rok se uskutečnily dvě akce, ČR se zúčastnila jedné, která je popsána níže.
V rámci předsednictví Dánska EU se v říjnu v Aalborgu konala konference ”Výměna dobrých zkušeností v prevenci kriminality mezi praktiky členských států”, která byla zároveň plenárním zasedáním Evropské sítě prevence kriminality (EUCPN). Kandidátské země nejsou sice členy sítě, ale jsou k účasti na práci sítě přizvávány. Konference se kromě zástupce České republiky (dr. Bureš, odbor prevence kriminality) zúčastnili zástupci Maďarska, Slovenska, Slovinska, Rumunska a Litvy.
První část konference byla vyhrazena vystoupením představitelů akademické sféry. Vystoupení byla založena na empirických výzkumech, ale některá vystoupení měla spíše charakter intelektuální provokace (např. přednáška dánského profesora ”Konec kouření – konec zločinu?”, či emotivní výzva k regulaci rozvoje kamerových monitorovacích systémů ze strany finské profesorky).
Praktická část konference se soustředila na tři oblasti: násilí mladistvých, vloupání do bytů a loupežná přepadení na ulicích prováděná drogově závislými. Ke každému tématu členské země EU zpracovaly prezentaci úspěšného projektu, které budou v pracovních skupinách diskutovány. Vlastní prezentaci projektů předcházela diskuse o standardizaci formátu prezentování projektů, aby představené projekty byly využitelné i pro další země.
Prakticky všechny projekty představovaly cílenou sociální práci s přesně definovanou cílovou skupinou. Důraz byl kladen na výběr účastníků projektů – jednalo se o mladistvé delikventy nebo osoby s rizikovým životním stylem nebo životními okolnostmi. Vlastní sociální práce se zaměřila na poradenství, řízenou náplň volného času, podporu vzdělávání a podporu hledání práce. V některých případech byl projekt doplněn i o sociální práci s rodiči. Jako optimální byla často vyzvedávána spolupráce („partnerství”) různých institucí při působení na cílovou skupinu (např. úřady práce, škola, probační služba, sociální péče, sportovní organizace a samozřejmě policie). Výjimečně byla opatření doplněna informační kampaní zaměřenou na širší komunitu či sousedství.
V zadávací dokumentaci k „úspěšným projektům” byl zdůrazněn požadavek nezávislého vyhodnocení efektivity projektu. Naprostá většina projektů tento požadavek nesplňovala. Výjimku tvoří Velká Británie, Belgie a Nizozemsko, kde je evaluace rozvinuta. Vyhodnocení pak prokázalo prudký pokles kriminality a delikvence mezi cílovou skupinou. Např. v rámci britského projektu YIP (Program zapojení mládeže) došlo k poklesu trestné činnosti u jedinců zapojených do projektu o 76% a kriminalita v komunitě (sousedství), kde projekt probíhal, poklesla o 36%. Nutno ovšem konstatovat, že takovýto detailně propracovaný projekt s podobnými výsledky byl spíše ojedinělý. Britské ministerstvo vnitra tento projekt nyní nabízí i dalším lokalitám.
V závěrečné diskusi zaznělo, že přes evidentní potíže je standardizace projektů možná a žádoucí a pro další práci bude využita britská metodologie. Stejně je žádoucí rozvoj vědecké evaluace, opakovaně se hovořilo o tom, že cca 10% nákladů na projekt by mělo být vynaloženo na evaluaci.
PhDr. Božena Buchtová, CSc.
Výňatek ze studie
Sociálněpsychologické důsledky dlouhodobé nezaměstnanosti se v chování člověka projevují sociální izolovaností, neschopností postarat se plně o své děti, konflikty v rodině a v manželství, dále růstem dysfunkčního chování. To se projevuje například zvýšenou konzumací alkoholu a drog, kriminalitou, zvyšující se delikvencí a počty sebevražedných pokusů.
Výzkumná šetření prokázala, že při zvýšení nezaměstnanosti o 1 % se zvyšuje kriminalita o 5.7 %, sebevražednost o 4,1 % a počet přijatých do státních nemocnic o 3,4 %.
Zákeřnost této věci spočívá v tom, že z počátku může být i nezaměstnanost prožívaná jako určitá forma „dovolené", v níž má člověk příležitost zamyslet se nad svým dosavadním životem.
Později, při opakovaném neúspěchu najít si práci, narůstá vědomí nemožnosti ovlivňovat svoji osobní situaci, vzniká pesimistický postoj s pocity nepotřebnosti, marnosti a beznaděje.
Následuje apatie, rezignace a pasivita a většina dotazovaných vypovídá o stavech bezmocnosti a o pocitu vyřazení ze společnosti.
S touto frustrující zkušeností z opakovaného neúspěchu najít si práci také sílí stres z finančního napětí a roste ztráta životní orientace. Tento typ zátěže se týká především lidí, kteří se výrazně orientují na svět práce. Při její náhlé ztrátě totiž jakoby přicházejí o „ pevnou půdu pod nohama", život pro ně ztrácí smysl. Dlouhodobá ztráta práce postupně oslabuje jejich důvěru ve vlastní profesionální i osobní schopnosti, ztrácejí sebeúctu.
Nezaměstnanost je tak spíše problém psychologický a sociální než problém ekonomický.
Nezaměstnaný jedinec a rodina
Při studiu důsledků nezaměstnanosti je důležité se zabývat nejen prožíváním ztráty práce u postiženého jedince, ale také situací v rodině - změnami personálních vztahů, změnami v distribuci domácích prací, změnami v postavení a statusu nezaměstnaného člena rodiny. Obtížná je situace v rodinách, kde jsou dospívající děti, které vnímají otce jako autoritu zajišťující živobytí i pro ně.
Ztráta práce otce je pak někdy snížením jeho postavení v rodině, které může vyústit v závažné psychologické problémy u ostatních členů rodiny. Poznatky z našich výzkumů ukazují
( Buchtová, 1992), že v rodinném soužití se v některých případech neurotické potíže přenášejí z nezaměstnaného na zaměstnaného partnera, přenášejí se dokonce i na děti.Jsou - li v rodině dva členové bez práce, což byl častý případ našich regionálních výzkumů, stresy působící na rodinu se často znásobují.
Mezi důležité faktory, které pomáhají zvládnout jedinci těžkou zátěžovou situaci ztráty práce, patří sociální opora ze strany rodiny, zejména životního partnera. Tato situace tedy prověřuje kvalitu rodinných vztahů a lépe ji zvládají lidé, kteří se mají o koho opřít, kteří mají možnost
otevřeně o své situaci hovořit s rodinou, a to bez výčitek a planého litování.
Rizikové skupiny nezaměstnaných
Uplatnění člověka na trhu práce je podmíněné řadou charakteristik (věk, zdravotní stav, vzdělání, pohlaví, příslušnost k etnické skupině), které vyčleňují skupiny lidí s větším rizikem ztráty práce a předurčují je pro dlouhodobou nezaměstnanost. Tyto skupiny jsou také vystaveny riziku opakované nezaměstnanosti. Jejich příslušníci nacházejí uplatnění spíše na sekundárním trhu práce a na méně placených pracích s nejistou budoucností. U nás k nim patří mladí lidé, ženy s malými dětmi, zdravotně postižení občané, starší lidé, lidé s nízkým vzděláním, romské etnikum a přicházející imigranti ( B. Buchtová 1992).
• Mladší věkové skupiny do 30 let
Absolventi středních a vysokých škol, kteří se ucházejí o své první zaměstnání, jsou v konkurenci s ostatními uchazeči značně znevýhodněni. Nemají praktické zkušenosti a základní pracovní návyky, ale také postrádají určité pracovní kontakty usnadňující lepší orientaci na trhu práce.
U nezaměstnaných absolventů vysokých škol vystupuje do popředí zejména ekonomické hledisko, protože mnozí z nich zakládají nebo již žijí ve svých rodinách.
S nezaměstnaností absolventů středních škol a mladistvých bez zájmu o získání zaměstnání se objevují závažné výchovné a psychologické problémy. Pokud si tito mladí lidé ve správném čase neosvojí potřebné pracovní návyky, nebudou schopni pracovat ani v dospělosti a nuda je pak povede k sociálněpatologickému chování, k vyřazování ze společnosti. Prodlužování adolescence nezaměstnaností má negativní důsledky pro jedince i pro společnost.
Podle závěrů studie L. B. Hendryho z Aberdeen University (1983) ohrožuje rozvoj osobní identity, identity mužství a ženství, dosažení nezávislosti na rodičích, akceptaci rodinných hodnot a hodnot společnosti. Ohrožuje i rozvoj profesionální role a schopnost navazovat a udržovat přátelství. Podnětné tu mohou být poznatky z dvouletého programu výcviku mladistvých (od 16 do 18 let) ve Velké Británii, který poskytuje kvalifikaci a první zkušenosti pro získání trvalého zaměstnání. Další program poskytuje mladistvým dočasné zaměstnání ve veřejně prospěšných pracích se souběžným studiem. Cílem těchto programů je předcházet psychosociálním důsledkům nezaměstnanosti v adolescenci cestou řízeného osvojování pracovních návyků.
Zvyšování nezaměstnanosti spolu se všeobecně malým růstem platů je častou překážkou v emancipaci dospívajících. Z výzkumů v ekonomicky rozvinutých zemích vyplývá, že v posledních letech dochází k 10% nárůstu počtu osob ve věku 18 - 34 let, kteří se vracejí do rodiny a žijí se svými rodiči.
• Starší lidé
Nejtíživěji prožívají ztrátu zaměstnání lidé ve věku 41 - 50 roků (B. Buchtová,1992).Tyto skupiny pracovníků prožívaly pocity bezradnosti spojené se strachem, psychickou tenzí, nejistotou a s postupnou ztrátou sebedůvěry. Spolu s pracovní rezignací se projevila i rezignace na společenskou aktivitu.
Čím je člověk starší, tím více jsou fixní jeho návykové stereotypy a tím obtížněji a pomaleji se přizpůsobuje novým životním situacím. Jak dalece je člověk schopen přizpůsobit se změněným podmínkám a jak tyto změny prožívá, záleží na řadě faktorů.
Vedle primární úlohy osobnosti, jejich psychických a fyzických vlastností, zde vystupují do popředí různé životní okolnosti, úroveň inteligence, společenské postavení a rodinné poměry. Důležitou roli zde sehrává posilování orientace na budoucnost s cílem, aby se setkání s náročnými stresovými situacemi, jako je i ztráta zaměstnání, nestala příčinou rezignace, ale spíše mobilizovala člověka k jednání.
Při předčasném odchodu do důchodu zmizí významný „tréninkový faktor" jakým je prokazatelně zaměstnání a jeho prostředí pro udržení tělesných a duševních schopností u osob vyššího věku. Výsledky výzkumů přinášejí doklady o tom, že starší lidé mívají velmi dobré výsledky a výkonnost; jsou také odpovědnější a mají vyšší sebekontrolu.
Také počet absencí je u starších pracovníků nižší ve srovnání s mladšími pracovníky.
• Zdravotně postižení lidé
U lidí se změněnou pracovní schopností (ZPS) vystupují do popředí nejen ekonomické, sociální a psychické problémy, ale zejména problém přiměřeného smyslu života, problém pocitu lidské důstojnosti. Vzhledem ke stále většímu důrazu na produktivitu a na výkon současné společnosti, mají tito lidé čím dál menší šanci uplatnit se na trhu práce. Doba jejich evidence na Úřadech práce převyšuje několikanásobně dobu evidence zdravých jedinců. Dostávají se často do bezvýchodné životní situace a pro jejich rodiny to znamená starost o nezaměstnaného postiženého rodinného příslušníka.
• Lidé bez kvalifikace
V současné struktuře dlouhodobé nezaměstnanosti jsou největší skupinou nekvalifikovaní pracovníci (asi 1/3 všech nezaměstnaných), jejichž část tvoří i absolventi základních škol. Jde zejména o lidi mladé, obtížně vzdělavatelné, často s malým zájmem o zaměstnání. Patří sem i lidé, kteří se podílejí na společensky nežádoucím deviantním chování (alkoholici, recidivisté, lidé propuštění z nápravných zařízení a další sociálně nepřizpůsobiví). Převážně jde o lidi se specifickými charakteristikami individuálního života. Tyto náklonnosti a charakteristiky přispívají k jejich „vydělování se" ze společnosti a vedou k vytváření tzv. „nové třídy deklasovaných "
(„ new-underclass"), která žije uvnitř systému podpor sociálního zabezpečení v „kultuře" trvalé závislosti na státu. Proces utváření této skupiny nezaměstnaných se specifickou kulturou - pasivitou, apatií a častým deviantním chováním - souvisí však i s délkou nezaměstnanosti a s dalšími faktory sociálního prostředí.
Úroveň kvalifikace a profesionálních dovedností bude při hledání pracovní příležitosti rozhodující. Více dovedností totiž znamená větší možnost volby pro zaměstnavatele i pro pracovníka. Pracovníci s nízkou kvalifikací budou postupně stále více vytlačováni levnějšími a přesnějšími stroji. O práci nekvalifikovaných lidí nebude zájem a oni sami se stanou potenciálním kriminálním problémem pro společnost.
• Romské etnikum
Vzhledem ke zvyšujícím se nárokům uplatnění pracovní síly na trhu práce, kde výraznou roli sehrává úroveň kvalifikace a rozsah a kvalita sociálních dovedností, bude romské etnikum
stále obtížněji získávat zaměstnání. Většina Romů totiž absolvuje pouze základní vzdělání a nezískává další kvalifikaci; značná část žáků této populace dokonce neukončí ani základní vzdělání.
Romové byli zaměstnáni v profesích, které procházejí výraznými změnami kvalifikačních požadavků. Žijí pod tlakem vlastních kulturních vzorců chování a hodnot i pod zvýšeným tlakem majoritní populace, která je zatím plně neintegrovala.jejich šance uplatnění na trhu práce je tedy minimální. Zvýšená koncentrace romských obyvatel ve vymezených oblastech vytváří lokality s vyhrocenými sociálními problémy, s vysokou kriminalitou a s rostoucí závislostí na prostředcích poskytovaných státní sociální sítí.
Integrace různých sociálních skupin do společnosti, včetně tzv. rizikových skupin, je jednou ze součástí tzv. integrujícího systému popsaného K. Bouldingem, (O. Mesároš 1991). Systém zahrnuje různé společenské skupiny se sociálními rozdíly a usiluje o snížení rozdílů mezi nimi. Vedle požadavků poskytování sociálního minima, který se nepovažuje za jediné řešení, se tu vytyčuje komplexní přístup týkající se různých aspektů života jedince nebo celé sociálně slabé skupiny. Patří sem diferenciace podmínek vykonávání povolání, rozptyl spotřebních preferencí, rozvoj specifických druhů služeb a rozvoj různých forem seberealizace.
Cílem je nejen snížit rozdíly mezi skupinami, ale také vytvořit širokou diferencovanou škálu životních podmínek.
Zdroj:“Aplikovaná sociální psychologie II" vydala : Grada Publishing 2001
Kriminální jednání můžeme podle psychologického pojetí rozdělit do následujících skupin:
• kriminalita jako důsledek životního stylu,
• kriminalita jako instrumentální chování,
• kriminalita jako důsledek přizpůsobení se skupině
• kriminalita jako důsledek neadekvátních strategií při zvládání stresu.
Kriminalita jako důsledek impulzivního životního stylu
Impulzivní osobnost se zpravidla utváří souhrou dispozic a prostředí. Jestliže osobnostně predisponované dítě vyrůstá v prostředí, kde panuje nedostatek náklonnosti, pozornosti a nedůsledná výchova ze strany rodičů, neosvojí si v rozhodujících vývojových etapách tradiční občanské hodnoty ani návyky sebekontroly.Často jsou rodiny příliš velké, nebo rozpadlé, sociálně slabé, jejich členové mají nízkou vzdělanostní úroveň. Rodiče ani další blízké osoby v okolí nejsou právě nejlepšími výchovnými vzory. Produktem všech těchto okolností bývá impulzivní jedinec.
Impulzivní jedinec se jeví jako odbrzděný, bez konvencí a zábran, je požitkářsky zaměřený, uspokojování vlastních potřeb je pro něj nejdůležitější životní záležitostí, proto postupuje bezohledně, bez výčitek, agresivně, je-li to nutné. Jeho názory a postoje jsou silně nekonformní, tzn. že odmítá školu, policii, usilovnou práci apod.
V období puberty a adolescence ho toto osobnostní založení vhání do různých incidentů a konfliktů. Pro jejich celkovou nepřiměřenost a opakování je nelze zlehčovat jako mladistvou nerozvážnost. Prohřešky jsou proto náležitým způsobem projednávány a impulzivní jedinec končí dříve či později před soudem. Ve věznici získává mladistvý pachatel spíše kriminální proškolení ( od starších spoluvězňů se dozví, jak nejlépe "udělat " banku, jak reagují lidé na předpadení atd.).
Kriminální jednání se stává řemeslem, na jehož ovládnutí může být recidivista pyšný stejně jako každý jiný člověk na svou profesi.
Kriminalita jako instrumentálnií chování
Je skutečností, že kriminálního jednání se dopouštějí lidé s přiměřenou, anebo dokonce velmi přísnou výchovou, kteří si osvojili patřičné normy společnosti, netrpí nedostatkem sebeovládání a běžně nepodléhají tlaku okamžitého uspokojení potřeb.
V různých výzkumech bylo např. opakovaně prokázáno, že neexistuje žádná souvislost mezi religiózní výchovou a kriminalitou.Podle zahraničních výzkumů je i mezi pachateli řada jedinců, kteří se pokládají za věřící, a z dějin kriminalistiky jsou známi pachatelé, kteří prošli důslednou religiózní výchovou. Jinak řečeno , faktická znalost morálních a zákonných norem ještě neznamená, že se konkrétní člověk bude ve svém chování podle nich řídit.
Kriminalita jako instrumentální chování znamená, že kriminální jednání je účelové
( instrumentální) a slouží jako prostředek k dosažení privátního žádoucího cíle.
Zpravidla se uplatňuje v situaci, která je pro konkrétního jedince velmi důležitá, domnívá se, že může hodně získat, anebo ztratit. Jestliže nemůže dosáhnout vytouženého cíle pocitvým způsobem, nastupuje velké pokušení získat vytoužené nečestným anebo kriminálním jednáním. S instrumentální kriminalitou se můžeme setkat u jedinců vzdělaných, s dobrým sociálním postavením, pocházejících ze zdravého rodinného prostředí. Výskyt této účelové kriminality souvisí s atraktivností a žádoucností dobývaného cíle. Čím je cíl subjektivně důležitější, tím pravděpodobnější je nečestné, podvodné či přímo kriminální jednání. Tento psychologický pohled také vysvětluje, proč může jeden a tentýž člověk kombinovat vzájemně protichůdné způsoby chování, anebo proč se bezúhonný občan může
( zdánlivě) překvapivě a náhle dopustit kriminálního jednání.
Prezident fotbalového klubu se dopustí podvodů a daňových úniků za účelem zakoupení exkluzivního hráče, v osobní podnikatelské činnosti by něco podobného nepřipustil. Poctivý nálezce, který nedávno vrátil naditou peněženku, zcizí v samoobsluze labužnickou konzervičku.
Kriminalita jako důsledek přizpůsobení se skupině
Jde o kriminální chování, které není z pohledu jednotlivce výsledkem spontánní, svobodné volby, nýbrž vyplývá ze sociálního tlaku členské skupiny a je podněcováno obavami či strachem jedince z nepříjemných důsledků v případě, že by odmítl vyhovět. U dětí a mladistvých mívá často podobu " skládání zkoušky odvahy" anebo přijímacího rituálu při získávání plnohodnotného členství ve skupině.
Kriminalita jako důsledek přizpůsobení se skupině není vázána pouze na kriminálně orientované primární skupiny ( party). Jsou známy případy, kdy se tentýž mechanismus nátlaku k podvodným, nekorektním až kriminálním aktivitám uplatňuje i v sekundárních skupinách, např. v různých firmách, hospodářských podnicích. Nový zaměstnanec je pod hrozbou ztráty zaměstnání, diskreditace atd. tlačen k nápodobě nepoctivých aktivit, které sice zvyšují zisk firmy, ovšem nepřípustným, protizákonným způsobem ( klamání zákazníků, předstírání služeb, které nejsou fakticky poskytovány, uvádění nepravdivých údajů).
Kriminalita jako důsledek neadekvátních strategií při zvládání stresu
Vyskytují se trestné činy, ke kterým dochází proto, že pachatel není schopen danou situaci zvládnout anebo vyřešit svůj osobní problém. Prožívá situaci jako stresovou, cítí se frustrován a neví, jak by měl dál postupovat. Z různých důvodů se to v předcházejícím vývoji nenaučil. Nejčastěji se jedná o situace či problémy vztahové, tedy o oblast mezilidských vztahů a jednání s druhými ( jedinec neumí přiměřeně vyjadřovat své city, prosazovat se ve vzájemném jednání, navazovat kontakty, vyjadřovat své sexuální tužby, přirozeně se seznamovat s druhým pohlavím atd.)
Tento psychologický výklad lze uplatnit na řadu konkrétních případů partnerských vražd, ale také exhibicionismu, voyeurismu, regredované ( nepravé) pedofilie apod. V anamnéze těchto pachatelů obvykle nacházíme přísnou výchovu s represivním, moralistickým postojem vůči sexu.Vše, co souvisí s tělem, je deklasováno jako nečisté, ostudné a neslušné. Z různých důvodů či v důsledku různých okolností takový jedinec nezakusí běžné sociální prostředí svých vrstevníků, vyrůstá převážně osaměle, v izolaci. Nemá příležitost pro sociální učení, nemůže napodobovat obvyklé způsoby navazování komunikace, udržování zájmu o svou osobu, prosazování se mezi druhými a získávání jejich náklonnosti. Místo reálných zkušeností zaměstnává svou fantazii, někdy přebírá modely řešení konfliktů prezentované v médiích
(akční, hororové filmy). Postupně se stává stále více frustrovaným, překážky v cestě k uspokojování aktualizovaných potřeb jsou vnitřní, spočívají v jeho vnitřních bariérách a mezilidské neobratnosti. Setkal-li se na své životní cestě s agresivními vzory, vzrůstá, psychologicky nahlíženo, riziko kriminální strategie při zvládání stresové situace. Konkrétní problém, např. jak se přiblížit k sexuálnímu partnerovi a navázat sexuální aktivity, je řešen násilným způsobem.
Zdroj: Policejní psychologie, vydal Portál 2000
Ing. Vladimír Baloun, Institut pro kriminologii a sociální prevenci
(Ekonomická problematika stanovení výše úroků - výňatek ze studie )
„Kdo zneužije něčí tísně, nezkušenosti nebo rozumové slabosti nebo něčího rozrušení, dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru (...) bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo peněžitým trestem." Trestní zákon §253, odst.1 al 1 tr. zák., Lichva.
Problematika lichvy je prioritně problémem trestně právním, nicméně je i problémem ekonomickým a sociálním. Ekonomickým problémem je, že se tento delikt vztahuje téměř výlučně k finančním půjčkám mezi občany (které jsou upraveny občanským zákoníkem -
OZ §657). Jsou poskytovány s neúměrně vysokým úrokem; pokud uznáme tento fakt, vzniká problém: od jaké výše úroku lze hovořit o lichvě ? Výši úroků již občanský zákoník neupravuje ani neomezuje, ale pokud by se pohybovala výrazně nad běžnými úrokovými sazbami užívanými v obchodním styku, šlo by o jednání, které by bylo contra bonos mores
(v rozporu s dobrými mravy, odporující dobrým mravům): toto pravidlo má nicméně pouze morální charakter. Při hodnocení, zda se skutečně jedná o porušení dobrých mravů, musí být brán zřetel nakonkrétní případ, který musí posoudit až soud. Pokud soud uzná, že zásada dobrých mravů byla porušena, pak se oprávněný (ten kdo byl poškozen) může domáhat náhrady za vzniklou škodu. Zlý úmysl musí ovšem u soudu prokázat poškozený: důkazem může být například smlouva o půjčce, v níž jsou úroky stanoveny neúměrně vysoko, protože už v době uzavírání smlouvy mohl poškozený její obsah vnímat jako porušení dobrých mravů.
Za sociální problém ji můžeme označit zejména proto, že lichva postihuje obvykle slabší
(nižší) či přechodně nebo trvale handicapované skupiny (nezaměstnaní apod.) či národnostní menšiny (míněni jsou zejména Romové). Jakkoli podle justiční statistiky jde jevově o parciální problém, lze se domnívat, že jeho latence je značná a že soudně projednávané případy jsou pouze špičkou ledovce.
Stanovení výše úroku
Úrok je cenou peněz, cena se tvoří v systému nabídky a poptávky. Otázkou nicméně zůstává, jaká výše ceny peněz, výše úroku, úroková míra si zaslouží označení lichva.
Běžné úrokové sazby užívané v obchodním styku jsou totiž poměrně zavádějící: vztahy v obchodním styku nejsou vztahy mezi občany, úrokové sazby bank nemohou být směrodatné pro občany (mohou sloužit pouze jako jakési vodítko, a i pak s rezervou - jaká výše úroku je
„výrazně nad .."?).Ekonomická teorie nezná termín, který si z nedostatku lepšího označení nazveme „přiměřená" cena; nezná jej ani u běžného zboží, natož pak u zboží zvláštního druhu (tedy peněz).
Problém je totiž v tom, že v systému tržních vztahů lze extrémy obecně označit za škodlivé
( ysoká cena = lichva - anglicky „usury, odvozené z prostého latinského usus, uti - užívat, má díky náboženskému a obecně rozšířenému odsuzování špatný zvuk a stále zaujímá významné místo v politickém slovníku), nízká cena = dumping (druh cenového podbízení na trhu, jehož cílem je vytlačit z trhu konkurenci, prosadit se na trhu, ale též překovat celní a jiné obchodní bariéry), shodná cena = koluze (v právu tajná spolupráce v neprospěch třetí osoby - např. v trestním řízení mezi obviněným a svědky za účelem ztížení osvětlení skutkové podstaty. V ekonomice označuje koluze tichý souhlas s chováním účastníku trhu).
Lichvu pak stíhá trestní zákon, dumping nejrůznější komise (např. komise GATT či komise Evropské unie v zájmu ochrany jejího trhu), koluzi v ČR Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (v zahraničí pak jeho obdoba).
Bude zřejmě panovat shoda v tom, že měsíční úrok 100 % je nemorální a nemravný
(podle zpráv z médií jde o úrok vyžadovaný romskými lichváři od dlužníků). Byl však roční úrok 25 % ještě morální a mravný (tento úrok požadovaly počátkem 90. let v té době ještě státní banky od podnikatelů? Je roční úrok převyšující 100 % morální a mravný (tento úrok za krátkodobé půjčky požadují oficiálně povolené společnosti, které operují na našem finančním trhu, např. nejznámější z nich Provident Financial )?
Teprve nedávno byl schválen zákon nařizující leasingovým společnostem a společnostem provozujícím splátkový obchod uvádět roční navýšení a všechny ostatní poplatky (tedy cenu i půjčky) u tohoto typu prodeje: bylo zjištěno, že konečná cena se mnohdy blíží až dvojnásobku (tedy 100 % úroku, samozřejmě, v závislosti na délce takovéto půjčky). Kdo je tedy schopen určit ještě „ přiměřenou" cenu ? Ekonomické zákonodárství zná sice terminus technicus "cena v místě obvyklá", což lze chápat jako upřesnění již zmíněné běžné sazby používané v obchodním styku - jinými slovy by se cena peněz mezi občany ( tedy úrok) měla odvozovat od cen, které používají peněžní instituce (tedy zejména banky). Problém je ovšem v tom, že takto stanovená cena peněz (která je odvozena od úroku, který požaduje centrální banka od bank komerčních) je mnohdy spíše politickou a sociální kategorií než kategorií výhradně ekonomickou - centrální banka takto reguluje měnový a potažmo ekonomický a sociální vývoj a jakkoli je nezávislá, musí brát do úvahy i stav ekonomiky. Navíc jde o další faktor: pro získání půjčky u banky je nutno splnit celou řadu apriorně daných podmínek, mimo jiné banky pozorně sledují i tzv. bonitu klienta, účel půjčky apod., takže získání úvěru není snadné a není ani rychlé.
Jinak řečeno, úroky z půjček mezi občany mohou (víceméně i musí) být a také bývají této ceně značně vzdáleny. Jakákoli ustanovení o "běžných sazbách", cenách „ v místě obvyklých" apod. mají svůj význam např. u výpočtu daní; je jimi oceňováno plnění, na které buď není doklad, či jehož ceny jsou neúměrně nadhodnoceny či podhodnoceny, čímž je bráněno manipulacím s daňovým základem (dokonce poskytne-li společník své společnosti půjčku ze svých osobních prostředků a nevyžaduje - li běžný či dokonce žádný úrok, bývá toto jednání chápáno finančními úřady jako poskytnutí daru a je požadována daň darovací.
Opačně - požaduje - li vyšší úrok, než je obvyklé, lze tuto skutečnost chápat - a finanční úřady tak také činí - jako umělé snižování daňového základu.
Navíc je nutno uvést , že „ přiměřená cena“ je kategorie, která je v tomto případě značně individuální. Představme si situaci člověka, který má vysokou částku na termínovaném účtu u banky a vznikne mu náhlá potřeba tuto částku vybrat (např. při ojedinělé nebo výhodné koupi bytu či domu). Sankce za jednorázové zrušení vkladu jsou značné, získání bankovní půjčky pomalé (navíc by šlo o tak krátkodobou záležitost, že by banky ani půjčku neposkytly); je tedy nutno provést ekonomický kalkul vázaný na dobu řádné výpovědi vkladu, zda úrok placený „lichváři" převýší či nepřevýší tuto sankci (běžný problém nabídky a poptávky).
Na druhé straně si představme běžnou rodinu, která potřebuje obstarat nezbytný předmět běžné potřeby a pro niž je běžný „spotřebitelský" úrok ještě snesitelný (zejména není-li její potřeba příliš aktuální a nezbytná), úrok vyžadovaný „ lichvářem" by však byl zničující.
Jako třetí hypotetický příklad si představme nezaměstnaného, který má šanci získat lukrativní zaměstnání po složení finanční kauce ( libovolně vysoké). Protože v současnosti žádné příjmy nemá, pro libovolnou banku je jako klient nezajímavý, takže jakkoli vysoký úrok požadovaný „lichvářem" ochotně přijme pod dojmem budoucích možností ( je možné namítnout, že jde o využití, resp. zneužití jeho tísně, nicméně taková je ekonomická realita). Jinak řečeno: jde skutečně vždy o individuální rozhodnutí a individuální ekonomický kalkul.
Další znakové projevy lichvy
Dělící znak mezi lichvou a legální půjčkou tedy zjevně nepovede striktním stanovením úrokové míry, resp. její výše. Condicio sine qua non pro označení trestnosti konání by tedy mohl být znak zneužití tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti nebo rozrušení ( viz § 253),
tedy vědomé konání v tomto smyslu na straně poskytovatele půjčky. Lze ovšem předpokládat, že finanční tíseň pociťuje i ten, kdo se obrátí na zmíněné legální společnosti, které na trhu operují se souhlasem státu a jejichž úroková sazba je několikanásobně vyšší než je v „místě obvyklá".
V podstatě totéž lze říci o dalším znaku, tedy nezkušenosti. Lze s poměrně velkou mírou jistoty tvrdit, že valná část populace, tedy nejen „oběti lichvy" či klienti finančních společností, nezná poměry na finančním trhu a navíc - který zákon ukládá poskytovateli půjčky zkoumat zkušenost či nezkušenost dlužníka a jak to prakticky provádět ...?. Dovedeno ad absurdum, prodejci nářadí by mohli být trestně odpovědni za smrtelný úraz „nezkušeného" uživatele, což je v případě klientů téměř každý. Už vůbec nemluvě o tom, jak, jakým způsobem lze ohodnotit nedostatečné právní povědomí, které je obecně u české populace poměrně nízké.
Zkoumání rozumové slabosti a rozrušení náleží spíše odborníkům na psychiku než laikům, navíc platí předchozí konstatování - který zákon ukládá toto zkoumat ? Lze se domnívat, že problematiku lichvy, resp. její mediální podobu, rozvířil až případ zmíněných romských „lichvářů". (Meziresortní komise pro záležitosti romské komunity následně vyzvala vládu, aby se touto situací zabývala.) Lze se nicméně současně domnívat, že obdobnému jednání je vystavena i většinová populace, nicméně vzhledem k odlišným sociálním podmínkám a odlišnému hodnotovému žebříčku (romská populace má poněkud odlišné vnímání času - míněno současnost versus budoucnost) to nemá tak mediálně interesantní následky a dopady, koneckonců i zmiňované finanční či splátkové leasingové společnosti
( jejichž služeb používá většinová populace) mají zájem na splacení půjčky i s úroky.
Romská populace jejich služeb nevyužívá (a ani nemůže, protože pro tyto společnosti není zajímavá; jejich ekonomický zájem je v případě romské komunity ohrožen, neboť nemohou - aspoň ne oficiálně - využívat metod vymáhání dluhu, které nepochybně používají soukromí půjčovatelé). Výzva vládě, aby se touto záležitostí zabývala, míří podle mého soudu špatným směrem; romská komunita si v tomto případě musí pomoci sama. Vláda, ev. různé nadace apod. nemohou přinutit banku či finanční společnost, aby poskytly půjčku jen na základě etnické příslušnosti, či aby na tomto základě poskytly nižší úrok či dokonce souhlasili s neúhradou - mohou pouze podniknout „osvětovou" činnost, která bude nicméně do značné míry zbytečná. A jestliže se tito občané nedostanou k půjčkám jinak než prostřednictvím „lichvářů", pak jejich služeb použijí bez ohledu na následky a bez ohledu na vládní doporučení.
Problematika vyvolané delikvence související s lichvou
Problémem u této specifické činnosti není snad ani tak sama činnost (jejíž definiční vymezení, jak jsem se snažil dovodit, je značně obtížné) jako nabalující se činnost trestná; počínaje možným tipařením ( je známo, že většina společností poskytujících půjčky nemá stálé úřadovny, ale používá systém dealerů, kteří klienty navštěvují doma), po vymahače dluhů, kteří používají značně nevybíravých metod (až po fyzické násilí) při „ upomínání" dlužníků. Navíc je známo, že klasický organizovaný zločin ( zejména v USA) používal a v menší míře dosud používá poskytování peněz na „lichvářské" úroky jako vítaný zdroj své moci a vlivu. U organizovaného zločinu však nemusí jít prioritně o přímý finanční zisk - může jít o systém úsluh a protislužeb. Jinak si troufám odhadnout, že „lichva" v její aktuální podobě v ČR není sama o sobě projevem organizovaného zločinu, jde spíše o individuální činnost.
Závěr
Předkládaný text neodpovídá - připouštím - na otázku, co již je a co ještě není lichva podle znění trestního zákona. Současně bych nerad upadl v podezření, že se jakkoli ztotožňují s těmi, kdo „zneužívajíce něčí tísně ..." vyžadují neúměrně plnění. Chtěl jsem pouze upozornit na jev, jehož váha bude spíše narůstat s pokračující relativní pauperizací určitých skupin (ať sociálních, národnostních či jinak diskriminovaných). Současně bych chtěl vyvolat diskusi o výkladu pojmu „plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru", neboť se domnívám, a snažil jsem se to i zdůvodnit, že v tržní ekonomice nelze jednoznačně takováto plnění definovat. Faktem je, že s cenou peněz (tedy úrokem), resp. s jejím zdůvodněním a výší byly problémy již - bez přehánění - od biblických dob, že tedy zjevně tento problém nebude vyřešen na základě jednoho nebo dvou článků.
Zdroj: Kriminalistika 4/2002
Sdružení zdravotně postižených v ČR uspořádalo v Praze dne 9. prosince 2002 celostátní seminář organizovaný v rámci národního plánu vyrovnávání příležitostí pro občany se zdravotním postižením pod názvem. „Ochrana zdravotně postižených před sexuálním zneužitím„. Protokol ze semináře bude široké odborné i laické veřejnosti zpřístupněn prostřednictvím zvláštní přílohy zpravodaje Elán, vydávaného Sdružením zdravotně postižených v ČR (jeho internetová podoba bude zveřejněna na stránkách www.czechia.com/szdp).
Byly zde prezentovány výsledky druhé etapy anonymního výzkumného šetření rodinného a sexuálního života zdravotně postižených, zaměřeného okrajově i na sexuální zneužívání. Na výzkumu se podílel široký pracovní kolektiv, který shromáždil odpovědi celkem od 1 200 zdravotně postižených, z toho 709 žen. Šlo o soubory žen aktivních, relativně dobře adaptovaných ve společnosti, které svým přístupem k životu rozhodně nepředstavují typ bezbranné a snadno zneužitelné osobnosti. Bohužel jsme se nedostali k zdravotně postiženým ženám uzavřeným před širším společenským kontaktem v rodinném prostředí či sociálních ústavech. Také se nám nepodařilo získat údaje o výskytu zdravotně postižených z poraden, kam spontánně přicházejí ženy se zkušeností se zneužitím a znásilněním. V tomto souboru se zjistilo 31 (4,4 %) případů pohlavního zneužití u žen a 6 případů u mužů (soubor nelze považovat za diskutovatelný). Mezi oslovenými byli respondenti z Rychnovska, Pardubic, Kladrub, Slapů, Brna a studenti speciální obchodní akademie v Jánských Lázních, další vyplněné dotazníky přišly přímo na adresu SZdP v ČR. Nejčastější formou sexuálního zneužití je úmyslné odhalování pohlavních orgánů před dítětem, dotýkání, líbání a hlazení pohlavních orgánů, objímání a líbání se sexuálním podtextem, přimění k dotýkání a hlazení pohlavních orgánů jiné osoby, tělesná penetrace (orální, vaginální, anální). Počátkem roku 2003 vyjde sborník na téma: „Ochrana zdravotně postižených před sexuálním zneužitím„.
Valná část případů pohlavního zneužívání zůstává skrytá, zejména proto, že v převážné většině se odehrává uvnitř rodiny a v mnoha případech je součástí složitých citových vazeb a mnohdy i jakýmsi pojítkem rodinných vztahů. K jejich odkrytí dochází tehdy, když nastanou změny ve struktuře rodiny, např. při rozvodech.
Obecně, lze na základě zjištěných výsledků konstatovat, že k pohlavnímu zneužívání dochází převážně uvnitř rodiny, a to se strany nejbližšího příbuzného. Citové vazby a ekonomická závislost na pachateli brání tomu, aby byl čin oznámen a pachatel řádně potrestán. Každá ze sedmi respondentek uvádí, že násilí dosud trvá a skoro ve 2/3 jde o činy opakované. Zneužité ženy uvádějí, že jsou vystavovány všem formám násilí (psychické, fyzické, sexuální a citové vydírání). Ženy mají velké zábrany hovořit otevřeně o tom, co v dětství či v dospělosti zažily. Bojí se, že pokud se se svým problém obrátí na odbornou pomoc, přijdou o svoji rodinu, která je pro ně mnohdy tím nejcennějším. Některé sexuálně zneužité ženy mají podvědomě obavu navazovat hlubší citový vztah s mužem, a tak vedou promiskuitní život, častěji střídají své partnery.
Velkým problémem v České republice je selhávání prevence. Na většině základních škol není dostatečně rozvinuta sexuální výchova, mnozí učitele nedokáží otevřeně a bez zábran se svými žáky diskutovat na sexuální témata. Doktor Mellan, lékařský odborný garant výzkumného projektu a vedoucí specializované sexuologické poradny pro zdravotně postižené Ústředního stacionáře SZdP v ČR, doporučuje, aby sexuální výchova byla vyučována již v mateřských školkách formou her, například hra na dobré a špatné dotyky, při níž by si dítě uvědomilo, že mu někdo z blízkých ubližuje. Druhým problémem je nedostatečná informovanost veřejnosti o fungujících institucích, které nabízejí sexuálně zneužitým odbornou pomoc, i anonymní. U nás mezi nejznámější patří např.: Elektra („Elektra„, Centrum pomoci ženám zneužitým v dětství se sídlem v Praze, tel.: 272 911 110) a Bílý kruh bezpečí (Sdružení pro pomoc obětem trestné činnosti, tel.: 257 317 100).
Pro obět sexuálního zneužití není jednoduché otevřeně hovořit o svých zážitcích. Neumí se dostatečně vyjadřovat, používat správné termíny apod. Měli bychom mít na paměti, že pokud se na nás někdo obrátí s prosbou o pomoc, nenuťme ho do povídání, pokud on sám nechce, aktivně jej vyslechněme, buďme pozorní k jeho nonverbálním projevům, k tomu, co nám chce říct mezi řádky, a poděkujme mu, že nám projevil důvěru a svěřil své „tajemství„.
Víte-li ve svém okolí o nějakém případu sexuálního zneužívání, týrání či o domácím násilí, nechovejte se, jako by se vás to netýkalo, a případ oznamte na nejbližší pobočku Policie ČR nebo na odbor péče o dítě. Je možné, že právě Vy svým skutkem, někomu zachráníte život.
Zdroj: Bc. Jana Flechtnerová, členka výzkumného týmu vytvořeného při Školicím centru ústředního stacionáře Sdružení zdravotně postižených v ČR k řešení projektu "Ochrana
zdravotně postižených před sexuálním zneužitím"
CAN (Child Abuse and Neglect)
Syndrom týraného, zneužívaného zanedbávaného dítěte - definovaný Zdravotní komisí Rady Evropy v roce 1992 - zahrnuje následující diagnostické kategorie:
Fyzické týrání
Jedná se nejen o vědomé tělesné ubližování dítěti, ale také nezabránění takovému zacházení s dítětem. Představuje vlastně všechny nepřiměřené akty násilí na dítěti. Zahrnuje vedle hrubého útoku na dítě, jehož důsledkem je tělesné zranění, trvalé poškození dítěte nebo dokonce úmrtí dítěte, také pravidelně užívané tělesné trestání dítěte užívané jako převažující výchovný prostředek.
Formy:
- nepřiměřené bití rukou (pohlavky, facky) či různými nástroji (vařečka, řemen)
- kopání do dítěte, údery pěstí (má často za následek poranění vnitřních orgánů)
- popáleniny (např. cigaretou), opaření horkou vodou
- bodné rány (často nůžkami )
- vytrhávání vlasů, nepřiměřené tahání za ušní boltce – způsobující trhliny
- odmrštění, odhození dítěte
- škrcení, dušení
- svazování, připoutání
- silné třesení, zejména s malým dítětem
- odnímání spánku, potravy
Psychické týrání
Představuje takové chování vůči dítěti, které má negativní dopad na citový vývoj dítěte, vývoj jeho chování, osobnosti a sebehodnocení či negativní dopad na rozvoj interpersonálních vztahů. Psychické týrání v podstatě vždy provází ostatní diagnostické kategorie syndromu CAN – fyzické týrání, sexuální zneužívání, šikanování, navíc se může vyskytovat samo o sobě.
Formy:
- časté nadávky, ponižování, zesměšňování, opovrhování
- výhrůžky, cílené vyvolávání strachu u dítěte
- odmítání dítěte, citová deprivace, citové vydírání (př. “Když se nebudeš učit, utrápíš mě”,
“Když budeš zlobit, zabije mě to”)
- permanentní srovnávání s úspěšnějším sourozencem
- nepřiměřené zatěžování dítěte domácími povinnostmi či péčí o sourozence
- požadavek nereálných výkonů – ve škole, v oblasti zájmové (sport, hudba aj.)
- násilná izolace, nepřiměřené oddělení dítěte od vrstevníků či ostatních osob
Obsáhlou diagnostickou kategorii tvoří psychické týrání v souvislosti s předrozvodovou,
rozvodovou a porozvodovou situací rodičů, kdy bývá dítě vystaveno dlouhodobé a nepřiměřené zátěži vzniklé v souvislosti s rozvodem. Tato problematika zahrnuje především:
- zatahování dítěte do konfliktů mezi rodiči, zneužívání dítěte jako “svědka” (“To on mě přeci
napadl”, “Ona si začala”)
- získávání dítěte na svou stranu, negativní ovlivňování dítěte proti rodiči
- bránění ve styku dítěte s druhým rodičem
- nepřipravení dítěte žádoucím způsobem na styk s druhým rodičem.
Sexuální zneužívání
Každé nepatřičné vystavení dítěte sexuálnímu kontaktu či chování, které vede především k uspokojování sexuálních potřeb zneuživatele. Dítě je zákonem plně chráněno před sexuálními kontakty v jakékoliv formě až do svých 15 let. Věková hranice není stanovena tam, kde je zneužíváno závislosti jedné osoby na druhé.
Sexuální zneužívání zahrnuje všechny formy chování se sexuálním podtextem, tedy i ty, kdy dítě na první pohled nestrádá – dítě může některé formy sexuálního zneužívání prožívat jako relativně tělesně příjemné, ale i tehdy má sexuální zneužívání závažný negativní dopad na další psychický vývoj dítěte! Zneuživatelem může být v podstatě kdokoliv, avšak mnohem častěji to bývá osoba, kterou dítě dobře zná – osoba příbuzná či rodině dobře známá, méně často pak osoba zcela neznámá, cizí. Zneuživatel může působit na okolí dobrým dojmem, může zastávat v zaměstnání prestižní místo, mít dobré vystupování na veřejnosti.
Formy:
bezkontaktní sexuální zneužívání:
- obnažování se před dítětem, masturbace před dítětem, setkání s exhibicionistou
- pozorování nahého dítěte za účelem vlastního sexuálního vzrušení, uspokojení
- vystavení dítěte sledování pornočasopisů, pornofilmů
- přinucení dítěte sledovat soulož
kontaktní sexuální zneužívání:
- osahávání či líbání dítěte na intimních místech, laskání prsou, genitálií
- nucení dítěte, aby manipulovalo pohlavními orgány svými či zneuživatele
- orální, anální sex
- sexuální styk / včetně znásilnění /
komerční sexuální zneužívání:
- zneužití dítěte k dětské pornografii
- zneužití dítěte k dětské prostituci
Zanedbávání
Znamená takový nedostatek péče, který zapříčiňuje vážnou újmu na vývoji dítěte , a to v oblasti tělesné i duševní.
Formy:
tělesné zanedbávání = neuspokojování tělesných potřeb dítěte
- nedostatek přiměřeného jídla, pití, přístřeší, oblečení
- nedostatečná lékařská péče, zanedbávání prevence (př. povinného očkování)
citové zanedbávání = neuspokojování citových potřeb dítěte, nedostatek náklonnosti, lásky
zanedbávání výchovy a vzdělání = neustálá neodůvodněná absence ve škole, nepřiměřená dětská práce bránící naplňování vzdělávání
zanedbávání dozoru = ponechání zejména malých dětí bez adekvátního dohledu
Šikanování
Agrese (fyzická i verbální) vůči jedinci slabšímu fyzicky nebo v závislém postavení
Formy:
- ponižování, zesměšňování nepřiměřenými či nesplnitelnými úkoly
- vynucování “poslušnosti”
- přinucení vykonávat práci za “silnějšího”
- vydírání, vyžadování finančních či jiných materiálních služeb
Systémové týrání (druhotné ponižování)
je týrání dítěte tím systémem, který původně vznikl na ochranu dítěte
Formy:
- opakovaná, nadbytečná lékařská vyšetření (zdravotnické instituce)
- ponižování, přetěžování, neadekvátní přístup k dítěti (instituce školské)
- zanedbávání či špatná péče v kolektivních zařízeních ( jesle, MŠ, ZŠ, dětské domovy)
- rozhodování o osudu dítěte bez dostatečné objektivní informovanosti o situaci, oddělení
dítěte od rodiny tam, kde to není nevyhnutelně nutné (OPD, soudy)
- nadbytečné přetěžování či trauma způsobené dítěti při kontaktu s policejním, soudním
systémem (opakování výslechů, konfrontace s dospělým)
Sekundární viktimizace
Druhotné zraňování a vystavování dítěte nadbytečné psychické zátěži v průběhu vyšetřování pro syndrom CAN = dítě jako oběť trestného činu se stává ještě obětí vyšetřování
Formy:
- opakované výpovědi
- nedůvěra v to, co dítě říká
- obviňování dítěte (“a ty jsi ho svedla”) přenášení zodpovědnosti na dítě
- odebrání dítěte z rodiny
Münchhausenův syndrom:
Vymýšlení či zveličování příznaků somatického či duševního onemocnění nebo postižení a v důsledku toho opakování vyšetření či léčení v míře, která neodpovídá objektivní skutečnosti.
Tyto problémy může dospělý, např. rodič přenést na dítě. Dospělá osoba má pak v takovém případě nějaké výhody (např. pobírá dávky , okolí ji lituje…).
Zdroj: Dětské krizové centrum, o.s. Praha 4, Michle
Vzhledem k tomu, že v ČR neexistuje speciální zákon na ochranu obětí domácího násilí, jako je tomu např. v Rakousku ("Zákon na ochranu před násilím v rodině", účinný od l. května 1997), je nutno k této ochraně využívat všech možností, které právní řád poskytuje. Vedle nastíněné trestně právní situace jsou zde i možnosti ochrany obsažené v občanskoprávních předpisech, a to zejména v občanském zákoníku. Ovšem nelze zapomínat, že veškerá mnohdy vysilující iniciativa leží v tomto případě výhradně na oběti domácího násilí, která nese v civilním procesu důkazní břemeno.
Ustanovení § 30 o.s.ř. umožňuje oběti v případě, že její finanční situace je obtížná natolik, že splňuje podmínky stanovené pro osvobození od soudních poplatků ( např. je-li na mateřské dovolené), požádat soud o stanovení právního zástupce. Podmínkou je, aby stanovení zástupce bylo nutné k ochraně jejích zájmů ( což ovšem v těchto případech zajisté je). Oběť domácího násilí by měl zastupoval člověk s touto problematikou obeznámený,
( včetně psychologických aspektů) , a proto by bylo vhodné, vyhledat právní pomoc u některého z center na tuto problematiku se specializujících.
Oběť má v občanském právním řízení téměř vždy dvě možnosti, jak se domáhat svých práv. Buď může podat řádnou žalobu, ovšem s rizikem, že na její projednávání přijde řada za několik měsíců, případně i za rok a více.
Nebo může podat návrh na předběžné opatření podle ustanovení § 74 a následujících o. s.ř., který přijde na pořad jednání většinou do 30 až 60 dnů.
Jedná se o institut v ČR k ochraně obětí domácího násilí zatím jen málo využívaný, avšak v řadě případů vhodný. Podle § 76 odst. l, písm e/ a f/ o. s.ř. lze například požadovat předběžné nařízení, aby agresor nenakládal s určitými právy, či se něčeho zdržel, případně něco vykonal.
Podle tohoto ustanovení jsme v praxi (např.) docílili toho, aby násilnický partner užívající byt, k němuž svědčilo právo společného nájmu jemu i jeho manželce ( oběti která musela z bytu utéci), hradil veškeré náklady s provozem bytu spojené až do doby, než soud rozhodl, že se musí odstěhovat. Pro partnerku toto rozhodnutí znamenalo, že měla ze svého příjmu dostatek finančních prostředků na to, aby si mohla hradit náklady na pobyt v azylovém domě pro matky s dětmi, a přitom nepřijít o byt, kde se cítila doma.
Ovšem vždy je třeba počítat s tím,že ačkoli je takovéto předběžné opatření v poměrně krátké době vydáno, má druhá strana možnost odvolání. Toho také v praxi téměř výhradně vždy využije a řešení záležitosti se stále protahuje.
Stěžejní problém každé oběti domácího násilí z hlediska občanskoprávního představuje zejména rozřešení bytové otázky.Příklad : Oběť domácího násilí bydlí s násilníkem v bytě, k němuž jim oběma svědčí právo společného nájmu. V praxi jsem se setkala s nejedním případem, kdy žena, která musela před útočníkem z bytu utéci, o právo nájmu k bytu přišla. Soud dal totiž při rozhodování o tom, komu připadne byt po zrušení společného nájmu,
za pravdu argumentům agresora: žena dala jasně najevo vůli byt dále neužívat, a to tím, že trvale opustila společnou domácnost.
Oběti domácího násilí zpravidla ani nemají kam jít. Chtějí-li však nějak řešit svoji situaci a zabránit násilí na sobě páchanému, většinou nemají jinou možnost, než z bytu, který sdílí s agresorem, odejít.
V některých případech by bylo vhodnější použít spíše slovo utéci. Nejčastěji řeší týrané ženy svou situaci odchodem k rodičům, kde potom žijí ve stísněných podmínkách, zatímco jejich bývalý manžel či druh užívá jejich společný byt třeba po dobu 6 let sám či se svou novou partnerkou.
Bytová situace obětí v České republice není řešena s ohledem na charakter případů. Neexistuje žádná právní možnost, jak pachateli domácího násilí okamžitě zabránit bydlet ve společném bytě s obětí. Proto doporučuji týraným ženám jednat ihned poté, kdy se rozhodly z bytu odejít.Okamžitě podat návrh na zrušení společného nájmu bytu (osobně nezaviněný důvod zvláštního zřetele podle § 702 odst. 2 obč. zákoníku.).
Většina obětí, se kterými jsem se při své praxi setkala, se domnívala, že po rozvodu jejich problém skončí a ony budou moci s ohledem na charakter prožitého příkoří nerušeně samy užívat byt, zatímco partner bude nucen ihned po rozvodu byt opustit. Některé ženy dokonce ze strachu vyměnily zámek u bytu, aby se tam už násilnický partner nemohl dostat. Toto jednání je však klasifikováno jako protiprávní.
Zažila jsem případ, kdy oběť hrubého domácího násilí ( svým manželem byla pravidelně přivazována k tělesu radiátoru, kde musela třeba celou noc klečet, byla pravidelně bita i v těhotenství a následkem kopanců do břicha ve čtvrtém měsíci potratila) byla poté, kdy vyměnila zámek u bytu, shledána vinnou pro trestný čin neoprávněný zásah do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle § 249a odst.2 tr. zák., zatímco její násilnický partner za své činy nebyl ani trestně stíhán.
Pokud bydlí manželé ve společném bytě nájemním nebo družstevním, musí žena v rozvodovém řízení podat návrh podle § 705 odst. l obč. zákoníku na určení toho, kdo bude po zajištění náhradního bytu povinen byt vyklidit. Výjimečně může soud rozhodnout, že rozvedenému manželovi, kterému nebyly děti svěřené do péče, stačí náhradní ubytování. Pokud se bývalý manžel odmítne do zajištěného bytu odstěhovat, musí být podán návrh na výkon soudního rozhodnutí podle § 251 a následující o. s. ř., proti kterému lze podat námitky. Když soud námitky zamítne a rozhodne, že nabízený byt je adekvátní bytovou náhradou, zůstává možnost proti tomuto usnesení podat odvolání. Teprve poté, když je usnesení potvrzeno, je možno přistoupit k nucenému vyklizení bytu.Což tedy v praxi znamená několik let vleklých a nepříjemných sporů.
Oběť však potřebuje být vzdálena z dosahu agresora ihned. Obecní úřad ale náhradní byty pro oběti domácího násilí nemá, výjimečně v naléhavých případech disponuje azylovým domem pro matky s dětmi. Většinou se jedná o provizorní, nijak komfortní zařízení s dosti přísným vnitřním řádem, které se s průměrným českým bytem nedá srovnávat.
Avšak na druhé straně poskytuje toto zařízení dostatečnou míru bezpečnosti a ochrany před agresorem a zkušenosti z praxe dokazují, že ve zvláště závažných případech domácího násilí je místo v tomto zařízení poměrně rychle dostupné.
Zdroj: Andrea Rezková, Občanské sdružení "Ženy bez násilí" 2001
V tomto občanském sdružení pracují právníci a právničky, kteří:
a) zprostředkovávají kvalifikované právní a psychologické poradenství ženám, na
nichž bylo spácháno násilí, bezpráví, či se staly obětí diskriminace,
b)vyjadřují se k legislativním počinům z hlediska postavení žen a zpracovávají
legislativní návrhy zohledňující postavení žen.
doc.PhDr. Ludmila Čírtková, CSc. Policejní akademie, Praha
Zatímco o obětech domácího násilí víme díky psychologickým výzkumům mnoho o pachatelích domácího násilí výzkumy příliš nehovoří...
Jak vypadá nejčastější typ pachatele domácího násilí?
Momentálně neexistuje žádná výzkumně a empiricky zajištěná typologie pachatelů domácího násilí, natož přehled o tom, který z typů domácích agresorů se vyskytuje nejčastěji. Poznatky o pachatelích pocházejí ze tří hlavních zdrojů.
• Za prvé jsou to kriminologické výzkumy, které se zajímají hlavně o to, jak reagují pachatelé na určité oficiální sankce. Ukázalo se, že na některé skupiny osob působí hrozba oficiálních sankcí skutečně odstrašujícím efektem.
• Druhým pramenem informací o pachatelích domácího násilí jsou samotné oběti. Jevové typologie člení pachatele podle toho, jaké vzorce týrání partnera používají.
Například Angličanka Pat Cravenová navrhla osm základních typů domácích násilníků:
surovec, žárlivec, špatný otec, lhář, vyděrač, sexuální násilník, pán domu a psychický
utlačovatel. Jednotlivé typy se mohou v živém případě u jednoho pachatele samozřejmě
různě kombinovat. „Podle údajů obětí domácího násilí v Česku se zdá, že u nás převládá
vyděračský surovec, který praktikuje fyzické a psychické týrání.
• Třetím zdrojem poznatků o pachatelích jsou psychologicky zaměřené výzkumy, které se koncentrují na psychiku agresora a opírají se o klinicky zaměřené zkoumání typických rysů osobnosti zneuživatele.
Jak vypadá osobnostní struktura agresora ?
Vše nasvědčuje tomu, že jasně vybarvený osobnostní profil domácího násilníka neexistuje.
Jinak řečeno, domácího násilí se mohou dopouštět různé osobnostní typy.
Psychologicky orientovaní badatelé se při pátrání po příčinách domácího násilí zaměřily na osobnost pachatele. Předpokládali, že ve zvláštním povahovém založení tkví vlastní kořeny domácího násilí. Agresoři zneužívající a týrající své partnerky by podle této koncepční úvahy měli vykazovat určité společné osobnostní charakteristiky. Výsledky takto zaměřených studií však už v polovině devadesátých let jasně signalizovaly problematičnost takové hypotézy. V klinických popisech zkoumaných vzorků pachatelů často figurovaly zcela protichůdné osobnostní typy od silně se kontrolujícího, dominantního a agresivního prototypu až po impulzivního, úzkostně zlostného slabého a podezíravého prototypu pachatele.
Pod vlivem feministicky orientovaných studií se na místo problému osobnosti vynořily výrazy jako potřeba moci, kontroly a dominance a také overreaction to self-vulnerability. Týrání a zneužívání partnera je nyní vnímáno spíše jako volba, rozhodnutí. Dotaženo do důsledků by to znamenalo připustit, že zneužívání je agresorem používáno svobodně a strategicky k tomu, aby oběť produkovala chování, které uspokojuje potřeby agresora.. Proto se také v čerstvých studiích o domácím násilí objevuje více interaktivní paradigma a mluví se o momentu volby, výběru oběti.
Čím to, že jsou v převážné většině domácími agresory muži?
Tento názor se od konce devadesátých let začíná měnit. Objevují se sofistikovanější studie, které začínají zpochybňovat jednosměrnost domácího násilí. Příkladem může být nizozemská výzkumná studie Van Dijka a jeho týmu z roku 1998.
Celkový počet obětí fyzického domácího násilí nebyl pro výzkumníky velkým překvapením, mnohem zajímavější bylo rozložení jeho obětí podle pohlaví. Z celkového počtu se jako oběti skutečného fyzického násilí cítilo 35 % mužů a 34 % žen.
Zatímco u fyzického násilí je poměr obou pohlaví velmi těsný, k viktimizaci psychickým týráním se přiznalo více žen než mužů. 30 % žen uvedlo, že zažily emocionální podobu domácího násilí, z mužů trpělo psychickým týráním 26 %. Pozorný čtenář si všimne, že tyto nálezy odporují častému klišé, totiž že fyzické násilí je doménou mužů, zatímco psychické týrání koresponduje spíše s přirozeným habitem ženy.
Obrázek o procentuálním zastoupení mužských a ženských obětí domácího násilí se ovšem radikálně změní směrem k tradičním očekáváním v momentu, kdy zohledňujeme pouze kritérium intenzity násilí měřené závažností újmy, kterou pachatel přivodil své oběti.
Zatímco u nízké intenzity tvořily oběti mužského pohlaví většinu - 61 %, u násilí velmi závažné intenzity byl poměr obrácený. Oběti závažného násilí byly ze 60 % ženy.V tomto smyslu výzkum nezpochybnil základní tezi o tom, že domácím násilím jsou nejvíce ohroženy ženy.
Co může agresora ke změně chování donutit ?
Domácí násilí určitě není nevyhnutelným osudem ani pro pachatele, ani pro oběť. Zajímavé zkušenosti udělali v tomto směru v Rakousku. Přijali tam specifický zákon na ochranu před násilím v rodině. Tento zákon vychází z teze o netolerování domácího násilí. Řeší hlavně otázku ochrany oběti. Zajištění většího bezpečí pro oběť přineslo dva konkrétní výstupy. Na jedné straně posílilo způsobilost samotné oběti účinně řešit problém domácího násilí, a na straně druhé snížilo výskyt opakované agrese u většiny pachatelů. Zdá se, že většinový typ čistého domácího násilníka si netroufne týrat a ubližovat tam, kde mu hrozí potíže a problémy plynoucí ze zveřejnění jeho chování.
Jsem přesvědčena o tom, že v případech domácího násilí může agresor změnit své chování snáze než například recidivující kriminálník typu zloděje, lupiče, či drogového dealera. Záleží však na tom, zda přijímá odpovědnost a chce své chování k partnerce či k partnerovi změnit. Záleží však na tom, v jakém stadiu je domácí násilí v konkrétním páru podchyceno, a samozřejmě jde také o pomoc, kterou jsme schopni agresorovi nabídnout.
V zahraničí existují různě koncipované a účinné „polepšovací" programy. Atestované antiagresivní programy může dokonce uložit soud na místo trestu.
U nás zatím takové možnosti chybí.
Zdroj: Psychologie 2003/1,vydal Portál, Praha 2002
NAPSALI NÁM:
Jiřina Forejtová
Prevence kriminality MP Kladno a tisková mluvčí MP Kladno
V roce 2002 jsme navázali na program prevence kriminality z minulého roku a opět se zaměřili na práci s dětmi a mládeží na školách. Formou speciálního programu pod názvem Street Law jsme opět dětem prezentovali problematiku zákonů, kterou jsme zobecnili dle vývojové kategorie tak, aby dítě získalo právní povědomí přiměřené svému věku. Nabídka programu se i v roce 2002 setkala s nebývalým zájmem, což kvitovalo naší práci z minulého roku. Od září 2002 se na programu prevence Městské policie Kladno podílí i CDP a KP, které ze svých řad na tuto práci vyčlenilo pí. Renatu Chytilovou, která se aktivně zapojila do níže uvedených akcí a tématům dodává sociální podtext a při práci s dětmi využívá svého pedagogického vzdělání. Tato spolupráce je na velmi dobré úrovni a bude se i nadále prohlubovat.
V rámci programu jsme v období od ledna do prosince 2002 navštívili 11 kladenských základních škol a čtyři učiliště, kde jsem oslovili:
věk 6 – 11 let cca 750 dětí
věk 12 – 15 let cca 900 dětí
věk 15 - 18 let cca 900 mladistvých
celkem cca 2 550 osob.
Na 1. stupni základních škol jsme děti seznamovali hlavně s problematikou bezpečného pohybu po ulicích a kontaktu s cizími lidmi pod názvem „Bezpečí na ulici“ pomocí obrázků s různými situacemi jsme chtěli, aby děti sami zjistily, co je na dané situaci nebezpečného a jak se zachovat. Pro umocnění jsme použili komunikaci dětí s našimi loutkami, které znázorňují chlapce, děvče, cizího pána a strážníka MP. Děti na tento způsob sdělování informací a jejich pochopení reagují velmi kladně a jsou schopny si zapamatovat více, než z pouhého mluveného projevu.
Pro děti z pátých tříd jsme připravili téma „Právo a morálka“, což je základním kamenem pro další informace, které děti dle našeho záměru získají v průběhu dalších školních let navazujícími tématy. V tomto případě chceme děti seznámit s rozdílem mezi právem a morálkou, s vynutitelností morálky a práva, děti by měly pochopit, že právo je minimum morálky.
Žáci šestých tříd řeší otázku: „Na co potřebujeme zákony ?“, sedmé třídy pak problematiku diskriminace a rasismu, osmé ročníky: „Drogy a zákon“ a žáci devátých ročníků se seznámí s přestupkovým zákonem.
Každé téma je sestaveno tak, aby děti pracovaly zčásti samostatně v malých skupinách s konkrétní situací, nastíněnou příběhem k danému tématu, zčásti se pracuje formou škálování a z části formou brainstormingu.
Na středních odborných školách jsme se zaměřili na tři témata:
- Přestupkový zákon – přestupky mladistvých
- Svědek a oběť - práva a povinnosti
- Trestní zákon, trestní odpovědnost
U studentů učilišť a středních škol je kladen větší důraz na to, aby si mládež uvědomila, že je již již odpovědna za své jednání a v případě porušení zákona si ponese důsledky svého jednání. Forma práce s touto věkovou skupinou je založena více na oboustranné komunikaci. Osvědčilo se i použití loutky strážníka, jako prostředníka, kterému mládež sděluje své názory a dotazy, tím jsme odbourali ostych a zábrany, které jsou této věkové kategorii vlastní. Loutka strážníka nám pomáhá i ve chvílích, kdy chceme, aby se mládež zamyslela nad složitostí a náročností práce strážníků a policistů.
Mimo výše uvedená témata nabízíme školám i další:
- Domácí násilí – co to je, kde a jak se vyskytuje, jak se mu bránit.
- Svoboda projevu – že i práva a svobody jednotlivce mají své hranice a každý musí
respektovat práva a svobody ostatních.
Záměrem naší práce s dětmi je vytvořit u nich základní právní povědomí a seznámit je s jejich právy a povinnostmi, vyvarovat je nebezpečných situací a vychovávat je k respektování zákonů a upozornit na možné následky při překročení zákona. Myslíme si, že prevence, zaměřená na dětskou populaci je dlouhodobá záležitost, ale rozhodně není nepodstatná.
AKTUALITA
Sdružení ROSA představilo veřejnosti knihu Přežila jsem, která je složena z výpovědí týraných žen.
Publikaci dostanou poslanci, senátoři a policisté, kteří se touto problematikou zabývají. Sdružení ROSA, které obětem domácího násilí poskytuje poradenství i praktickou pomoc, chce vyvolat na toto téma diskusi a dosáhnout i určitých legislativních změn. „Chceme hlavně to, aby muži byli nuceni převzít zodpovědnost za násilné chování, aby to byli oni, kdo musí opustit domov, a aby měli zákaz přiblížit se k ženě, které ubližují," řekla ČTK ředitelka sdružení Marie Vavroňová.
S tímto opatřením, které je běžné například v Rakousku, souhlasí i Bohumil Kocourek, vedoucí oddělení násilné a mravnostní kriminality Správy hlavního města Prahy. I když se žena rozhodne na násilného partnera podat trestní oznámení, je podle něj dokazování velmi složité. „Děje se to beze svědků za zavřenými dveřmi, navíc ženy často mění svou výpověď nebo j odvolávají," upozornil. Na ženu občas působí rodina, která se bojí ostudy. Často se ale týraná žena bojí právě partnera, od kterého nemá kam odejít a který jí vyhrožuje.
Nejběžnějším způsobem týrání žen, které se staly oběťmi domácího násilí, byly nadávky, urážky a ponižování. Setkalo se s nimi zhruba 92 procent žen, které se loni obrátily na Informační a poradenské centrum pro oběti domácího násilí ROSA.
Často jsou však vystaveny i bití a výhrůžkám smrtí. Vyplývá to z průzkumu centra mezi 114 klientkami.Týrané ženy jejich partner v 79 procentech případů fackoval, zhruba dvě třetiny byly vystaveny surovému bití pěstmi. Přibližně ve 27 procentech je muž škrtil, kolem 11 procent klientek se léčilo s otřesem mozku. Zhruba 44 procentům žen vyhrožoval jejich partner zabitím. Děti byly svědky násilí v 84,2 procenta rodin. Čtvrtina násilných partnerů klientek centra se s domácím násilím setkala i u svých rodičů. V rodinách více než 13 procent z nich bil otec matku. Násilníci mají většinou středoškolské vzdělání nebo jsou vyučeni.
Z uvedeného vzorku bylo sedm policistů a pracovníků bezpečnostních agentur, kteří mají povolení nosit zbraň.
.
Zdroj: ČTK - Lenka Benešová
V časopise Policista č. 2/2003, který vyjde 6. února t.r., najdou čtenáři na jeho stránkách například :
„Slovo policejního prezidenta" je pravidelná rubrika, ve které se generálporučík JUDr. Jiří Kolář aktuálně vyjadřuje k tématům zajímajícím policisty i ostatní čtenáře. V tomto čísle časopisu bude řeč o ! statistice“. V médiích byla rozpoutána kauza o vedení policejních statistik, jejich věrohodnost byla zpochybněna. Jak se na celou věc dívá policejní prezident ?
Centrální reportáž je věnována službě, která patří v policejní práci k nejnebezpečnějším - pyrotechnice.
„UTA - pomocník v dopravě" je jedním z titulků rubriky „Zahraničí". Ve světě motorismu se objevil nový technický systém: počítač umístěný v automobilu dokáže například vidět chodce na přechodu. Jakmile řidič v kritickém okamžiku sám nezareaguje, převezme jeho úkol počítač a zabrzdí. V autě budoucnosti zjistí oči radaru včas překážku - vůz se poté nebezpečí vyhne
(bez ohledu na špatnou viditelnost).
1. ledna 2003 nabyl účinnosti nový zákon o zbraních. Jednou z nejpodstatnějších změn, které oproti dosavadní právní úpravě přináší, je nové dělení zbraní do čtyř kategorií - více v materiálu „Zbraně a právo".
Skládaný portrét není žádná velká kriminalistická novinka. S nástupem počítačové éry se ujala tvorby tváří elektronika. Kriminalistický ústav Praha vyvinul systém Poridos, který funguje i na těch nejjednodušších počítačích, jimiž je vybaveno prakticky každé policejní oddělení - vice v reportáži s titulkem „ Mluvící portrét".
Jak vypadá služba na jednom z malých policejních oddělení? Tentokrát čtenáři nahlédnou do zákulisí policejní práce v Praze 4 - Modřany.
Rubrika „Portrét" přibližuje naši ženskou cyklistickou jedničku Ladu Kozlíkovou, která z posledního světového šampionátu přivezla do ČR první historické zlato.
„Začátek na konci světa " - reportáž, která dává nahlédnout do výuky SPŠ v Jihlavě. Právě tam se připravují na práci v terénu noví dopravní policisté.
Jako v každém čísle, najdou i tentokrát čtenáři v časopise dvě odborné přílohy:
1.PhDr. Ludmila Čírtková, CSc: „Nepoctivost na pracovišti". Obsahem příspěvku je především psychologická stránka problému. Měkčí polohy nepoctivosti sice nedosahují stupně nebezpečnosti trestného činu, nicméně zaměstnaneckou organizaci poškozují buď materiálně,
např. v podobě ušlého zisku, anebo morálně v podobě pošramocené reputace či ztráty dobrého jména ...
2. Zdeněk Kalina: „Základy psychiatrie". Policisté, zabývající se vyšetřováním a odhalováním násilných trestných činů se ve své práci setkávají s případy spáchanými opravdu z těch nejrůznějších lidských pohnutek. Stává se, že policisté při příjezdu na místo zjišťují specifické a ojedinělé prvky „abnormality" - např. ve způsobu provedení činu. Takovéto případy vedou kriminalisty k formulaci vyšetřovacích verzí vycházejících především z domněnky, že pachatelem činu může být osoba duševně chorá.
V časopise Policista č. 2/2003 nechybí ani případy z policejních trezorů, povídka, křížovka, soutěže ....