|
1. |
|
|
2. |
|
|
3. |
|
|
4. |
|
|
5. |
|
|
6. |
Účinné a neúčinné metody při snižování kriminality dětí a mládeže - USA |
|
7. |
|
|
8. |
|
|
9. |
|
|
10 |
|
|
11 |
|
|
12 |
|
|
13 |
|
|
14 |
Napsali nám: „Ajaxův zápisník“ - Za odměnu do Muzea PČR v Praze |
|
15 |
|
|
16 |
Mgr. IRENA PILAŘOVÁ, Katedra společenských věd, Policejní akademie ČR, Praha
Úvod
Dnem 14. 11. 2001 byl zřízen systém poskytování posttraumatické intervenční péče příslušníkům Policie ČR, kteří prožili traumatizující událost v souvislosti s plněním služebních úkolů.
Jedná se zatím o první vlaštovku v oblasti péče o zaměstnance Policie ČR a doufejme, že ne jedinou. To, zda se jedná o systém dobrý, nebo špatný, zda je, či není správně řízen, nelze samozřejmě v tomto okamžiku říci, ale čas a praxe nám určitě brzy na tyto otázky poskytnou odpověď. To, co však v tomto okamžiku udělat můžeme, je srovnat náš systém posttraumatické intervenční péče s některým ze systémů, které fungují v zahraničí.
Systém poskytování posttraumatické intervenční péče příslušníkům Policie ČR
Kdo může požádat o poskytnutí posttraumatické intervenční péče?
Každý policista, který se v souvislosti s plněním služebních úkolů stal účastníkem traumatizující události. O intervenci však může požádat také nadřízený pracovníka, pokud se domnívá, že tato intervence je pro daného pracovníka nezbytná. Z toho vyplývá, že pracovník je v tomto případě zřejmě povinen posttraumatickou intervenční péči přijmout. Otázka zní, jaká je efektivita povinně poskytované péče.
Kdo tvoří tým posttraumatické intervenční péče, jak jsou jeho členové vybíráni?
Tým je tvořen vyškolenými policisty, zaměstnanci policie a mimoresortními externími poradci (např. duchovními). Týmy jsou zřízeny v rámci jednotlivých správ krajů, v rámci Správy hl. města Prahy a v rámci Policejního prezidia. Koordinaci týmu zajišťuje koordinátor, který je jmenován policejním prezidentem na návrh oddělení psychologie a sociologie personálního odboru MV. Toto oddělení také metodicky řídí a odborně připravuje členy intervenčních týmů. Další členy týmu vybírá koordinátor.
Pohled do zahraničí
Ráda bych se věnovala některým programům, které jsou v rámci zaměstnaneckého servisu poskytovány pracovníkům FBI. Oddělení péče o zaměstnance poskytuje servis jak přímo pracovníkům FBI, tak jejich nejbližším rodinným příslušníkům. V současné době jsou realizovány čtyři základní programy na pomoc zaměstnancům a jejich rodinným příslušníkům. Jedná se o:
· Zaměstnanecký asistenční program (dále jen ZAP).
· Církevní program.
· Stress management (debriefing servis).
· Podpůrný peer program.
Zaměstnanecký asistenční program
ZAP je program poskytující pracovníkům FBI krátké poradenství v případě osobních problémů, které nepříznivě ovlivňují jejich pracovní výkon. Poradenství je poskytováno také rodinným příslušníkům, kteří jsou vystaveni stresu v souvislosti s výkonem služebních povinností některého člena rodiny pracujícího pro FBI. V rámci ZAP jsou také organizovány různé speciální tréninky pro pracovníky oddělení zaměstnanecké péče, pro supervizory a manažery.
Program je realizován oblastními agenty FBI a profesionály v oblasti psychologie. Do programu ZAP je zapojeno okolo 300 poradců, každé oddělení FBI má jednoho koordinátora ZAP, který je držitelem certifikátu pro danou oblast poskytovaných služeb (poradenství, trénink) nebo má patřičné vzdělání. Všichni realizátoři programu ZAP jsou trénováni v poskytování poradenství v oblastech jako např. sebevražda, deprese, násilí na pracovišti, krizová intervence, řízení stresu, sdělování nepříjemných zpráv, účinky jednotlivých léků, finanční poradenství, trauma, závislosti... Od roku 1998 jsou do tohoto programu zapojeni na plný úvazek také kliničtí psychologové a psychiatři.
Zaměstnanec FBI nebo kterýkoliv rodinný příslušník může o pomoc požádat přímo některého z pracovníků programu ZAP. Do daného programu může být pracovník FBI doporučen také svým supervizorem, a to zejména v okamžiku problémů s výkonností. Program ZAP je však dobrovolný a pracovník se musí sám rozhodnout, zda této pomoci využije, či nikoliv.
Církevní program
Pro FBI pracuje více než 100 dobrovolných kaplanů, každé oddělení zaměstnanecké péče spolupracuje cca se dvěma kaplany. Ti mají zcela volný přístup k pracovníkům FBI i na jejich pracoviště. Většinou poskytují pomoc při různých katastrofách (bombový útok, přírodní katastrofy...), při osobních traumatech (smrt, sebevražda, vážná zranění), ale poskytují také běžnou duchovní péči, pomoc při řešení rodinných problémů, problémů se závislostmi...
Stress management (debriefing servis)
Aby agenti FBI přežili krizové události, jsou k tomu speciálně školeni, mají zbraň a neprůstřelnou vestu. Program „Stress management (dále jen SM) je však učí konstruktivně zpracovat emoce, které jsou důsledkem takové krizové události.
V roce 1995 byly v rámci programu SM zřízeny oblastní týmy, v nichž pracuje cca 100 lidí. Pracovníci týmu (pracovníci ředitelství FBI, kaplani, policejní psychologové) jsou speciálně proškoleni v oblasti stress managementu. Tým pracuje na incidentech jako např.: smrt nebo vážné zranění zaměstnance nebo jeho rodinného příslušníka, přírodní katastrofy, smrt oběti trestného činu...
Podpůrný peer program
Během pracovní kariéry snad každý agent FBI zažije nejméně jednu stresovou situaci, která je pro něj emocionálně náročná (např. střelba ze zbraně). Řada lidí, kteří se účastnili střelby (např. na osobu na útěku), popisuje různé problémy, např. s percepcí (zúžené vidění, neslyšení výstřelu), s pohybem (zpomalený, nekoordinovaný) nebo nevěří, že vůbec vystřelili.
Podpůrný peer program (dále jen PPP) vychází z předpokladu, že nejlépe nám může pomoci člověk, který prožil podobný problém (situaci) jako my. PPP je realizován jako čtyřdenní posttraumatický seminář, určený jak agentům FBI, tak jejich rodinným příslušníkům. Jeho cílem je setkání lidí s podobnou traumatickou zkušeností (což umožňuje uvědomit si, že se jedná o zcela normální reakci na nenormální situaci) a učení se dovednostem potřebným pro zvládání podobné situace v budoucnu.
Závěr
Jak vyplývá ze srovnání, zaměstnanecký servis v zahraničí je přece jen o krok dále. Toto zjištění není však důvodem k pesimismu nebo pocitům méněcennosti, ale naopak může být dobrým povzbuzením pro ty, kteří chtějí a mají pravomoc zlepšit současný systém péče o zaměstnance.
Zdroj: časopis Kriminalistika č.3 / 2002
O přípravě zasedání summitu NATO bylo v uplynulých dnech napsáno mnoho, a to z různých stran pohledu. Na summit se připravovala i policie. Policisté absolvovali všestranný a velmi náročný výcvik, proběhla řada cvičných akcí v podmínkách reálné situace. Každý, kdo v posledních několika týdnech četl noviny, mohl najít články o tom, že se změnila kvalita výstroje a vybavení policistů, že se bude uplatňovat důraznější taktika. Méně ale bylo napsáno o tom, že součástí výcviku policistů byla také psychologická příprava. Jako policejní psychologové jsme se podíleli na výcviku zásahové a pořádkové jednotky Východočeského kraje. Policisté se seznámili nejen s psychologickými aspekty davového chování a specifikami davových projevů, ale i s možnostmi zvládání stresu v extrémně zatěžujících situacích. Psychická stránka každého policisty je velmi důležitá a tohoto faktu si byli vědomi velitelé jednotek, kteří nám vytvořili dobré podmínky pro průběh psychologické přípravy a brali ji jako nezbytnou součást výcviku.
Mohlo by se zdát, že psychologická příprava policistů je novinkou, ale rozhodně tomu tak není. V souvislosti s novými projekty v rámci Policie ČR měla jen trochu jinou podobu a možnosti. Již před rokem vznikl Posttraumatický intervenční tým, jehož členy nejsou jen psychologové, ale i policisté v přímém výkonu. Tito členové jsou připraveni být kdykoli k dispozici policistům, kteří se dostanou do náročných situací. Může to být i zákrok proti agresivním skupinám anebo situace, kdy je sám policista nebo jeho kolega ohrožen na životě nebo mu hrozí zranění. Proto jsme letos mohli policistům nabídnout psychologickou pomoc a naši přítomnost v případě nutnosti při zásahu při demonstracích proti zasedání summitu NATO. Protože jsme se seznámili s postupy, které uplatňují kolegové například v Německu a Švýcarsku, kde je psycholog odborníkem, který pracuje s policisty přímo v zásahu a stará se o jejich duševní pohodu, chtěli jsme tyto služby poskytnout i našim policistům, kteří konají své povinnosti.
Policisté také vědí, že v říjnu letošního roku vznikla anonymní linka pomoci v krizi, která je jim k dispozici nepřetržitě 24 hodiny denně. Vizitku s číslem této linky mají policisté u sebe. Každý uniformovaný policista ví, že prožívat krizi je normální a obrátit se na odborníka v krizi není vůbec žádnou ostudou, protože takto může velmi dobře předejít vzniku tzv. posttraumatické stresové poruchy.
Mgr. Lenka Kobližková
policejní psycholožka
Prof. RNDr. Jiří Patočka, DrSc., z Katedry toxikologie Vojenské lékařské akademie v Hradci Králové
Terorismus není fenoménem poslední doby, ale způsob, jakým dochází k jeho rychlé globalizaci a jakých nabývá fanatických forem, je něco, s čím se lidstvo setkává až v poslední době.
O nebezpečí zneužití chemických látek se po 11. září 2001 hovoří se stále větší vážností.
Vycházíme-li ze skutečnosti, že ve světě existuje velké množství toxických látek a přes všechna omezení jejich výroby a manipulace s nimi jsou snadno dostupné a relativně levné a že mnohé z nich byly k usmrcování lidí přímo vyvinuty, je jejich zneužití k teroristickým útokům více než reálné. Chemický terorismus se stal rovnocenným partnerem bombového terorismu.
Jestliže ještě relativně nedávno byly cíle teroristických útoků lokalizovány jen do několika málo oblastí světa, dnes je zřejmé, že k teroristickému útoku může dojít kdekoliv a kdykoliv, a hrozba terorismu je zcela reálná. Ještě v nepříliš vzdálené minulosti byla většina lidí přesvědčena, že hrozba terorismu se jich netýká, že je to problém někoho jiného, a necítili se být terorismem ohroženi. Terorismus se bohužel stává neodmyslitelnou součástí našeho každodenního života.
Teroristé by pro své účely mohli použít především látky s dostatečnou toxicitou a komerčně dostupné. Dále jsou to látky, které se dají snadno vyrobit z dostupných surovin, a látky, s nimiž lze bezpečně manipulovat. Látky, které lze snadno dopravit na místo teroristického útoku a tam je aktivovat, a v neposlední řadě látky, které již někdo vyrobil a uskladnil. Pokud jsme o některých jedech věděli, že existují, neuvažovali jsme, že by mohly být použity teroristou. To se podstatně změnilo a mění. Za krátkou dobu nebude problém vyrobit jedy v jakémkoliv množství, i když pravděpodobnost teroristického chemického útoku je malá.
Dnes je již známo několik tisíc toxinů. Nové toxiny jsou stále objevovány a identifikovány jako chemické substance a mnohé z nich mají až 10 000krát vyšší toxicitu než nervové plyny. Mnohé mají neobvyklé toxikologické vlastnosti a donedávna byly jen obtížně dostupné v dostatečném množství. Moderní chemie a zejména molekulární biologie a genové inženýrství otevírají cestu pro jejich snadnou výrobu.
Největší teroristický chemický útok se odehrál 20. března 1995 v tokijském metru, kde bylo sarinem intoxikováno více než 5500 lidí, z nichž dvanáct zemřelo. Počet mrtvých byl vzhledem k celkovému počtu intoxikovaných poměrně nízký. Zásluhu na tom mají specifické podmínky v metru a připravenost tokijských nemocnic. Tokijskému incidentu předcházelo napadení města Matsumoto sarinem v červnu 1994. S příznaky otravy bylo do nemocnice převezeno asi 500 lidí a sedm jich zemřelo krátce po intoxikaci.
Teroristický útok v Matsumotu zastihl zemi zcela nepřipravenou. Incident v Tokiu šokoval, vyvolal obrovský zmatek, ale nakonec se ho podařilo zvládnout s minimálními ztrátami na životech. Tokijské nemocnice měly k dispozici nejen dostatečné zásoby atropinu, ale také specifického antidota pralidoximu.
Účinky teroristického útoku
Chemické toxické látky mají bezprostřední účinky na zdraví a životy lidí, na přírodu a životní prostředí. Dále mohou mít zprostředkované účinky, které mohou ohrozit potravinové zdroje. Zanedbatelné nejsou ani psychické účinky. Chemické látky totiž fungují i tehdy, když zůstává jen u hrozeb. Psychický terorismus není o nic méně reálný a o nic méně nebezpečný než terorismus skutečný. Vždyť teror už je v tom, že někdo někomu pošle obálku s bílým práškem.
Připravenost na chemický útok
Vzhledem k charakteru terorismu nemůže být na takový útok dokonale připraven žádný stát. Může však být připraven tak, aby minimalizoval lidské a materiální ztráty. K tomu slouží organizační struktura pro krizové řízení a odpovídající materiální základna pro zvládání krizových situací. Ani připravenost obyvatelstva nemůže být nikdy absolutní. Přesto však je nezbytná systematická osvěta a musí být prováděny praktické nácviky.
Mne jako toxikologa zajímají všechny látky, které mohou poškodit zdraví člověka. Nemusejí přímo zabíjet. Zajímá mě, jakým mechanismem působí. Každá látka má způsob, jak organismus poškodí. Každý je jiný.
Když tyto způsoby poznáme, tak můžeme hledat možnosti, jak účinek jedu eliminovat.
Zdroj: Připravil Josef Nitra pro časopis 112 číslo 2 rok 2002
Mgr. Helena Vrbková, psycholožka - působí v KVP - ( provádí komplexní výcvik preventistů, podílí se na výcvicích psychoterapeutů)
Návykové látky jsou vděčným mediálním tématem, které se pravidelně objevuje v předvečer voleb. Drogy jsou pro voliče potenciální zlo a politik se může prezentovat, jak úspěšně umí se zlem bojovat, a je tudíž silným vůdcem, kterého je třeba zvolit.
Avšak témata, která se objevují v různých mediálních diskusích, spíše svědčí o povrchním pohledu na tuto oblast. Věčné diskutování o legalizaci je sice možná zásadní otázka, ale rodiče víc zajímá, jak se stát postará, aby jejich dítě na cestě do školy nepotkalo dealera.
Rodič chce vědět, jestli na škole funguje program, který nejen dítěti předá informaci, jak se zachovat, když mu drogu nabídne kamarád, ale připraví ho natolik, že se podle toho skutečně zachová.
V oblasti prevence vzniklo za posledních deset let mnoho organizací, které často stejně tak rychle zanikaly. V rámci vytváření struktur úředních orgánů, přidělování dotací a tvorby pravidel fungování systému, který je v této oblasti platný, jako by se odborná stránka věci často dostávala na spodní příčky.
Řekne -li se dnes prevence závislostí na návykových látkách, rozevře se celá paleta metod, přístupů a aktivit, které se pod tímto názvem prezentují. Pod pojem prevence se schová vrstevnický program, přednáška učitele o drogách, stejně tak jako odborná péče specializovaného psychologa, divadelní představení o návykovosti či zájmový kroužek.
Bohužel, jako by se při posuzování preventivních aktivit zapomnělo, že je třeba strukturovat, odlišovat různorodé programy a zařazovat je tam, kde mohou být vhodné a efektivní. Zpočátku oprávněný přístup, který musel řešit, zda vůbec v daném regionu bude, či nebude preventivní program, neumožňoval z dané nabídky volit. Nyní je nabídka širší a přichází snad doba, kdy bude kvalita prevence prvořadou záležitostí.
Osvěta není prevence
Primární prevence se realizuje na každé škole v této zemi. V každé třídě dochází k působení na dítě ve vztahu k návykovým látkám a jiným sociálně patologickým jevům.
Ne vždy však dochází k nutnému rozlišení osvěty, prevence, včasné intervence, která je již na přechodu k péči o experimentátora. Stále se tomu říká v našich krajích jednotně prevence.
A je s podivem, že i lidé vzdělaní přijímají bez protestu skutečnost, že přednáška pro několik set dětí je nazývána prevencí. Jedná se přitom o pouhou osvětu, kterou v plné míře a kvalitně realizují již pedagogové na školách.
Osvěta má za úkol přinést informace a vzdělat dítě v tom, jaké drogy existují, jaké s sebou nesou problémy a jak souvisejí se vznikem závislostí. Tvrzení, že pedagogové nejsou schopni tyto informace předat, která se tak často vyskytují , jsou lichá.
Snad tomu tak bylo na počátku devadesátých let, ale nyní, kdy je toto téma v osnovách, je zbytečné vynakládat prostředky na informativní osvětu, která je zajištěna v rámci základního vzdělání.
Další paradox je v tom, že většina osvětových programů je směrována k dětem v období puberty, kdy jakékoliv informace přijímají přes vývojový filtr vzdoru.
Informace by měly přicházet již v době, kdy fakt, že drogy jsou nebezpečné, má pro dítě stejný emocionální význam, jako skutečnost, že hlavní město sousedního Slovenska je Bratislava.
Měly by přicházet v mladším školním věku, tedy v období, kdy děti přijímají fakta o návykových látkách a vnitřně s nimi nepolemizují, nemají potřebu dostávat se do opozice či informace jinak zpochybňovat. Zkrátka je přijímají.
Smutné je, když se osvětové aktivity halí do hávu prevence a bývají poskytovány ve věku podstatně vyšším. Lze se domnívat, že v naprosté většině případů se jedná o neproduktivní, neefektivní aktivitu, která se míjí s věkově přiměřenou populací. Pochopitelně i zde je možné poskytovat informace, ale spíše na vyžádání dětí a jako doprovod jiných, reálně preventivních aktivit.
Prevence v pravém slova smyslu
Skutečná prevence by měla být dlouhodobým působením na dítě s ohledem na věk a jeho aktuální prožívání světa, směrována spíše na rizikové faktory spolupodílející se na vzniku závislostí a jiných sociálně patologických jevů.
· Patří sem kvalita a zralost sebepojetí, schopnost prosadit se ve skupině vrstevníků, znalost vlastního hodnotového rámce, vlastních postojů a rámců chování a přijetí skutečnosti, že za své postoje a chování každý sám nese odpovědnost.
· Spadá sem také celá škála pozitivních orientací na vlastní život a trávení volného času a hledání realizační linie ve vlastním životě, včetně nácviku alternativních forem chování v rizikových či jinak psychicky náročných situacích. To je jen zkrácený nástin toho, co by kvalitní program měl zabezpečovat.
· V případě včasné intervence se dostáváme na pomezí, kdy děti a mladí lidé bývají již v kontaktu s drogou, něco si zkusily, a je logickou potřebou poskytnout jim podporu v této obtížné situaci, která by snižovala počet těch, kteří přejdou do experimentu, a zároveň snižovala nebezpečí související s užitím drog. Patří sem tolik diskutované téma informací o vyvarování se rizik při užívání drog.
Zamyslíme-li se nad odbornou šíří těchto tří oblastí a uvědomíme-li si, jak obrovská je populace, která by měla být preventivní činností zasažena, dojdeme k jedné z nejdůležitějších otázek v oblasti prevence. Kdo prevenci realizuje a s jakou odbornou zdatností. Rozpětí odbornosti a vzdělanosti v poskytování prevence je značné.
Poskytovatelé prevence v současnosti
peer - dítě 2. stupně ZŠ, realizující vrstevnický program (proškolené dítě-laik).
· student - proškolený k tomu, aby realizoval prevenci na základních a někdy i středních školách ( proškolený laik, často ještě sám osobnostně nezralý).
· Pedagog - realizuje prevenci v rámci svého zaměstnání učitele (neprofesionální preventista s různou úrovní vzdělanosti v této oblasti, realizující prevenci okrajově při své hlavní profesi pedagoga).
· Psycholog/ psychiatr - realizuje prevenci vedle svého zaměstnání spíše okrajově
( vzdělanost v oboru bez specializace na prevenci, chybí často zkušenost s prací se školními kolektivy).
· Profesionální preventista - člověk vykonávající prevenci jako své hlavní zaměstnání, mající nejen vzdělání v oblasti psychologie, pedagogiky, ale i dostatečně kvalitní zkušenost a výcvik potřebný pro tuto práci ( vzdělaný profesionál s odbornými výcviky pro tuto oblast).
· Abstinující závislý - člověk pracující v této oblasti často na základě silné osobní motivace s praktickými zkušenostmi a pohledem toho, kdo prožil závislost (osobnost využívající osobní zkušenosti se závislostí).
· Neabstinující závislý - i taková alternativa se u nás vyskytla. K dětem byl opakovaně poslán aktivní závislý, snad za účelem odstrašení?!?
· Laik - laik profesionál, absurdita, která se v této oblasti bohužel vyskytuje ( nemá vzdělání ani výcvik, ani zkušenosti, pouze se mu podařilo získat v rámci grantových řízení prostředky, a tak působí).
Z výše uvedeného vyplývá, že od každé kategorie lze očekávat jinou míru kvality. Vyvstává otázka, co je přiměřené a kvalitní vzdělání v této oblasti a jakým směrem se má ubírat ?
Rizika studentských programů
Vzdělání, které je poskytováno preventistům z jakékoliv kategorie výše uvedené má různou úroveň. Existuje mnoho jednotlivců a organizací, které realizují školení v preventivním působení.
Mezi lektory se setkáváme s lidmi, kteří prevenci realizují, s těmi, kteří působí v oblasti terapie, ale také s těmi, kteří se jednoho dne rozhodli, že lze vydělat slušné peníze, a tak vytvořili na základě literatury výukový program a vzdělávají. Jednoduše řečeno, vzdělání má obrovské rozpětí co do kvality i následného využití.
Bohužel nejčastěji se jedná o aktivity s trváním od jednoho do tří dnů. Je logické, že pak prevenci realizující odborník cítí, že tato krátká proškolení nemají dostatečný rozsah a nemohou plnohodnotně poskytnout potřebnou odbornost a vybavit frekventanta potřebnými dovednostmi. K naplnění kritérií plnohodnotné prevence nestačí opakované, často spíš přehledové a ochutnávkové vzdělávací aktivity.
V krátkých časových úsecích jsou tak předávány zkušenosti, velmi často i psychologické techniky a hry lidem, kteří nemají odborný výcvik a potenciál k zacházení s těmito odbornými metodami.
A právě studentské programy patří v našich zemích v současnosti k nejoblíbenějším.
Po období peeru a návštěv kin s mediálně známými tvářemi se tento problém přesouvá na studenty. Zdá se, že vývoj prevence za posledních deset let má specifický směr z hlediska delegování řešení tohoto celospolečensky závažného jevu.
Jako by společnost, která hodnotí nebezpečí návykových látek jako velmi závažné, předpokládala, že ho vyřeší jednou proškolené děti, jindy mladí, často nezralí studenti, a když ti ne, tak pomůže dvouhodinová návštěva v kině.
Přesto každému odborníkovi dojde, že někdy stačí obyčejný selský rozum, že postoje, formy chování a osobnostní charakteristiky se ovlivňují jen velmi pomalu, pracně a je zapotřebí dlouhodobé, komplexní a maximálně odborné činnosti, aby k tomu vůbec došlo. Na jedné straně se proklamují v prevenci obrovské cíle, na druhé straně je mají plnit proškolení laici.
Reálné cíle
K čemu a v jakém rozsahu opravdu u dětí při preventivním působení dochází ? zeptá se odpovědný psycholog s dostatečným vzděláním a zkušeností v této oblasti. Určitou odpověď
lze vysuzovat již z četby některých preventivních programů.
Míra odbornosti je patrná především v míře stanovování si reálných cílů v programech. Naopak, již při prvním přečtení základních údajů z některých preventivních programů je patrné, že se jedná z odborného hlediska o absurditu.
Jsou organizace, které ve svém projektu uvádějí v kolonce cíle změnu osobnosti a tuto změnu osobnosti slibují vykonat během dvanáctihodinového působení. Realizují ji studenti s
odborností jednoho proškolení. A za tuto aktivitu žádají od státu za hodinu práce mnohasetkorunové honoráře.
Studentské programy mohou mít svou váhu a nejsou tak špatné, jak by se dalo z výše napsaných řádků usuzovat. Jsou organizace, které bezesporu v rámci těchto programů dovedou vytěžit maximum pro děti, na které působí. Ale je třeba jasně formulovat, co můžeme od studentského programu očekávat, a nedopouštět se přeceňování tak, jako tomu docházelo dříve s peer programy či jednorázovými masovými akcemi.
Je třeba jasně formulovat možnosti ve vztahu k odbornosti realizátora a množství času strávenému s třídním kolektivem či skupinou, na kterou je působeno. Aby nedocházelo k výše zmiňovaným absurditám, které v konečné podobě oblast prevence diskreditují.
Zdroj: Psychologie dnes 12/2002
V poslední době proběhla médii zpráva o nové droze na české drogové scéně. Podle informací a zkušeností terénních pracovníků sdružení Sananim se jedná o Subtext - medikament, který je oficiálně používán k substituční terapii osob závislých na opiátech, podobně jako Metadon. Tento lék v současné době mohou předepisovat jak lékaři - specialisté, tak praktičtí lékaři.
Dle odhadu terénních pracovníků Sananim je Subtext v současné době zneužíván až padesáti procenty klientů závislých na opiátech, právě pro svou dostupnost a nízkou cenu na černém trhu. Jeho užívání však s sebou nese poměrně velká rizika zejména proto, že i když se jedná o látku určenou pro užití per os ( ústy), klienti ji užívají intravenózně (injekčně do žíly) a její kombinace s dalšími běžně zneužívanými látkami ( hypnotiky, zejména Rohypnolem) může vést k útlumu dýchacího ústrojí, ztrátě vědomí až k smrti.
Uvažuje se o možnosti omezení preskripce této látky s tím, že by ji nadále mohli předepisovat pouze odborní lékaři v rámci substitučních programů. Tento zásah by byl jistě žádoucí, může však mít některé negativní dopady.
V případě omezení dostupnosti této látky by se většina klientů vrátila k mnohem dražšímu a neméně rizikovému heroinu (vyšší pravděpodobnost předávkování), zvýšená potřeba finančních prostředků by s sebou nesla pravděpodobně také nárůst kriminality.
Zdroj: Psychologie dnes 12/ 2002
Ze zahraničí - USA
( Běžné postupy v porovnání s nejlepšími postupy v oblasti prevence trestné činnosti -
výňatek z 5. kapitoly publikace "Méně slov, více pomoci" amerického autora Richarda A. Mendela )
Silnější, vynalézavější právní systém pro nezletilé by mohl vyvolat klíčovou změnu v boji proti trestné činnosti mládeže a zastavit růst kriminality mezi dospělými pachateli.
I ten nejlepší právní systém však může sloužit pouze jako druhá obranná linie proti kriminalitě mládeže. Nejúspěšnější strategie za ideálních laboratorních podmínek jsou schopny omezit pravděpodobnost budoucího pokračování v trestné činnosti jen o 50 procent, a to pouze za podmínky, že se v jejich rámci účinně používají komplexní multidimenzionální, intenzivní a dobře financované intervenční metody. Mnohem přínosnější je zaměřit se na prevenci trestného chování, dříve než k němu vůbec dojde.
Vědci za posledních dvacet let vytvořili celou řadu intervenčních metod na prevenci samotného spuštění trestné činnosti. Pokud ovšem chceme mít z těchto výzkumných metod nějaký užitek, musíme zajistit dostatečné množství finačních prostředků, vybrat správný přístup a tyto metody zavést s dostatečnou pečlivostí.
Veřejné výdaje na preventivní programy se v posledních letech zvýšily, zejména díky rostoucímu veřejnému znepokojení kvůli kriminalitě mládeže. Jen málo z nich je však určeno na programy, jejichž účinnost je vědecky podložena.
Prevence v raném dětství
Nehledě na prokázaný vliv raných intervenčních programů na děti ve vysoce rizikových rodinách, nebyla ještě v žádném státě ani v žádném městě zavedena služba intenzivních návštěv těchto rizikových rodin.
Nejblíže se dostali na Havajských ostrovech, kde vznikl státní program Zdravý začátek (Healthy Start), v jehož rámci pracovníci navštěvují přibližně 40 procent rizikových rodin s malými dětmi.
V nedávných letech spustila řada měst a států pilotní programy takovýchto návštěvních projektů.Žádný z nich však neposkytuje komplexní služby všem, nebo alespoň většině rizikových matek.
Některé jurisdikce se také pokusily pokrýt potřeby malých dětí ve vysoce rizikových rodinách a začaly jim poskytovat nepřímou podporu pomocí školení v manažerských schopnostech, aby rodiny byly schopny určit vlastní potřeby a kontaktovat existující poskytovatele služeb ve svém
okolí. Mnohem přínosnější by však bylo, kdyby rodiny byly podporovány přímo a byla jim poskytována zdravotní péče a vzdělání.V období od roku 1989 do 1994 americké ministerstvo zdravotnictví financovalo ambiciózní projekt, který měl otestovat vliv tohoto intenzivního školení a doporučení dalších služeb na úspěch dětí z rodin s nízkými příjmy. Přísně řízené hodnocení pak ukázalo, že "tento projekt neměl na zúčastněné rodiny žádný významný pozitivní dopad".
Absolvovalo jej 2 200 rodin a služby jim byly poskytovány na 21 místech, ale na konci se neprojevil z hlediska ekonomické soběstačnosti nebo kongitivního či emocionálního rozvoje dítěte žádný výsledek v porovnání se stejným typem nezúčastněných rodin, přestože se na jednu rodinu vydalo 45 000 dolarů. Posuzovatelé došli k závěru, že program byl zaveden přesně podle původních představ, ale ukázalo se, že rodinám ani dětem nepřináší žádné zlepšení.
Federální program zvaný Head Start slouží pouze polovině dětí předškolního věku z rodin s nízkými příjmy, které by z jeho služeb mohly mít užitek (přestože existují údaje potvrzující jeho účinnost).Tento program navíc ve své současné podobě trpí nedostatkem klíčových faktorů, jako je např. vysoce kvalifikovaný personál, intenzivní domácí návštěvy a snaha o zapojení rodin.
Od svého vzniku v roce 1965 program Head Start usiloval o spojení komplexních služeb pro rodinu a kvalitního předškolního vzdělávání... píše Hirokaza Yoshikawa z Univerzity v New Yorku. „Avšak podpůrný rodinný prvek se musí zlepšit. V roce 1993 měl každý sociální pracovník v jedné třetině těchto programů na starosti více než 250 případů". To je sedmkrát více než množství, které v roce 1993 doporučila federální komise pro Head Start.
V roce 1997 zkoumal vyšetřující orgán amerického Kongresu ( General Accounting Office) vědecké studie o programu Head Start a došel k závěru, že „zjištění studií vedených v minulosti ... nepotvrzují existenci pozitivních výsledků programu ze současné doby, protože jeho podoba již není stejná jako v šedesátých a sedmdesátých letech.. Pozdější studie, které měly prokázat jeho přínos, však neshromáždily dostatek přesvědčivých důkazů, že projekt Head Start je opravdu účinný."
Prevence v rámci školy
Prevence násilí a užívání drog ve školách se v posledních letech stala ve Spojených státech rychle se rozvíjejícím odvětvím. Americké ministerstvo školství každoročně uvolňuje 500 milionů dolarů komunitám na podporu programů Bezpečné školy bez drog (Safe and Drug Free Schools).
Většina programů, které si školy zvolily, však není založena na žádných údajích, které by prokazovaly jejich účinnost, a samotné zavádění se provádí bez jakéhokoli předběžného vyškolení nebo technické podpory. Například v rámci Programu proti užívání drog ( Drug Abuse Resistance Program - D.A.R.E.) vyučují v osmdesáti procentech školních obvodů žáky pátých a šestých tříd policisté, což stojí přibližně 750 milionů dolarů. Opakované hodnocení však zjistilo, že výuka základních předmětů tohoto programu nemá z dlouhodobého hlediska na užívání drog žádný vliv.
Nejtradičnějším příkladem jednotlivých prvků D.A.R.E jsou programy studentské pomoci (Student Assistance Programs), které poskytují individuální i skupinové poradenství vysoce rizikovým žákům. Náklady se pohybují ročně kolem 250 milionů dolarů, což je polovina všech federálních prostředků, ale nedávné přezkoumání tohoto modelu odhalilo, že ve většině případů „neexistují žádné hodnotící studie výsledků " (Gottfredson, D.C., "School-Based Crime Prevention").
V roce 1997 federální studie školních preventivních programů v 19 okrscích zjistila, že „ jen málo z nich při plánování prevence zná výsledky vědeckých výzkumů nebo je alespoň bere v potaz" a „jen málo okrsků vyhodnotilo výsledky, účinnost a slabiny těchto programů". Co se týče drog, studie ukázala , že se „ nepoužívají postupy, jejichž účinnost je vědecky prokázána, a naopak se nejčastěji zavádějí ty, jejichž účinnost nebyla prokázána nebo správně zhodnocena".
Autoři zmíněné studie se domnívají, že k nápravě této situace je třeba spustit informační kampaň, která by informovala pedagogy, které metody pomáhají a které nikoli. Je nutné proškolení učitelů a trvalá odborná pomoc ve školách.
Tato studie zjistila, že školní programy mohou být úspěšné, pokud jsou stabilní
(zavádějí se na dlouhou dobu, je zaručena kontinuita pracovníků, plánování i vedení) a rozsáhlé
(skládají se z celé řady prvků, které jsou zacíleny na všechny student i na vysoce rizikové skupiny...). Jak se na konci studie uvádí, bez přesných instrukcí a dostatečných finančních prostředků na zavedení stabilních preventivních programů „ si školy mohou vybrat programy , které jsou schopny zaplatit nebo , které se snadněji zavádějí".
Zdroj: Institut pro kriminologii a sociální prevenci - překlad I.T.C. Jan Žižka
Najít dnes osobu na hlídání dětí, není vždy snadné, přesto však musejí rodiče pečlivě zvážit, komu vlastně své dítě svěřují do péče. Bohužel, tyto služby někdy inzerují v tisku i osoby sexuálně orientované na děti, neboť je to jednoduchý způsob jak se dostat k dětem, když jsou samy doma.
Proto, hledáte-li osobu na hlídání dětí, doporučíme vám následující postup:
· Pokuste se nalézt nějakého důvěryhodného člena vlastní rodiny, nebo někoho z přátel, kdo
se zamlouvá vám i dítěti a s kterým dítě rádo pobývá.
· Snažte se najmout na hlídání dítěte takovou osobu, kterou vám doporučí přátelé, avšak přesto si raději ověřte její minulost.
· Zjistěte si, zda ve vašem okolí není rodina s podobnými dětmi a problémy a s ní si vzájemně při hlídání dětí vypomáhejte.
· Jste-li nuceni najmout cizího člověka, pokuste se ověřit raději několik jeho předchozích doporučení.
· Dávejte dobrý pozor, jak samo dítě zareaguje, oznámíte-li mu, že ten člověk přichází.
· Pro kontrolu občas zavolejte domů a požadujte dítě k telefonu. I pro takový případ si můžete domluvit s dítětem tajné heslo, jímž by vám dítě mohlo dát nenápadně najevo své obavy. Zaručte mu, že použije -li toto heslo, přijedete ihned domů, zdůrazněte mu, ale aby to nedělalo zbytečně, pouze v případě ohrožení.
· Věnujte pozornost situaci, když si osoba pověřená hlídáním hledá nejrůznější výmluvy, proč vám dítě nemůže dát k telefonu.
· Dávejte pozor na muže, kteří se vám vytrvale nabízejí, že pohlídají vaše děti, a přitom více než o přátelství s vámi se ucházejí o přízeň vašeho dítěte.Tito lidé vám mohou pod různými záminkami navrhovat, že se s dětmi půjdou projít někam ven.
· Nezapomeňte osobě, která hlídá vaše dítě, sdělit telefonní čísla, na něž má zavolat v případě nouze, a poradit jiné možnosti spojení.
Zdroj: Michéle Elliotová „Jak ochránit své dítě“ nakladatelství Portál 1998
Z hlediska bezpečnosti si musí mladší i starší děti umět poradit v řadě situací
Výtahy a schodiště
Promluvte si s dětmi o tom, jak by si měly počínat, budou-li se cítit nejistě ve výtahu, popřípadě- ucítí-li jakési znepokojení v přítomnosti určitých osob ze svého okolí
je lépe vystoupit rychle z výtahu, ještě před zavřením dveří
vystoupit v dalším patře a raději jít pěšky
nebo počkat, až se výtah vrátí prázdný a jet s ním později.
Tytéž zásady platí pro používání schodiště
je -li na schodech někdo, případně celá skupina osob, které nebudí nejlepší dojem, je lépe pár minut nebo i déle počkat a zbytečně neriskovat.
v žádném případě nechodit nebo nejezdit sám (sama) do sklepních prostor domu.
Prostřednictvím rozhovorů na toto téma dětem pomůžete, aby se pak, až se do podobné konkrétní situace dostanou, dokázaly správně rozhodnout k akci.
Veřejné toalety
Potřebuje-li vaše dítě použít veřejné toalety, je-li to možné, jděte bez jakýchkoli rozpaků raději s ním.
S větším dítětem to však nebývá vždy jednoduché .Například většina šesti a sedmiletých chlapců už rezolutně odmítá jít na dámský záchod.a starostlivé mamince (nebo naopak otci, pokud se jedná o děvče) pak nezbývá než netrpělivě stát přede dveřmi a čas od času se dotázat, zda je dítě v pořádku.
V každém případě je však třeba promluvit s dítětem o tom, co je třeba dělat, kdyby se je někdo na veřejné toaletě pokoušel obtěžovat.
A je to opět probírání určitých postupů formulovaných pro dané situace do otázek typu: „Co bys dělal, kdyby...?, které je základem budoucího bezpečí dítěte.
Dítě si musí uvědomit, že za určitých okolností je nejlepší obranou útěk.
Hromadná doprava
Mají -li vaše menší nebo dospívající děti někam cestovat vlakem nebo metrem, zdůrazněte jim, aby vždy nastupovaly jen do těch vozů, kde už jsou nějací jiní cestující.
Octnou-li se nakonec ve voze samy, ať raději přestoupí.
Totéž platí, je-li ve vagonu jen jeden cestující, nebo více lidí, kteří zřejmě tvoří dohromady jednu partu.
Při jízdě autobusem bude nejlépe, když se dítě posadí blízko řidiče
Posíláte-li dítě někam taxíkem, dbejte, abyste najali jen takového řidiče, který dítě doprovodí až domů, nebo který chvíli počká na místě vystoupení a sleduje dítě, dokud bezpečně nezajde do domu.
Při vystupování z jakéhokoliv dopravního prostředku si musí dítě dát pozor, zda je náhodou někdo nesleduje.
Má-li pocit, že není něco v pořádku, je lépe raději z dopravního prostředku nevystoupit..
Vyplatí se jet raději o jednu stanici dál, než zbytečně riskovat.
Ujistěte své děti, že vám mohou bez obav kdykoliv zatelefonovat, abyste pro ně někam přijeli, nebo že si mohou v případě nebezpečí najmout taxi, které po příjezdu zaplatíte.
Již od doby, kdy dítě začíná chodit samostatně ven, je vhodné mu vštípit dobrý zvyk - mít totiž u sebe vždy dostatek peněz na cestu zpátky domů a tyto peníze za žádných okolností neutratit za nic jiného.
Stejné zásady platí při chození do kina, na plavání, na hřiště či do parku, stejně jako na jiná místa, kde se scházejí děti nebo mládež.
Pro malé děti je samozřejmě nejlepší, když je budete všude doprovázet sami, nebudete je nechávat o samotě v autě nebo doma.
Jen tak můžete zajistit jejich bezpečnost.
Zdroj: Michéle Elliotová,“Jak ochránit své dítě“, nakladatelství Portál 1998
Počet transakcí, při kterých lidé používají platební karty, se neustále zvyšuje.
Jednou z nich je bezhotovostní úhrada zboží, při níž obchodník prostřednictvím terminálu z bankovního účtu zkrátka odečte příslušnou částku za poskytnutou službu.
Platební karty podle statistik bankovních domů v současnosti přijímá asi 35 000 obchodníků v zemi a tento počet postupně mírně narůstá. Terminálů je několik typů a záleží na obchodníkovi, se kterou bankou uzavře smlouvu.
V ní jsou podle Věry Čarné z České spořitelny stanoveny také podmínky pronájmu zařízení a výše poplatků, které za každou transakci obchodník bance zaplatí. "Není ani tak důležité, která banka má toho kterého obchodníka sjednaného, jako spíše ta skutečnost, že obchodník bere kartu - bere určitý typ karty, kterou zákazník může zaplatit".
Pro zákazníky se možnost platit za zboží kartou stává jedním z kritérií pro výběr obchodu, ve kterém budou nakupovat. Banky se navíc snaží platby kartou zvýhodňovat, proto klient může mít platbu prostřednictvím terminálu zdarma a naopak výběr z bankomatu ho může stát i více než dvacet korun.
Možnosti použití záleží ale také na typu platební karty, tedy zda máme elektronickou, nebo embosovanou.
· V elektronickém platebním terminálu je možné použít obě. Údaje jsou v tomto případě snímány z magnetického proužku. Údaje klient potvrdí buď zadáním číselného kódu - PIN, nebo svým podpisem.
· Druhým typem terminálů jsou takzvané imprintery, neboli žehličky. Jedná se o mechanické strojky, které zpracují pouze embosované karty, tedy s vystouplým písmem. Toto zařízení údaje z karty sejme, doslova obtiskne. Z pohledu bezpečnosti jsou oba typy terminálu podle Věry Čarné srovnatelné.
Klienti by ale, podle mluvčí Komerční banky Marie Růžičkové, při používání platebních karet měli dodržovat několik zásad:
· trvat na tom, aby transakce byla provedená před nimi,
· aby kartu nikdo neodnášel někam dozadu,
· aby zákazník stále viděl, co se s jeho kartou děje.
· Pokud se stane, že obchodník namarkuje cenu špatně a chce udělat operaci znovu, musí zákazník trvat na tom, aby byl lístek, který z terminálu vylezl, zničen a zlikvidován před jeho očima tak, aby nemohl být zneužit.
· Zákazník by si měl na lístku z terminálu zkontrolovat datum provedení transakce, výši účtované částky a podepisovat pouze jeden lístek.
· Kvůli bezpečnosti je pro ty, kteří podepisují velké množství listin, které se dostávají do oběhu, lepší, aby podpisový vzor na platební kartu měli jiný než svůj běžný podpis.
Platební kartou je možné platit také nákupy na Internetu. I tady existuje několik slabých míst.
· Spíše než při samotném přenosu dat je ale riziko větší přímo u obchodníka, který si tvoří databázi klientů, včetně údajů o nich. (i tady bychom proto podle Petra Koubského, šéfredaktora časopisu Inside, měli být opatrní, komu údaje poskytujeme).
· Je dobré se dívat po známosti značky,
· po stabilitě značky toho obchodníka.
· Je užitečné získat informace, které sám o sobě zveřejňuje v oblasti bezpečnosti.
(To obvykle velcí a solidní obchodníci dělají, totiž - informují své zákazníky, jak je postaráno o jejich data).
· A je dobré si předem zjistit, zda s konkrétním obchodem nebyl v poslední době spojen nějaký skandál kvůli ochraně dat.
Zdroj: Periodický tisk a Radiožurnál 2002
PhDr. Ludmila Čírtková, CSc., Policejní akademie ČR
Ve vyhrocené situaci tváří tvář silnému ohrožení se každý chová po svém. Obvykle je těžké dopředu odhadnout, jak se ten který pracovník zachová. Dokonce i samotné oběti loupežných přepadení bývají ex post překvapeny tím, co udělaly, ale i tím, co neudělaly, ačkoliv udělat chtěly.
Od psychologů působících na úsecích bezpečnosti se očekává, že vytvoří jasná pravidla bezpečného chování v různých typech nebezpečných situací.
Měli by odpovědět srozumitelně a dostatečně jednoznačně na otázku:
Jak se chovat při setkání se silnějším útočníkem, nebo, jak se chovat jako rukojmí.
Dále by měli potenciálně ohrožené pracovníky trénovat na jejich možné setkání s vysoce riskantní situací.
Člověk může být tím nejdokonalejším bezpečnostním systémem.
Stavební i technická bezpečnost objektu se obvykle těší velké vážnosti v očích bank, pošt a ostatních potenciálně ohrožených pracovišť. Již méně vážně je brána role pracovníka, jako efektivního bezpečnostního elementu.
Ačkoliv se opakovaně přesvědčujeme, že i to nejmodernější a nejvýkonnější bezpečnostní zařízení z takřka nevysvětlitelných důvodů selže právě v okamžiku, kdy jde o všechno, pořád věříme, že technika je koneckonců spolehlivější než člověk. Osobně jsem přesvědčena o opaku. Člověk může být tím nejdokonalejším bezpečnostním systémem proti škůdcům.
Ovšem něco to stojí.
Má-li skutečně fungovat, musí se pěstovat, trénovat, čas od času znovu vyladit například na opakovaném školení zaměstnanců.
Mnohá potenciálně ohrožená pracoviště však investují raději do neprůstřelného skla či nového alarmu a mají pocit, že bylo učiněno maximum ve věci bezpečnosti na pracovišti.
Jednostranné favorizování bezpečnostní techniky se však ve svých důsledcích jeví jako zcela neefektivní kontraproduktivní strategie. To platí beze zbytku tam, kde jsou investice do techniky spojené s naprostým ignorováním lidského elementu.
V reálu vše funguje tak, že nově zakoupená bezpečnostní technika je instalována, následně proběhne formální proškolení zaměstnanců o tom, jak s ní budou zacházet. Jaký je důsledek?
Strach a obavy zaměstnanců o svou bezpečnost. Zní to možná paradoxně. V rozhovorech s oběťmi loupežných přepadení, ale i při školení potenciálně ohrožených pracovníků se opakovaně dozvídáme, že fakt nainstalování nové techniky, neprůstřelného skla atd. je vlastně přivedl k poznání, co vše jim hrozí.
Z pohledu psychologa jsou strach a obavy normální reakcí.
Chyba je jednoznačně v malém zájmu zaměstnavatele o personál, jako nejdůležitější součást bankovní, poštovní aj. bezpečnosti. Jak se chovat v situaci ohrožení na pracovišti, to není soukromou věcí úřednic a úředníků za přepážkami - bezpečné chování je především věcí firmy.
Dobré firmy (banky, finanční domy, zúčtovací místa, převozy peněz atd.) vnímají svůj personál jako nesmírně důležitou část celkové koncepce firemní bezpečnosti.
Pozná se to snadno, fungují u nich dobrá psychologická školení, k dispozici je bezpečnostní poradna pro zaměstnance z ohrožených provozů, existuje dobrá, ale hlavně účinná péče pro oběti např. loupežných přepadení.
Zdroj :Vybráno ze studie „Psychologie na podporu pracovníka v ohrožení"
Studii „Vloupání do objektu z pohledu pachatelů“ napsal dr. Klaus Krainz, vrchní rada a vedoucí pobočky Spolkového azylového úřadu ve Štýrském Hradci na základě dobrovolných výpovědí pachatelů vloupání, kteří si odpykávali trest ve věznici Gratz-Karlau. Materiál zaznamenává informace o přípravě pachatele na vloupání, možné podněty ke spontánnímu vloupání do objektu, reakce lupiče na psy, neočekávané vyrušení, uzavření únikové cesty ap. Ze získaných poznatků vyvodil autor preventivní doporučení pro majitele objektů i obyvatele, která uvádí v závěru studie.Výběr z těchto doporučení přinášíme:
:
Zvýšit ochranu proti vloupání
Na základě podrobného seznamu přezkoumat, zdali všechny vstupy (dveře, okna, otvory) do domu podniku poskytují dostatečnou ochranu. Pracovníci poraden kriminální policie na požádání objekt bezplatně navštíví a poradí, jaká konkrétní bezpečnostní opatření udělat. Při pořizování elektronických zabezpečovacích systémů dbát na jejich kvalitu a profesní instalaci. Kvalitní systém předem pachatele odradí nebo zadrží.
Zvýšit riziko pachatele
Pachatelé jsou přesvědčeni, že se dokáží vloupat i do nejzabezpečenějšího objektu, pokud k tomu mají dost času. Musí se proto zvýšit i riziko pachatele, že bude při vloupání objeven, aniž měl čas bezpečnostní opatření překonat.
Přítomnost hlídacího psa v objektu je pro pachatele nejrizikovější. Může to být i menší, ale ostražitý pes, protože pachatelé se obávají nikoli velikosti zvířete, ale jeho štěkotu.
Riziko pachatele zvyšují i optické nebo akustické alarmy a nejpůsobivější - tzv. tichý poplach, který je veden jinam, na patřičné místo, kde je ihned registrován. Pokud to lze, mají na ohrožená místa objektu vidět i sousedi, tmavé zadní strany mají být osvětleny, je dobré instalovat hlásič pohybu, který znemožní lupiči pracovat ve tmě.
Doporučujeme strážní kontroly, mají význam, pokud jsou řádně prováděny. Při uzavírání smluv se soukromou bezpečnostní agenturou je třeba pevně stanovit, že kontroly budou prováděny v nepravidelných, nepředvídatelných intervalech a že nebudou kontrolovány jen vstupní dveře a neporušenost bezpečnostních opatření. Musí být kontrolována všechna místa, kudy se lze vloupat, a poplachový systém. Jen takový postup nejenže odhaluje samo narušení objektu, ale také odrazuje potenciálního pachatele, aby objekt napadl. Vnitřní kontrolu lze vynechat, jen je-li zajištěna stálou službou. Takováto bezpečnostní služba je zvláště důležitá tam, kde riziko pachatele, že bude dopaden, je nepatrné (například, kde nejsou sousedé nebo kde je vysoká anonymita místa).
Nedopouštět se chyb
Neinformovat o tom, že v objektu delší dobu nikdo nebude. Taková sdělení, jako jsou například v médiích oznámená podniková dovolená nebo podobné vzkazy na telefonním záznamníku, jsou pro pachatele důležitými zdroji.
Jinými známkami nepřítomnosti jsou přetékající schránky firemní pošty nebo povalující se inzerce. Jejich vybíráním pověříme důvěryhodné osoby. Měly by čas od času i projít objektem a svítit. Spínací hodiny pachatelé znají a samy o sobě je neoklamou.
Všímat si i anonymních telefonátů, ťukání či zvonění mimo otevírací hodiny. Kromě „pomýlených“ zákazníků může jít právě o pachatele, kteří se přesvědčují, je-li někdo v objektu. Pozor na „nápadné“ zákazníky nebo hosty: může jít o tipaře.
Pachatelé bývají často lidé, kteří v „civilním povolání“ pracují jako řemeslníci. Nesvěřujte se jim zejména s bezpečnostními opatřeními, obzvláště s poplachovým zařízením. Čas od času překontrolujte, zdali pracují, nebo se také rozhlížejí kolem, a nenechávejte ležet bez dozoru cenné věci.
Poučte personál, že o podnikových věcech nemají za branami firmy tlachat. Pro lupiče jsou důležitými informacemi, kde jsou uchovány peníze a klíče.
Podnikové klíče nikdy nedávat z ruky, aby podle nich nemohly být zhotoveny paklíče. V podniku nikdy nenechávejte hotovost, šeky nebo kreditní karty. I během polední pauzy mají být peníze například v trezoru a aktivováno bezpečnostní zařízení.
Při opouštění podniku zavřete všechna okna a ještě je zabezpečte - sklopná okna lze lehce otevřít. Zabezpečte i posuvné elektrické dveře a západkové zámky - jednoduchým trikem je lze lehce otevřít.
Nedejte se nachytat opakujícími se falešnými poplachy a nevypínejte poplachové zařízení jako „porouchané“. Příčinou může být mazaný lupič, který jen čeká na to, až objekt nebude elektronicky chráněn.
Jak se chovat při střetu s pachatelem
Když se lidé nebo psi lupiči postaví nebo mu chtějí znemožnit útěk, vždycky se uchýlí k násilí.
Jen pokud má jinou možnost úniku, dá mu přednost před násilím.
Pachatel je obvykle vyzbrojen nejméně nožem, ale i jinými zbraněmi a v bezvýchodné situaci je připraven je užít.
Proto je vhodnější a bezpečnější nechat lupiče uprchnout, a když opustí budovu, okamžitě vyrozumět policii. Finanční hodnoty lze nahradit, lidský život nebo zdraví nikoli!
Jak se mají chovat kolemjdoucí nebo sousedé
Sousedé i kolemjdoucí ovlivňují chování lupičů tím, že jim zvyšují riziko dopadení.
Jak potvrzují projekty „sousedské výpomoci“, stačí, když neignorují zvuky tříštěného skla nebo rozbíjeného dřeva a upozorní policii.
V žádném případě není třeba a nemá smysl vydávat se sám v nebezpečí. Bezpečnostní orgány mají tak možnost dopadnout pachatele na místě činu a zajistit ho. Jako moto může sloužit obráceně formulovaný kategorický imperativ: kdyby byl můj majetek v nebezpečí, také bych si přál, aby si lidé neřekli „To se mě netýká ...“ nebo „Co bych se do toho míchal“.
Zdroj: „Der Geschäftseinbruch aus der Sicht derTäter“ dr. Klaus Krainz
Technika má nezastupitelnou úlohu, ale jsou i docela obyčejná opatření, která nic nestojí - udržovat dobré vztahy se sousedy (všímat si pohybu neznámých lidí v okolí), nechlubit se zbytečně svými majetkovými poměry, nenechávat v okolí objektu nic, co by potenciálnímu útočníkovi usnadnilo vloupání (nářadí, žebříky), mít rekreační objekt dostatečně pojištěn (velká část občanů uzavřela v minulosti smlouvy za podmínek, které dnes již neodpovídají cenové a hodnotové realitě), pro případ vloupání se vyplatí si poznamenat výrobní čísla přístrojů a věcí (pro potřeby Policie ČR a pojišťoven).
Zcela jednoduchou možností, jak budit zdání, že je rekreační objekt pravidelně navštěvován, je řádná údržba zahrady. V zimě jde o odklizený sníh, v létě pravidelná starost o posekaný zelený pažit či včas sklizené ovoce.
Opravdu není v současných silách policie, která má omezené možnosti, aby uhlídala veškeré rekreační objekty. Starost o zabezpečení musí mít především jejich majitelé. Pro ně platí, že je nutné naznačené základní rady vždy modifikovat podle konkrétních podmínek v místě.
Postup po vyloupení chaty či chalupy
Co dělat, pokud veškerá naznačená opatření selžou? Přijedete na chatu a již od branky vidíte vypáčená okna či dveře, nepořádek před vchodem.
Předně je třeba zachovat klid a rozvahu. V žádném případě se nesnažte zjišťovat předběžnou škodu tím, že vstoupíte do objektu. Další chybou bývá, že se někteří majitelé ihned pustí do úklidu po zlodějích. Oba postupy nejsou dobré. Vloupání do chaty je třeba neprodleně oznámit na nejbližší služebnu policie, případně je možné využít možnosti oznámení na tísňovou linku 158 nebo na mobilní linku 112. Pro policii je důležitá rychlost pátrání a neznehodnocení případných stop, které zanechá po sobě každý pachatel.
Do příjezdu policie zajistěte ostrahu objektu, aby vám například někteří přičinliví sousedé nezvětšili způsobenou škodu. Pokud máte při ruce fotoaparát, můžete pomoci policii se zadokumentováním situace.
Dalším důvodem, proč není vůbec vhodné vstupovat do vykradeného objektu, je možnost, že se v něm pachatel či pachatelé stále nacházejí. Soupeření s násilníky se nedoporučuje!
Po příjezdu policejní výjezdové skupiny je třeba uvést do protokolu vše důležité pro pátrání po odcizených věcech, i ty nejmenší maličkosti či odlišnosti. Policie poté při pátrání po vašich věcech kontroluje burzy, různé překupníky nebo zastavárny. Pokud máte některé věci zadokumentovány na fotografiích, případně zapsána výrobní čísla elektronických spotřebičů a nářadí, přiložte je k protokolu. Pomohou v případě identifikace nalezených věcí, policii mohou dovést na stopu pachatele, případně při neobjasněném skutku budou vhodným podkladem pro řešení náhrady škody od pojišťovny. Zloději se zaměřují především na věci, které lze bez problémů odnést a dobře a hlavně velmi rychle prodat. K nim patří zejména - spotřební elektronika, nářadí, obrazy, sklo a porcelán, ale také starožitnosti, sportovní vybavení, spací pytle apod.
Policie ČR - prevence
Zejména policisté zařazení do příslušných preventivně informačních skupin (www.mvcr.cz/prevence/obcanum/pis/adresar.html) v letošním roce připravili mnoho bezpečnostních akcí pro majitele rekreačních objektů. Některé aktivity byly zaměřeny na represi (zvýšená obchůzková činnost a kontrola chat, nasazení větších sil a prostředků včetně studentů policejních škol, využití příslušníků služební kynologie a hipologie), ale převážná část opatření se věnovala prevenci.
Jen pro ukázku - řádné označení rekreačních objektů evidenčním číslem; předání některých osobních údajů o majitelích chat a chalup pro potřeby policie; nespočet besed a ukázek možností zabezpečení přímo v chatařských oblastech či zahrádkářských koloniích; kontakty se starosty obcí a jednání s majiteli rekreačních objektů; úzká spolupráce se „starousedlíky“, kteří mohou významnou měrou svou všímavostí přispět k hlídání objektů; ve spolupráci s příslušnými obecními úřady aktualizace databází majitelů rekreačních objektů a telefonních čísel pro potřeby vyrozumění v případě narušení objektů; rozdávání informačních letáčků a dalších preventivních publikací; aktivní mediální výstupy a spolupráce s regionálními i celostátními médii; kontrolní lístky.
Pro zajímavost uvádíme „chatařské a chalupářské desatero proti zlodějům" podle zlínských policistů. Toto desatero uvádí:
· Schováš.
· Zkontroluješ.
· Zavřeš.
· Zamkneš.
· Klíč vezmeš.
· Cenné odvezeš.
· Souseda hlídáním pověříš.
· Pojistíš.
· Pravidelně chatu navštívíš.
· Vše potřebné nahlásíš.
· Když desatero dodržíš, nenechavce odradíš, své obydlí ochráníš!
Konkrétní přehled policejních aktivit lze nalézt přímo na hlavní internetové stránce MV a Policie ČR pod ikonou zobrazující chatu www.mvcr.cz/aktualit/sdeleni/2002/chaty.html.
Zdroj: Policie ČR - Metropol
Závažnost takovéhoto chování nezávisí na tom, zda šlo „jen“ o pomačkané plechy zaparkovaného vozidla, nebo o vážnou nehodu s těžce zraněnými, kteří by při včasné pomoci mohli přežít. Znepokojivým faktem je to, že takto nezodpovědně se chová mnoho řidičů, kteří zaviní dopravní nehodu .
Co by měli vědět všichni, kteří by z jakýchkoliv důvodů z místa nehody chtěli zmizet:
1. Určení viníka může být sporné i v situaci na první pohled jasné. Prchající viník tedy
teoreticky nehodu vůbec nemusel zavinit, poškozený však může situace využít ve svůj
prospěch. Při soudním jednání pak ujetí od nehody a neposkytnutí pomoci výrazně
posunuje výši trestu směrem vzhůru.
2. I když na místě nehody nebyli svědci, neznamená to, že nehodu nikdo neviděl. Pro viníka
je bezpečnější svěřit se do rukou policie, než riskovat „mimosoudní vyrovnání“.
3. Záchrana životů a poskytnutí nutné pomoci zraněným osobám by mělo být
nejsilnějším důvodem, proč zůstat na místě nehody. I na rušné komunikaci může pro
lhostejnost lidí zemřít člověk, pokud bude řidič spoléhat na to, že pomůže někdo jiný.
Co způsobil si pak přečte v novinách.
4. Dopravní nehoda, zejména s tragickými následky, otřese i silnými povahami, a to i těmi,
kdo ji prokazatelně nezavinili. Nezřídka se stávají pacienty psychiatrických oddělení
a pod odbornou péčí se zbavují nočních můr. Uprchlík od nehody asi těžko vyhledá lékaře,
kterému by se svěřil s důvodem svého špatného spánku. Dlouhodobý psychický stres je
příčinou závažných onemocnění.
5. Zanechání vzkazu a kontaktního telefonu v případě poškození cizího zaparkovaného auta
je známkou kulturní vyspělosti. Poškozený řidič bez potřebného svědectví může mít vážné
problémy s náhradou škody.
6. Na psychický šok není dobré se vymlouvat, je nutné ho odborným vyšetřením a analýzou
nehodového děje prokázat.
7. I zdravě a živě vypadající účastník nehody může být vážně zraněn. Letmé přehlédnutí
situace a podcenění její závažnosti může stát lidský život.
Zdroj: PhDr. Vlasta Rehnová - dopravní psycholog ,Centrum dopravního výzkumu
Za odměnu do Muzea Policie ČR v Praze
Policie ČR a Středisko prevence kriminality v Sokolově pokračuje druhým rokem v projektu Ajaxův zápisník ve 2. třídách a současně navazuje ve 3. třídách základních škol na znalosti získané prostřednictvím zápisníku ve druhém ročníku. S letošními „třeťáčky" jsme projekt zahájili výtvarnou soutěží na téma „Co mě naučil Ajaxův zápisník". Děti si pro své práce vybraly některé z deseti témat zápisníku a výtvarnou techniku dle vlastního uvážení a po domluvě s paní učitelkou.
180 výtvarných dílek ve formátu A4 nebo A3 bylo do konce října zasláno do i okresního kola soutěže a vyhodnoceno komisí prevence kriminality.
Komisí ve složení kpt. Bc. Jiří Matouš (Policie ČR Sokolov), Rudolf Volf, Ing. Dagmar Mašková, Vladimír Cabalka (Městský úřad Sokolov) bylo vybráno čtyřicet nejlepších „ výtvarníků", pro něž jsme připravili lákavou odměnu v podobě jednodenního zájezdu do Muzea Policie ČR v Praze dne 27. listopadu 2002. Zde kromě prohlídky stálé expozice muzea byl pro děti připraven i pestrý program zaměřený na dopravní výchovu, divadelní představení s klaunem Ájou „Za dveřmi je Mikuláš" a s různými soutěžemi. Expozicí muzea děti provázel PaeDr. Lubomír Kašpar, který svůj výklad přizpůsobil věku dětí a velice klidně a trpělivě dětem vše vysvětloval a odpovídal na jejich zvídavé dotazy. Nás pracovníky prevence potěšilo zjištění, že děti se zapojovaly do různých diskusí, ve kterých prokázaly znalosti získané hrou a učením se zápisníkem.
Od ledna 2003 budou děti 3. tříd základních škol v projektu pokračovat podobnou formou jako v roce loňském. Děti si budou již získané znalosti prohlubovat prostřednictvím práce se zápisníkem. V každé třídě zůstává plyšový pes Ajax - maskot třídy. Na konci školního roku dostanou děti pracující dobře po celý rok odměnu. Zvlášť oceněni budou tři nejlepší žáci z každé třídy, kdy například jako odměna za první místo je připravena koloběžka.
Dobré školní výsledky budou pouze jedním z kritérií hodnocení dětí, další a velmi důležité bude např. jednání fair play, kamarádské chování, pomoc spolužákovi, pomoc paní učitelce apod.
Rudolf Volf Por. Blažena Kašparová
manažer prevence kriminality tisková mluvčí PČR
Městský úřad Sokolov
Novoroční vydání časopisu Policista přináší zásadní a rozsáhlý rozhovor s ministrem vnitra
Stanislavem Grossem (zejména o zákonu o služebním poměru bezpečnostních složek).
Úvodní část měsíčníku se dále reportážně věnuje policejní službě uvnitř pražského metra
(Četníci v metru).
V reportážním duchu se v lednovém čísle ještě nesou příspěvky o policejním útvaru v Třeboni a ohlédnutí za bezpečnostními aktivitami PČR při summitu NATO Praha 2002 (Myšlenkám sluší ticho).
Odborné přílohy patří tentokrát Technickým prostředkům určeným k osobní ochraně občana. Souhrnnému česko-anglickému slovníčku frází pro policisty a Zákonu o dobrovolnické službě.
Mezi zajímavostmi ze zahraničí mohou zaujmout zejména články Kanadská jízdní a Psychosekty bodují. V rubrikách sport a portrét se potkává unikátní brněnská střelnice s instruktorkou střelby pro městské strážníky.
Nově vymezené stránky pro problematiku školství vypovídají o náplni policejní pedagogické činnosti v pražské škole v Hrdlořezích. Nechybějí příspěvky k prevenci (v návaznosti na přetištěný příslušný zákon třeba o dobrovolnících), případy z policejní praxe, povídka, čtenářské soutěže, anketa, kultura atd.
Mimořádnou součástí čísla je plakátový kalendář na rok 2003.
děkuji vám za spolupráci a publikování materiálů z oblasti prevence kriminality v tomto roce. Zveřejňováním informací s touto tematikou přispíváte nemalou měrou k řešení tak závažného problému, jakým je bezpečnost občanů České republiky.
Přeji Vám mnoho osobních i pracovních úspěchů a těším se na spolupráci i v nadcházejícím roce 2003.
Vaše
Mgr. Jitka Gjuričová