Nelegální působení na organismus má i při sportu několik tváří. Zatímco o akutních chorobách i úrazech se ví , že se neslučují s prováděním maximální, ale často ani rekreační fyzické zátěže, často se bagatelizují či dokonce zcela pomíjejí další skupiny patologie. Jedná se zejména o chronická onemocnění všeho druhu v oblasti vnitřních chorob a ve sféře traumatologie pak o tzv. mikrotraumata a chronické škody.Ty se dokonce stávají v poslední době zvláště při honbě za rychlými výsledky skutečným problémem, který má dalekosáhlé důsledky. Svědčí o tom i nevšední zájem kliniků a vědeckých pracovníků na letošním mezinárodním sjezdu sportovní medicíny u nás. Jednu sekci zcela zaplňuje problematika přetížení a mikrotraumatizace. Také desátý sportovně-traumatologický kongres v Jeruzalémě vyčlenil této tematice celý jednací den.
A právě proto se této oblasti chceme podrobněji dotknout. Úrazovost ve sportu je problém, protože bezprostředně vyřazuje nejen „Zlaté hochy“ z gladiátorských bitev, ale trápí i rekreanta na dovolené stejně tak jako běžce pro zdraví. Všichni naříkají nad podvrtnutým hleznem, natrženým svalem nebo pohmožděnou tkání. Ale již podstatně méně se zajímají o budoucnost. Často se momentální zvládnutí výkonu pokládá za překonání postižení, ale to ještě neznamená, že se patologie spravila a toto „hrdinství“ se pak neodrazí později. Obstřik reprezentantova zápěstí po nedohojené zlomenině patří mezi klasické ukázky krátkozrakostí zúčastněných. I když se třeba jedná o zkušené jedince, riskují výkonnost i zdraví v budoucnosti. To ale platí jak u vrcholových sportovců, tak u všech jiných aktivit. Zatímco úraz-trauma se zná a respektuje, mikrotrauma se často podcení a neovlivní ani charakter či kvantitu zátěže. To vede dříve nebo později ke vzniku chronických škod. Otázkou zůstává pouze kdy a v jaké intenzitě.
Co tedy mikrotrauma vlastně je?
Jak již samotný název sám říká, jedná se vždy o stav, kdy momentální výkonnost organismu neodpovídá požadovanému výkonu a dojde k selhání tkáně. Pokud je toto ve velkém rozsahu, vzniká úraz, pokud v menším, pak máme před sebou lokální přetížení- mikrotrauma. Mechanismus jeho vzniku je dvojí: akutní- minimální přesáhnutí lokální pracovní kapacity mechanickým inzultem(úderem, trhem, ale i tahem) nebo opakovaným zatěžováním na úrovní maxima i submaxima a vznikem pozvolně nastupujících patologických změn. Zjednodušeně řečeno –vznikne buď malým přímým úderem-úrazem, nebo opakovaným přesáhnutím místní výkonnosti. Pro vznik mikrotraumat jsou limitující faktory:
1. Lokální adaptace, vycházející ze samotné podstaty tréninku a sportu vůbec: připravenost organismu jako celku i jednotlivých tkání na prováděnou zátěž.
2. Trvalé přetěžování vyvolá vlastně vnitřní mikrotraumatizace tkáně v důsledku opakovaného zatížení na úrovni maxima bez adekvátní možnosti regenerace.
3. Zevní mírné násilí způsobující lokální reakci. Z uvedeného plyne, že mikrotrauma je buď malý úraz, důsledek přetížení nebo neadekvátního opakovaného zatížení. Bezprostředně se projeví tak, že se objeví relativně malá lokální bolestivost s minimální změnou tvaru. Co se ale mění významně - a to je právě tím největším nebezpečím- je místní výkonnost. Postižená tkáň, podle intenzity a kvality různě veliká, mění se samozřejmě i svou funkci. Vznikne tak potřeba upravit činnosti svalu, podkoží, ale i kůže, či jiných struktur. Uvedeme-li příklad svalu, vyplyne riziko jasně –postižené vlákno má sníženou funkci stahu a uvolnění. Většinou pokud se nejedná o jeho přetržení, zareaguje na impuls zkrácením a často plnou afunkcí. Pro okolní tkáň to tedy znamená, že musí jednak nahradit funkci vlákna postiženého, ale navíc i provádět činnost s břemenem poraněného. Vznikne tak bludný kruh: zdravá zaskakuje za nemocnou, vykonává její funkci buď plně, nebo později musí dojít i zde k selhání.
Tedy k podobnému stavu. To je první riziko. Navíc se pak vytváří obecný stav přetížení zejména úponových oblastech svalu (riziko druhé). To všechno vytváří podklad pro vznik plně patologické reakce. Ale to není vše.Uvedený mechanismus zákonitě vytváří náhradní pohybová spojení a vzniknou nové, ve velké většině ne optimální pohybové stereotypy. Výsledkem je pak porušení přirozené lokomoce či jiné aktivity, ale taktéž sumární snížení funkce. A to jak momentálně , tak i později. Nelze ale pomíjet i psychologický odraz těchto procesů, zejména pak obavy a podvědomý, ale často i vědomý odpor k některým pohybům v postižené oblasti.
Čím je jedinec mladší, tím rychleji se tento způsob vyrovnání upevní (odstranění důsledků trvá třikrát déle než jeho vznik). U nejmladších je jejich nebezpečí zdůrazněno i vysokou motivací a také priorizací pohybové aktivity v tomto věku. Dítě má ve většině případů snahu po disimulaci-tedy zakrývání obtíží. Důvodem je jednak strach z možného vyřazení z aktivní sportovní činnosti, jednak neméně zanedbatelný strach z ošetření( stále ještě registrujeme dlouhodobé nešvary- trestat dítě zákazem pohybu ve škole i v tělocviku a také strašení injekcí nebo panem doktorem).
Moudrý rodič i cvičitel jistě zná stav svého dítěte či svěřence a pozná velmi dobře snížení výkonnosti. Proto pozorování, vycházející ze znalosti kritických činností a typických lokalizací postižení, by měla být samozřejmostí i v cíleném preventivním působením. Platí to stejně pro traumata skutečná i pro mikrotraumata. Obecně jsou při sportu beze sporu nejčastější drobná pohmoždění kůže, podkoží a zejména pak svalové tkáně. Koňary, modřiny, či jak se v běžné mluvě nazývají, neomezí sice bezprostředně výkon, ale výrazně ovlivní mechaniku jeho provádění. Pokračuje-li sportovec s takovýmto zraněním, zvětší se nejen poškození tkáně, ale i krevní koláč-výron, ale hlavně úmyslně nebo spontánně se změní pohybový projev. Vidíme kulhání, napadání na končetinu, tzv. analgické (tedy nebolestivé postavení) poraněné tkáně. Bolest je i tady, jako všude jinde, nesmírně cennou zbraní organismu. Varuje: Pozor, něco není v pořádku. Pokud ji odstraníme farmakologicky, tlakem nebo chladem, pak se zbavujeme varujícího efektu. Může pak snadno dojít k dalšímu poškození a ke změně mikrotraumatu na trauma. Každý sport má svoji Achillovou patu, tedy oblast nejvíce ohroženou. Mezi povinnosti cvičitele i sportovce samotného by mělo stejně jako znalost pravidel a metodiky patřit i dokonalé poučení o těchto zónách.
Závěrem uvádíme schéma obecných zásad, které mohou snížit riziko mikrotraumat:
Do ukončení růstu, ale minimálně do puberty, důsledně upřednostňovat všeobecně rozvíjející aktivity před maximální zátěží specializovaným místním zatěžováním.
Zařazovat do všech cvičebních jednotek i do závodních aktivit kompenzační činnosti tak, aby se omezilo riziko dysbalance v důsledku jednostranné a jednotvárné zátěže.
Důsledně dodržovat metodiku cvičení, zejména vždycky vycházet ze zásady nárůstu kvality před kvantitou.
Vždy vyžadovat a provádět precizní rozcvičení vedoucí k přehřátí a přípravě organismu na programovou zátěž.
Aktivně vyhledávat a důsledně léčit a doléčit všechna poranění včetně minimálních mikrotraumat.
Do procesu tréninku i závodění zařadit jako jeho nedílnou součást regeneraci.
Právě u těchto drobných strastí velice záleží na tom, aby cvičenec sám pochopil jejich nebezpečí, dovedl se s ním nejen vyrovnat, ale hlavně mu předcházet. Právě tato oblast negativního odrazu sportu vede často k naplnění rčení sarkastů: Sportem k trvalé invaliditě.
Prof. MUDr. MIROSLAV KUČERA, DrSc.
Přednosta kliniky tělovýchovného lékařství 2. LF-UK