Rozhovor s vedoucím Exekutivy Antidopingového výboru ČR – MUDr. Janem Chlumským

 Myslíte si pane doktore, že Vaše působení v Antidopingovém výboru ČR přispívá účinně k potlačení dopinku v našem sportu?

  Myslím, že ano. Zdá se, že množství sportovců, kteří se k dopinku uchylují, se přece jenom u nás snižuje. Když jsme zahájili činnost, byl výskyt pozitivních vzorků kolem 2%, v posledním období se blíží spíše k 1%. A to je pro nás povzbuzující.

 Nemohou tato čísla znamenat jenom to, že si dopující sportovci dávají větší pozor?

  Těžko říci. Ale je pravda, že se s různými pokusy sportovců, aby se vyhnuli dopingové zkoušce, setkáváme. Nakonec právě podle toho, jak přistupují k nám, dopingovým komisařům, si můžeme udělat představu i o jejich názorech na dopink.

 Můžete to blíže vysvětlit?

  Jistě. V podstatě se setkáváme se třemi skupinami sportovců. Tou první jsou“čistí sportovci“. K provedení zkoušky přistupují ochotně, nesnaží se ztěžovat nám práci a i přes nepříjemnost samotného odběru a časovou zátěž, kterou to pro ně představuje, jsou vstřícní. I když z nás a samotné zkoušky nemají radost, berou zkoušky jako nutné zlo, proto právě chápou, že ne všichni sportovci jsou jako oni. A musím říci, že u sportovců, kteří k nám takhle přistupují, jsme doping nezjistili.
     Dále pak je skupina sportovců, u nichž je patrné,že by doping rádi brali, ale bojí se. Ať už kvůli nebo proto, že se bojí, že budou odhaleni. Takže jsou většinou sice !čistí“, ale k nám se chovají negativně, ne právě přátelsky. Myslím, že kdyby neměli strach z odhalení, tak by užívali. Dali by přednost tomu, jak se to dělalo dříve. Aby mohli brát dopingové látky, ale zároveň měli jistotu, že se jim to nebude nikdo snažit dokazovat.
     No a potom je třetí skupina, o které jsem přesvědčen, že k ní doping patří naprosto jednoznačně. Jedná se o sportovce, kteří nám ztěžují možnost domluvy zkoušky, vyhýbají se nám, někdy jsou naprosto nedostižní, zejména když mají možnost trénovat v zahraničí, vymýšlejí nejrůznější úskoky a výmluvy. Ti také znají různé finty, jak dopink maskovat a brát zakázané látky, aniž by je náhodná kontrola neodhalila(pokud se neprovádí zcela důsledně). A o ty nám vlastně nejvíce jde . Laboratorní důkaz není v jejich případě pro mne ten jediný, ovšem bez něho se neobejdu.

 Je možné spojovat užívání dopinku s některými sporty více než s ostatními?

  To určitě. V některých sportech je dopink velmi rozšířený a ve většině případy by stačilo se zaměřit pouze na tyto sporty. Jsou to silové sporty jako vzpírání, kulturistika, silový trojboj, z dalších atletika, cyklistika a kanoistika.
     To je o nich známé? Pozorujete však tendenci, že by se dopink šířil i v jiných sportech? Co třeba kolektivní sporty?
      Máme případy sportovců, kterým byl v kolektivních sportech dopink prokázán. To jsou ale ojedinělé případy.

 A v čem vidíte největší problém boje proti dopinku u nás?

  Všechno je otázka peněz. Vliv byznysu je každopádně u nás poznat na procesu komercionalizace sportu. A celý problém dopinku je jedním z projevů měnící se ho prostředí sportu u nás. Peníze jsou i základním problémem našeho výboru. Nemáme prostě dost peněz na to, abychom prováděli kontrolu tak, jak by bylo zapotřebí.

 A co říkáte článku “Boj proti dopinku trochu jinak?“.

  Tento článek neřeší otázku, kdo to zaplatí a jak by se vše mělo provádět. Zkoušky by se musely dělat mnohem častěji než nyní, což není reálné ani finančně, ani se to nedá fyzicky zvládnout.
     Kromě toho si myslím, že morální úroveň lidí není na také ve výši, abychom mohli jakýmkoliv způsobem spoléhat na jejich morální pohnutky.

 Děkujeme Vám za rozhovor. ( R)
 ·        POHYB JE ŽIVOT