Je jisté, že anabolické látky jsou nejnebezpečnější částí drog vztahujících se ke sportu. Pokusíme se v několika následujících kapitolách popsat jejich základní účinky na výkon a zdraví organismu.
V seznamu zakázaných farmakologických skupin a metod dopingu jsou anabolické látky rozděleny na androgenní anabolické steroidy a jiné anabolické látky. K androgenním anabolickým steroidům patří například dihydrotestosteron, metandienon, nandrolon, stanozolol či androstendiol a jinými látkami s podobným anabolickým účinkem jsou beta-2 agonisté (například clenbuterol či salbutamol) (IOC, 1999)
Androgeny jsou mužské „pohlavní hormony“, jejichž přirozeně se vyskytujícím hlavním představitelem je testosteron. Z jeho struktury vychází skupina anabolických androgenních steroidů, látek, u nichž je zvýrazněno anabolické působení.
Testosteron svým androgenním působením podněcuje v období vývoje plodu formování zevního mužského genitálu a v období puberty rozvoj sekundárních pohlavních charakteristik. Anabolické působení testosteronu a jemu příbuzných látek nespočívá pouze v podpoře syntézy bílkovin s nárůstem svalové hmoty, ale i ve stimulaci růstu kostí nedospělých jedinců (Yesalis, 1993).
Jednou z poměrně obtížných odpovědí je pravdivé zhodnocení účinku anabolik na sportovní výkon. Má vůbec jejich případný příjem význam?
K obecně zjištěným základním důvodům, pro které jsou některými jedinci zneužívány patří:
• předpokládané změny ve složení těla /nárůst svalové hmoty a redukce tuku/. Tyto účinky nejsou využívány pouze
sportovci vrcholovými, ale zejména výkonnostními i rekreačními. Základním důvodem je budování atletické, esteticky
módní postavy. Jedná se většinou o mladou populaci, kdy příčinou je nový kult sportovního těla, ovlivněný zvýšenou
produkcí divácky úspěšných akčních filmů se svalnatým hrdinou, ale i působením některých módních časopisů, reklam
a videoklipů. Nelze zapomenou ani na skupinu uživačů, pro které je svalnatá postava určitým profesním znakem a
se kterými se můžeme setkat nejčastěji jako se členy soukromých bezpečnostních skupin, ale i jako se zaměstnanci
státní a městské policie,
• předpokládaná narůstající síla, hmotnost ale i vytrvalost se zvýšenou sportovní výkonností,
• předpokládané urychlení zotavení zejména po zatížení vytrvalostního charakteru,
• předpokládané změny chování s narůstající agresivitou, pravděpodobně výhodné v řadě většinou míčových i úpolových sportů, kdy dochází ke kontaktu s protihráčem (Pyšný, 1999).
Existuje celá řada výzkumů popisujících účinky anabolických steroidů na sportovní výkon. Již ze studií na zvířatech vyplývá, že steroidy mají určitou schopnost vázat se na cytoplazmatické receptory vláken kosterních svalů a stimulovat proteosyntetický aparát buněk. Kladné působení na nárůst aktivní tělesné hmoty zde bylo zaznamenáno u jedinců s nízkou výchozí úrovní vlastních androgenních hormonů (zejména u zvířat kastrovaných). Podání sexuálně „nepostiženým“ samcům mělo malý nebo žádný vliv a pokud bylo zjištěno u zvířat zvětšení svalů, jednalo se o ty, které se vztahovaly k jejich sexuálnímu chování. Ukázalo se, že tyto svaly jsou daleko výrazněji ovlivněny steroidy (například u krys m. levator), než většina ostatních typicky kosterních svalů.
U lidí se naprostá většina výzkumů zaměřila na zjištění svalové síly v závislosti na účinku podávaných anabolických steroidů sportovcům. Jejich závěry nejsou jednoznačné! Řada z nich popisuje významný nárůst svalové síly a naopak v jiných šetřeních nedošlo ke změnám žádným. Pozor, nesmíme zde zapomenout na další pro sportovce „výhodné“ změny způsobené příjmem anabolických steroidů. Současně se zvyšující hmotnost jedince (jejich androgenní účinek vede k zadržení vody a některých iontů), ale i změny chování s narůstající agresivitou a sebedůvěrou hráčů mohou být často nejdůležitějšími faktory ovlivňujícími výkonnost v řadě sportů, například v americkém fotbalu či u ledního hokeje.
Pouze sporadické výzkumy popisují vliv na vytrvalost u sportovců zneužívajících anabolické steroidy. Studie nezjistily většinou žádné změny u sledovaných jedinců. Je ale jisté, že příjem anabolik svým vlivem na tvorbu hormonu erytropoetinu (EPO) může zvýšit množství červených krvinek v plasmě a tím příznivě ovlivnit její transportní kapacitu pro kyslík, který je nezbytný v průběhu zátěže v zapojených svalových skupinách.
Pro rozvoj vytrvalostních schopností lze též přijmout tvrzení, že někteří sportovci, dle odkazů nejvíce běžci na střední a dlouhé tratě, pravděpodobně zneužívají anabolické steroidy i pro jejich účinek v období zotavení, který umožní vyšší tréninkové a soutěžní zatížení. Je zde urychlen nástup anabolické fáze svalového metabolismu, neboť po dlouhodobé fyzické zátěži dochází k výraznému poklesu koncentrace právě testosteronu, hormonu za tyto děje v organismu zodpovědného. Krátkodobé a intenzivní zatížení naopak množství uvolněného testosteronu zvyšuje.
Rychlost sportovce je samozřejmě ovlivněna vedle dědičnostních dispozic i jeho silovými schopnostmi. Jak vyplývá z výše popsaných výzkumných závěrů, nelze nárůst síly v důsledku abusu anabolických steroidů jednoznačně potvrdit. Současně ani sporadické studie neprokázaly změny reakční doby po příjmu steroidů v průběhu rychlostně silového tréninku.
Co lze tedy říci co nejstručněji závěrem k účinku anabolických steroidů na sportovní výkon? Většina studií prokazuje, že jejich vliv není nikterak přesvědčivý a nemůže převážit možné rozsáhlé zdravotní následky případného užití (Pyšný, 1999).
Ač tvoří samostatnou skupinu anabolických látek, patří mezi sympatomimetické aminy, drogy, které napodobují funkci sympatického nervového systému a tak ovlivňují řadu pochodů v organismu.
Na olympijských hrách v roce 1992 se u některých sportovců vyskytly první případy užití beta-2 agonistů (byly zastoupeny zejména clenbuterolem). Jejich předpokládaný anabolický efekt poté vedl Mezinárodní olympijský výbor k zařazení beta-2 agonistů na seznam dopingových látek (WHO, 1993).
Přesný mechanismus působení není zcela jasný a doposud pouze některé pokusy na zvířatech potvrzují možné zvětšení svalových vláken. Je jisté, že tento vliv není zprostředkován interakcí s testosteronem, s růstovým hormonem ani s inzulinem, ale stimulací beta-2 receptorů. Účinné dávky jsou ale přibližně 100krát vyšší než množství, které je indikováno k léčbě lidí.
Někteří sportovci nezneužili beta-2 agonisty pouze pro jejich předpokládaný anabolický účinek, ale nejvíce mezi plavci se rozšířil názor, že inhalace těchto sympatomimetických aminů před startem rozšiřuje dýchací cesty a tak může zvýšit přísun vzduchu do plicních sklípků. Následný prodloužený pobyt pod vodou, doprovázený pocitem menšího odporu, pak vede ke zkrácení soutěžního času. Je otázkou, zda je tento vliv u zdravého jedince větší, než samotná fyziologická dilatace, způsobená při fyzické zátěži aktivitou sympatického nervového systému (Pyšný, 1993).