Doping

Doping má již dlouhou historii, ne sice tolik jako užívání drog anebo pití alkoholu, přesto však první zprávy o používání dopingu pocházejí již ze středověku. Má totiž s užíváním drog některé společné rysy jak co do používaných látek, tak i důvodu jejich použití. I když se nám při slově doping vybaví bezprostředně spojení doping-sport, jde při dopingu v podstatě o používání chemických látek pro zlepšení tělesné, případně i duševní kondice.

Vedle sportu zasahuje doping tedy i některá zaměstnání, např. taková, která jsou spojena s nebezpečím selhání před veřejností (řídící i političtí pracovníci) nebo povolání, kde nepravidelný spánkový režim klade u pracovníka vysoké nároky na jeho fyzickou kondici, pozornost a soustředění (např. řidiči dálkové dopravy). Vraťme se však ke sportu.

Zde se používají hlavně dopingové prostředky napomáhající „výrobě svalů“. Zvyšuje se i tlak na sportovce ze strany nezodpovědných trenérů a sportovních organizací, aby použitím dopingových prostředků překonávali sportovní rekordy.

Na druhé straně i někteří sportovci, zejména když jim např. v důsledku pokročilejšího věku schází sportovní výkonnost, sáhnou sami po dopingu. Nechtějí ztratit svou slávu, pocit seberealizace ani materiální výhody, které jim vrcholový sport přináší, a tak se uchylují k používání zakázaných podpůrných (dopingových) prostředků. Tento problém se však zdaleka nedotýká jen vrcholových sportovců, ale týká se i dětí a dorostu na různých stupních sportovních organizací, které ve snaze vyniknout, třeba jen ve svém okrese, sami po takových prostředcích sáhnou. Riziko vážného zdravotního poškození si ani neuvědomují. Tyto prostředky dostanou od svých trenérů s ujištěním, že se jim nic nemůže stát a že to tak dnes dělá každý. Bude-li vám nějaký preparát trenér nabízet, ověřte si to u lékaře, může jít o neškodný vitaminový prostředek stejně jako o zakázanou dopingovou látku. Doping má však vždy závažné zdravotní následky, jako trvalé poruchy zdraví, někdy i s následkem smrti. Je zde však i etická stránka celého problému. Slušný, čestný člověk se nemůže opravdu radovat z vítězství, které získal za každou cenu, za cenu použití zakázaných látek. Takové jednání je i v příkrém rozporu s cíli sportu a sportovního soutěžení.

Co je doping
(dopingové látky, metody dopingu, kontrola dopingu)

Mezinárodní olympijský výbor, který v roce 1967 zavedl první antidopingové kontroly pro olympijské hry, definoval doping následujícím způsobem: „Doping je používání látek, které patří do skupiny zakázaných prostředků, ale také užívání ilegálních metod, jako např. krevního dopingu.“

V následujících statích si vysvětlíme, co jsou to dopingové látky i jaké jsou nejobvyklejší metody dopingu. Dnes sice existuje seznam zakázaných prostředků (látek) i způsobů dopingu, ten však není uzavřený, ale každoročně je doplňován podle nových poznatků lékařské vědy. Hledisko, podle něhož se látka nebo metoda do seznamu zařazují, bere v úvahu možná zdravotní rizika – tělesná i duševní poškození, vznik závislosti při jejich používání i možný růst agresivity člověka.

Dopingové látky
Dopingové látky, jejichž seznam je velmi početný, lze rozdělit do několika skupin podle jejich působení na lidský organismus:

a) stimulační látky – mají povzbuzující účinek na centrální nervový systém, avšak zužují cévy, vyvolávají zvýšení krevního tlaku. Zvyšují pozornost, omezují únavu, zvyšují soutěživost, ale též agresivitu. Jejich užívání vede k závislosti. K nejznámějším z těchto látek patří amfetamin, efedrin.

b) narkotická analgetika – utišují bolesti, avšak jejich užívání je spojeno s rizikem fyzické nebo i psychické závislosti. KK nejznámějším patří morfin, kodein.

c) anabolické steroidy – do této skupiny patří chemické sloučeniny příbuzné mužskému pohlavnímu hormonu – testosteronu. Často bývá též jejich součástí. Anabolické steroidy bývají nejčastěji zneužívány u takových sportů, kde je zájem zvětšit svalovou hmotu, sílu a výkonnost sportovce (např. vzpěrači, vrhači koulí, marathonci a další). Zároveň však používání těchto látek způsobuje neplodnost a povzbuzuje agresivitu. Velmi nebezpečné je jejich používání u mladistvých, protože užívání anabolik často vede k zastavení růstu jedince, opožďování jeho vývoje, dále působí vážné poruchy činnosti jater a poškození mozkových cév.

d) beta-blokátory – jde o látky, které snižují frekvenci srdečních kontrakcí. Beta-blokátory jsou běžně součástí léků pro pacienty trpící např. vysokým krevním tlakem, srdeční arytmií ap. Ve sportu bývají nejčastěji zneužívány tam, kde se vyžaduje malá tělesná aktivita, ale kde je kladen důraz na přesnost, např. střelecké discipliny.

e) diuretika – to jsou látky, které působí zvýšené vylučování moči z organismu. Jsou rovněž součástí celé řady léků používaných např. u pacientů, kteří trpí stálými otoky končetin v důsledku zadržování vody v organismu. Sportovci jich však zneužívají především ve snaze dosáhnout rychlého snížení tělesné váhy ve sportech, kde je to předepsáno, nebo v takových případech, kdy použili jiné zakázané prostředky dopingu a snaží se touto cestou rychle snížit koncentraci těchto látek v moči před antidopingovou kontrolou.

f) různé hormony – do této kategorie patří hormony, které mají obdobný účinek jako testosteron (viz odstavec c), dále růstové hormony a další.

K látkám, jejichž používání je zakázáno, patří též alkohol a řada dalších omamných a psychotropních látek.

Metody dopingu
a) krevní doping – jedná se v podstatě o transfúzi krve. Zatímco tato je obvyklá při úrazech po velké ztrátě krve nebo operacích ap., ve sportu sleduje krevní doping jiné cíle. Sportovec si nechá zpravidla odebrat krev, pak pokračuje v tréninku. Povšimněte si, že trénuje před zápasem ve stavu, kdy má nedostatek krve. Bezprostředně před závodem si nechá transfúzí krev vrátit do organismu, eventuelně spolu s dalšími krevními produkty, což zvýší jeho schopnosti (používá se např. při vytrvalostních disciplinách, jako běh na lyžích, cyklistika, plavání). k hlavním zdravotním rizikům patří možnost alergické reakce, přetížení oběhového systému, záměna krevní konzervy a další.

b) používání chemických látek – jde o zakázané látky uvedené podrobně v seznamech látek, které jsou připojeny k právním dokumentům, upravujícím dopingovou problematiku. o skupinách těchto chemických látek byla podána informace v kapitole „ Dopingové látky“.

Pokud jde o aplikaci látek, dostávají se do organismu nejčastěji požitím, tedy trávicím ústrojím, nebo injekcí do žíly či do svalu.

Právní úprava dopingové problematiky
Právní úprava dopingu v České republice se odvíjí od mezinárodních dohod, jejichž počátky spadají do šedesátých let našeho století. První takový dokument přijala Rada Evropy v roce 1967. Bezprostředním podnětem k jeho přijetí byla dopingová aféra v roce 1966 na mistrovství světa silniční cyklistiky a dále pak úmrtí cyklisty na Tour de France v roce 1967. V tomto dokumentu byla podána definice dopingu, popsány zdravotní i etické problémy dopingu a doporučeno vládám členských zemí, aby přijaly účinná antidopingová opatření. Řada evropských zemí na toto doporučení reagovala, a to zejména prostřednictvím národních sportovních organizací. Rada Evropy tímto činem podnítila též mezinárodní sportovní federaci včetně Mezinárodního olympijského výboru k tomu, aby věnovaly dopingové problematice pozornost.

A tak v roce 1988 byla v kanadské Ottavě přijata Mezinárodní olympijská charta proti dopingu ve sportu, která obsahuje vedle základních ustanovení též pravidla antidopingové kontroly, disciplinární opatření a tresty, požadavky na laboratorní zkoušky a seznamy zakázaných dopingových prostředků. Kromě toho doporučuje charta též řadu opatření vládám v oblasti legislativní i v oblasti výchovy a informovanosti ve sportu. z potřeby větší koordinovanosti boje proti dopingu v regionu Evropy byla v roce 1988 pak přijata též Antidopingová konvence Rady Evropy. Vedle obecných ustanovení týkajících se pravidel boje s dopingem, postihu za doping a seznamu zakázaných látek obsahuje však tato konvence velmi podrobně zpracovaná pravidla kontroly dopingu. Jedná se zejména o způsoby odběru vzorků biologických tekutin sportovců před soutěží, v jejím průběhu i po závodu.

Cílem těchto opakovaných odběrů tělních tekutin a jejich analýzy je odhalit případný výskyt zakázaných látek nebo jejich metabolitů. Jsou zde zahrnuta i pravidla pro výběr účastníků, kteří se mají podrobit zkoušce, jejich práva a povinnosti, a metody analýzy vzorků tělních tekutin včetně způsobů administrativního zpracování výsledků. Všechna tato pravidla jsou průběžně prověřována a v případě potřeby doplňována (včetně seznamu zakázaných látek) a modernizována. V návaznosti na Mezinárodní olympijskou chartu proti dopingu ve sportu a Antidopingovou konvenci Rady Evropy přijala Česká a Slovenská federativní republika v roce 1991 Československou chartu proti dopingu, která pak byla v roce 1993 převzata Českou republikou. Na základě této charty byl pak vypracován celostátní antidopingový program, soustřeďující pozornost do tří oblastí:

– kontrola a postih za doping (trestem může být v ČR dočasný nebo definitivní zákaz účasti na sportovních soutěžích a akcích)
– prevence a výchova k dodržování zásad čestného sportovního zápolení, důvody boje proti dopingu
– tvorba a prosazování legislativních opatření.

Hlavním koordinátem dopingové problematiky v České republice je Antidopingový výbor ČR.

Doping – Kontrolní otázky

1. Proč se někteří sportovci začnou uchylovat k dopingu? Zamyslete se nad důvody, které k tomu některé ze sportovců vedou. Co si o tom myslíte?
2. Jmenujte nějakou látku používanou k dopingu. Jak působí na lidský organismus? Jaké může mít její užívání zdravotní důsledky?
3. Které z látek, o jejichž užívání v dopingu jsme hovořili, jsou zároveň zneužívány toxikomany?
4. Z jakého důvodu používají někdy diuretika též osoby, které užily nějaké drogy?
5. Jak se jmenuje dokument přijatý Českou republikou, který se zabývá bojem proti dopingu?
6. Kdy byl zakázán doping ve sportu Mezinárodním olympijským výborem?

Tomáš Houška, Václavkova 2, 160 41 Praha 6;
tel/fax 02 2432 1558 tel 0603 162 724
e-mail tomas@guild.cz