Doping a zdraví sportovce - historie užívání drog ve sportu.

    V posledních letech se stále častěji setkávám během seminářů a konferencí se zájmem řady kolegů o problematiku dopingu. Při rozhovoru zjišťuji jejich snahu získat co nejvíce znalostí i rozhodnutí působit proti tomuto nebezpečí v tělesné výchově a sportu. Naprostá většina však naráží na chybějící dostupné zdroje informací a žádá mne o zaslání podkladů, jejichž obsah mohou uplatnit ve své práci v tělovýchovném procesu. Důsledkem jejich otázek je postupně uveřejňovaný seriál příspěvků seznamujících zejména se zdravotními riziky nejčastěji zneužívaných dopingových látek. Příspěvků srozumitelných široké veřejnosti, použitelných samotnými sportovci, tělovýchovnými pracovníky i pedagogy. Současně věřím, že má sdělení, vedle rozšíření znalostí o rizicích drog souvisejících se sportem, budou iniciovat prezentaci dalších postojů, názorů a znalostí o dopingu.

Cílem člověka v jeho historickém vývoji byla i snaha po zlepšení jeho schopností. Ta souvisela s určitými dietními zvyky či užitím různých prostředků. Řecký básník Homér popisuje, že Achilles, bájný hrdina Řeckých válek zvyšoval svou sílu pojídáním kostní dřeně lvů, legendární Berserkers z Norské mytologie byl před bojem ovlivněn psychoaktivními účinky konzumované houby, členové západoafrických prehistorických kmenů konzumovali před běžeckými soutěžemi Colu accuminitu a Colu nitidu (WHO 1993), Asiec Huns /kolem 350 let př. n.l./ pojídal varlata zvířat s cílem zvýšit svou sílu a agresivitu, či antičtí Egypťané pro zvýšení výkonnosti pili mixy olejů s šípky a Řekové jedli halucinogenní houby (VERROKEN 199 , WHO 1993). Řada sportovců podstupovala různé typy diet, kdy například vítěz sprintu antických olympijských her v roce 668 př. n.l. udal užívání sušených fíků (FINLAY a PLECKET 1976) a gladiátoři v Circus Maximus pili před zápasy stimulující látky s alkoholem pro zvýšení výkonu, překonání únavy a odstranění bolestí z poranění (DONOHOE a JOHNSON 1986, YESALIS 1992).

Novověká historie je svázána s rostoucím počtem sportovních akcí ve druhé polovině minulého století. K popisovaným náleží soutěže plavců v kanálech Amsterodamu a zejména cyklistů. Zejména oblíbená, kteří pro překonání vznikajícího vyčerpání mnohdy užívali "rychlostní balóny" /mixy heroinu a kokainu v alkoholu/. V roce 1886, jako následek těchto užívaných postupů, bylo popsáno úmrtí cyklisty Arthura Lintona, kterému jeho trenér podal velké množství strychninu, během OH v St. Luis vítěz maratónu Thomas Hicks zkolaboval a život mu zachránil pouze rychlý zásach lékařů v cíli závodu /užil brendy se strychninem/. V tomto období k nejrozšířenějším drogám užívaným sportovci patřili alkohol, kofein, nitroglycerin, digitalis, kokain, strychnin, ether, opium a heroin (GOLDMAN 1992, TODD 1987).

Dokumentů spojujících užívání drog a sportu v první polovině našeho století je velice málo. Důležitou roli zde hraje heroin a vývoj amfetaminu, látky využívané zejména v průběhu bojů II. světové války ke zvýšení bojeschopnosti, která se postupně stala drogou volby pro řadu sportovců pro stimulující účinky prodlužující výkonnost. Závažnost rozšíření podtrhují popsané případy úmrtí sportovců s jeho užitím spojené. Na OH v Říme v r. 1960 umírá v otevírací den her dánský cyklista Knut Jensen /v krvi objeven amfetamin/ a další dva jeho týmoví kolegové jsou hospitalizováni (VERROKEN 199 ). V roce 1963 po předávkování heroinem umírá boxer Billy Bello, v roce 1967, během etapy Tour de France, před zraky televizních diváků, britský cyklista Tommy Simpson /v těle nalezeny stopy amfetaminu, metylamfetaminu a alkoholu/, v roce 1968 další umírá ze stejných příčin další cyklista Yves Mottin (GOLDMAN, 1984).

Samostatnou kapitolu našeho století tvoří experimentování s hormony. V roce 1935, po izolování testosteronu Laquerem a současném zkoumání účinku pohlavních hormonů na svalovou hmotu Kochakianem a Murlinem, vyvstává otázka využití účinku anabolických steroidů na výkonnost jedince, neboť injekční testosteronové sloučeniny se staly dosažitelnými již před 2. světovou válkou. Podle sporých údajů byl testosteron využíván nacisty vedle léčebných účinků při poranění, i ke zvýšení výkonnosti a agresivity německých vojáků a následně lékaři osvobozujících vojsk k obnově svalové tkáně u kachektických vězňů koncentračních táborů (WHO 1993).

Možnost využití steroidů ve sportovních aktivitách je nastíněna počátkem 50tých let /poprvé na OH 1952 v Helsinkách/, z důvodů vynikajících výsledků sportovců Sovětského svazu. Důvodem byly udivující prostředky tréninkové přípravy vzpěračů, ač naprostá většina nejlepších jedinců padla v průběhu války. Lékař amerického týmu Dr J. Ziegler byl zpočátku udiven "obrovskou" svalovou hmotou sovětských závodníků i jejich potížemi s močením, kdy řada i mladíků musela být cévkována. Po osobním zjištění důvodů, kterými byla aplikace testosteronu začal spolupracovat s farmaceutickým průmyslem i užíváním hormonů u sportovců. Výsledkem bylo vyrobení prvního syntetického anabolického androgenního steroidů methandrostenolonu s výrobním názvem Dianabol. Další pronikavé výsledky sportovců Sovětského svazu na OH 1960 v Říme, kdy již všichni účastníci her se dozvěděli o nové sovětské tajné zbrani, anabolických steroidech a osobní aktivity Dr Zieglera daly vlastně světu "steroidovou epidemii", neboť po počátečním užití úzkou skupinou vzpěračů a kulturistů došlo zejména v 60tých letech k obrovskému nárůstu přijímání. Například mnohonásobný držitel světových titulů v powerliftingu Larry Pacifico udal osobní zkušenost, že nárůst anabolických steroidů stoupl z 10 % v roce 1965 na 90 % v r. 1984 u všech amerických poweliftařů (PRAŽÁK, ), či výzkum provedený na OH 1972 v Mnichově profesorem B. Youngem a diskařem J. Silvestrem zjistil, že 68 % dotázaných zúčastněných sportovců zvolených lehkoatletických disciplín udalo užívání anabolik.

Důvodem rozšíření drog ve sportovních aktivitách v 60tých letech jsou zejména liberální postoje jednotlivců společnosti, která byla poměrně liberální v tomto období k jedincům experimentujícím s drogami a obrovský rozvoj farmakologického průmyslu, který nabídl rozsáhlé množství méně toxických a více účinných látek, umožňujících zlepšit sportovní výkon jedince (WHO 1993). Tento nárůst pokračuje, přes zahrnutí steroidů v roce 1974 na seznam zakázaných dopingových látek, bohužel i v letech 80tých /například v roce 1988 bylo předepsáno z lékařské indikace více než 3 milióny receptů v USA/ (SCHUCKIT 1988) a v součanosti, kdy závažným je další obrovský nárůst zneužití anabolických steroidů v kosmetických důvodů formování těla (PYŠNÝ 1997, YESALIS.

Soupis bibliografických citací
1. DONOHOE, T., JOHNSON, N. Foul play? Drug abuse in sport. Oxford : Blackwell, 1986.
2. FINLAY, M., PLECKET, H. The Olympic Games: The first hundred years. London : Chatto and Windus, 1976.
3. GOLDMAN, B. Death in the locker room. Indiana : Icarus Press, 1984.
4. GOLDMAN, B. Death in the locker room/Drugs and sport. Illinois : Elite Sports Medicine
Publications, 1992.
5. PRAŽÁK, E. Kulturistika a doping. Pardubice : Svět kulturistiky, 1991.
6. PYŠNÝ, L., VLACH, J. a ŽÁK, M. Prevalence a názorové postoje k užívání anabolických steroidů u studentů středních a vysokých škol v České republice. Ústí n.L. : PF UJEP, 1997.
7. SCHUCKIT, MA. The abuse of anabolic steroids. Drug Abuse Alcohol Newsletter 17, 1988, s. 1-4.
8. TODD, T. Anabolic steroids: The gremlins of sport. Journal of Sport History 14, 1987, č. 1, s. 87-107.
9. VERROKEN, M. Drug use and abuse in sport, Drugs in sport, Mottram, DR (ed), E FN SPON, London 1996, s. 18-55.
10. Drug use and sport. Geneva : World health organization, 1993, s. 9-20.
11. YESALIS, C. Anabolic steroids in sport and exercise. Illinois : Human Kinetics Publishers.

Článek byl poprvé otištěn v časopise Tělesná výchova a sport mládeže