Skupina steroidních hormonů Endokrinologického ústavu, dříve Výzkumného ústavu endokrinologického, je stará jako ústav sám. Vznikla v r. 1957 na popud zakladatele ústavu, doc. Šilinka, a jejím prvním a dlouholetým vedoucím byl současný ředitel ústavu, prof. MUDr. RNDr. Luboslav Stárka, DrSc., tehdy sedmadvacetiletý absolvent matematicko-fyzikální fakulty v oboru organická chemie s roční praxí, ale už s bohatými životními zkušenostmi, včetně tříměsíčního pobytu v komunistickém kriminále. Skupinku tehdy kromě vedoucího tvořili dva laboranti, slečna Hedvika Brabencová a pan Jaroslav Živný, v současnosti řádný profesor a přednosta 2. gynekologicko-porodnické kliniky v Praze. Když se tento po roce dostal na medicínu, nastoupil na jeho místo tehdy sedmnáctiletý Richard Hampl, současný vedoucí oddělení. A když v r. 1958 byla na základě politických prověrek zrušena skupina dr. Jirouska a jmenovaný byl „uklizen“ na méně exponované pracoviště, stal se členem „steroidů“ jeden z nejstarších zaměstnanců ústavu, pamatující ještě poradnu doc. Šilinka“, pan Jaroslav Novák, který by se jistě byl stal vynikajícím lékařem, kdyby jeho pokusy o přijetí na medicínu nebyl zmařil jeho živnostenský původ. Rok nato, po prázdninové praxi v laboratoři, nastoupila na steroidy tehdy čerstvá absolventka přírodovědecké fakulty, obor biochemie, Jarmila Kůtová-Šulcová, coby zástupkyně vedoucího (nyní RNDr., CSc.). V této sestavě funguje jádro oddělení dodnes, i když pan Novák je již v důchodu a dr. Stárka profesorem a ředitelem. Skupina byla v té době součástí oddělení experimentální biochemie, vedené MUDr. Z. Matysem (nyní doc., CSc.), který steroidům výtečně rozuměl, mj. i proto, že před vstupem na medicínu absolvoval za války chemickou průmyslovku.

Díky píli i odvaze v prosazování moderních trendů a také nebývalé publikační aktivitě vedoucího si steroidy záhy vydobyly uznání ve vědeckých kruzích, a to i na mezinárodní úrovni, což v té době nebylo snadné. Doc. Šilink, známý svými novátorskými aktivitami, i dr. Matys steroidům přáli a respektovali je jako samostatnou tvůrčí jednotku. Situace se změnila po odchodu dr. Matyse na klinické pracoviště, když na jeho místo nastoupil MUDr. V. Felt, Dr.Sc., který už měl pro talentované individuality na svém oddělení menší pochopení. Přesto byla skupinka úspěšná a dokonce se rozrostla o další členy. Z dlouholetých laborantů jmenujme aspoň paní Zdenu Zahradníkovou (nyní ing.), od r. 1965 paní Miroslavu Českou-Cibulkovou, po panu Novákovi vedoucí laborantku oddělení, a o dva roky později pana Ilju Němce. Z vysokoškoláků připomeňme aspoň paní ing. A. Štroufovou, později dlouholetou vedoucí hormonální laboratoře v Ústavu péče o matku a dítě v Praze-Podolí. Zpočátku pěti až šestičlenný kolektiv sídlil v jediné laboratoři s přilehlým „kumbálem“, později, po přestavbě druhého patra budovy voršilského kláštera, kdy byla rozlehlá bývalá ložnice řádových sestřiček rozdělena na více místností, získala skupina další laboratoř, ale i tak zůstávaly poměry stísněné, což vlastně trvá dodnes. V laboratoři se vystřídaly některé nové tváře, ale jádro, ke kterému od r. 1974 patří rovněž dr. Marie Bičíková a od r. 1983 paní Eva Krešlová-Procházková (která na steroidy přešla z klinické laboratoře ústavu), zůstávalo. Steroidní laboratoř byla odrazovým můstkem pro řadu mladých, talentovaných lidí, zejména pak pro ty, jimž tehdejší režim příliš nepřál.

Dočasnou prosperitu zažily steroidy zejména ve druhé polovině šedesátých let, díky příznivějšímu politickému klimatu včetně poodhrnutí železné opony. V té době se podařilo dr. Stárkovi vyjet na půlroční stáž do SRN, kde pracoval na renomovaném ústavu prof. H. Breuera. Výsledkem bylo několik dodnes citovaných originálních publikací, navázání tak potřebných mezinárodních kontaktů i načerpání nových idejí. Toto období můžeme s odstupem let právem označit za zlatou dobu steroidní endokrinologie, v níž se výsledky českých steroidářů držely na evropské špičce. Pražská steroidologie, jmenovitě její vedoucí, se podílela na založení časopisu Journal of Steroid Biochemistry (nyní Journal of Steroid Biochemistry and Molecular Biology), jako evropské konkurence amerických Steroids, což je v současnosti periodikum s nejvyšším impakt faktorem v daném oboru. Dnešnímu vedoucímu R. Hamplovi se v té době po pěti letech pokusů podařilo dostat se alespoň dálkově na přírodovědeckou fakultu, kterou úspěšně absolvoval v r. 1969. V roce 1964 zahájil studium medicíny při zaměstnání i dr. Stárka, tehdy nejmladší kandidát věd na ústavu. Ve druhé polovině 60. let navštívili laboratoř četní zahraniční vědci, z nichž mnozí dnes představují špičkové reprezentanty a manažery výzkumu v oblasti steroidní endokrinologie a bio-chemie. Jmenujme zde alespoň profesory Gustafssona (Švédsko), Adlercreutze (Finsko), Stauba a Oertela (SRN), Granta (V. Británie), Thijssena (Holandsko), Tamaokiho (Japonsko) či Skinnera (USA a N. Zéland). Laboratoř hostila i několik dlouhodobých zahraničních stážistů, např. prof. Madžarova z Bulharska, dr. Kocičovou z bývalé Jugoslávie, doc. Buntnerovou a dr. Snochowského z Polska.

Srpnový vpád vojsk Varšavské smlouvy a následná „normalizace“, která postihla všechna výzkumná pracoviště, znamenala přerušení veškeré spolupráce se zahraničím. Neodpustím si zmínit se na tomto místě o nechvalně známé „dusitelce“ všech zahraničních nevýchodních kontaktů na ministerstvu zdravotnictví, soudružce MUDr. E. Klivarové, která má na tom nemalou „zásluhu“. I když publikační aktivita steroidů ani v té době nebyla špatná, přece jen už převládaly práce v domácích periodicích. Sedmdesátá a osmdesátá léta znamenala také nepřetržité, někdy i humorné půtky s kádrováky, kteří dobře vycítili, že na steroidech se soustřeďují individuality ne zrovna přátelské normalizačnímu úsilí. Pravda je, že jsme měli vlastní, dobře propracovaný systém „kádrování“, takže žádný komunista neměl šanci pracovat na steroidech. V té době postupně emigrovaly ze steroidů tři mladé laborantky a Stárkův aspirant Neuwirth, stejně jako dcery pana Nováka a dr. Stárky, což přesvědčení kádrováků jen upevnilo.

Na sklonku sedmdesátých let, v době, kdy ředitelem ústavu byl MUDr. J. Pečený, CSc., byly steroidy převedeny formálně jako autonomní jednotka pod oddělení klinické, jehož vedoucím zůstal dr. Pečený, a byly tak podřízeny přímo řediteli, což zvětšovalo manévrovací prostor. Představovalo to jakýsi přechodný stav před ustavením skupiny jako oddělení, které se uskutečnilo v r. 1981. Na sklonku života dr. Pečeného se vedoucí „steroidů“, dr. Stárka, stal vědeckým tajemníkem ústavu, čehož využil k tak potřebnému zvíření stojatých vod v té době stagnujícího ústavu a zejména ke zvýšení jeho odborné reputace. Po smrti dr. Pečeného v r. 1983 byl jmenován dočasným („zastupujícím“) ředitelem a vedením provozu oddělení pověřil dr. Hampla. Funkce zastupujícího ředitele znamenala, že mohl být kdykoliv odvolán, což se také stalo v létě r. 1987, když jeho dcera emigrovala do USA. Řádným ředitelem se na základě konkurzu stal až po sametové revoluci v r. 1990, kdy se současně stal dr. Hampl řádným vedoucím oddělení.

Po personální stránce dnes oddělení představuje dobře sehraný a odborně vyprofilovaný tým, tvořený kromě vedoucího a jeho zástupkyně dalšími vysokoškoláky - biochemiky (RNDr. M. Bičíková, CSc., původně absolventka farmacie, RNDr. O. Lapčík a ing. M. Hill, CSc.) a pěti až šesti laboranty. Prostory oddělení zabírají menší část laboratorního traktu druhého patra budovy voršilského kláštera, konkrétně dvě větší a jednu malou laboratoř a studovnu vysokoškoláků s přilehlou přístrojovou místností.

Odborná náplň skupiny, později oddělení, se v průběhu uplynulých téměř 40 let postupně měnila, v souladu s vývojem steroidní endokrinologie ve světě. Od počátku ale musela laboratoř vedle základního a aplikovaného výzkumu plnit požadavky na steroidní hormonální vyšetření pro speciální lékařsko-endokrinologickou klientelu.

Pro počátek 60. let byl typický rozmach chromatografických technik, které právě v biochemii steroidů našly jedno z největších uplatnění. Steroidní analytika vycházela takřka výlučně ze stanovení v moči. Citlivost tehdejších většinou spektrofotometrických metod nestačila na stanovení většiny hormonů v séru. Současně tehdy probíhaly nákladné izolační pokusy při pátrání po nových steroidních metabolitech, kdy se zpracovávaly desítky litrů moči. V té době se ale pracovníkům skupiny podařily některé originální studie metabolické, spočívající v objevování nových cest přeměn hormonálních steroidů v biologických materiálech a v živočišných tkáních. Mezi nejpozoruhodnější patří objev 7-hydroxy-lace některých C19-steroidů. Tehdy nikdo netušil, k čemu tato reakce slouží, a teprve dnes, po více než 30 letech, se ukazuje, že jde o významnou reakci, sloužící k doladění imunitní odpovědi organismu. Jeden ze současných grantových úkolů, řešených v oddělení, na tyto pionýrské pokusy navazuje. Podobně už počátkem 60. let byly ve steroidní laboratoři studovány enzymové přeměny 17alfa-epimeru testosteronu, epitestosteronu, který - jak bylo na témže pracovišti objeveno téměř o 30 let později - účinkuje na různých úrovních jako endogenní antiandrogen. Nepochybně nejzajímavější je jeho možná úloha v patogenezi benigní hyperplazie prostaty. Zkušenosti nabyté při studiích enzymových přeměn steroidů následně využila zejména dr. Šulcová se spolupracovníky k sérii originálních, dodnes citovaných studií biosyntézy a metabolismu steroidů ve fetálních tkáních. Z té doby se datuje dlouholetá spolupráce steroidní laboratoře s lékaři z Ústavu pro péči o matku a dítě (zejména nynějším prof. MUDr. J. E. Jiráskem).

Steroidní laboratoř byla první v republice, která na počátku 70. let vypracovala a zavedla metody saturační analýzy steroidů, které posunuly hranici citlivosti do oblasti, kdy bylo možno měřit většinu hormonů přímo v séru. Po metodách využívajích specifických plazmatických bílkovin vázajících steroidy jako činidel záhy následovaly imunoeseje, nejdříve radioimunoanalýza (RIA) a později i neizotopové metody, využívající ke značení indikátoru enzymů. Analýza androgenů umožnila dlouholetou plodnou spolupráci se sexuologickým ústavem, vedeným prof. Rabochem. Laboratoř se rovněž zapojila do vývoje imunoesejí anabolik pro účely dopingové kontroly. Dr. Stárka, Hampl a Bičíková tehdy spolupracovali s pražskou laboratoří pro kontrolu dopingu, vedenou už zemřelým doc. Chundelou. Vedle série originálních publikací z té doby umožnila tato spolupráce nahlédnout do zákulisí dopingu ve vrcholovém sportu. Bylo veřejným tajemstvím, že tehdejší stranické a vládní špičky doping přes oficiální odsuzování tajně podporovaly, a je štěstím našich pracovníků, že se výlučně drželi úlohy analytiků (veškeré vzorky zásadně dostávali pod anonymními kódy), a pokud se měli k dopingu vyjadřovat, trvali bez výhrad na jednoznačně odmítavém stanovisku k tomuto nešvaru. Vedle metodických prací se podařilo pracovníkům laboratoře publikovat i sérii metabolických studií o anabolických steroidech. Tehdy také, spolu s ing. Bílkem, dnes vedoucím jednoho z laboratorních oddělení ústavu, vypracovali původní metodu stanovení epitestosteronu, využívaného jako indikátoru dopingu testosteronovými preparáty. Jak ukážeme v dalším, využili této metody pro řadu studií, které s dopingem neměly nic společného.

Z tohoto období, tj. z přelomu 70. a 80. let, se datuje rovněž řada experimentálních prací zabývajících se úlohou steroidů ve vnitřním prostředí oka. Byly založeny na originální myšlence dr. Stárky, že v avaskularizované tkáni, jakou představují některé struktury oka, musí být nějakým způsobem zajišťována integrita vnitřního prostředí a že by to mohly být právě steroidy, konkrétně kortikoidy, které se jako nebílkovinné regulátory hospodaření s glukózou a s dalšími substráty a s minerály mohou této úlohy zhostit. Mimořádně plodná byla na tomto poli spolupráce s oftalmologem MUDr. J. Obenbergerem, spolužákem dr. Stárky z gymnaziálních let. Tyto práce tvořily mj. jádro doktorské dizertace posledně jmenovaného.

Nástup molekulární biologie i do oblasti steroidní endokrinologie se steroidům nepodařilo zachytit pro stísněnost poměrů, nedostatek financí a v neposlední řadě díky cílevědomému zpřetrhání zahraničních kontaktů ministerstvem zdravotnictví. Tento dluh se v současnosti snažíme řešit vysíláním našich mladých spolupracovníků na renomovaná zahraniční pracoviště, kde úspěšně pracují i na našich úkolech, a lze jen litovat, že to nebylo možné před dvaceti či alespoň deseti léty.

Od druhé poloviny 80. let oddělení, konkrétně dr. Šulcová, spolupracuje s pediatrickými endokrinology v republice i v zahraničí na problematice laboratorní diagnostiky a monitorování léčby vrozené adrenální hyperplázie (CAH). Mezi aktuální problémy patří vedle prenatální diagnostiky a léčby během těhotenství zejména vyhledávání heterozygotních přenašečů této genetické poruchy. S touto problematikou úzce souvisí i diferenciální diagnostika hyperandrogenních stavů u děvčátek. Další oblastí, ve které oddělení, zejména pak dr. Hampl, spolupracuje s pediatrickou veřejností, jsou otázky změn periferní citlivosti vůči kortikoidům, což je problém se značným praktickým dopadem, uvážíme-li, kolik nemocných, zejména dětí, je odkázáno na dlouhodobou glukokortikoidní léčbu. Z dalších klinicko-endokrinologických témat, na kterých oddělení spolupracuje, jsou to hormonální změny u pacientek s Turnerovým syndromem, zejména v souvislosti s úlohou plazmatického sexuální hormony vázajícího globulinu (SHBG).

Trvalou snahou oddělení je udržovat se na špičce v oblasti vývoje a novelizace imunoanalytických metod stanovení steroidů. V této oblasti se úspěšně angažuje zejména ing. Hill. V experimentální oblasti se podařilo navázat na tradici enzymologických studií z 60. let ve světle současných, často překvapujících objevů, jakými je poznání regulační úlohy některých enzymů steroidního metabolismu a jejich produktů, dlouho považovaných za pouhé degradační procesy. Práce na toto téma z pera dr. Bičíkové byly nedávno publikovány v předních mezinárodních časopisech (Steroids, J.Steroid Biochem.Molec.Biol.) i prezentovány na mezinárodních kongresech. Vysoce perspektivní se zdá být i zapojení do mezinárodního projektu výzkumu nesteroidních fytoestrogenů jakožto protektivních faktorů při rozvoji některých civilizačních chorob. Považujeme si za čest, že jsme byli vyzváni k této spolupráci právě prof. H. Adlercreutzem (Helsinki), který je v této oblasti ve světě uznávaným odborníkem číslo jedna. Originální

jsou metodické práce dr. Lapčíka, týkající se imunoanalytického stanovení těchto látek, v současnosti připravované k publikaci. Očekáváme jejich uplatnění v rozsáhlých epidemiologických studiích spolu s pracovištěm zmíněného H. Adlercreutze.

Mezi nejzajímavější témata, řešená v současnosti na našem pracovišti, patří komplexní studium úlohy epitestosteronu jako endogenního antiandrogenu. Nápad prof. Stárky vycházel z více méně okrajového nálezu amerických dermatoložek, že totiž tento steroid působil vedle řady jiných látek antiandrogenně na boční sexuální orgán křečků. Na základě série pokusů, včetně molekulárně biologické studie uskutečněné dr. Lapčíkem v zahraničí (laboratoř prof. Huhtaniemiho z university v Turku, Finsko), se podařilo prokázat, že tento steroid, považovaný za pouhý okrajový metabolit pregnenolonu, účinkuje jako endogenní antiandrogen na různých úrovních. Nepochybně významnou úlohu hraje v prostatě, což potvrzují nejnovější práce vyšlé ze spolupráce s našimi urology. Dalšími steroidy, kterými se v současnosti zabýváme, jsou produkty 7-hydroxylace některých C19 a C21-steroidů ve světle nejnovějších nálezů o jejich možné úloze jako modulátorů imunitní odpovědi. Slibná je zahájená spolupráce s pracovištěm prof.

Morfina (Paříž), v jehož laboratoři krátkodobě pracoval ing. Hill. Jako by se kruh uzavíral: navazujeme na naše skoro 30 let staré práce, o kterých v té době sotva kdo tušil, že mohou mít nějaký praktický význam.

Od zavedení grantového systému vyřešilo oddělení celkem devět grantových úkolů IGA nebo GAČR a jeden zahraniční projekt. V současnosti jeho pracovníci spolu s prof. Stárkou řeší šest grantových úkolů (4 IGA, 2 GAČR) a podali návrhy na další tři projekty.

Ohlédneme-li se o 40 let zpět, není to bilance špatná. Oč lepší by mohla být, kdyby... , ale to už je spíš politika. Těší nás, že můžeme alespoň v některých oblastech navazovat na to, s čím jsme začínali. Je to další příklad, jak podivuhodné jsou cesty lidského poznání i v tak úzké oblasti, jako je endokrinologie a biochemie steroidů.